Leden 2004

Recenze: Solzenicyn

Jaromír Slomek

Pykej za pravdu, pykej i za lež

Po dvou letech od vydání Autobiografie (Trkalo se tele s dubem) nabízí nakladatelství Academia - opět v překladu Ludmily Duškové - pokračování: Zrno mezi žernovy s podtitulem Črty z vyhnanství (ano, jinak v tiráži, jinak na obálce). Název Autobiografie, jak patrno, je komerční vylepšení pražského nakladatelského domu; první svazek by se měl v češtině správně jmenovat Trkalo se tele s dubem (Črty z literárního života).

"Tele", psané od roku 1967, končí Solženicynovým vypovězením ze Sovětského svazu v únoru roku 1974, Zrno mezi žernovy (ruský titul se ovšem bez slovesa neobešel: Ugodilo zjornyško promjež dvuch žernovov) právě v tomto přelomovém okamžiku spisovatelova života začíná: "Během několika hodin jsem byl bleskově přepraven z lefortovského vězení, tj. z velké sovětské zóny, k venkovské vilce Heinricha Bölla kousek od Kolína nad Rýnem. Octl jsem se v obklíčení dobře stovky novinářů očekávajících má halasná vyjádření - a já jsem jim odpověděl, nečekaně i pro sebe: ,Dost jsem toho řekl v Sovětském svazu, teď se odmlčím.' Že je to divné? Celý život mě trápilo, že nám nedovolí promluvit... Teď jsem se jim konečně vyrval mám tedy spustit hromobití, mám okamžitě zahájit palbu proti našim tyranům? Je to divné. Ale hned tyhle první chvíle mě zasáhly svou prazvláštní lehounkou nepolapitelností či co - a já se celý schoulil do sebe."

Solženicyn v prvních hodinách na Západě (rodinu měl dosud v SSSR) nutně zklamal novináře, kteří obklopili Böllův dům: "pod oknem (...) bylo slyšet němčinu, francouzštinu, angličtinu. Novináři tam zůstali přes noc a čekali na ranní novinky, konečně na nějaké mé prohlášení... Ale jaké? Všechno bylo řečeno už v Moskvě. Vždyť já jsem si pro sebe i v Sovětském vazu vydobyl téměř plnou svobodu slova. Je to pár dní, co jsem veřejně prohlásil sovětskou vládu a státní bezpečnost za srocení ďáblů, za rohatou sebranku v předjitřních křečích; co jsem otevřeně mluvil o bezbřehém pohrdání zákony a o genocidě sovětských národů. Co k tomu dodat? (...) Tolik bych si přál, abych už nemusel dělat žádná prohlášení! Doma jsem je v posledních dnech rozdával na potkání, šlo o způsob sebeobrany, ale tady? Proč? Tady si může každý říkat co chce a nic mu nehrozí."

"Prorok" a "vizionář" Solženicyn měl už na samém počátku svého nedobrovolného exilu správné tušení. Na otázku korespondenta Associated Press Franka Crepeaua, jak dlouho asi bude muset žít mimo svou vlast, odpověděl jasnozřivě: "Jsem svým založením optimista a své vyhnanství nepovažuji za definitivní. Mám tušení, že se za několik let vrátím do Ruska. Jak k tomu dojde, co se vlastně změní, to opravdu nevím, ale i když si to lidi nedokáží představit, přesto se stávají zázraky." Jak víme, od roku 1994 už žije Solženicyn zase ve staré vlasti.

Na Západě jsem slepý

Zprvu se Solženicyn musel vyrovnávat se západní realitou, na niž nebyl připraven, ovšemže i s nekorektností bulvárních médií. "Zmateně, roztěkaně, nervózně, zbloudile jsem prožil na Západě své první měsíce a snad i dokonce celý rok samých chyb, taktických i pracovních. Mou jedinou útěchou bylo (...) psát. Snažit se psát. (...) K podzimu už se mi konečně začala ve (švýcarském - pozn. autora recenze) Sternenbergu práce dařit. Měl jsem velkou radost, toho jsem se totiž bál nejvíc, že mi psaní v cizině nepůjde..." Nechuť ke kontaktu s novináři, často jen prahnoucími po senzacích, provází spisovatele vlastně od vstupu na západoevropskou půdu. Přesně se vyjádřil například po nobelovském ceremoniálu ve Stockholmu, kde se čtyřletým zpožděním konečně převzal prestižní ocenění: "...mně jako spisovateli nebyla tisková konference stejně jako různá interview vůbec k ničemu, šlo o zcela odlišnou formu komunikace. Spisovatel má své pero, proto se má taky vyjadřovat písemně a o tom, co sám uzná za vhodné."

Poté, co Solženicyn strávil "v Evropě svůj nejchaotičtější rok" (stačil tam však knižně vydat Souostroví Gulag, dílo, které konečně otevřelo oči naivním západním sympatizantům SSSR), odcestoval na americký kontinent: chtěl "najít pro sebe a rodinu nový domov někde v kanadské pustině, úplně odejít z veřejného života, ukázat záda drásavému světu a jenom psát a psát". Spojené státy Solženicyna okouzlily i rozčarovaly ("Centrem New Yorku jsem se procházel pozdě večer - jak mi bylo to město cizí... Chvála Bohu, že tu nemusím žít."), nakonec si postavil dům "ve vermontském ústraní": "Do svého bohatě proskleného (...), vysokého, prostorného, chladného kabinetu, o jakém se mi nikdy ani nesnilo, jsem nechal přestěhovat své všechny čtyři psací stoly (...) a 1. ledna 1977 jsem se pustil do práce." I po třech letech ve svobodných poměrech se Solženicyn ptal sám sebe: "Jak mám na Západě žít? Žernov KGB mě nikdy nepřestal drtit, zvykl jsem si, ale že tak brzy začne západní žernov (...), to jsem netušil. (...) Jakkoli jsem se dokázal na Východě přesně orientovat, na Západě jsem slepý."

Poslední strany své vzpomínkové knihy (před přílohami) věnuje Solženicyn Tomáši Řezáčovi (1935 až 1992, syn spisovatelské dvojice Václava a Emy Řezáčových), jenž na zakázku KGB napsal pro sovětské publikum pamflet Spirála Solženicynovy zrady. Ruský spisovatel trpělivě vyvrací řadu osočení, pobaveně cituje slova vztahující se k "historii s Nobelovou cenou" (1970): "Solženicyn se uchyluje sice ne k žalovatelnému, ale k jednomu ze svých nejšpinavějších triků v životě: vůbec si nepodá žádost o pas a vízum." "Jak se říká, lapáku a Tomáše Řezáče se nikdy neodříkej!" vtipkuje Solženicyn. A dodává: "Pykej za pravdu, pykej i za lež."

HODNOCENÍ LN: ***** (maximální ocenění, pozn. red. CS-magazínu)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)