Leden 2004

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

(5. pokračování)

V Hostivicích

Hostivice se staly na tři roky středem našeho světa. Bydleli jsme v Praze a v Praze jsme také měli své pracoviště. Hostivice však byly naším hlavním městem, domovem i vyhnanstvím. Každý z nás musel aspoň dvakrát třikrát týdně projít cestou od hostivického nádraží do středu městečka. Ulice tu klesala mezi malými domky a kolem vojenského skladu ke křižovatce se silnicí z Prahy do Karlových Varů. Odsud se otvíral pohled na starý patrový statek s novou omítkou a velkým hrdým nápisem Merkuria. To byl náš podnik, komunál neboli podnik místního hospodářství. Uprostřed velkého dvora stály fekální vozy, dodávková auta instalatérů a zedníků, žebříky, někdy také buldozer, asfaltérský vůz a taxíky.

Kousek dál po hlavní silnici směrem na Karlovy Vary byl jakýsi volný prostor (náměstí?), který ztratil svou původní identitu a už nenabyl nové. U silnice stál další, podstatně menší statek, druhé centrum komunálu. Tam byly další sklady a my jsme si tam po čase zřídili expedici hotových výrobků a finalizační dílnu. Z další strany návsi chátralo cosi, co bývalo malým a kdysi úhledným zámkem, naproti pak stály výstavné předválečné budovy pošty, spořitelny a národního výboru. Na druhé straně silnice bylo společenské centrum Hostivic hotel U vinného hroznu s dobrým pivem a se specialitou zvanou Hostivický řízek.

Hostivice nám připadaly mimořádné a to hlavně kvalitou svých “elit”. Na příkladu osobností vedoucích funkcionářů Merkurie jsme měli příležitost posoudit jejich neopakovatelný reprezentativní vzorek. Řekneme-li, že to nebyla žádná sláva, neublížíme jim. Nebudeme přece popírat, že každý nebo každá z nich měl kromě horších i lepší vlastnosti.

Tak ředitel Špaček byl v době reforem na jaře 1968 jedním z těch představitelů komunálních podniků z městeček u Prahy, kteří prolomili monopol a prosadili, že jejich podniky směly provozovat taxislužbu na území hlavního města. Byla to ve skutečnosti auta soukromá, jejichž majitelům komunál za určitou část fakturace poskytl taxikářskou licenci. To bylo obecně prospěšné a pro Merkurii výnosné. Jenže Špaček své čestné místo v historii Merkurie pokazil tím, že v nastalém politickém a hospodářském uvolnění popustil uzdu své vlastnosti nejvýraznější - kramářství. Během dvou let zřídil několik pokoutních výrob, při kterých se, až na jedinou výjimku, nechal obalamutit. Nejvíc naletěl paní Bartákové, která mu namluvila, že je odbornicí na výrobu paruk; Špaček zřídil středisko paruk a zařídil, že komunál jí osobně koupil Tatru 603. Paní Bartáková za to zahrnula komunál spoustou špatných, stoprocentně neprodejných paruk, které byly ve skladu ještě v době, kdy jsme z Merkurie odcházeli. V té době také ještě skomíralo přinejmenším stejně nevydařené dílo ředitele Špačka, středisko eloxovaných ozdob. Celý podnik byl jako jeden muž proti těmto výstřelkům svého ředitele.

Když jsme překročili práh hostivického komunálu, zjistili jsme s hrůzou, že také středisko figurek se stalo součástí Merkurie přes jednomyslný odpor jejích pracovníků. Spočetli jsme si brzy, že jsme už šestým tahem jejího ředitele v rozšiřování Merkurie, přičemž z oněch pěti předchozích znamenaly tři totální debakl. Pravděpodobně si ředitel od nás mnoho sliboval, možná nějaký výrobně odbytový zázrak. Jenomže jak pracovníci vedení Merkurie, tak prakticky všichni její zaměstnanci nás pokládali za jeho další dobrodružství, a když už byla naše výroba proti jejich vůli zavedena, mnozí z nich byli ochotni i pořádně švindlovat, jen aby se poznalo, jak je pro komunál nevýhodná. Už to samo o sobě byl dostatečný důvod, abychom se snažili mít s Merkurií a s jejím personálem co nejméně společného. Právem jsme pospíchali, abychom si jakožto zvláštní středisko rychle vybudovali autonomii; ta se ovšem v komunále nikomu nelíbila a přispívala k mnoha našim konfliktům s vedením podniku.

V čele odporu proti středisku figurek nestál nikdo méně významný než výrobní náměstek. Náměstek Smrž byl původně ředitelem komunálu v sousedním Hlouňově, když však postupující centralizace vedla ke sloučení hlouňovského a hostivického komunálu, musel se spokojit s místem pouhého náměstka. Nikdy to Čápovi nezapomněl a neustále představoval silný opoziční prvek. Byl malý, podsaditý (když Věra Šimonová vymodelovala figurku vodníka, všichni si mysleli, že ji udělala podle něho) a doma prý byl dokonale pod pantoflem. V Merkurii si to vynahrazoval neustálým řvaním a ječením na podřízené - zdálo se, jako by nic jiného neuměl a pravděpodobně to tak opravdu bylo.

