Leden 2004

Jaromír Hanzlík: Já a Gérard Philipe

Alena Plavcová

Posedět v kavárně s Jaromírem Hanzlíkem (55) znamená chtě nechtě být v centru pozornosti. Přestože tenhle herec už deset let žije ve švýcarském Bernu a v Česku prakticky nehraje. Jeden z nejpopulárnějších herců patří mezi ty, kteří neposkytují rozhovory, ledaže by k tomu měli zvláštní důvod (například vydání jejich knížky). I tak ale při interview s filmovým strýcem Pepinem nemáte nic jisté. Ve chvíli, kdy zabrousíte na soukromí, totiž reálně hrozí, že vám nakonec zbyde jen papír s otázkami.

Jste vůbec ještě Čech, pane Hanzlíku, nebo už Švýcar?

Nemám švýcarské občanství. Jsem Čech, který má lásku ve Švýcarsku i ke Švýcarsku.

A vědí vůbec vaši švýcarští sousedé, že jste slavný herec?

(zasměje se) Dlouho to tam samozřejmě nikdo nevěděl. A i kdyby, Švýcaři si z toho tak moc nedělají jako Češi. Ale pak jednoho dne zavolal Miloš Forman: "Hele, jsem v Paříži a jedu do Curychu. To musím přes vás, ne? " Zůstali u nás tři nádherný dny, bylo to v červnu, seděli jsme na zahradě. U nás v domě se nekouří, tak Miloš na zahradě v klidu čudil ty svoje doutníky. A protože, jak známo, on nejí, ale šíleně rád žere, tak moje Dana vařila a vařila a servírovala nám to ven. A šel okolo náš soused, lékař. Koukal přes plot a mohly mu vypadnout oči. "To byl Forman!?" ptal se mě pak. - "No, Forman." "Co u vás dělal?" - "To je můj kamarád." "Forman je tvůj kamarád???" Tak se to teprv provalilo.

Už umíte schwyzerdütsch?

Nene. To ostatně ani není řeč, nýbrž krční vada. (směje se) Domlouvám se se Švýcary v hochdeutsch.

Švýcaři mají své zvláštnosti. Zbraň má například každý doma, nikoli v nějakém vojenském skladu, ve sklepě nových domů jsou povinně protiatomové kryty, na všechno se vyhlašuje referendum. Už jste to přijal za své?

Život ve Švýcarsku, to je jedno velký téma. Ale když o tom tak přemýšlím, vůbec nechápu, proč se evropská zemička jako Česko tolik orientuje na Američany. Vždyť tam je to všechno tak jiný. A přitom Švýcaři jsou od nás téměř za humny, nebyla tam nikdy válka, nikdy tam nevládli komunisti, jejich demokracie nebyla léta porušená, všechno mají vyzkoušený. Tak proč se třeba nejezdíme radit k nim, když tam všecko funguje?

Podle čeho byste na první pohled poznal, že jste v Praze a ne v Bernu?

Vždycky když přijíždím do Prahy, do toho nejkrásnějšího města na světě, pocítím teplo u srdce. Domov. Blížím-li se k Bernu, žene mě láska. Bern je půvabné město, říkám mu malá Praha. Ale Prahu poznám bezpečně podle smogu, odpadků na ulicích. V metru, v tramvaji, v obchodě vás omámí pach potu. V kavárně, v restauraci, všude se octnete v diskotéce. Nedávno jsem přišel do populární pražské pizzerie v poledne na oběd a hudba tam řvala tak, že jsme se u stolu neslyšeli. Požádal jsem servírku, jestli by laskavě nemohla ty decibely ztišit nebo nejlépe vypnout. A víte, co mi na to odpověděla? "Nám se při tom dobře pracuje." Tak jsme se zvedli a už jsem tam nikdy nešel. Pražská restaurace, kde vás nic neruší, je dnes velký luxus. Ve Švýcarsku je ve službách podmínkou přívětivé vystupování, trpělivost se zákazníkem, který je opravdu pánem. Lidé si tam práce víc váží, mají větší obavy, že by o ni mohli přijít. Překvapuje mě, že při takovém procentu nezaměstnanosti se u nás lidé o svá místa nebojí.

Čím se ještě liší Češi od Švýcarů?

