Leden 2004

Páni mají přednost.

Jaroslav Spurný

Proč jsou čeští ministři cennější než běžní občané

Vyhláška podepsaná současným premiérem Vladimírem Špidlou přikazuje obyvatelstvu uklidit se z cesty, pokud po ní v označeném voze jede někdo z vládního týmu. A Češi jsou na takové zacházení zvyklí: ještě před dvěma lety mělo výsadu drát se na silnici vpřed bez ohledu na značky, předpisy i lidi kolem osmdesáti českých politiků. Po zmíněné vyhlášce jich zůstala čtvrtina. Ve většině zemí sebevědomého Západu pořád ještě neuvěřitelné číslo.

V zájmu vlasti

“Jezdím pro ministra Palase,” říká hrdě šedivý muž, kouřící před sněmovnou u černého audi. Střechu auta zdobí modrý maják – znamení přednosti v jízdě. “Šéf poroučí, abych to zapnul, docela často,” říká šofér. “V pražských zácpách nebo na dálnici to jinak nejde.” Modré světlo bliká na střeše limuzíny i o půl hodiny později, když s ministrem uvnitř vyjíždí z parkoviště do podzimních malostranských ulic. Ostatní auta disciplinovaně brzdí. Jako by i jejich řidiči sdíleli víru, ke které se Palasův kočí přihlásil v rozhovoru před sněmovnou: “Ministrův čas je drahý, dražší než čas většiny ostatních.”

Podle silničního zákona mohou modré majáčky používat policisté, sanitky, hasiči, vězeňský doprovod, důlní záchranáři a obecní strážníci. Kromě těchto bezproblémových a nezpochybnitelných uživatelů ovšem může vláda udělit i výjimečné právo přednosti. Roku 2001 je dostal prezident republiky, předsedové parlamentních komor a všichni členové vlády. Další výjimky pak vyhláška (navržená tehdejším ministrem dopravy Schlingem a podepsaná vicepremiérem Špidlou) přiznala náčelníkovi generálního štábu a velitelům pozemního vojska, leteckých sil a vojenské logistiky.

Oproti předchozím letům znamenala i tato dlouhá řada jistý pokrok: do té doby museli občané na českých silnicích uhýbat ještě dalším šedesáti funkcionářům, například ministerským náměstkům nebo primátorům. “Bezděky se začínáme podobat svým odsouzeníhodným komunistickým předchůdcům,” komentoval touhu nové polistopadové reprezentace po výsadách padlé bolševické vrchnosti už roku 1991 ve své veřejné řeči prezident Václav Havel. “Kde začíná zájem vlasti a kde radost z univerzální protekce a výsad?” ptal se tehdy. Sám ale majáček používal až do roku 1999, kdy se rozhodl dál jezdit bez výhod. Jenže ministerstvo vnitra mu to vzápětí kvůli ochraně zakázalo.

I po razantním snížení počtu osob tak významných, že musejí mít právo odstrkovat ostatní a jezdit bez ohledu na předpisy, ovšem Česko po této stránce zůstává výjimkou i mezi ostatními postkomunistickými sousedy. Právo nedodržovat předpisy nemají ministři v žádné západní zemi ani v Polsku či Maďarsku. Na výstražný majáček má v zemích Evropské unie právo jen pár nejvyšších reprezentantů a například britský premiér si může majáčkem vynucovat přednost pouze a jedině v tom případě, když ve svém voze doprovází zahraniční delegaci. Při jakékoli jiné cestě zažívá trable běžných řidičů či pasažérů aut – včetně čekání v proslulých londýnských zácpách.

Nestíhali by

“O takové pitomosti se s vámi nebudu ani bavit,” odpovídá se svou obvyklou nenapodobitelnou elegancí poslanec Schling (ČSSD) na dotaz, co jej vedlo k návrhu ponechat majáčky ministrům. Jeho nástupce v křesle ministra dopravy Milan Šimonovský ani neví, že má výjimky ve své pravomoci. “Fakt?” ptá se. “Na to se budu muset zeptat a v připravované novele silničního zákona to nějak zohlednit. Já majáček skoro nepoužívám, jenom někdy řeknu řidiči, aby na to šlápl a začal blikat, když jedu z práce domů, do Brna.” Oč je jeho čas cennější než čas normálního smrtelníka, že používá na cestu domů majáček? “Můj čas není cennější, ale když skončíte jednání o půlnoci...”