V období, kdy jsme do Merkurie převáděli výrobu, Honza Nedvěd zašel za výrobním náměstkem, aby vyzkoumal jeho představy o tom, jak se naše středisko v Merkurii uplatní a jakým způsobem je bude on, výrobní náměstek řídit. Byl velice překvapen, když mu Smrž dal bez jakýchkoliv okolků najevo, že se s ním nebude o ničem bavit, a jednoduše ho vyhodil. Zdálo se, že na něj nelze nijak vyzrát; jednou jsem si na naši obranu přinesl zákoník práce, ale nepochodil jsem. "Na mne nebudete chodit se zákonem!" křičel Smrž a bouchal pěstí do stolu. Ve skutečnosti byl přece jen méně zmužilý, než jak by to bývalo odpovídalo decibelům, které se kolem něho šířily.

Až do konce naší činnosti v Merkurii se ovšem díval na naše středisko jako na soukromý podnik ředitele Špačka a podle toho odměřoval neobyčejnou dávku arogance, s kterou se k nám choval. Museli jsme, neradi, vzít na vědomí, že to pracovnicím správy (byl to ráj pro feministky, muži tu byli výjimkou) nebylo přespříliš proti mysli. Správa k nám zaujímala zvláštní, ostentativní odstup, což bylo hned na počátku, při budování střediska, velmi nepříjemné.

Jak již víme, Vágner nastoupil do Merkurie v říjnu a sháněl pro vznikající středisko figurek objednávky. Když jsme nastoupili my ostatní (v prosinci 1970), předčily již objednávky všechna očekávání. Do počátku roku 1971 - jistě také proto, že v komunále měli koncem roku jiné starosti a Špačkovi jsme zatím nevadili - se podařilo zřídit středisko 25/1 výroby figurek z licí pasty PVC. Dodnes považuji za slušný úspěch to, že se na počátku normalizace podařilo vytvořit naši skupinu, která oficiálně i fakticky byla vedením střediska. Nově tato skupina zahrnovala Karla Štindla, který nám pomáhal už v době družstva Universum a v listopadu dal výpověď na filozofické fakultě, dále Jindřicha Vávru a velmi překvapivě i Maitu Arnautovou, naši spolužačku z univerzity, která musela odejít z filologického ústavu ČSAV.

Vlastní středisko

Ve skupině, která řídila středisko figurek, byli:

Jan Nedvěd, vedoucí výrobního úseku a střediskové dopravy, rovněž odborový funkcionář

Bohumil Doležal, vedoucí vývoje pasty, forem a výrobních technologií, později člen ZV ROH za figurky

Karel Štindl, vedoucí skladu a expedice hotových výrobků, zástupce vedoucího střediska a spolu s ním po Tondově odchodu odbytář

Tonda Vágner, vedoucí odbytu až do náhlého odchodu na podzim roku 1971

Jaroslav Šimon, vedoucí zásobování materiálem a surovinami až do svého odchodu na ONV Praha-Západ koncem roku 1971

Jindřich Vávra, vedoucí výroby forem a po Jardově odchodu vedoucí MTZ

Maita Arnautová řídila společně s Nedvědem výrobu a dopravu

Posléze já jako vedoucí střediska. Po Tondově nuceném odchodu jsem převzal spolu s Karlem Štindlem odbyt.

V Hostivicích se vše muselo rychle nějak obstarat, zařídit, vymyslet. Láce výroby (od začátku do konce se musela obejít bez jediné koruny investic) byla vykoupena její složitou “manufakturní” strukturou. V Universalu jsme neměli ani náznak toho, čemu se říká provozovna, dílna nebo sklad. Když jsme nastoupili do Merkurie, museli jsme postupně získat místnosti a zorganizovat výrobu. Zpočátku jsme pracovali vysloveně na koleně a nebylo ani pomyšlení, že bychom mohli vyřizovat objednávky včas. Jenomže správa to od nás požadovala.

Museli jsme tedy velmi rychle zařídit, co se jen dalo. Komunál vzal na vědomí, že máme v stáčírně smíchovského pivovaru pronajatý košířský ateliér Věry Šimonové. V jeho dvou místnostech jsme rozbili svůj hlavní stan: administrativní středisko, výrobu forem a vývoj. Jindřich tu co nejrychleji vyráběl stále nové formy, protože na počtu forem závisely rychlost a objem výroby. Ale domácích pracovnic přibývalo a sortiment se stále rozšiřoval a on sám nemohl rostoucí nával práce zvládnout. Bohumila nutila dosud velmi nízká kvalita našich výrobků k tomu, aby se v košířském ateliéru velmi intenzívně věnoval vývoji, a my všichni jsme se odsud snažili organizovat výrobu. Oblast obcí, v nichž jsme získávali domácí pracovnice, jsme posunuli co nejvíc k Hostivicím a co nejrychleji jsme vytvářeli samostatnou dopravu. V roce 1971 totiž ještě směl komunál přijímat domácí pracovnice a naše středisko smělo zaměstnávat soukromé taxikáře, pracující pro některý z komunálních podniků. Volnost v přijímání pracovních sil se rychle zhoršovala a právě tak nemohlo být pochyb o tom, že soukromým taxikářům brzo odzvoní. Nicméně až do konce našeho podnikání jsme s domácími pracovnicemi i s dopravou vystačili.

