Leden 2004

Nikdo nic neví?

Jiří Pehe

Evropa je zřejmě plná hlupáků, nad nimiž naštěstí stojí moudrý arbitr na pražském Hradě. K tomuto závěru by museli dojít ti, kdo by se o procesu evropské integrace nechali informovat jen českým prezidentem. Ten totiž v reakci na to, že evropští politici na summitu Evropské unie v Bruselu nenalezli dohodu o konečném znění evropské ústavy, tvrdí, že pokus prosadit evropskou ústavu byl radikálním krokem k vytvoření evropského superstátu. "Kdo tohle nevěděl, nevěděl vůbec nic", uvedl prezident v oficiálním prohlášení.

Václav Klaus pak dokonce uráží evropské politiky, kteří o ústavě jednali jak na summitu tak v Konventu, když dodává, že "bruselská nedohoda je nedohodou části evropské politické elity, které šlo při prosazování jednotlivostí více o osobní prestiž než o budoucnost evropského kontinentu". Asi bychom měli jásat nad tím, že v čele českého státu stojí politik, který - jak vyplývá z logiky jeho prohlášení - nestaví svou osobní prestiž nad budoucnost evropského kontinentu a ví věci, které většina evropských politiků vůbec neví.

Ve skutečnosti se v Bruselu nebudoval žádný evropský superstát. Evropští politici se pouze s pomocí ústavní smlouvy pokoušejí zpřehlednit prales dosavadních smluv a zároveň zpružnit rozhodovací mechanismy EU s ohledem na plánované rozšíření. Podstatná část rozhodování by byla i v budoucnu založena na principu jednomyslnosti. Unie, v jejímž rámci mohou národní státy uplatňovat v otázkách národních zájmů právo veta, rozhodně jako superstát nevypadá.

O tom, jak daleko má EU k superstátu, svědčil koneckonců i neúspěch summitu, který zkrachoval na neústupnosti jedné středně velké země ve střetu s několika velkými v otázce změny rozhodování kvalifikovanou většinou. Ačkoliv různé země v rámci tvrdých vyjednávání zkoušely různé nátlakové akce, jednalo se demokraticky a demokratický je i výsledek jednání. Tedy dohoda, že se Evropané zatím nedohodli a budou jednat dále o nalezení kompromisu.

"Kompromis" je v přitom v tomto kontextu klíčovým slovem. V západní Evropě se během posledních padesáti let naučili znát jeho cenu. Západní politici jsou také sběhlí v tom, jak funguje demokracie. Dobře vědí, že nemohou prosazovat závažná rozhodnutí jen kvůli "osobní prestiži", neboť budou skládat doma politické účty. Vyjednávají sice s ochotou činit kompromisy, ale zároveň tvrdě, s jasným zadáním z národních demokratických států. V tomto základním smyslu je jakýkoliv diktát Bruselu (a budování evropského superstátu) ignorující, co si přejí voliči v národních státech, jen fikcí. Kdo tohle neví, neví vůbec nic.

(www.pehe.cz)