Nevím, proč se v hlavách Čechů zabydlela představa o Švýcarech, že mají místo srdce peněženku, jsou to studený čumáci a nemají vůbec smysl pro humor. Já s nimi takové zkušenosti nemám. Jenom vždycky znali hodnotu svý měny. Staletí mají svoje stejné peníze a jsou si vědomi toho, že hodnota toho jejich franku je adekvátní vynaložené práci, takže s penězi nehazardují. My jsme si nikdy svých peněz nevážili, protože nic neznamenaly. Vidíte, teď se třeba zrušily desetníky a dvacetníky a nic se neděje. Švýcaři si navíc velmi váží své krásné alpské zemičky a svědomitě o ni pečují. Jsou velmi disciplinovaní. Motory svých aut vypínají i na křižovatce při čekání na červené. V Praze jsem považován za blba, když požádám řidiče zaparkovaného auta, zda by mohl vypnout motor, když je Praha zahalena smogem a lidi se dusí. Švýcaři jsou taky větší patrioti než my, podporují své domácí výrobce.

Nehrozí ale Švýcarům na druhé straně jakási splendid isolation? Nejsou členy EU a v posledních volbách slavili úspěch politici odsuzující benevolentní azylovou politiku...

Vstupem do EU by přišli o mnohem víc než třeba my. Proto tolik váhají. Myslím, že mají tak trochu mindrák z blahobytu. A tak když se někde ve světě něco stane, jsou první, kdo pomáhá. Například v Turecku bylo zemětřesení a hned druhý den už všichni chodili a nosili penízky na konto. U nich se nikdy nic zlého neodehrálo, a snad právě proto jsou velmi solidární.

Máte teď od české společnosti odstup. Jak na vás z dálky působí zdejší politické a společenské poměry?

Tak do politiky bych se nerad pouštěl, protože tomu nerozumím. Navíc jsem přesvědčen, že velká politika se dělá někde jinde, o tom možná nevědí ani ti naši politici. Řeknu vám příklad, jak vidím naše poměry. Včera jsme jeli kolem jednoho pražského nádraží a najednou koukám, tam plno těžkooděnců, policejní manévry. A z toho nádraží jde řvoucí horda. Pak jsem pochopil, že jdou na fotbal. Policie je vede až na stadion, tam je s nima a pak je zase odvádí zpátky na nádraží. To obrovský nasazení policie jde z vašich daní, z mých daní, z daní toho číšníka, který nás tady obsluhuje. A přitom mnoho občanů fotbal vůbec nezajímá. A na druhé straně tady teď mám svého švýcarského kamaráda, který velmi obdivuje Prahu, tu krásu, kterou nám tu předkové zanechali, je z ní absolutně nadšenej. Ale u Teska na Národní třídě, než nastoupí ty tři schůdky do tramvaje, přijde o peněženku, o pas, o všecko. Já jsem byl okraden před pár lety v Barceloně. A já k tý Barceloně mám od tý doby nedůvěru, i když je to krásný město. V Praze jsou denně cizinci okradeni o všecko. A už před cestou do Čech je cizinec v příručkách varován, aby si dal pozor na taxikáře a zloděje. To je reklama, co?

Ve Švýcarsku se nekrade?

Ve Švýcarsku, když si někde zapomenete kabát, za týden tam bude ještě viset.

Musím se přiznat, že mě překvapilo, když jsem zjistila, že jste vlastně ochotník, že nemáte žádnou hereckou školu.

Jsem to, čemu se u divadla říká naturščik. Ale nemůžu říct, že by mi vzdělání chybělo. Víte, když mě pan doktor Pavlíček v 66. roce, to mi bylo osmnáct, nabídl angažmá ve Vinohradském divadle, bylo to velký dilema, protože já zrovna udělal zkoušku na DAMU. Můj tatínek chtěl, abych šel studovat, ale moji pozdější kolegové z divadla ho ukecali. Taky v první smlouvě s Vinohradským divadlem, kterou jsem měl jen na půl roku jako herec-elév, se pan doktor Pavlíček zaručil mému tatínkovi, že udělá všecko pro to, aby mi ta škola nechyběla. Takže pověřil starší členy souboru, aby na mne dbali.

Noviny o vás tenkrát psaly jako o "hvězdě před maturitou", osm dní po maturitě už jste nastoupil do angažmá. Byl jste zázračné dítě?

To bych neřek. Spíš jsem měl štěstí, protože jsem se jako mladinkej kluk dostal k zajímavým rolím. No a když jsem je nezkazil, tak to odstartovalo moji kariéru.

Malíř Josef Jíra o vás jednou řekl, že jste "zhýčkaný a rozmazlený", protože jste vždycky dostával jen velké role, na které jiní herci museli léta čekat...