Právo mít při svých cestách přednost a porušovat dopravní předpisy považují za samozřejmé prakticky všichni členové vlády. “Mně o té možnosti řekl řidič a kolegové a já jsem rád – jinak bych nestíhal,” vysvětluje svůj blikající maják ministr průmyslu Milan Urban. Jak tedy stíhají práci jeho zahraniční kolegové? “To vážně nevím,” říká Urban. Čím je jeho čas cennější než čas britského premiéra, který majáček používat nesmí? “Jiná země, jiný mrav,” krčí rameny Urban. “Já vlastně ani nevím, jaký zákon a komu u nás umožňuje jezdit s majáčkem. Že ho můžu používat, mi řekl řidič a vím, že ho používají i kolegové.” Ministr zahraničí Cyril Svoboda také používá majáček. “Ochranka by mi nedovolila jej sundat,” krčí rameny. “Pokud vím, používají jej i mí zahraniční kolegové,” dodává. (V EU mají ministři zahraničí možnost zmíněnou už v případě Blaira: použít majáček, pokud doprovázejí zahraniční návštěvu.) Majáček občas používá i místopředseda vlády Petr Mareš. “Náš čas samozřejmě není dražší než čas našich kolegů v zahraničí nebo třeba váš,” říká, “ale myslím, že by nás při průjezdu městem mělo doprovázet policejní vozidlo, které by v případě nouze mohlo použít majáček. Tak jsem si toho všiml v zahraničí, ale nijak podrobně to nastudováno nemám.”

Je čtvrtek těsně před čtvrtou odpoledne. Skončilo jednání sněmovny a ministři překotně opouštějí budovu. Ze Sněmovní ulice vyráží velkou rychlostí černá limuzína se spuštěným majáčkem. Pasažéry není přes černá skla vidět. Po Malostranském náměstí se řítí další ministerský vůz s černými skly a puštěným majáčkem – stříbrné volvo. Chodci se za tím divadlem překvapeně otáčejí.

Naopak před dolní komorou zrovna v tu chvíli parkuje své audi senátor Jan Fencl. Ten před dvěma lety jako ministr svištěl Olomoucí s blikajícím majáčkem na sraz s kamarády víc než stovkou, na jedné z křižovatek přitom způsobil vážnou dopravní nehodu a ujel. Policie věc šetřila se zřetelnou opatrností a uzavřela ji nakonec pětitisícovou pokutou pro řidiče (který mohl jet tak, jak jel, pouze na přímý Fenclův příkaz). Fenclova symbióza se strážci pořádku se od té doby viditelně nezhoršila. “Tady nemůžete stát, to je vyhrazené parkoviště,” říká policista vystupujícímu politikovi. “Ani jako senátor? Já se nezdržím, za hodinku budu pryč,” říká bodře Fencl. “Tak dobrá,” svoluje hlídka a bývalý ministr odchází. Proč policista toleruje porušení předpisů? Navíc někomu, kdo má jako Fencl sto metrů odsud vyhrazené parkovací místo u senátu a mohl sem v klidu dojít pěšky? “To víte, je to těžké, ti politici jsou jedna velká rodina,” říká muž v uniformě. Když vidí tužku a blok, zvážní a zakrývá si identifikační číslo. “Dejte mi pokoj,” končí konverzaci. “Já nechci mít žádné problémy. Co byste s tím chlapem dělal vy?”

Rámeček

Co všechno mohou

Podle vládního “majáčkového” nařízení mohou ministři na cestách porušovat dvacet paragrafů silničního zákona. Nemusí se například řídit dopravními značkami ani semafory. Nemusí dodržovat nařízení, které ostatním řidičům ukládá “podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce na alkohol nebo lékařskému vyšetření, zda nepožil jinou návykovou látku,” ani v případě, že způsobí nehodu. Vybraní politici nejsou dále vázáni nařízením, že “nesmí obtěžovat okolí nadměrným hlukem, znečištěním ovzduší, rozstřikováním kaluží a bláta”. Mohou předjíždět, kde chtějí a jak chtějí, dokonce smějí jezdit po levé straně vozovky nebo se otáčet na přechodu pro chodce.

(Respekt)