Leden 2004

Sedmnáct Indů zpod podvozků.

Luboš Palata

Na Slovensku kvete převaděčský byznys

Policejní pes na železniční stanici Bratislava–východ začal najednou štěkat. Po chvíli začaly zpod podvozků vlaku vylézat prokřehlé postavy. Celkem sedmnácti Indům skončila předminulý víkend jejich cesta do evropského unijního ráje pár kilometrů před cílem – rakouskou hranicí. Psí štěkot jim možná zachránil život, jízda na podvozcích by byla riskantní. Indy, kteří byli bez dokladů a s policisty odmítli mluvit, čeká na Slovensku utečenecký tábor, vyhoštění nebo, a to je nepravděpodobnější, útěk z azylového tábora a další pokus o přechod do Rakouska. Pokus, který bude podle odhadů slovenského ministerstva vnitra na 65 % úspěšný.

Policajt, nebo převaděč, to je jedno

Převaděčství je na východním Slovensku výnosnějším odvětvím než tamní proslulé ocelárny. Sto kilometrů hranice s Ukrajinou živí v tomto nejchudším cípu země velkou část lidí na tamních vesnicích – ti to v rozhovoru s novináři ani nezakrývají. Při nezaměstnanosti dosahující 20 % a drasticky snížených sociálních dávkách – lidé často pobírají i jen půldruhý tisíc slovenských korun na měsíc – mají na výběr v zásadě jen mezi třemi možnostmi. Mohou odejít za příbuznými do Ameriky a hledat si tam načerno práci, stát se policistou nebo se dát na převaděčský byznys. V druhém případě ovšem podle obyvatel “východňárských vesnic” často platí, že jsou strážci zákona do převaděčství sami také zapojeni.

Nejnižší odhad o počtech osob, které přes Slovensko přejdou na západ, se pohybuje kolem padesáti tisíc ročně, což při sazbách minimálně tisíc dolarů za jednotlivce znamená obrat “utečeneckého průmyslu” v řádu miliard slovenských korun. Převaděči jsou napojeni na dobře organizovanou ukrajinskou síť, v níž se podle informací ve slovenských médiích pohybují i příslušníci ukrajinské tajné služby. Proti nim stojí na hranici necelých čtyři sta padesát slovenských policistů, o jejichž pohybu jsou převaděči informováni – jak místními spolupachateli, tak samotnými podplacenými policisty.

I když tresty za převaděčství byly v poslední době zvýšeny na tři až osm let nepodmíněně, stále je to z hlediska rizika postihu nejbezpečnější nelegální řemeslo. A gangy navíc hledají stále nové skuliny v zákonech. Posledním takovým tahem je převážení nelegálních migrantů v taxících. V polovině září zadržela slovenské policie na hranici s Českem ve čtyřech taxících osm Číňanů, kteří si auto pronajali už u hranic s Ukrajinou. Taxikáři vypověděli, že netuší, kdo si převoz Číňanů objednal, a tak museli být po výslechu propuštěni na svobodu.

Jakýpak azyl

O tom, že s východní hranicí není něco v pořádku, svědčí i materiály ministerstva vnitra. “Od vzniku Slovenské republiky trvale převažuje počet nelegálních migrantů zjištěných při nelegálním přechodu státní hranice směrem ven z území Slovenské republiky nad počtem zjištěným ve směru do republiky,” uvádí ministerstvo. Na posílení východní hranice má jít hlavně ze zdrojů Evropské unie v příštích letech několik set milionů korun. Především však do moderní techniky, protože kvůli obavám z korupce by “investice do lidí” byly zřejmě k ničemu. Na hornatou a zalesněnou hranici budou nasazeny kamerové systémy a bezpečnostní zařízení, ale o konkrétních termínech se tady v Bratislavě nehovoří.

Počet zadržených nelegálních imigrantů proti stavu před deseti lety stoupl na sedminásobek (15 235 lidí za rok 2002) tehdejšího počtu a za poslední tři roky mírně klesá. Nad průkazností těchto čísel však panují pochyby a odborníci se jen dohadují, jestli počet lidí, kteří bez problémů přešli na západ, je troj-, čtyř- nebo pětinásobně větší. Významnější je skutečnost, že z tranzitní se Slovensko stalo podobně jako Česko i cílovou zemí. O azyl zde požádalo loni téměř deset tisíc lidí, což je stonásobek počtu z roku 1993. Praxe při udělování azylu je však drakonická, za minulých deset let jej získalo jen něco málo přes pět set žadatelů. Důvodem je podle vyjádření ministerstva vnitra i fakt, že “99,9 % imigrantů” požádá o azyl až ve chvíli, kdy jsou zadrženi policií – tedy nikoli jako když dorazí do zemí EU a přihlásí se státním úřadům sami. To jim dává v proceduře malou šanci na úspěch. Praxe nyní ještě přitvrdí, aby žadatelé nemohli využívat podání žádosti k získání času na další pokus o útěk na Západ.

Velká část osob na útěku stále směřuje do České republiky. Nedávný krok Prahy postavit na polních cestách závory má převaděčům alespoň trochu znepříjemnit život. Stále rostoucí počet však zkouší přejít rovnou do Rakouska. Na několika desítkách kilometrů hranice bylo podle vídeňského deníku Kurier letos zadrženo více osob než na celé několikasetkilometrové hranici s Maďarskem. Nejčastěji se tito lidé snaží do Rakouska dostat tak, že přeplavou Moravu u Děvína nedaleko Bratislavy. V létě k tomu řekl jeden tamní policista: “Některé utečence jsme tu letos už zadrželi pětkrát.”

Slováci berou problém jako nepříliš podstatnou otázku. Migranti přicházejí a zase mizí za hranicemi s Českem nebo Rakouskem. Pár místních na tom vydělá, Rakušané nadávají, Češi staví závory, ale se zlepšením se čeká, až dorazí peníze z EU. Už brzy však dojde na lámání chleba. Na stole bude otázka, zda se Slovensko stane součástí schengenského prostoru. Zkrátka jestli se dostane do první, nebo do druhé, jakési zbytkové ligy států Evropské unie.

(Respekt)