Samozřejmě má pravdu, byl jsem tím rozmazlený. Já měl taky štěstí, že jsem se dostal do rukou geniálnímu režisérovi Dudkovi. A já patřil do jeho týmu, nebo když to řeknu neskromně, byl jsem takovým jeho chráněncem.

Když se člověk stane hvězdou v osmnácti, nestoupne mu to do hlavy?

No samozřejmě. Když jde mladej kluk po ulici a holky se za ním otáčej, aby to s ním něco neudělalo! Tím obdobím jsem kolem osmnácti pochopitelně prošel a muselo to být děsný pro mý okolí. To bylo něco ve stylu "Gérard Philipe a já". A pak dlouuuuho nic, dlouuuuho nic... no a pak možná teprve ještě někde někdo. Moje štěstí bylo, že jsem měl vždycky minimálně o generaci starší kamarády, protože moji vrstevníci byli čtyři roky na DAMU a pak se teprve rozešli do divadel. No a ti starší, ti mi to pochopitelně nežrali. Seděl jsem v šatně s Bróďou, byl tam Milda Kopecký, Ilja Racek, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Radek Brzobohatý... Já byl tehdy takovej jejich klučina a oni mě neváhali pořádně setnout, když jsem měl tyhle stavy vlastní slávy. Ovšem pamatuju se, že jsem si tehdy říkal: No jak se to ke mně chovaj!? (směje se) Ale já jsem vděčnej osudu, že se mi to stalo tak brzo. Protože je samozřejmě horší, když se takováhle věc přihodí člověku ve zralém věku.

Před deseti lety, na vrcholu své herecké kariéry, jste herectví opustil. Co bylo tím impulsem? Měl jste už syndrom vyhoření?

Představte si, že jsem od osmnácti let v divadle hrál pořád první ligu. No a kopejte třicet let první ligu! Já byl opravdu velice vytíženej herec, nejen v divadle, ale i v televizi a ve filmu, a to penzum práce mě strašně stravovalo. Navíc, ono ubránit se v minulým režimu určitým rolím, který jste nechtěla dělat, bylo sebevražedný. A jedna z možností, jak se nechtěným rolím vyhnout, bylo nemít čas. Já byl domluvenej s režiséry Dudkem nebo s Filipem, a jakmile se blížil nějakej takovej Muž na radnici, kde by o mě mohli mít eventuálně zájem, tak jsem zvedl telefon a oni mě okamžitě obsadili do něčeho jinýho. Takže jsem mohl říct: "Ježiš, já bych to hrozně rád dělal, ale já teďko točím a to bychom nedali dohromady." Jenže to mi zase znásobovalo tu práci. A já jsem najednou zjistil, že jsem jako veverka v kleci. Že pořád jen běžím a nemůžu z toho vystoupit. Ale ono těch důvodů bylo samozřejmě víc, prostě se to nakumulovalo.

Herci často tvrdí, že divadlo s tím vším, co k němu patří, je droga. Neměl jste absťák?

Ne, vůbec. Víte, ono to došlo tak daleko, že já už z divadla neměl radost. Já, kterej byl vždycky jak závodní kůň: "Pusťte mě tam! Kdy už poběžím?" - tak já se tam najednou bál jít. Přistih jsem se dokonce, že jsem si přál: Kdyby tak dneska vyhořelo divadlo, aby se nehrálo. Nebo kdybych si zlomil nohu!

Co vlastně dneska děláte?

No tak já jsem samozřejmě za těch deset let natočil pár filmů a televizních inscenací, moderuju televizní Úsměvy... Ale především dělám všecko to, na co jsem neměl dřív čas. Když jdete z role do role, nemáte ani čas na to, abyste mohla vstřebávat zážitky, které pak můžete v těch rolích zúročit. Protože když už máte chvíli, tak sebou prásknete a bohapustě relaxujete anebo jdete na panáka. Ale třeba číst knížku, chodit po galeriích nebo do divadel na kolegy, na to nebylo kdy. A taky jsme do určitý doby nesměli vůbec nikam cestovat a já strašně rád cestuju. Prostě nasávám jako houba to, co jsem za celá ta léta zmeškal.

Tím se dá uživit?

Jak vidíte, doposud jsem na živu. A odtud půjdu do svého bytu a ne pod most. (směje se)

Zmínil jste televizní Úsměvy, jejichž třetí díl právě vychází i jako knížka. Je pro vás těžší psát než hrát?

