Leden 2004

Vítejte na Základně

Marek Švehla

Al-Káida už měla být na kolenou a bin Ládin na márách. Ale nějak se to komplikuje. Nedávné výbuchy v blízkém Istanbulu znova naplno oživily otázku, čeho všeho se ještě můžeme od teroristů dočkat, odkud zase příště udeří. Není totiž pochyb, že legendární organizace žije, patrně jen přeskupila svoje síly a změnila taktiku.

O co jim jde?

Vyhrává Amerika válku proti teroru, nebo ne? Otázku, kterou si s přibývajícím časem pokládají všechna světová média, nadnesl při své nedávné návštěvě Iráku i americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Zatímco před jedenáctým zářím podnikala al-Káida zhruba jeden úrok za 12–18 měsíců, teď se intenzita výrazně zvýšila. Za loňský rok experti evidují jedenáct útoků s rukopisem al-Káidy, letos je to osm akcí. Přestože se jejich razance jistě nevyrovná předloňskému útoku na Ameriku, vzbuzují strach. „Nikdo nemůže říci, že by byl v bezpečí před pokusy islámských teroristů,“ prohlásil například španělský ministr vnitra Angel Acebes po letošních výbuších v nedalekém Maroku. Silnými slovy ve stejném čase nešetřil ani týdeník Time, který svůj tehdejší titulní článek nadepsal slovy: „Vzkazují nám: Můžeme tě dostat kdykoli a kdekoli.“

Co vyvolává takové zděšení? Například tři útoky vloni evidoval Pákistán – jeden proti americkému vyslanectví, druhý proti skupině francouzských inženýrů, třetím byl ruční granát hozený do kostela v Islámábádu. Bilance – 31 mrtvých. Loni v květnu explodovala u nejstarší tuniské synagogy cisterna, zahynulo 14 německých turistů. V září si pokus o atentát na afghánského prezidenta Karzáího vyžádal 26 životů, říjnový útok na diskotéku v Bali 202 životů. O měsíc později vjelo auto s výbušninou do hotelového komplexu v Keni, kam jezdí Izraelci: 16 mrtvých.

Letos to pokračuje zhruba ve stejné intenzitě. Napřed květnové výbuchy v Rijádu a Casablance – celkem 80 mrtvých, pak v srpnu vybuchlo auto před hotelem Marriott v Jakartě (12 obětí), teď v listopadu opět v Rijádu někdo odpálil nálož před domy, kde žijí hlavně cizinci – 18 mrtvých. Největší nervozitu ale vyvolaly dva výbuchy v Istanbulu. Dvacátého listopadu zůstalo 32 mrtvých po útoku na britský konzulát a banku HSBC. Patnáctého 25 obětí po útoku na dvě istanbulské synagogy. Turisté odhlašují zájezdy, evropský fotbalový svaz považuje Istanbul za tak nebezpečný, že zrušil všechna tamní mezinárodní utkání.

Počet obětí a nervozita tedy opět stoupá. Odborníci se přitom podivují nad tím, jak málo toho pořád o al-Káidě víme. Ani po dvou letech globálního honu na tuto organizaci tajné služby nemají přesnější informace o tom, jak je vlastně silná, kdo je jejím členem, jakým způsobem pracuje, jak je financovaná, do jakých koutů se její nositelé rozutekli. „Pokud západní tajné služby vědí více, zůstávají extrémně potichu,“ poznamenává k tomu týdeník Economist.

Nejasné je i to, o co vlastně al-Káidě jde. Jsou tedy její cíle globální, ideologické? Nebo místní, politické? Chce prostě pozabíjet všechny Američany a židy, jak tvrdí, nebo jí jde například o vypuzení amerických vojáků z Blízkého východu, svržení všech prozápadních vlád v muslimských zemích a vznik režimů, které by se podobaly tálibánskému? Druhý cíl vypadá jako reálnější a nasvědčuje mu i taktika zvolená v posledních dvou letech.

Zkušenost do života

Kde se tu vlastně al-Káida vzala? Její strůjce Usáma bin Ládin se narodil před čtyřiceti šesti lety jako syn Arabů z jižního Jemenu. Rodiče se později odstěhovali do Saúdské Arábie a otec začal velice úspěšně podnikat ve stavebnictví. Usáma vstoupil na univerzitu v Džiddě, kde jeho pohled na svět začal nejvíce formovat vlivný člen Muslimského bratrstva a jeden z vůdců Hamasu, Palestinec Abdulláh Azzam. Po škole převzal bin Ládin část rodinných podniků, na začátku osmdesátých let ale přichází zlom.