Taxikáři přepravovali suroviny, vyrobenou pastu, figurky od lití k finalizaci a do skladu, vozili nás k odbytovým cestám. Většinou vlastnili malé skříňové dodávky a to ve stavu vzbuzujícím pohoršení; až na naprosté výjimky na ně také nebylo spolehnutí. Tak technický stav Chlapíčkova vozidla dosáhl takového stupně, že Chlapíček (říkali jsme mu tak, protože byl mrňavý) posléze jezdil s neustále vypadlou řadicí pákou, kterou měl pro jistotu v přihrádce palubní desky. Když chtěl přeřadit, vyndal ji a po přeřazení opět strčil do přihrádky.

Jednou se Chlapíčkovi jeho ledabylost a lhostejnost málem nevyplatily. Počátkem léta 1972 odmítl Smržův příkaz zúčastnit se přes sobotu a neděli za Merkurii mírových slavností v Houštce. Nebylo to od něho nejchytřejší, ale právo na odmítnutí “příkazu” měl, nebyl zaměstnancem Merkurie, nýbrž jezdil pro nás na fakturu, a to bez písemné smlouvy. Smrž však odpověděl, že tuto neposlušnost je třeba projednat a vyřídit ještě na jiných místech a že okamžitě musíme přestat zadávat Chlapíčkovi práci. My jsme Chlapíčkovi napsali pro Smrže dopis, který vysvětloval, jaké neodkladné okolnosti stály v cestě jeho účasti na mírové slavnosti, a zdůrazňoval jeho snahu dobře plnit všechny svěřené pracovní úkoly. Ale Smrž nelenil a učinil další krok. Prohlásil, že z naší strany jde o sabotáž mírové slavnosti a on že bude hnát celou věc do všech důsledků. Naštěstí nehnal; vzhledem k naší minulosti by to bylo pro nás hodně nebezpečné.

S taxikáři jsme si užili habaděj legrace. Ta se ovšem většinou blížila černému humoru. Zažili jsme nejrůznější nehody, několikrát se stalo, že mezi obcemi okresu Praha- Sever některý z vozů začal hořet, což většinou jejich řidiče - na rozdíl od nás - nedokázalo vyvést z míry. Brzy se také ukázalo, že velkou překážkou pro tato vozidla jsou závory: jednou jsme všichni jeli s Rosťou Černým gratulovat Věře Šimonové k narozeninám a jeho vozu přestal fungovat motor právě mezi závorami. Rosťa se pokoušel vůz nastartovat, ale nešlo mu to a mezitím závory spadly. Vypadalo to, že přijdeme v nejhorším případě o život, v nejlepším o Rosťovo auto. Hnáni pudem sebezáchovy vyběhli jsme z auta, já jsem zapomněl, že mám v ruce velkou kytici a držel jsem nad hlavou závoru, zatímco kamarádi protlačili auto do bezpečí. To ještě nic nebylo proti příhodě v Středoklukách, kde Chlapíčka, jeho vůz a mne zaskočil nechráněný přejezd. Blížili jsme se k němu, právě když začala blikat červená, Chlapíček začal brzdit - nic, brzdil dál - opět nic, a tak to pokračovalo. I když jsem netušil, že autu "došla" brzdová kapalina, chápal jsem, že se blíží další smrtelná příhoda a cítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Zvláštní je, že ani mě, ani Chlapíčka nenapadlo z auta vyskočit, přestože jeho popelnice jela přes koleje krokem, nějak jsme věřili v její neexistující schopnosti. Asi dva tři metry za kolejemi se vítězoslavně zastavila. Naši taxikáři zřejmě tušili, že se blíží konec milostivého léta, a nebyli ochotni investovat do vozidel ani groš.

Středisko 25/1 platilo taxikářům za jejich služby faktury, z nichž si jejich podniky strhávaly dost velkou část. Byli jsme nuceni podepisovat faktury, které byly neobyčejně nadsazené a evidentně neodpovídaly vykonané práci. I tak taxikáři často s ledovým klidem přijeli do práce o dvě tři hodiny později - to když se jim někde narychlo naskytlo vydatné rito. Práce našeho střediska tím získávala nepravidelný, těžko předvídatelný rytmus. S podobnými a možná ještě většími potížemi jsme se setkali v případě cenových kalkulací.

První potíže

Kalkulovat figurky podle existujících předpisů nepřipadalo v úvahu, protože domácí pracovnice by si nevydělaly ani na skývu chleba. Takový válečný komunismus se ovšem tenkrát už dávno nenosil a tak se tyto předpisy všeobecně všelijak obcházely různými bizarními příplatky. Bohužel to neplatilo pro středisko 25/1. Jestliže si domácí pracovnice měly vydělat, bylo zapotřebí opravdu čarovat, a to nejen s kalkulacemi, ale i s přidělováním práce. To vše komplikovalo výrobu. A ztěžovala ji ještě víc nestejnoměrná a často mizerná kvalita pasty. S výrobou pasty jsme si opět nevěděli rady.

Kostelec nad Labem, působiště paní Řepové, byl totiž velmi daleko od Hostivic a brzy bylo zřejmé, že pro výrobu pasty musíme sehnat někoho, kdo bydlí blíže. Tím pravým se nám zdál pan Barvík, známý jednoho pracovníka v komunále. Měl chatu nepříliš daleko od Hostivic a byl ochoten zřídit si v ní pracoviště na přípravu pasty.