Psaní je jiná disciplína. Ale hlavně ono to není tak úplně psaní. Vzniklo to tak, že jsem si s lidmi, které jsem si zval do pořadu, začal dělat fotografie do mýho soukromýho památníčku. No a jednou jsem se tím probíral a zjistil, že těch fotek mám za těch sedm let, co ten pořad dělám, hodně. Taky to bylo v době, kdy za mnou pořád chodili, abych vydal nějakou knížku, protože dneska každej píše o sobě knihu. Tak mě napadlo, že bych mohl spojit oboje dohromady. Je tu hodně sběratelů autogramů, pro ně bude to album zajímavý, protože jsem u těch fotografií nechal místo na podpis.

Ta knížka je ke všem bez výjimky laskavá. Není on ten herecký svět ale trošku falešný? Všichni si říkají Pepíčku a Mařenko, přestože k herectví přece patří obrovská rivalita...

Je to už deset let, co jsem nestál na jevišti, takže o rivalitě nemůže být řeč. Ostatně já nikdy neměl v divadelní branži nepřátele. Aspoň o žádném nevím. No a taky je to možná tím, že nejsem herečka! (směje se)

Proč myslíte, že Češi mají tak rádi staré filmy, staré televizní seriály?

Já vám nevím, čím to je. Ale pravda je, že český národ má rád svoje herce. A když si některé oblíbí, tak na ně nezapomíná.

Pozůstatek z dob národního obrození?

Je to možný. Zvlášť když si uvědomíte, že ještě před pár stoletími herci museli zůstávat před městskou branou. Co mě ale dneska děsí, je vztah k té lehčí múze. To ale není jenom ta popmuzika. Když dvacetiletej kluk umí kopat do mičudy, vydělává nekřesťanský peníze. A když si potom pochroumá meniskus, tak ho operuje profesor, zachraňuje mu kariéru, ale je proti němu ubožák. Tady není něco v pořádku!

Švýcaři svoje herce tolik nemilují?

Švýcaři nemají zase tak výraznou kinematografii. A já žiju v německy mluvící oblasti, a to je celý Německo, celý Rakousko, celý Švýcarsko, takže ten trh je daleko větší a funguje trochu jinak. To se nedá porovnat.

V Úsměvech vlastně mapujete český filmový a televizní humor. Jak se proměnil během vašeho života?

Já mám hrozně rád veselohry ze 30. let.

Oldřich Nový, Vlasta Burian, Hugo Haas, ten laskavej, noblesní humor. A jako všechno dneska hrubne, tak samozřejmě hrubne i ten humor. Myslím, že to můžu posoudit, protože když se sem po čase vracím, skutečně vidím, jak celá ta česká společnost hrubne. Když slyším, jak si mladý lidi povídají v metru, nevěřím svým uším. Hezký holky, do kterejch byste neřekla, že jsou to nějaký fabričky! To si vždycky říkám: Holka, ty zdob a mlč! A když jsem tady, většinou každej večer jdu někam do divadla. Ale ono to prosakuje i na jeviště! Já nevím, proč se na diváka musí valit tolik hrubosti a sprostoty.

Protože se hledají silnější a silnější emoce. To máte jako s drogou...

Ale copak je sprostota nějaká emoce? Já vám řeknu o emoci. V roce 66 jsme natočili podle Františka Hrubína Romanci pro křídlovku. A po premiéře nás oděvní průmyslovka v Holešovicích pozvala s panem Hrubínem na besedu. Přicházíme k té škole, na klandru sedí holky, čudí a najednou se ozvalo: (hraje puberťačky) "Jé, vole holky, padám, Hanzlik..." Mně bylo asi osmnáct. My se s panem Hrubínem na sebe podívali: Co budem těmhletěm vykládat o velký lásce? Pak jsme šli do té tělocvičny a po půlhodině povídání vstala taková jedna holčička, dneska by se řeklo, že vypadala cool. A se slzama v očích prohlásila, že by jednou chtěla prožít takovou lásku, jako prožil Vojta s tou Terinou. Ta jistá hrubost byla jenom maska před ostatními. Rád bych věřil, že pod tou hrubou slupkou má dnešní mládež stejně křehkou dušičku.

Měl byste chuť zahrát si zase v českém filmu? Dostáváte nabídky na filmové role?

Dostávám. Já bych měl určitě chuť, nebo dokonce žízeň na nějakou hezkou roli a nemůžu říct, že těch nabídek dostávám málo. Ale když si ty scénáře přečtu a mám možnost volit, tak si rád počkám na něco, co by mě opravdu bavilo. Už nehodlám pracovat za každou cenu.