Zhruba jako pětadvacetiletý odjíždí do Pákistánu a Afghánistánu bojovat proti ruským komunistům. Není sám, spolu s ním tam směřuje řada jeho druhů včetně učitele Azzama, s nímž pak v horách na afghánsko-pákistánském pomezí zakládá první partyzánské skupiny. Boje proti ruským bezvěrcům mají velkou odezvu. Do Afghánistánu se hrnou tisíce bezejmenných Arabů s chutí bojovat, bin Ládin naopak v letech 1984–86 tráví hodně času na cestách po arabských zemích, kde zakládá podpůrné nadace, které mají výcvik mudžahedínů financovat. Navazuje kontakty s dalšími, kdo mají zájem na vyhnání bolševiků – úzce spolupracuje s pákistánskou tajnou službou a vládami Saúdské Arábie a Egypta, od nichž také dostává podporu. Vytváří se bohatá síť různých muslimských nadací, bank, církevních spolků, které do Afghánistánu posílají peníze.

Po vyhnání Rusů odjíždí Usáma zpět do Saúdské Arábie, kde ho také zastihne irácký útok na Kuvajt a následná americká odveta. Zatímco saddámovské obsazení Kuvajtu nechává bin Ládina klidným, ostře naopak protestuje proti spolupráci své země s Velkým satanem a zahajuje proti královské rodině kampaň. Vlivný třicátník zejména v radikálních náboženských kroužcích prohlašuje, že saúdskoarabští vládci jsou špatní muslimové, které je potřeba svrhnout, a že je třeba zřídit na Arabském poloostrově skutečně islámský stát. Vláda jej za to vyhošťuje a později mu bere i občanství. Bin Ládin tedy jede zpět do Afghánistánu a se svou domovskou organizací Džihád proti židům a křižákům se v tamní občanské válce přidává na stranu hnutí studentů islámu, zvaného Tálibán. Pečlivěji také formuje svoji organizaci, která má vést nový boj. Peníze a technické prostředky nejsou problém, bin Ládinova organizace těží z kontaktů, lidí a peněz zmobilizovaných během osmdesátých let. „Tehdy v Afghánistánu jsme my muslimové získali důležitou zkušenost, že lze dostat na kolena světovou velmoc,“ prohlásil v roce 1997 bin Ládin v rozhovoru pro CNN.

Těšíme se na Svaté úterý

Po ovládnutí Afghánistánu Tálibánem získali bin Ládinovi lidé v této chudé, hornaté zemi ideální zázemí. Tehdejší síla rozmanité koalice teroristických skupin z Afghánistánu, Alžírska, Pákistánu a Kašmíru je odhadovaná na tři až pět tisíc aktivních bojovníků. V horách kolem Kábulu vznikají výcvikové tábory, v druhé polovině devadesátých let po vítězství islamistů v Súdánu zakládá bin Ládin tréninkové tábory i tam. S finančním zajištěním přebírá organizace i jasnou strukturu, známou z byznysu. V čele stojí ideový vůdce (bin Ládin), který dodává inspiraci, nápady, energii. Pod ním pětičlenný poradní tým, dále čtyřčlenný rozhodovací výbor dělený na oblasti bezpečnosti, kázání a misie, propaganda, zahraniční věci. Vedle toho má organizace svého výkonného šéfa a asi dvacetičlenný tým nižších vedoucích.

Také výcvik dostává pevný řád. Podle německého odborníka na terorismus Berndta Georga Thamma, citovaného v týdeníku Die Zeit, byl výcvik rozdělen do tří stupňů: v prvním, nejsnazším, získávali teroristé vědomosti o tom, jak se vede guerillová válka a bojuje s lehkými zbraněmi. Ve druhém se učili bojovat pomocí těžkých zbraní. Třetí měl být přípravou k speciálním teroristickým akcím. Tito lidé jsou také podle Thamma schopni školit další adepty teroru. Vše se děje v maximálním utajení. V únoru 1998 pak bin Ládin posílá na západ vzkaz, pro muslimy vyřčený jako tzv. fatva neboli jakýsi zákon daný náboženskou autoritou: „Zabíjet Američany a jejich spojence, vojáky i civilisty je individuální povinností každého muslima v každé zemi, kde to je možné.“ V tom čase už také lidé v západním světě vědí, že střešní organizace všech teroristů cvičících se v Afghánistánu se jmenuje al-Káida (Základna).

