Leden 2004

Recenze: O zvířatech a lidech.

Zbyněk Petráček

O zvířatech a lidech. Nacismus a biologická podmíněnost světa v knize Borii Saxe

O nacismu a jeho éře bylo napsáno a vyřčeno téměř vše – zejména z pohledu historiků války. Knihkupectví jsou plná biografií a analýz Adolfa Hitlera, generálů i dalších pohlavárů nacistického Německa a experti mají v podstatě jasno i ohledně tamější druhé a třetí ligy. Nicméně i v této nasycené době vyšel český překlad knihy, která cestu k nacistickému panství a jeho reálné praxi osvětluje z nečekaného pohledu – titul se jmenuje Zvířata ve Třetí říši a autorem je americký historik a lingvista Boria Sax.

Ať vládne příroda

Na první pohled jde o téma přinejmenším částečně známé, alespoň na základě často citovaných paradoxů: Jak se mohl Hitler coby vegetarián a milovník zvířat stát iniciátorem největší války dějin a genocidy? Jak mohli nacisté přijmout velmi progresivní ekologickou legislativu, například zákon o dopravě zvířat, a zároveň transportovat do vyhlazovacích lágrů miliony lidí za mnohem horších podmínek? V některých z těchto paradoxních bodů jde víceméně o náhodu, ale Sax upozorňuje spíše na obecné rysy vývoje. Proč nacismus triumfoval tak hladce? Jak píše v předmluvě knihy Klaus P. Fischer, šlo nejspíše o důsledek toho, že v německých intelektuálních kruzích se – na základě pokřiveného darwinismu – prosadilo biologicko-rasové myšlení.

Nacisté byli posedlí ideou „biokracie“, biologicko-rasové společnosti nadřazených árijců. Proto také biologii a příslušný výzkum podporovali. Sax si též všímá faktu, že řada renomovaných biologů byla přesvědčenými nacisty, členy NSDAP, a hnědých náhledů se mnohdy nezbavila ani po válce a denacifikaci. Patří k nim například tři držitelé Nobelovy ceny (obor fyziologie a lékařství) za rok 1973 – Nikolaus Tinbergen, Karl von Frisch a Konrad Lorenz, jehož 100. výročí narození si letos připomněl celý svět. Vždyť Lorenz dodnes požívá renomé jednoho ze zakladatelů zvířecí psychologie – etologie. Studoval chování a instinkty zvířat v přirozeném prostředí a své poznatky později aplikoval i na chování člověka jako člena sociální skupiny. Saxova kniha tak může aktuálně posloužit i jako připomínka toho, že před úlety k iracionalitám nejrůznějšího druhu nejsou chráněny ani ty nejchytřejší mozky – ba často právě naopak.

Rasa byla vším

Historicky vzato není chápání odlišné lidské rasy či skupiny coby jiného biologického druhu objevem nacistů. Jak uvádí Sax, ve středověké Paříži byli křesťan a jeho židovská milenka odsouzeni za „bestialitu“, přičemž tento výraz jinak označoval pohlavní styk mezi lidmi a zvířaty, a oba zaživa upáleni. Podobně byl pojímán vztah k Turkům, Saracénům, kacířům i čarodějnicím. Jenže nacisté z toho udělali středobod svého vztahu ke světu. Zavrhli Boha a místo toho zbožštili přírodní výběr. Sax píše: „Ztotožňovali se s přírodou jako s drsnou a neúprosnou silou. Poslušnost, kterou vyžadovali od ostatních i od sebe samých, znamenala podřídit své chování přírodě. Šlo o poslušnost vůči síle známé jako instinkt.“ „Rasa a etnický původ byly pro nás vším; jednotlivá lidská bytost se rovnala téměř ničemu,“ napsal Konrad Lorenz v roce 1940.

Rasovou teorii aplikovali nacisté i na své miláčky zvířata. Zatímco „germánskému“ psu se musela prokazovat úcta, „židovský“ pes mohl být zastřelen. Jak tyto psy rozlišit? Sax to přibližuje na příběhu třináctiletého Hanse Fantela z Vídně, jehož židovský soused byl v roce 1938 zatčen gestapem a jeho pes, se kterým si chlapec často hrával, byl přitom zastřelen. „To nic,“ uklidňoval Hanse domovník, „byl to jen židovský pes.“ Že by zvíře židovského majitele? Nikoli, ale obyčejný voříšek, tedy nečistokrevný pes smíšené rasy. Ano, psi byli v nacistickém Německu podobně jako lidé děleni na dvě skupiny – na ty, kteří slouží třetí říši, a na její nepřátele.

Pryč od člověka

Tyto přístupy se promítaly i ve vědě. Pedagog Ferdinand Rossner charakterizoval doktrínu rasy a krve jako třetí koperníkovský čin. Prvním byl samotný Koperník a jeho teorie popírající geocentrismus. Druhým takovým činem byla Darwinova evoluční teorie, která sesadila z trůnu člověka jako druh. A rasová doktrína zbavila zvláštního postavení člověka coby individuální bytosti.

Právě odtud se odvíjely nacistické zákony týkající se ochrany zvířat – například zákon o porážce zvířat (nepokrytě mířící proti košer porážce), o ochraně zvířat, o omezení pokusů na zvířatech, o dopravě zvířat. Šlo a jasné odmítnutí jakéhokoli antropocentrického pohledu a zvířata neměla být chráněna kvůli zájmům člověka, nýbrž kvůli sobě samým. Na tom samozřejmě není nic divného, právě naopak. Ale nacisty nemotivoval soucit, nýbrž právě odmítání humanismu. V praxi to pak fungovalo účelově. Navzdory zákonu o omezení pokusů na zvířatech se například bojové plyny testovaly právě na zvířatech – a v pozdějších stadiích vývoje na zajatcích či vězních.

Boria Sax ve své knize ukazuje, kam až může vést cesta odmítání antropocentrismu. Podobně jako v polovině 90. let americký historik Daniel Goldhagen doložil mnohem starší kořeny německého antisemitismu, než si sami Němci připouštěli, Sax doložil v zásadě totéž v rámci úzce biologického chápání světa. Nacisté zkrátka ve svém tažení k moci vstupovali na v mnohém ohledu již připravenou půdu.

Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Přeložil Stanislav Pavlíček. Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2003, doporučená cena 265 Kč.

(Respekt)