Leden 2004 PÁRKAŘ, básnické nápodobyPři jedné z návštěv “staré vlasti,” asi v roce 1997, jsme dostali od přátel maličký dárek. Útlou knížečku, která vyšla ve vydavatelství Mladá Fronta u příležitosti 40 let edice Květy poesie.Nese na první pohled trochu podivný název: PÁRKAŘ, básnické nápodoby. Je v úctě připsána vlastenci veleváženému a známému buditeli českému, Jiřímu Kolářovi. Malé občerstvení u stánku párkařova nám připravil vám možná známý Josef Hiršal, básník, prozaik a skvělý překladatel z němčiny, angličtiny, čínštiny, francouzštiny a italštiny. Zde jeho Předznamenání Padesátá léta byl čas, kdy čeští básníci skládali většinou ódy, oslavné zpěvy na tehdejší vůdce, na vítězství pracujícího lidu, na šťastnou komunistickou budoucnost. Neskrblili však ani proklínáním úhlavních nepřátel, především válečných kapitalistických štváčů a amerického imperialismu. Vedle veršotepců menšího, někdy i kolibřího formátu, byli to bohužel i básníci slavných jmen. Jejich tvorba postrádala však to nejpodstatnější – uměleckou autenticitu, takže plodili pastiše v nejhorším slova smyslu, totiž slátaniny. A právě tehdy k pobavení hrstky přátel, kteří se pravidelně scházeli v kavárně Slavii, vznikla řada nápodob zcela odlišného druhu. Jejich tématem byl hrdina všední, nenápadný, byť užitečný: PÁRKAŘ. Pro lyrické vyjádření představitelů poetických škol a směrů od počátku novočeského básnictví bylo to téma přímo groteskní. Zapadlo však dobře do doby, kdy uzeniny byly ještě na lístky. A tak se stolní společnost v čele s vlastencem a buditelem Jiřím Kolářem, který už tehdy – jako ostatně většina přísedících – byl nucen tvořit jen do šuplete, vesele bavila. A doufejme, že se těmito bezelstnými básnickými podvrhy ze lstivé nebásnické doby pobavíte i vy. V knížečce je celkem dvacet devět básní, ze kterých jsme pro vás vybrali několik následujících . Jan Kollár Co je dneska v Slávů zemi divem, za sto roků bude uzené; ovčí střevo, masem plněné. Každý řekne: pojď blíž a tu si vem! Jako vrány na topole křivém Němců mračna meč náš odžene od stolu, kde v míse skleněné párek bude v křenu pálivém Kroky Franků, Románů i Vlachů Pospíchají blíže k Vltavě. Párek bude k chlebu ba i k hrachu. Slávy syn pak možná hltavě Počne jísti s chutí od rarachů. Kýž i já jsem na to oslavě! František Ladislav Čelakovský Sedí smutná Bětulinka Blízko u hospody. Miláček jí párek vhodil do studené vody. Sedí smutná Bětulinka, pláče na lavici. Miláček jí věno propil, nemá na hořčici. Bětulinko, Bětulinko, nechmuř svoje líčka. Copak je o jeden párek? Počkej na buřtíčka! Karel Jaromír Erben Černé dveře na petlici, matka s dcerou ve světnici. Na petlici černé dveře, matka s dcerou u večeře. Co to máte na talíři, matko má? Co to máte na talíři, ty dva prsty na mne míří. Míří? Ach ne! Bůh pomozi, ty dva prsty na mne hrozí, matko má! Nic se neboj, jez ten párek, dcero má! Nic se neboj, jez ten párek, jeť to pouhý z lásky dárek. Od milého jsem jej vzala a tobě jej vařit dala, dcero má! Řekněte mi, kde můj milý, matko má! Řekněte mi, kde můj milý, ani jsme se nespatřili, matko má! Dnes ráno byl ještě svěží, dcero má! Dnes ráno byl ještě svěží a teď na hřbitově leží, dcero má! Na petlici černé dveře, dcera vstala od večeře. Černé dveře na petlici, dcera matce – vražednici vyšla chystat šibenici. Karel Havlíček Borovský V Kutné Hoře na faře Nekrmí se buchtou. Pánbůh dělá párkaře. Párek farář s kuchtou Jan Neruda Proč bychom bloudili po lesích? Zajdeme na Vikárku! Kolik je hvězdiček v nebesích, tolik je v hospodě párků. Vesmír prý vařícím kotlem je, kde vře to, šumí a praská. A tak i párečky zahřeje var, který jmenují láska. Párky jsou jak hvězdičky: hřejí se, pálí a chladnou. A proto do té své světničky nepozvu hvězdičku žádnou Svatopluk Čech Milujme se! Nedejme se! V každé větě v cizím světě, české bydlo, české jídlo. S pýchou Vlast ať na nás zří, v každém jídle číhá lest, naším příkazem vždy buď! Nevaďme se! Proto zve tě Komu šídlo v zlobě v plese v zimě v létě nevystydlo. Jezme, co se uvaří, český párek – naše čest, za náš párek nastav hruď! Josef Svatopluk Machar Dvě dámy v jedné restauraci, do které denně chodily – neměly doma žádnou práci -, se ušlechtile bavily. Když přišly na stůl párky, řekla ta první sličná osoba: Až jsem se, věřte, skoro lekla! Ta podoba! Ta podoba! Doma jsem sama, člověk teskní: Alespoň jeden kdyby byl, který se takhle rychle nesní, aby se člověk oblažil! Ta druhá řekla: Na manžela je věru těžko spolehnout. Mám bratrance a ten mne zcela a zlehka zbaví těžkých pout. - Vy šťastná! Pro mne, madam milá, zbyl jenom můj moravský strýc a ten mi skýtá – čilá síla – útěchu jednou za měsíc. František Halas Necítit slast ni strach z časného zapomnění Zahánět lidský hlad nestačit k nasycení Ztrácet se v útrobách sám a přec v rozdvojení Jaroslav Seifert Jen jednou jsem byl s tatínkem na pouti u Matěje. Zelená, vlhká jarní zem voněla od šalvěje. A tatínek mi tiše říkal, abych se hlíny nedotýkal Houpačky, boudy, kolotoč, dvě slečny od střelnice. A najednou – už nevím proč – tu vznikla tlačenice. A tatínek mi tiše říkal, abych se slečen nedotýkal. Ta jedna měla rozparek na květované sukni. Pak jsme šli s tátou na párek a oba byli smutní. A tatínek mi tiše říkal: ”Jez, hochu, jez!” Já tajně vzlykal. A od těch dob jsem dívkám vykal. Milí přátele, nejraději bychom vám to opsali celé. Doufám, že jste se stejně dobře pobavili, jako my tehdy. Chcete-li číst víc, napište nám. Je to kniha lehce nebezpečná.Vydavatel totiž do knížečky stylově přidal ještě hořčici, balenou v kovové fólii, jak ji známe například z letadel a z buffetů. Když jsme spisek zapůjčili jednomu zde žijícímu krajanovi, vracel nám ho poněkud rozpačitě. Jeho smysl pro humor zřejmě utrpěl, snad pobytem v cizině. Skutečně se domníval, že jsme ten balíček hořčice zanechali v knize my, jako záložku. Věra a Karel Adalbert Pokorní-Scheufler www.cssymposium.net Zpátky |