Leden 2004

Evropa proti neviditelnému nepříteli

Emanuel Mandler

Název tohoto článku jako by byl vymyšlen autorem sci-fi. Jenomže je to tak a posuzováno pohledem lidí, kteří žili před sto padesáti lety, je dnešní svět cloumán fantasmagoriemi. Úvahy o tom, že ve válce proti terorismu se ocitl celý civilizovaný svět, zatím bohudík poněkud přehánějí. Výbuchy v Istanbulu však našemu kontinentu ukázaly jak aktuální je nebezpečí, které mu hrozí. Nepřítel je neviditelný, a nelze se spoléhat na všechna možná varování – je jich mnoho a museli bychom neustále žít v mimořádném stavu. Pravda, až dosud se v Evropě nestalo nic zvláště mimořádného. Ovšem také v Istanbulu ještě před čtrnácti dny netušili, že jsou ve smrtelném ohrožení. Útoky v Turecku však alespoň částečně naznačily strategii islámských teroristů.

V souvislosti s jejich předchozími akcemi víme, že:

1. kromě států, které jsou ve válce s terorismem, budou do ní vtaženy i země, které zápas s terorismem podporují,

2. židé budou pronásledováni všude na světě,

3. islámská země nesmí spolupracovat s USA a Velkou Británií, jinak bude potrestána,

4. terorismus bude svoje akční teritorium rozšiřovat.

Pro všechny evropské státy je tato strategie vážná nejen tím, že mohou být zasaženy terorismem, ale také tím, že její pevné hranice neznáme. Jediné, co se zdá jednoznačné, je to, že existuje možnost, jak se pro nejbližší dobu teroristickým útokům vyhnout. A je to možnost jednoduchá a prostá – stačí odmítnout protiteroristickou spolupráci se Spojenými státy a s Velkou Británií a zaujmout nepřátelský postoj k Izraeli. Největší evropské země (Německo a Francie) mají před sebou neobyčejně svůdnou cestu, jak se vymanit z bezprostředního nebezpečí terorismu. Alespoň zdánlivě. Tato cesta se otevírá pro všechny evropské státy.

Vůdčí síly terorismu tak nastražily vábničku míru jako významnou součást příprav útoků proti celé euroamerické civilizaci. Jde o to, aby Západ byl rozštěpen. Pochopitelně, Západ může zvítězit jedině v pevném protiteroristickém svazku. Ani není třeba zdůrazňovat, jak velice přitom záleží na Spojených státech, na jejich schopnosti navazovat a udržovat spojenectví s dalšími zeměmi, a to nejen evropskými. Aby však pevné spojenectví demokracie proti terorismu mohlo vzniknout, nesmějí si v něm ani velké státy (Francie) vyhrazovat stejnou váhu jako supervelmoc nebo postupovat proti ní.

To vše by bylo možné považovat za akademické úvahy, protože zatím se nepřítel v Evropě projevil pouze v muslimském Istanbulu. Jenomže tato muslimská výjimečnost je ošidná a pravděpodobně zdánlivá. Státy euroamerické civilizace mají co činit s protivníkem, kterého není vidět. Neštítí se jakýchkoli prostředků a nemusí se schovávat, jelikož beztak je ukryt. A tak jediné rozumné je – přestože to může znít hrůzostrašně – předpokládat, že je tady, v Evropě, mezi námi, a že vstoupí do „akce“ tehdy, kdy se to jemu bude nejvíc hodit. Už proto, že právě tak se skrývá a chystá na útok ve Spojených státech a připravuje další pogromy proti Izraeli, nezbývá jiná obrana, než jednota. Nevadí zopakovat si věc tak základní.

A protože k sjednocení demokratických sil nedojde ze dne na den, lze při vědomí síly terorismu snadno propadnout panice. I u nás, jelikož i v naší malé zemi přestávají být teroristické akce pouze hororovou televizní podívanou; i nás se dotýká jak nebezpečí teroristických útoků, tak zejména možnost uchýlit se před nimi do zdánlivého bezpečí. Panika by ovšem nebyla na místě. Je to přece úplně stejné jako v druhé polovině 20. století. Demokracie jsou pomalé a jejich společnosti si nerady uvědomují své ohrožení. Ale není-li zbytí, posléze se dohodnou a dokáží postupovat společně. Vždyť už to tu bylo. Tentokrát pouze není nepřítele vidět. Bude-li demokracie jednotná, i tak si s ním poradí.

(MF DNES)