Brzy se však ukázalo, že nám pan Barvík dá zabrat. Byl to typ člověka, který vždycky chce, aby mu vše potřebné zařídil někdo jiný a i když to má zařízeno přesně podle svého přání, přesto se cítí pronásledován osudem. Nám se naopak zdálo, že zlá sudba nastražila do cesty pana Barvíka nám, a to proto, aby nám způsobil svou "pastou" četné škody a velké hoře. Přitom příprava pasty nebyla technologicky tak složitá, protože pasta sestávala pouze ze tří základních složek: z práškového PVC, změkčovadla a přísad (pigment, stearan, chlorparafin). Jistě, musela se připravovat poněkud zdlouhavě, “pekařským způsobem”, (to znamená, že do práškového PVC se přidávalo postupně a mírně vlažné změkčovadlo, jinak se v pastě udělaly nezničitelné žmolky). Pastu pan Barvík dělat neuměl, ve tvorbě žmolků byl expert. K výrobě čehokoli kloudného mu totiž chyběl elementární předpoklad, to znamená chuť k práci. A tak si "pekařskou" technologii pro přípravu pasty náramně zjednodušil: nasypal do změkčovadla předepsané přísady, několikrát hmotou zamíchal a bylo to. Z této šlichty odlévaly domácí pracovnice samé zmetky a zuřily. My také. Trvalo jistou dobu, než jsme se dokázali zbavit pana Barvíka a zřídit na přípravu pasty opravdovou provozovnu. Pak se kvalita pasty podstatně zlepšila, ale i tak Barvíkův stín zasáhl až do této doby: některé domácí dělnice pochopily, že když něco pořádně pokazí, mohou to svádět na špatnou kvalitu pasty.

Komplikace s kvalitou pasty byla o to vážnější, že nás postihla v době, kdy jsme měli poměrně slušné objednávky. Odbyt fungoval nezávisle na našich provozních těžkostech a Tonda Vágner dokázal za pomoci pana Herzoga sehnat dosti slušné objednávky. Spolupráce s panem Herzogem netrvala bohužel dlouho. Pan Herzog nám navrhl, že s námi bude i nadále spolupracovat při vyvíjení sortimentu a odbytu figurek. Samozřejmě, dodal, že mu pořádně zaplatíme (máme přece, o tom byl přesvědčen, pěkné peníze bokem) jednak za to, co už pro nás udělal, jednak měsíčně za další spolupráci. Pokud šlo o peníze, nebyl ovšem tento starý praktik ani trochu reálný a požadoval částky, které přesahovaly součet platů nás všech za několik měsíců.

Pan Herzog se strašlivě mýlil, a to především v odhadu našich příjmů. To by tedy koukal, kdybychom se s ním podělili o to, co jsme měli bokem - byly to samé dluhy. A představa, že by snad platil panu Herzogovi vysoké částky ředitel Špaček, kterému už pomyšlení na výdaj 50,- Kčs za výtvarný návrh způsobovalo fyzické bolesti, byla směšná. Herzog také u Špačka nepochodil. Ale nevzdal se a rozhodl se s námi utkat na půdě, která byla jeho doménou - ve Sdruženém maloobchodu.

Tehdy jsme se už směli účastnit ve finančně výhodném sortimentu hraček (potvrzení hlavního hygienika o zdravotní nezávadnosti výrobků jsme získali už v družstvu Universum). A teď, v druhém čtvrtletí jsme od paní Ludvíkové, sortimentářky Sdruženého maloobchodu, jinak dobré známé pana Herzoga (a to bylo na všem velmi podezřelé), dostali písemné sdělení, že figurky svou zdravotní problematičností nevyhovují pro zařazení do oboru hraček a že je až na další nesmíme nabízet a prodávat. Ani na kontraktech, ani jinak. Byla to opravdu rána.

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy jsme se ocitli v takové situaci, že nám mohla pomoci jen náhoda. Jeden z nás (není tak podstatné, kdo) měl ve Sdruženém maloobchodě, v této monopolní velkoobchodní organizaci, vzdáleného příbuzného. Tento člověk, pan Trojánek, byl zvláštní shodou okolností šéfem paní Ludvíkové. Další shoda okolností spočívala v tom, že šlo, jak se ukázalo, o bystrého a seriózního člověka. Vysloveně nás vytáhl z bryndy: když jsme se příště sešli s paní Ludvíkovou, zjistili jsme, že se z lité furie opět přeměnila v usměvavou mladou dámu, tentokrát ještě také vlídnou a překypující ochotou nám pomoci. Během jednoho týdne bylo po stránce odbytu opět vše v pořádku.

Na rozdíl od funkcionářů Merkurie jsme byli přesvědčeni, že v pořádku jsou i všechny další stránky našeho podnikání. S ohledem na nulové částky vkládané do této výroby se středisko figurek nepochybně slibně rozvíjelo. Nedvědovi a Maitě Arnautové se podařilo přijmout a zaškolit další domácí pracovnice, Jindřich pro ně stačil vyrobit dostatečné množství forem, a to v dostatečné kvalitě. V Hostivicích začal Karel Štindl budovat sklad hotových výrobků. Objem výroby rostl, Věra Šimonová pracovala na nových modelech, Bohumil překonával nedostatky ve svých znalostech chemie a úspěšně pracoval na vývoji nové generace figurek. Počet objednávek byl slušný.