Tehdy už má ale al-Káida za sebou první akce. V únoru 1993 zorganizovala první útok na Světové obchodní centrum v New Yorku. Mladík jménem Ramsi Ahmad Jusuf naložil na auto šestitunovou bombu a zajel s ní do podzemních garáží „dvojčat“, kde ji nechal explodovat. Nálož zanechala třicet metrů velký kráter, zemřelo šest lidí. Věže se otřásly, ale zůstaly stát. „Kdybych měl více peněz a času postavit větší bombu, věže by už nestály,“ prohlásil o rok později Jusuf po zatčení FBI. Další útok se odehrál v červnu 1996, kdy bomba odpálená v saúdskoarabském Zahránu zabila 19 Američanů. Pak al-Káida prostřednictvím svých odnoží zosnovala výbuchy v Keni a Tanzánii v srpnu 1998 (224 mrtvých), dále útok v říjnu 2000 proti americké letadlové lodi USS Cole v Jemenu (17 mrtvých).

Už zřejmě v roce 1996 pak padá rozhodnutí zaútočit na Ameriku pořádně a dobře se na to připravit. „Proč používat sekyru, když můžeme použít buldozer?“ údajně tehdy prohlásil bin Ládin během debaty o operaci Svaté úterý, známé jako 11. září 2001. Původně totiž on a jeho blízcí kumpáni plánovali unést v USA menší letadlo a narazit s ním do centrály CIA. To měla být sekyra. Z ní se pak zrodila idea „buldozeru“ – velkých dopravních letadel. O tři roky později nastupují první čtyři adepti útoku na letecký kurz v USA.

Příběh mladého teroristy

Jak al-Káida fungovala a dost možná stále funguje, se dá ukázat třeba na příběhu mladíka jménem Muhammad Džabara, popsaném v jednom z letošních čísel deníku The Wall Street Journal. Džabarovi bylo dvanáct let, když se jeho rodiče přestěhovali v roce 1994 z domovského Kuvajtu do Kanady. Začal chodit do jedné z katolických škol, podle kamarádů snil o tom, že bude lékařem. Trávil také hodně času v jedné ze zdejších islámských společností. Prázdniny trávil v Kuvajtu, kde se přes svého kamaráda dostal mezi radikální muslimy a k učiteli náboženství abú Ghajtovi. Ten Džabarovi pustil video s filmem o boji muslimů proti Rusům v Čečensku. Na mládence to udělalo dojem. V roce 1999 se podle své pozdější výpovědi před vyšetřovateli rozhodl stát se samostatným aktivistou. V Kanadě uspořádal mezi muslimy sbírku. Vybraných pět tisíc osm set kanadských dolarů pak poslal do Kuvajtu svému duchovnímu učiteli a přes něho dál do Čečenska.

Po své návštěvě Kuvajtu v roce 2000 už ale zpět do Kanady neodjel. Místo toho zamířil osmnáctiletý Džabara do pákistánského Péšávaru, odkud se on a další mladý Arab dostali až do jednoho z výcvikových táborů al-Káidy severně od Kábulu. Po výcviku krátce bojoval spolu s Tálibánem proti vojákům Severní aliance. Místo do Čečenska, jak si původně přál, ale jeho velitelé rozhodli, že nastoupí do jednotky osobní stráže bin Ládina. Na první schůzce s bin Ládinem v květnu 2001 měl přísahat na bezmeznou věrnost al-Káidě, což prý okamžitě učinil. Svěřil se také s tím, že si hodlá nechat kanadský pas. Bin Ládin prý souhlasil a poznamenal, že jde o cennou věc, a přeřadil mladíka pod křídla hlavního stratéga al-Káidy, kde se rodily plány na konkrétní akce. Tak se stal Džabara stutečným teroristou.

