Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2004


Poměrně milosrdné vyrovnání

Emanuel Mandler

Zatímco oficiálně se o vyhnání Němců už dávno nediskutuje, je tomu úplně jinak v některých církvích a občanských sdruženích. Někdy se dozvíme věci překvapivé. Citáty v následujícím textu pravděpodobně nepřinášejí příliš nové názory, ale přesto stojí za povšimnutí:

„Češství, má-li vedle němectví obstát, musí v nové době tvořivě navázat na humanitní ideály svých nejlepších představitelů a interpretů. Je omyl domnívat se, že sama myšlenka odsunu byla s těmito ideály v rozporu. Jiná věc je lynčování, jehož se dopouštěli nejspíše ti Češi, kterým se v době ohrožení nedostávalo odvahy k otevřenému odporu…Týmž metrem však nelze poměřovat prezidenta Beneše a činit z něj málem zločince. Je hanebné, když sudetští Němci stále znovu oprašují jméno tak čestného a kultivovaného demokrata v souvislosti s údajnými křivdami.“

„Odsun Němců považuji … za legitimní důsledek druhé světové války a za více méně milosrdný akt. Němci na našem území se ve své většině ztotožnili s nacionalistickou ideologií, jejíž cíl byl občany české národnosti dílem vyhladit, dílem vyklidit. (…) Odsun byl svého druhu milosrdným řešením…vyhnání Němců bylo obranou před daleko silnější vlnou násilností, které by jinak Němce u nás bezesporu postihly. (…) Zavřít statisíce německých občanů do vězení nemohlo být myslitelné. Vyhnat je hromadně na Sibiř do vyhlazovacích táborů by bylo děsivé. Odsun Němců do ‚říše‘… lze považovat za poměrně gentlemanský počin.“

Uvedené citáty pocházejí z pera Martina T. Zikmunda, evangelického faráře. To je na tom pozoruhodné. Od křesťanského duchovního bychom nečekali apoteózu akce, která stála životy desetitisíců lidí, nečekali bychom, že to označí za gentlemanský počin, za poměrně milosrdné vyrovnání. Závažná je v jeho obhajobě odsunu stará a stále ještě se vyskytující argumentace, že „jinak“ by sudetské Němce postihly mnohem větší násilnosti. To je vysloveně trapné pojetí poválečného československého státu. Československá republika měla být obnovena jako demokratický stát a muselo být její povinností postarat se o ochranu všech obyvatel – i Němců. Právní stabilita a demokracie jakéhokoli státu, který ochranu všech obyvatel nezajistí – i po válce – jsou krajně problematické.

Další argumentace však zdánlivě poskytuje Martinu T. Zikmundovi polehčující okolnost nevědomosti. Vždyť on o poválečné revoluci a o vyhnání Němců nic neví. Neví, že se dálo podle podnětu „čestného a kultivovaného demokrata“ prezidenta Beneše. Prezident spolu s vedoucími činiteli všech tehdejších politických stran vyzýval už v květnu spodinu k vypořádání se s Němci (šlo o to vyhnat a „vylikvidovat“ co nejvíce Němců a postavit vítězné mocnosti před víceméně hotovou věc); prezident podepisoval perzekuční protiněmecké dekrety, které vycházely z kolektivní viny dané tím, jaké se kdo narodil národnosti. Zikmundova domněnka, že „nemohlo být myslitelné“ zavřít statisíce německých občanů do vězení, je tváří v tvář tehdejší realitě za hranicemi černého humoru: statisíce Němců před vyhnáním z Československa opravdu strávily těžké hodiny, dny a měsíce utrpení ve vězení (tzv. pracovní tábory), a přitom ještě na nucených pracích. To bylo součástí procesu vyhnání.

Vyhnání neochránilo Němce v Čechách a na Moravě před daleko silnější vlnou násilností, vyhnání, tak jak bylo plánováno a provedeno, bylo samo o sobě násilím, které předpokládalo další násilnosti. Množství svědectví dokazuje, že od počátku tzv. divokého odsunu na jaře 1945 až do konce „řádného odsunu“ v roce 1946 bylo vyhnání spojeno s těžko uvěřitelnými násilnostmi. Když o něm křesťanský duchovní hovoří jako o poměrně milosrdném vyrovnání, je to šokující. Zároveň to však připomíná, že rovněž duchovní, chtějí-li se k vyhnání vyjadřovat, by se měli seznámit s fakty. Dnes už to možné je, i v češtině je k tomu postačující literatura.

Hrubě násilnickou promluvu Martina T. Zikmunda (Kostnické jiskry 37/2003) nevědomost autora ovšem neomlouvá.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky