Leden 2004

Proč nemohu být buddhistou

Eva Hlinovská

Stálá mise v Afghánistánu: pět Čechů a přibližně 30 místních zaměstnanců. Stálá mise v Čečensku a Ingušsku: čtyři Češi a kolem 280 místních.V květnu společnost Člověk v tísni založila třetí stálou misi v Iráku: 3 Češi a 35 místních zaměstnanců, kteří od té doby stihli v provincii Missan třeba zprovoznit 25 zdravotnických zařízení. Řada dalších aktivit v Arménii, na Balkáně, v Etiopii či Nairobi. Všechny tyto projekty má na starosti Šimon Pánek, bývalý studentský vůdce a dnes šéf humanitárních a rozvojových projektů Člověka v tísni. Za svou práci získal loni medaili Za zásluhy od Václava Havla, letos ho časopis Reader's Digest vyhlásil Evropanem roku a týdeník Time ho zařadil mezi 36 evropských hrdinů.

* Představitelé OSN odjeli z bezpečnostních důvodů z Bagdádu na Kypr. Museli se někdy členové Člověka v tísni nedobrovolně evakuovat?

Zcela pravidelně se to stává v Čečensku. Bývá to ale přechodná situace, kdy se například zhorší tenze mezi ruskými jednotkami a skupinami čečenských bojovníků. My jsme ale na takovou situaci zvyklí a připravení.

* Jak připravení?

Nejen v Čečensku, ale i v Iráku nebo Afghánistánu máme evakuační plány. Existuje několik evakuačních tras, které jsou číslovány. Jednička je většinou nejrychlejší a nejkratší, ale neznamená to, že bude průjezdná. Součástí plánu je i napojení na ostatní humanitární organizace nebo na mezinárodní jednotky, které by pracovníky v případě ohrožení (snad) mohly přepravit vrtulníky do bezpečí.

* Vám osobně se stalo, že jste musel odněkud odejít?

Když jsem byl v roce devadesát sedm v Albánii jako novinář. V celé zemi vypuklo rabování a my jsme dostali možnost přeletět vrtulníky německého SFOR z Tirany do Černé Hory.

* Ve sbírce SOS Irák se zatím v Česku vybralo jen několik set tisíc korun. Je to podle vás málo?

Po povodních se vybralo 269 milionů korun. Ale to se ani nedalo čekat, že by to bylo tolik jako na pomoc lidem postiženým povodněmi, které byly asi největší hmatatelná katastrofa od druhé světové války. Kdybychom chtěli srovnávat, tak třeba se sbírkou na pomoc Somálsku.

* Na druhou stranu i v případě povodní mnoho lidí pomohlo radši konkrétním lidem, než aby dali peníze humanitárním organizacím.

Ano a pak některé rodiny, co se ocitly v televizi, dostaly x-krát více, než potřebovaly. Někde si pomoc lidé hromadili a nakonec se začali hádat. Doufejme, že to bude pro dárce poučení pro příště a že uvěří profesionálům, kteří jsou na to zaměřeni a dělají to dlouhá léta.

* Ta tradice tu není zase až tak dlouhá. Myslíte si, že i to může hrát roli v rozhodování případných dárců?

Řada lidí má stále podezření vůči organizacím, které se zabývají podobnou činností jako my. Jenže podle mě v Čechách prakticky nikdo nevěří ničemu. Někdo něco dělá a ostatní hned: Kdo ví, co za to má! Jako by nemohly existovat férové úmysly, jako by ve všem musely být skryté postranní cíle. Jako by každý musel podvádět. To je prostě komunismem, protože ten systém byl postavený na lži. A když se lež stane na dlouho normou života, bude ještě dlouho trvat, než se zase zlepší míra důvěry mezi lidmi.

* V Rusku, které vy znáte dobře, je ohledně důvěry lidí situace ještě horší. Máme teď blíže k tomu Západu, jak chceme, nebo spíš pořád ještě k Východu?

Je pravda, že v Rusku se nevěří ničemu, co se říká, co se píše. V Rusku se věří, že všechno má ještě svůj jiný příběh, že neexistují standardní způsoby řešení situací, standardní cesty, jak se domoci práva. Ale zdá se mi, že když si položíme linku mezi západní Evropu, střední Evropu a Rusko, je mezi západní Evropou a Ruskem propastný rozdíl. A my jsme opravdu někde mezi tím, my hledáme. Snažíme se.

* Vy jste v rozhovorech říkal, že schvalujete použití síly proti diktátorům. Myslíte si, že nastal čas zaútočit i na Severní Koreu?

Ano, použití síly proti korejským diktátorům bych podpořil, s podmínkou dosažení mezinárodního konsensu. Vždyť v Koreji využívají třeba řízený hladomor, aby likvidovali své potenciální odpůrce. Korea je rozdělená země a útok by vyžadoval užší konsensus s jihem a jeho připravenost převzít odpovědnost za obnovu severu.

* Byl jste v Severní Koreji?

Ano, ale dávno. V roce 1986 jsem se byl jako mladý biolog podívat do korejských národních parků.

* Jak se vám to podařilo?

Byl jsem člen hnutí Brontosaurus a vyhráli jsme Zlatého Brontosaura. K výhře patřila i cesta do Severní Koreje.

* Povedlo se vám mluvit i s "obyčejnými" Korejci?

Oni se báli. Hlídali nás v hotelu, měli jsme kolem sebe několik průvodců, ale vždycky v deset večer jsme utíkali zadním vchodem. Snad dvakrát se nám stalo, že jsme si sedli někde v parku na lavičku a místní byli ochotni se bavit. Tedy - prohodit tak čtyři slova.

* Byly v Koreji třeba nějaké bary?

To si nepamatuji. Ale všechno tam bylo na příděl. Vysvětlovali nám, že když někdo chtěl třeba nový kabát, tak ho mohl dostat za práci navíc. Nevzal si tedy dovolenou a jako odměnu dostal lístek na kabát.

* Vy jste před rokem 1989 cestoval i do Ruska. Mluvil jste i o svém vztahu k ruské literatuře. K jakým knihám se vracíte?

K Čechovovým povídkám, k Babelovi a dalším. Děsí mě Dostojevskij a jeho adorace emoce: emoce je víc než všechno ostatní. A svým způsobem jednání a rozhodování v té naší východní části světa podle toho vypadá. Čtu rád i ruské sovětské autory, třeba Šukšina, kteří postihují zvláštní smutek Ruska, ruské duše. Rusko mám rád a rád tam jezdím. Rusko je fascinující země. Lidi jsou hrozně otevření, bezprostřední.

* Myslíte?

Ale to jsem si jen tak povzdechnul. Rád bych se vrátil na Sibiř.

* Proč jste tam tehdy jako student jel?

Vždycky jsem chtěl cestovat do nějakých vzdálených zemí. Na západ to nešlo, na jih také ne, takže zbyl východ.

* Ale proč jste chtěl cestovat do vzdálených zemí?

Každý druhý kluk přece touží po dobrodružství, vzdálených cestách a hlubokých lesích. To je jednoduché.

* Jenže pak se musí romantika vytratit.

Proč myslíte?

* V tajze neteče voda, nemůžete se vyspat v posteli...

Ne, ne, ne. Romantika je to pořád. Rozdíl mezi Aljaškou a Sibiří je minimální.

* Byl jste na Aljašce?

Ne.

* Tak proč jste ji zmínil?

Když se řekne Aljaška, každý si hned pomyslí: Tak tam bych jel. Ale když se řekne Sibiř, každého napadne: To je hnus.

* To možná souvisí i se sibiřskými lágry...

Lágrová tematika a lágrová literatura mě vždycky hodně zajímala. Můj blízký přítel byl Milan Maryška, který v lágrech točil. A můj otec seděl jedenáct let za komunismu ve vězení.

* Sledujete i literaturu, která se týká zemí, kam jezdíte pracovně?

Čtu asi jako každý. Situaci v zemích, kde Člověk v tísni působí, sleduji spíš na internetu nebo čtu odborné studie. Ale teď jsem si koupil v Nepálu knížku prvního nepálského spisovatele, který píše anglicky.

* Nepálským vdovám a sirotkům po lidech zavražděných maoisty jste věnoval i 10 000 eur, jež jste dostal k ceně Evropan roku. Jak jste konkrétně pomohl?

Peníze přišly na jaře tohoto roku. Mysleli jsme si, že pomoc půjde rychle. Ale nejde to, protože tam probíhá živý konflikt mezi maoisty a vládou. Kdybychom začali pracovat přímo v těch vesnicích nějakým necitlivým způsobem, ohrozilo by to jak příjemce, tak lidi, kteří by pomáhali. Takže teď hledáme způsob, jak pomoci a nezhoršit situaci těch, kteří se už do nějakého konfliktu s maoisty nebo vládou dostali. Dost těžko se tam pracuje - maoisté jsou všude mezi lidmi a nedá se veřejně říci: Jsme tady, abychom pomáhali obětem maoistů. Musí se to maskovat a najít lidi, kteří jsou dostatečně důvěryhodní.

* Máte už plán, jak pomůžete, až to půjde?

Podívejte, za deset tisíc euro se nedá udělat moc. Odhadem pomůžeme asi 40 rodinám, které byly třeba vyhnány z vesnice, přišly o pole a tím i o obživu, takže jim třeba koupíme jedno dvě domácí zvířata. Nebo chceme podporovat děti, aby mohly studovat mimo vesnici, a nebyly tak vystaveny nějakému pokračujícímu tlaku. Snažíme se to dělat tak, aby tam nebyly žádné organizační výdaje. Děláme to skrze lidi, kteří se v Nepálu zastaví.

* Kdy jste tam byl naposledy?

Vrátil jsem se před devíti dny z dovolené v Asii. Během ní jsem se stavil i v Nepálu, abych se podíval na ten náš projekt. Ale opravdu se nechci pouštět do detailů, protože je to citlivá záležitost. Situace je tam napjatější než kdy dřív. Maoisté se vrátili k ozbrojenému boji a v místech, kde kontrolují venkov, se můžou postavit i proti vesničanům, kteří s nimi nechtějí spolupracovat, třeba jim odvádět potraviny.

* O vašem vztahu k Nepálu svědčí nejenom plánovaná pomoc, ale vy jste z něj i kdysi dovážel do Česka oblečení. Co vás tak přitahuje právě na téhle zemi?

Harmonický celek. Je to velice krásná země. Žijí tam strašně milí a komunikativní lidé. A pak i ta směs buddhismu s hinduismem. Je to prostě zajímavá a příjemná země. Ale já mám třeba strašně rád jižní Čechy. To, že jezdím čtyřikrát do roka do jižních Čech, nikomu nepřipadá divný, ale to, že jedu jednou za několik let do Asie, tak to je jakoby něco zvláštního. Myslím ale, že to zase tak zvláštní není. Jste buddhista? Ne. Žiji aktivní život, mám spoustu aktivit a neuměl bych přijmout pasivitu, nesnažení se, hledání vyrovnanosti jen v odstupu od reality.

* Co si myslíte o lidech, co jezdí do asijských zemí hledat osvícení?

Myslím si, že je dobře, když někdo hledá spiritualitu. Že nechce žít ten náš konzumní, přetechnizovaný a poměrně nalinkovaný život v euroamerické civilizaci. Kolik je tam opravdovosti a kolik ne, to záleží na každém člověku a je to jeho věc.

* A neměl by člověk v euroamerické civilizaci hledat sám sebe spíš v křesťanství?

Nevím. Je to opravdu každého věc, v čem hledá svou spiritualitu. A nevím, proč by mělo být křesťanství lepší než buddhismus nebo hinduismus. To je jen náhoda, že člověk žije tady.

* Neříkám, že je křesťanství lepší. Lidé v Nepálu jsou tedy milí. Dá se říct, že ti, co žijí na naše poměry v bídě, jsou šťastnější?

Možná se dokáží více než my radovat z obyčejnějších věcí, dokážou obyčejnější věci víc prožívat. Vzpomínám si na jednu babičku, která mi v české vesnici Borodinovka v Kazachstánu vyprávěla, jak tam byl po druhé světové válce hladomor a oni chodili chytat sysly, z kterých její maminka vařila polívku. A pak se začala znovu obdělávat pole a ona vzpomínala, jak vždycky, když šli na pole a z pole, tak si zpívali. A pak přišla technika, kombajny a pokrok, ale cestou na pole už dávno nikdo nezpívá.

* Možná by ten zpěv nebylo přes kravál z kombajnu slyšet.

Nevím. Je ale pravda, že lidi v těchto zemích zase trpí spoustou fyzického příkoří, často velice tvrdě pracují, tvrději, než si většina lidí v Evropě dokáže představit. Bývají nemocní, dřív než my umírají. Smrt je tam každodenní součástí života, v každé rodině třeba zemře nějaké malé dítě, což my si taky už vůbec neumíme představit. Žijí prostě jiný život a mají životní hodnoty poskládány trochu jinak než my.

* Změnil se váš vztah k věcem, po tom všem, co jste viděl?

Nevím, to musí posoudit jiní.

* Já spíš myslela, jestli si třeba více vážíte některých civilizačních vymožeností?

Naopak, zjistíte, že je ve skutečnosti nepotřebujete. Člověk si uvědomí, že svět je mnohem větší, než si my tady v Evropě myslíme. Že Evropa není středem světa, že je vlastně jen středem našeho světa. Když žijete v Indii, tak středem světa je Indie. Takže ten náš pohled na svět, naše prožívání světa a naše hodnoty vůbec nemusí být jediná možnost a jediný model. A je strašně zajímavé si tohle všechno hluboce uvědomit.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)