Jeho první misí měl být útok proti americkému a izraelskému vyslanectví na Filipínách. Jeden z řídících teroristů vzal Džabaru do pákistánského Karáčí a vysvětloval mu, jak se pohybovat v chaotických městech jihovýchodní Asie a jak bezpečně přepravovat větší obnos peněz. Sdělil mu také klíčové pojmy pro telefonní hovory – „terminál“ pro Indonésii, „trh“ pro Malajsii, „hotel“ pro Filipíny. Založili si rovněž internetové adresy na serveru yahoo.com. Pak s desetitisíci dolary v kapse odjel do Hongkongu, kde v hotelu sledoval záběry z 11. září, a dále do Malajsie. Tam se setkal s dvěma staršími členy jihoasijského křídla al-Káidy, organizace Džamá Islamíja, která má v programu vytvoření islámského státu zahrnujícího Malajsii, Indonésii a jižní Filipíny. Po schůzce pak Džabara dostal přiděleného muže, který se představil jako sebevražedný útočník na americkou ambasádu a spolu odletěli na Filipíny. Tam měl Džabara na zničení obou ambasád dohlédnout a vrátit se zpět. Mládenec později kanadským vyšetřovatelům prozradil, že při odletu z Malajsie měl k dispozici 25 tisíc dolarů a čtyři tuny výbušniny.

V Manile se ubytoval v hotelu, počkal na e-mailovou zprávu a pak se setkal s expertem na výbušniny a „sebevrahem“. Z taxíku si prohlédli vyslanectví a okolí, ale zjistili, že budova je dobře chráněna a že je velmi obtížné dostat se do její blízkosti. Džabara tedy odletěl zpět do Malajsie znovu plán promyslet. Tam se s předáky Džamá Islamíja rozhodli, že místo v Manile podniknou útok v Singapuru. Džabara sedl tedy pro změnu na autobus a v Singapuru se ohlásil u člena místní pobočky Džamá Islamíja. Podle pozdějších výpovědí měl v úmyslu naložit náklaďáky trhavinou a rozjet je opět proti americkému a izraelskému zastupitelskému úřadu. Kvůli tomu objednal e-mailem do Karáčí dalších padesát tisíc dolarů. Jenže pak spadla klec. Američané zaútočili na Afghánistán, tam našli videonahrávky, podle nichž pak singapurská policie radikály z Džamá Islamíja pozatýkala. Džabara dostal e-mail, aby rychle odjel. Na přelomu roku 2001/2002 se tedy přesunul do Thajska, spojil se s dalšími radikály a chystal nový plán. Tentokrát pomocí malých bomb zaútočit na bary, kavárny a noční kluby v celé jihovýchodní Asii. Pak dostal příkaz přesunout se do Jemenu, kde měla vzniknout nová základna al-Káidy. Cestou v Ománu byl ale Džabara zatčen a předán kanadské policii. O sedm měsíců později se pak v nočním klubu na Bali odehrál výbuch, který v Bangkoku pomáhal připravovat. Na místě zůstalo 202 mrtvých. Džabara teď v kanadském vězení čeká na rozsudek.

Hon začíná

V týdnech po útoku 11. září odhalila CIA al-Káidu jako síť organizací roztažených po padesáti státech světa. Kromě razií vedených místními policejními sbory obvykle ve spolupráci s CIA a FBI byl hlavním počátečním krokem války proti teroru útok na Afghánistán. Díky němu zmizely z Afghánistánu výcvikové tábory, podstatná část členů al-Káidy byla zatčena nebo zabita, ostatní se rozutekli.

Bin Ládin pravděpodobně přežil. Mezi experty se mluví o třech možných místech jeho pobytu – v Jemenu, kde podstatná část území nepodléhá centrální vládě, ale značně autonomním kmenům, v některém z pákistánských měst anebo v horách severozápadního Pákistánu. Poslední možnost je podle expertů nejpravděpodobnější. Ještě ani ne padesátiletý bin Ládin je zřejmě v špatném zdravotním stavu, z obavy před prozrazením nepoužívá telefon, je odstřižen od dalších vůdců al-Káidy, má kolem sebe ochranku a s okolím komunikuje prostřednictvím oddaných kurýrů.