Nejsou to kyselé hrozny? V jednom rozhovoru jste si postěžoval, že mladí režiséři o vás nestojí...

Podívejte se, já taky patřil do skupiny lidí kolem svýho režiséra. Hřebejk má svůj tým, s kterým si rozumí, Svěrák má svoje herce. A ti mladí režiséři taky. To respektuju. A až si někdo z nich řekne, tak tohleto je role, kterou by moh dělat ten kluk Hanzlíků, tak já samozřejmě rád, když se mi to bude líbit, vystartuju. Teď jsem si kupříkladu sám našel krásný text, zvolil si za partnera Zdeňka Svěráka a těším se na 14. prosince, kdy hru Talár a ptačí zob uvede ČT 1.

Tvrdíte, že nemáte rád rozhovory a že publicita je vám protivná. To je přece u herce, který veřejně ukazuje intimní city, paradox. Jako kdyby se hasič bál ohně...

Já vám to vysvětlím. Jestliže jsem denně hrál v divadle, v televizi a pořád jsem se tomu divákovi nějakým způsobem vnucoval svou prací, neměl jsem chuť koukat ještě z každýho titulu časopisu. Navíc ty rozhovory byly tehdy všechny na jedno brdo. A teď? V televizi se reprízuje tolik starých věcí, ve kterých hraju, protože nejsou peníze na nové. A sedm let sobotu co sobotu v 18.10 ještě ke všemu sedí tenhleten šedivej vousatej vošklivej chlap v televizním studiu a pokouší se vyloudit divákům na tvářích Úsměvy... Kdybyste věděla, co dopisů dostávám například kvůli těm vousům! Úplně vznikly dva tábory divaček. Jeden tvrdí, že jsem těmi vousy konečně zmužněl. A druhej tábor mi zase nařizuje, ať to okamžitě sundám, protože, jak mi napsala jedna paní, "váš mladistvý inteligentní vzhled hyzdí ten strašnej vous..." A teď si představte, že bych ještě visel v každý trafice. Nazval jste se starým vousatým šedivým ošklivým chlapem - to jste od toho Gérarda Philipa ušel opravdu hodně velký kus cesty.

No vidíte. Když jedu do Francie, do Provence, tam v Ramatuelle, na krásným hřbitůvku leží Gérard Philipe. Vždycky tam tomu svýmu idolovi položím na hrob kytičku a říkám si: Jak bys, kluku, asi dneska vypadal?

Starej ošklivej šedivej chlap, kterému ještě ke všemu odstávají uši.

Možná. Ale pro mne zůstane navždycky Fanfanem Tulipánem. Je pravda, že míváte po kapsách papírky, na které si zapisujete životní moudra?

(vytáhne z kapsy hrst papírků) Ne, to nejsou žádný myšlenky! Nic filozofickýho. To už dělám léta, protože toho čím dál víc zapomínám. Heleďte se, co tam je: Jdi na poštu. Nebo 10.30 neděle Plavcová. A to jsem si koupil ten palm, nebo jak se to jmenuje, ale zjistil jsem, že je daleko lepší mít deset papírků, na kterých škrtám a přepisuju, co jsem udělal a co ještě ne. Tak teď si například škrtám vás.

Jaromír Hanzlík (55), herecká hvězda 60. - 80. let, se narodil v Českém Těšíně, vyrůstal ale na pražské Kampě. Poprvé hrál už ve 13 letech zlého pionýra ve filmu Taková loď. V pětadvaceti už měl za sebou třicet filmových rolí a mnoho divadelních příležitostí. V roce 1993 náhle ukončil hereckou kariéru, od té doby žije ve švýcarském Bernu. Do Prahy jezdí moderovat televizní cyklus Úsměvy (jehož třetí díl právě vyšel i knižně). Má na svém kontě dlouhou řadu divadelních rolí, obrovskou popularitu mu ale přinesly především ty televizní a filmové (např. ve filmech Romance pro křídlovku, Slasti otce vlasti, Léto s kovbojem, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Ikarův pád, Nemocnice na kraji města, Sanitka, Cirkus Humberto). Zasloužilý umělec (1988). Z prvního manželství má syna Davida, třináct let byl partnerem herečky Jany Brejchové. Ve Švýcarsku žije s přítelkyní Danou Silvínovou, někdejší první československou královnou krásy.

(Český a slovenský svet, http://svet.czsk.net)