Komunálu a pracovnicím v jeho správě to vše nestačilo. Brzy se zjistilo, že středisko 25/1 je prodělečné (což bylo v prvních měsících samozřejmé) a že hromadí neprodejné zásoby. Něco málo na tom bylo, za daných reálně socialistických poměrů bylo totiž prakticky nemožné, aby určité druhy figurek aspoň po jistou dobu nezůstávaly na skladě.

Nesnáz spočívala v tom, že jsme dostávali objednávky, které byly co do sortimentu velmi nerovnoměrné, mnohdy jen na dva tři druhy figurek. A pokud tomu náhoda chtěla a šlo o druhy, na kterých si domácí pracovnice nemohly vydělat, pak nám nezbývalo, než zadat jim ještě navíc figurky mzdově výhodnější. Ty ovšem nebyly pokryty objednávkami a často pak s nimi byly jakési odbytové potíže. Nic víc. Přesto to podle referencí správy vypadalo, jako by v komunále nebyly jiné problémy než naše "neprodejné zásoby" a ztráty.

Musel jsem do Hostivic jezdit často, a upřímně se mi tam nechtělo. Neměli k nám normální vztah. Komunální lid dobře věděl, že v našem případě jde o podezřelé intelektuály, kteří byli nějakým způsobem zapleteni do politiky a s nimiž by mohly být problémy. To nás v komunále od samého počátku v samé podstatě od ostatních odlišovalo a - diskvalifikovalo. Přitom nelze přece jen zapomenout na vliv postupující normalizace na naše postavení. Rok 1971 už byl dost zlý, normalizační obluda se pomalu plížila jednotlivými pracovišti, podniky, školami, ústavy, cenila zuby, prověřovala státní i jiné zaměstnance, vnucovala jim upřímná vyznání o lásce k Sovětskému svazu a o nenávisti ke kontrarevoluci. Jako kdyby velkou část národa chytla bolestivá křeč. V komunále sice tato právě probíhající společenská změna ještě příliš patrná nebyla, ale zdálo se, že i v Merkurii se projevuje zvýšený politický tlak. Usuzovali jsme tak z jednání ředitele Špačka, z něhož jsme byli upřímně vyděšeni. Jeho nepřátelské chování k nám mu mělo zřejmě rovněž sloužit jako permanentní důkaz, že ostuda s eloxovanými ozdobami a parukami se už v komunále nemůže opakovat. A pokud předpokládal, že kdykoli zaútočí na nás, dojde aspoň v této věci porozumění u svých kolegů na správě podniku, nemýlil se.

A tak se Špaček chmuřil nad potvrzenými obchodními smlouvami, které kryly naši rychle rostoucí výrobu a často spíše vyžadovaly její ještě rychlejší tempo, "sdílel" starost svého náměstka o náš "nezajištěný odbyt" a dával projednávat naše "slabé" hospodářské výsledky. Cítili jsme, že se něco musí stát, a doufali jsme, že zvrat přinese prodej v pražské zoologické zahradě. To se však nestalo.

Nová generace

Loňský úspěch stánkového prodeje v pražské zoologické zahradě nás ukolébal v přesvědčení, že vedení pražské ZOO už jen čeká, kdy se zase ozveme. Ale kdežpak! Jako by v pražské zoologické zahradě vyměnili personál, všichni se k nám chovali s odměřeným chladem a litovali, že něco takového tento rok nepůjde. Poprvé a tak často používali politického argumentu (že náš prodej by ZOO nenahraditelně poškodil v očích nadřízených orgánů), až jsme tomu přestali věřit. Bylo totiž dětsky snadné dobrat se pravé příčiny, vždyť nás pronásledovala stále a všude. Byla to představa o našich pohádkových příjmech - a samozřejmě také závist. To zřejmě stačilo, abychom se museli rozloučit s vidinou prodeje v ZOO.

Ale také tentokrát jsme měli štěstí v neštěstí. Byl ještě čas k tomu, abychom se mohli přihlásit na brněnské trhy spotřebního zboží (konaly každý rok v červnu) s možností přímého prodeje. Pečlivě jsme se na ně připravili - Věra Šimonová rychle vymodelovala figurky brněnského draka (byla to potvora, která měla na zádech nápis BRNO) a lochnesské příšery - i když jsme v Brně neočekávali obdobný efekt jako loňského roku v ZOO. Už proto ne, že náš stánek byl umístěn mezi zbožím, které na rozdíl od figurek vypadalo docela obvykle a seriózně. A přece se prodejní úspěch opakoval: náš pult byl neustále obležen hloučkem diváků. Nedůvěřivě se dívali na podivný sortiment na pultě a s jakýmsi cudným ostychem poslouchali jarmareční nehoráznosti, kterými jsem ten špektákl doprovázel. Figurek, hlavně ležáků, se prodalo hodně.