Z třicetičlenného vedení al-Káidy je podle dostupných informací pět lidí po smrti, devět ve vězení a zbytek na svobodě. Přitom dvě nejdůležitější zatčení se odehrála letos. Prvního března ráno překvapil smíšený tým FBI a pákistánské policie v milionovém městě Ráwalpindí muže číslo tři v hierarchii al- -Káidy Chálida Šajcha Muhammada, považovaného za výkonného šéfa organizace. Američané jej měli v hledáčku už od devadesátých let, pořád jim ale za pomoci asi dvaceti různých identit unikal. Šajch Muhammad patrně stál už za prvním útokem na „dvojčata“ v roce 1993. Po něm se zřejmě přesunul na Filipíny, kde je podezírán z účasti na několika menších bombových útocích. V roce 1996 jej FBI málem dopadla v Kataru, Šajch Muhammad ale stačil uniknout – do afghánského Kandaháru, kde se zapojil do plánů na 11. září. Pak hrál patrně roli hlavní spojky mezi al-Káidou a pákistánskými militanty a zřejmě byl také zapojen do vraždy amerického novináře Daniela Pearla uneseného v Karáčí.

Pro Američany je ale úspěch Chálidova zatčení spojen především s budoucností: podle jejich informací měl totiž Šajch Muhammad plánovat další velké akce proti mostům, elektrárnám či hotelům v New Yorku a podle informací tajných služeb se snažil i získat chemické nebo radiologické zbraně. Jeho zatčení bylo dobrou zprávou i z dalšího důvodu: potvrdilo, že Pákistán jako jedno z největších útočišť zbytků al-Káidy s Američany v honu na teroristy skutečně spolupracuje.

Letos v srpnu byl rovněž zatčen zřejmě nejdůležitější muž al-Káidy v jihovýchodní Asii, terorista zvaný Hambali. V devadesátých letech absolvoval výcvik v Afghánistánu, byl jedním z hlavních organizátorů loňského útoku na Bali a toho letošního v indonéské metropoli Jakarta. Krátce potom cestoval z Laosu do Thajska a CIA a thajská tajná služba dostaly tip na místo, kde má v Bangkoku bydlet. „Určitě teď nebude odvezen k výslechu do USA, ale zůstane někde v Asii. Tady se z něj dají vydolovat informace speciálnějšími metodami než v Americe,“ prohlásil v týdeníku Der Spiegel singapurský expert na terorismus Rohan Gunaratna. I tímhle zatčením se patrně předešlo dalším výbuchům, neboť Hambali a jeho lidé údajně připravovali útoky na turistická centra a hotely v Bangkoku nebo na americkou, izraelskou a australskou ambasádu v Singapuru.

Jsou tu ale i další úspěchy v případě méně známých lidí. Saúdskoarabská policie zatkla tři muže, kteří měli plánovat únos letadla a podle dva roky starého receptu s ním narazit do některé z vysokých kancelářských budov v hlavním městě. Vloni například jemenská centrála amerických jednotek obdržela od svého informátora telefonickou zprávu o šestici mužů podezřelých z členství v al-Káidě. Na dodávku s muži pak nejmenovaný útočník vypálil protiletadlovou střelu. Všichni v autě zemřeli.

Jemen je přitom pro Američany velmi důležitý. Zdejší hory a pouště nemá centrální vláda pod kontrolou, a jsou proto pro členy al-Káidy na útěku ideálním místem k úkrytu. Od jemenského pobřeží mohou navíc americké lodě vyjíždět k Africkému rohu, dalšímu místu, kam se teroristi měli rozprchnout. Pobřeží od Etiopie po Keňu tajné služby vyhodnotily jako území, kde se teroristé mohou schovávat. Navíc se tu pohybuje velké množství podezřelých lodí zřejmě s pašeráky zbraní, které by mohly sloužit k založení nových základen al-Káidy ve východní Africe.

Kde je tu bankomat

Zatčení nebo zabití špiček al-Káidy vyvolává u analytiků otázku, jak snadno bude tato organizace schopná zaplnit chybějící místa. Není totiž sporu o tom, že jádro al-Káidy Američané zasáhli velmi citelně, a analytici věří, že útok na Afghánistán a následující operace ochromily schopnost al-Káidy provádět komplikované akce, jako byla ta 11. září v New Yorku a Washingtonu. O tom také svědčí fakt, že z dvaceti bombových útoků podniknutých jménem al-Káidy po 11. září se všechny odehrály mimo Evropu a Ameriku v asijských nebo afrických muslimských zemích. Svoji podstatnou roli samozřejmě hraje i fakt, že západ zpřísnil zákony na potírání terorismu a více investuje do policie a technického vybavení, které má útokům předejít.

Četnost útoků a jejich cíle tedy ukazují, jak se mezinárodní teror v posledních dvou letech proměnil. „Tréninkové základny, sklady zbraní a komunikační kanály v Afghánistánu byly zničeny, a tak teď teroristé operují samostatně a volí jednoduchou taktiku. Útoky jsou malé a je jich více,“ napsal v americkém za-hraničněpolitickém časopise Slate Michael O’Hanlon z prestižního Brookings Institute. Z pevně řízené organizace se al-Káida zkrátka změnila v jakousi zastřešující ideu či volné hnutí, které ale zřejmě neustále roste. Přitom není jasné, kolik z těchto útoků je řízeno vedoucími osobami al-Káidy a kolik ne. Experti se domnívají, že al-Káida měla prsty ve dvou letošních útocích v Saúdské Arábii, domovské zemi Usámy bin Ládina. Američtí odborníci na terorismus rovněž soudí, že zmiňovaný Šajch Muhammad stál za loňským útokem na synagogu v Tunisu.

Jinak ale prakticky všechny akce z poslední doby provedly pravděpodobně místní teroristické skupiny jen volně spojené s al-Káidou. Mohlo jít o lidi vycvičené v Afghánistánu nebo třeba se jen hlásící k ideovému odkazu al-Káidy. „Pojem al-Káida nemusí mít nutně tentýž obsah, jako měl 11. září v čase útoku na Ameriku, kdy jednotliví teroristé z různých zemí byli řízeni členy centrálního vedení organizace v Afghánistánu. Jednotlivé útoky jsou teď prováděny v jejím jménu místními skupinami bez přímého vedení,“ poznamenává k tomu časopis Time.

Nutno dodat, že al-Káida má dnes takových lidí k dispozici opravdu hodně. Podle odhadu expertů bylo v afghánských teroristických výcvikových táborech od poloviny devadesátých let vycvičeno 15–20 tisíc lidí, kteří teď v Turecku, Pákistánu, Malajsii, na Filipínách, v Maroku, Čečensku a na Blízkém východě včetně Iráku čekají na příležitost. „Teď je těžší sledovat různé skupiny, které útočí z různých směrů,“ cituje list The New York Times amerického experta na terorismus Paula Pillara. Tisíce teroristů, kteří kdysi bin Ládinovi přísahali věrnost, mohou také působit jako výcvikoví instruktoři, kolem kterých vznikají další teroristické buňky nebo vysílají do terénu jednotlivé pěšáky připravené podniknout nějaké akce. Pohybují se dnes hlavně v arabských zemích, v Čečensku, jihovýchodní Asii, východní a severní Africe. Experti přitom upozorňují, že útok na Irák výrazně zvýšil odhodlání těchto mladých mužů přivázat si bombu na tělo a pak spolu s ní někde vybouchnout.

Problémem zřejmě nejsou peníze. „To, co stálo al-Káidu miliony, byly výcvikové tábory,“ říká francouzský expert na terorismus Roland Jacquard. „Jednotlivé skupiny dnes tolik peněz rozhodně nepotřebují.“ Například náklady na útok na Bali jsou odhadovány na 35 tisíc dolarů. To je částka, kterou si teroristé mohou kdekoli vybrat z bankomatu, upozorňuje Time. Podle českého experta na terorismus Mariana Brzybohatého z policejní akademie je také důležité, že peníze přicházejí z různých směrů. „Poskytují je vlády typu Íránu, přicházejí ze soukromých zdrojů nebo malých sbírek mezi sympatizanty. Je velmi těžké nějak tyto zdroje odhalit,“ říká Brzybohatý.

Co jiného kromě války?

Poslední události také ukazují, že vedle touhy zabít Američany, Brity nebo Izraelce chtějí teroristé stále více vyvolat chaos uvnitř islámských států. Všech letošních osm útoků a deset z jedenácti loňských se totiž odehrálo v islámských zemích, kde umírali především muslimové. „Akce v muslimských zemích ukazují, že se teroristé snaží vyvolat nestabilitu,“ říká šéf české rozvědky František Bublan. „Podobné to bylo v Irsku, kde se také snažili lidi vystrašit a znechutit. Aby si říkali, hlavně ať je klid, hlavně ať si mohu otevřít krámek.“

Podobnou taktiku ostatně islamisté nasadili například v devadesátých letech v Egyptě, kde podnikali útoky na turisty a místní obyvatelstvo kolem nich. Největší útok se odehrál před šesti lety, kdy v Luxoru zemřelo padesát osm západních turistů. Výsledkem byly ekonomické ztráty země, trvající omezování osobních svobod odůvodněné obranou před islamisty. V posledních letech ale teror v Egyptě ustal. Předpovídat reakci obyvatel islámských zemí na stupňující se útoky je ovšem velice těžké.

Přestože vůdcovský potenciál al-Káidy slábne, jako inspirace zůstává velmi silná. Opravdu důležitým úkolem je proto podle odborníků dopadení všech šéfů včetně izolovaného Usámy bin Ládina: „Bin Ládinovo přežití má negativní symbolický efekt. Aktivita teroristických organizací se silnými vůdci je úměrná jejich inspiraci. Organizace jako Světlá stezka v Peru, Strana kurdských pracujících, Tamilští tygři nebo UNITA v Angole nepřestaly slábnout dřív, než jejich vůdci byli zatčeni nebo zabiti,“ říká citovaný Michael O’Hanlon.

Lze tedy s Usámou za mřížemi válku proti teroru vyhrát? Na odpověď si budeme muset počkat, ale vyplatí se spíš šetřit optimismem. „Jde o velmi drahou věc,“ připomíná Marian Brzybohatý. „Další možností je dejme tomu nějaký druh ekonomické invaze do islámského světa. Podpora vzdělávání, investice do ekonomik, zkrátka otupení ostnů, které dnes mezi civilizacemi jsou.“

Rozhovor

Mnoho muslimů se za al-Káidu stydí, říká Luboš Kropáček z Filozofické fakulty UK

Ve světovém tisku můžeme často číst, jak jsou lidé kolem bin Ládina hluboce věřící. Myslíte, že to je pravda?

Snad jsou věřící, ale věřící špatně. Jejich způsob jednání neodpovídá příkazům a zákazům autentického islámu. Jasný příklad nám podávají atentáty z posledních dnů, tedy z doby ramadánu. Podle islámských zásad je ramadán měsíc půstu a zbožného usebrání, kdy pravý věřící muslim nemá z úst vypustit ani hrubé slovo, kdy se lidé nemají hádat. A my jsme byli svědky teroristických akcí. Lidé, kteří páchají takové atentáty, nemají právo se dovolávat islámu. Jejich pojetí islámu je falešné.

Kde se vůbec vzala představa, že se terorista dostane do nebe?

V tomto pojetí by žádný autentický islámský vzdělanec takovou myšlenku neschválil. Naopak. V Koránu se říká, že ten, kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil veškeré lidstvo, kdo zabije jednoho člověka, jako by zabil celé lidstvo. Domnívat se, že za zabití jinověrce čeká někoho ráj, to by naprostá většina muslimů i autentičtí vzdělanci odsoudili.

Do jaké míry má al-Káida podporu běžných muslimů?

Exaktní odpověď by si samozřejmě vyžadovala důkladný průzkum, jaký nelze dnes provést. Rozhodně se za ni mnoho muslimů stydí a pokládá ji za hanebné uskupení, které poškozuje islám v očích světa.

Al-Káida se dovolává vítězství islámu a vytvoření panislámského státu. Do jaké míry je dnes islámský svět jednotný?

V žádném případě není monolitem. Najdeme hlasy, které se zastávají vyloženě západního systému demokracie. Na druhé straně najdeme ty, které demokracii odmítají. Říkají, že jde o vládu většiny, která nerespektuje zákonné principy, které dal bůh, a umožňuje projevy, které jsou muslimům mravně nepřijatelné.

Která země se blíží západnímu ideálu demokracie?

Kromě Turecka i Jordánsko, kde také došlo k výměně ministerských garnitur na základě voleb.

Islámským zemím ale chybí nezávislé instituce jako média, justice.

Fenoménem je ale al-Džazíra, na kterou se mračí mnoho arabských režimů, neboť připouští na obrazovku představitele opozice, kteří by se doma ve svých zemích do sdělovacích prostředků vůbec nedostali. Pokud jde o nezávislé soudnictví, to má v islámu dobré historické kořeny, dnes mu ale brání některé stávající režimy, kterým je nezávislé soudnictví proti mysli.

(RESPEKT)