Trh spotřebního zboží trval bohužel jen čtrnáct dní. I tak museli v Merkurii přiznat, že pro nás znamenal úspěch, to jsme poznali podle toho, že jsme od nich měli čtrnáct dní pokoj. Ale rozhodli jsme se, že úspěch podpoříme dalším dobrým obchodním výsledkem a pořádně jsme se připravili na následující kontrakty. Měli jsme sortiment rozšířený o lochnesskou příšeru a o druhou obludu, které jsme vymazali ze zad nápis Brno (brněnský drak) a nazvali ji poeticky drak Kalužník. Na kontrakty, které se tentokrát projednávaly v Příbrami, jel s Tondou Vágnerem ještě Honza Nedvěd a já. Znamenalo to pro mne mocný zážitek. Dost dlouho předtím jsme se nesměli účastnit vážnějšího jednání jako jeho rovnoprávní účastníci a ještě k tomu mezi tolika lidmi!

Už začátek byl pozoruhodný. Přijeli jsme o den dříve, protože ze všeho nejdůležitější bylo zúčastnit se večírku s krajskými sortimentářkami Sdruženého maloobchodu, a tak zajistit úspěch obchodního jednání, které se konalo následujícího dne. Když jsme přišli do příbramského kulturního domu, nechtěl jsem věřit svým očím, jeho hlavní sál byl plný mladých děvčat, plných života. "Odkud jsou ty hezké holky?" zeptal se Honza paní Ludvíkové, nyní již opět úslužné, "to jsou samé vdovy," odpověděla. Stručně nám také vysvětlila původ tohoto zvláštního nakupení mladých žen. Do zdejších uranových dolů přicházeli mladí muži z celé republiky, lákala je vidina velkých příjmů a množství privilegií. Pokud slyšeli varování, že za několik let umřou, nepropadali panice, protože takovým věcem lidi neradi věří a když jsou mladí, tak dvojnásob neradi. Měli hodně peněz a rychle se ženili. Nu a po pár letech prý po těch havířích zůstávaly mladé a poměrně bohaté vdovy. Jak prostý byl v těch letech život - a smrt.

Příbramské kontrakty se mimořádně vydařily. Doslechli jsme se sice na nich, že prý v budoucnosti nebude dovoleno družstvům a komunálům účastnit se kontraktačních jednání, ale nic nenasvědčovalo aktuálnosti takových zákazů. Rozhodně ne objednávky, které se nám na kontraktech podařilo uzavřít. Nejenže byly více než slušné, ale pokrývaly také velkou část území republiky i - našeho sortimentu. S jistým uspokojením jsme se vraceli do Hostivic, do "svého" komunálu .

Za tři čtvrtě roku našeho komunálního působení však také vzrostly potřeby naší výroby. Byl to důsledek jistého zdokonalení figurek a technologie jejich výroby. Doležal sehnal jako poradce chemika Millera, na němž bylo patrné, že by nám upřímně rád pomohl a že je mu naše pachtění snad i sympatičtější, než právě tento obor chemie. Po několikatýdenním boji na správě Merkurie se nám podařilo dosáhnout toho, že dostával pár měsíců nějaké peníze. Chemik Miller se dost snažil a nezklamal nás: nějakým zvláštním, jemu samému nepříliš jasným zásahem do receptury vylepšil vlastnosti našich výrobků potud, že přestaly lepit. Nám to umožnilo zbavit se nevzhledné povrchové úpravy pomocí pudru a přejít k výrobě nelepivých a lesklých figurek, říkali jsem jim hladké figurky. Byly vyrobeny z pasty sice stále ještě neprůhledné, ale nyní již s povrchem upraveným pomocí barevných bodů či dokonce čar. A nemusely být obaleny chuchvalci promáčeného pudru. Pouze formy bylo nutno pro výrobu hladkých figurek poněkud upravit, v některých případech předělat.

My jsme ovšem komunálu tvrdili, že je zapotřebí zcela nových matric (a v důsledku toho i forem). Jednak jsme potřebovali zdůvodnit požadavek na přijetí další pracovnice na výrobu forem, ale zejména jsme chtěli Věře Šimonové zaplatit modely, které až dosud udělala. Zaplatit znamenalo v komunále zaplatit alespoň dvakrát; pro ředitele Špačka byl “honorář” ve výši 30,- Kčs bolestivým ústupkem zkaženosti světa. Intelektuálové (a výtvarníci byli podle komunálních strejců ohavná sorta intelektuálů) mají být placeni za skutečnou, materiální práci, ne za to, že civějí do daleka a sem tam udělají tah dlátem nebo štětečkem. A tak ředitel Špaček a jeho blízcí považovali i urážlivě nízké výtvarné honoráře za mnohonásobně přemrštěné. Věděli jsme, že nemá smysl dohadovat se s Čápem o věc, která pro něho měla zcela zásadní ráz, a proto jsme tuto zásadní různost názorů vyřešili způsobem již naznačeným: tvrdili jsme, že výtvarnice musí - což nebyla pravda - udělat pro hladké figurky všechny modely znovu. Tímto “podvodem” jsme chtěli dosáhnout toho, aby Věra Šimonová dostala jedny modely zaplaceny sice mimořádně bídně, ale – dvakrát. To už byl civilizovaný honorář.

Jenomže ředitel tušil zradu. Ještě než podepsal honoráře, objevil se hned po ránu ve stáčírně a zamířil k platu opičích forem, které se právě víceméně jednoduchým postupem předělávaly z "normálních" na "lesklé". Zdálo se, že celá věc je mu beznadějně jasná. Nevěděli jsme co počít, pouze Jidřich Vávra neztratil chladnokrevnost. Vzal židli, přisunul ji úslužně ke stolu, na kterém bylo mezi normálními platy forem také ono právě předělavané plató opic, obřadně vyzval Špačka, aby usedl, a pak pohybem zkušeného číšníka vzal plató opičích forem a odnesl je někam dozadu. Špaček spokojeně usedl a my jsme si oddechli, teď už se mohlo stát něco skutečně nepříjemného pouze řediteli. Špaček byl ovšem přesvědčen, že to pravé teprve přijde. Přikázal, abychom mu ukázali obyčejné formy a lesklé formy. Když se to stalo, skromně požádal, ať mu tedy odlijeme jednu normální a jednu lesklou figurku. To se dálo před jeho očima. Když Čáp uviděl výsledek - jednu normální a jednu lesklou figurku, jak to mělo být, zachvátil jeho obličej výraz naprostého zděšení. S velkou zlomyslností jsme sledovali, že ho výsledek jeho přepadení zdrtil.

Nový náměstek

Okamžitě jsme využili tohoto sice dílčího, nicméně významného vítězství. Během dvou dnů, kdy ředitel byl v dokonalém útlumu a zjevně si vůbec nedokázal srovnat v hlavě debakl, který sám sobě přivodil, nejenže podepsal výtvarné honoráře, ale víceméně nás sám požádal o práci pro Marunu Veselou, komunální kadeřnici z Lehnic, kde pro ni byla práce jen jedenkrát týdně. Ostatní dny jsme ji měli zaměstnávat my ve stáčírně. V této zcela mimořádné situaci Špaček také schválil přijetí pracovnice do dílny na výrobu forem. Ovšem i my jsme se museli smířit s novou skutečností. Tou byl - ekonomický náměstek.

Svého starého známého Viléma Filípka povolal ředitel Špaček do Merkurie poté, co Filípek musel odejít z jakéhosi úřadu v Praze. Měl být zřejmě jakousi protiváhou skutečné ekonomce podniku paní Červinkové. Byl to velký tučný chlap, celý jaksi umaštěný; byl plešatý a nad odulými rty si pěstoval knírek ve tvaru smetáčku. Špačka a Filípka určitě spojovala minulost a byla-li pravda to, co jsem v Hostivicích zaslechl - že oba byli kdysi spolupracovali s fašistickou Vlajkou -, pak je spojovala důkladně. Špačkovi nebyl Filípek k ničemu, ekonomický náměstek měl bohužel jenom dvě opravdové služební vlastnosti: ambiciózní žvanivost a naprostou neschopnost.

Tak jsme ho ovšem poznali až po nějakém čase. Dokud jsme nevěděli, s kým máme tu čest, choval se k nám až neuvěřitelně přátelsky a slušně. Trvalo sotva čtvrt roku a vyšla najevo pravá příčina jeho náklonnosti a pochopení pro naše problémy. Pozval si nás do své kanceláře na jakousi poradu "o strategii našich činností" v komunále. Pronesl velký projev: o důvěře a nedůvěře, o tajuplných okolnostech, za nichž se lidé navzájem drží v šachu, a nakonec řekl, že se rozhodl důvěřovat nám a vyložit karty na stůl. Vyložil je: my budeme utajovat materiál, vyrábět černé výrobky a při různých prodejních akcích je budeme prodávat spolu s výrobky legálními. On to bude krýt na vedení podniku, všichni náramně zbohatneme a spravedlnosti bude konečně učiněno zadost.

Samozřejmě že nám nahnal dost strachu - jak jsme mohli vědět, že to není provokace? Sotva klíčící naděje, že by nám slušné vztahy s ekonomickým náměstkem mohly být k něčemu dobré, vzala tím definitivně za své. Od té doby až na nečetné výjimky jsme s ním zažívali jenom příhody, které neměly žádný zvláštní význam, byly jen komické a zpravidla trapné.

Jenomže Filípek nebyl správa. Ta ho nebrala vážně. A my jsme věděli, že komunální správa nesloží ruce do klína a že nám brzy přichystá horké chvilky. Už jen toto pomyšlení nás hnalo k co nejrychlejšímu zdokonalení výroby. Považovali jsme za úspěch, že se nám podařilo zřídit dvě "provozovny": sklad a expedici v Hostivicích a přípravnu pasty v Přílepech. Sklad zabíral dvě a později tři místnosti levého křídla v menším ze dvou statků, které vlastnil komunál (větší zabrala správa). O jeho zřízení usiloval Karel Štindl, ale dlouho neúspěšně. Komunál nám - přirozeně - nechtěl poskytnout dvě pracovnice, kterých bylo ve skladu a expedici zapotřebí. Až jednou ...

Dověděli jsme se zcela neoficiální cestou, že by snad zřízení skladu a expedice figurek připadalo v úvahu, kdyby byla vedením skladu pověřena paní Šulcová. To nás zarazilo. Paní Šulcová, žena kolem padesátky, nevybočovala sice co do vzhledu a jednání z hostivického průměru, ale měla dvě závažné rodinně společenské funkce: jednak byla švagrovou ředitele Špačka, jednak manželkou funkcionáře hostivické stranické organizace. Dohromady nás tyto zvláštní funkce postavily před zvláštní otázky: komu na tom záleží, abychom měli ve středisku 25/1 právě tuto soudružku? Lze ji odmítnout? Komu má o nás podávat zprávy? Nakonec jsme usoudili, že přijmout tuto nabídku není právě nejlepší, ale odmítnout ji je sebevražedné. Takže paní Šulcová se stala "vedoucí" našeho skladu a expedice. Politickou činnost tam nevykonávala, a proč o toto místo usilovala a proč ji další lidé podporovali, to se nám objasnilo už po několika měsících: přece šlo o onen zlatý důl, kterým byla naše výroba v očích snad všech hostivických občanů.

Zdánlivě podobnou, ale ve skutečnosti mnohem vážnější akcí s politickým podtextem bylo zřízení přípravny pasty v Přílepech. V Přílepech bydleli Šimonovi. Adaptovali ve statku na břehu krásného rybníku několik místností na luxusní, až poněkud snobský byt a Věra tam zřídila svůj výtvarnický ateliér. Jezdili jsme k Šimonům často pro nové modely figurek, které jsme ještě vlhké dopravovali do stáčírny a tam z nich snímali matrici. Bylo to docela příjemné, Šimonovi měli hojné zásoby domácí ořechovice. Dalším důvodem bylo, že nám nezbylo než akceptovat Jardův dosti volný vztah k naší každodenní činnosti. Mnohé věci, které nebylo možné projednávat bez něho - a on do stáčírny přišel jednou za uherský rok - jsme probírali u Šimonů doma.

Jardův "volný" vztah k našemu středisku asi vyplýval z jeho přesvědčení, že jsme mu zavázáni za pronájem košířského ateliéru. Když se na to ovšem podíváme z druhé strany, Šimonovi zase mohli být vděčni nám za hojné zakázky nových modelů. Byla to tedy vázanost vzájemná, z čehož vyplývalo, že Jardův občasný zájem pomoci naší výrobě - zvláště, když to nebylo příliš namáhavé - byl opravdový.

Tentokrát ho napadlo zřídit v Přílepech přípravnu pasty a to v dlouhé, strašně nízké, hnijící a polorozpadlé stavbě, ve které pěstoval zdejší myslivecký svaz bažantí slepice. Jarda tvrdil, že myslivecký svaz nám může tuto muzeální pochoutku v podstatě zadarmo pronajmout. Za podmínky ovšem, že přijmeme jako dělníka do této přípravny pasty Járu Vürsta, který se nedávno rozkmotřil se svým podnikem a je teď bez práce. Jára Vürst, vyučený tesař, má prý určité zvláštnosti - je to starý komunista a rád, velmi rád si přihne - ale mohlo by to s ním jít.

Komunistický alkoholik Jára Vürst se stal jedním z dokladů toho, že zlatý strom života se dokáže zazelenat i za zcela neuvěřitelných podmínek. Po dlouhých patáliích s přípravou pasty PVC dokázal teprve tento jednoduchý člověk, o kterém jsme zpočátku pochybovali, zda umí číst a psát, vyrábět pastu v požadovaném množství a ve velmi solidní kvalitě. Pravda, Jára sám si dával poněkud výhružně znějící vysvědčení z všeobecné morálky - "kluci, nemyslete si, že kradu," říkal, "já jenom přikrádám". Měl smůlu, protože jeho pracoviště se sudy ezoterických chemikálií se k přikrádání nehodilo. Na druhé straně chemikálie Járovi nevadily, ani pach změkčovadel ne, měl trpělivost při míchání pasty a co bylo neuvěřitelné - nechyběla mu odpovědnost.

Jednou za námi přijel zachmuřený do stáčírny. Dostal z Jestřebí dva sudy ftalátu a když z nich chtěl připravit pastu, něco se mu na tom změkčovadle nelíbilo: "Víte, kluci, bylo mi to divný už jak to teklo ze sudu, ale když jsem to míchal" - Jára míchal pastu většinou přímo rukama - "došlo mi, že to asi není ftalát. Tohle určitě není ftalát." Láhev podezřelého změkčovadla, kterou přivezl, jsme dali na VŠCHT se žádostí o identifikaci a ta byla, jak se ukázalo, snadná. Sud změkčovadla z Jestřebí obsahoval trikresylfosfát, účinné, ale jedovaté změkčovadlo PVC. Do USA jednou při prohibici podloudně dovezli alkohol smíchaný s trikresylfosfátem a velmi mnoho lidí to zaplatilo životem.

Když jsme si tyto informace četli, vstávaly nám vlasy hrůzou na hlavě, představovali jsme si davy dětí cucajících naše krokodýly a chobotnice s pětasedmdesátiprocentním obsahem trikesylfosfátu, a to byla opravdu hrůzná představa. (To, co se v Jestřebí přihodilo s touto záměnnou neškodného a jedovatého změkčovadla PVC, byla zřejmě i na tehdejší poměry katastrofa. Když jsem přijel do Jestřebí záměnu reklamovat, zjistil jsem, že vedení podniku zmizelo kamsi do podzemních bunkrů. Dobře věděli, oč jde; přirozeně že když z bunkrů vylezli, museli dát všechno rychle do pořádku.)

(pokračování příště)

(www.bohumildolezal.cz)