Únor 2004

Předvánoční plavba

Ota Ulč

Loď, lidi

Zatímco do letadel jsem už vlezl aspoň tisíckrát, jako mořeplavec jsem téměř ještě panic - jen pár cest do Číny a pohyb ve vodách Aljašky. To se konalo pod nizozemskou vlajkou. Této Holland America Line dávám přednost před Taliány (příliš kraválu , tvrdili mi absolventi takovéto zkušenosti), před Brity (jejich strava přece formou trestu) či Řeky (když se loď potápí, přednostně se zachraňuje kapitán s posádkou, jak již nejednou ověřeno). Holanďané, nikterak bludní, to tedy budou.

Ti se pustili do dálav v šestnáctém století, době Rembrandtově. V roce 1602 založili na Jávě svou Východoindickou společnost, v roce 1626 na opačném konci světa vytvořili Nieuw Amsterdam, nyní znám jako New York. První loď, jménem Rotterdam s 388 pasažéry, zdolala Atlantik v roce 1872 a do New Yorku dorazila za 15 dní. Nás poveze Rotterdam VI, zbudovaný nedávného roku 1997 v Itálii, v benátských loděnicích. Interiér s částečně antickou dekorací, ale též kopiemi (tak aspoň předpokládám) vykopaných ořů v čínském Xianu, zatímco hlavní divadlo spíš připomínalo opulenci a třeba i eleganci moderní doby.

Vychrlím teď pár údajů, pro zkušeného Čecha nezajímavých - ten ať tento odstavec a třeba i několik dalších pomine. Tedy : loď o devíti poschodích, s posádkou 600 zejména mužů a s 1300 pasažéry, tedy dost gigant, ale nikoliv v porovnání s konkurenčními kolosy různých těch Princess Cruises na několikadenním výletu s dvojnásobným počtem osazenstva. V našem případě vždy se snadno našel prostor, kout s úplnou samotou, a rovněž kabiny byly dvojnásobné velikosti ve srovnání například s lodí s norskou vlajkou. Mikrokosmos s perfektní organizací a provozem, ovšem nedocílitelným v podmínkách bezbřehé demokracie. Seznamoval jsem se s tamějším personálním uspořádáním: zdaleka nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Přeptával jsem se na jejich domácí adresu a většinou pocházeli z katastrofálně přelidněného ostrova Jáva. Smlouvu vesměs mají na šest měsíců, tu lze obnovit službou na některé z lodí společnosti, jichž jsem napočítal třináct. Manželku, družku, milenku sebou mít nesměji, volného času pramálo, denně jsou na nohách deset, dvanáct hodin. Cabin boy, který se velevzorně staral o naši prostoru, už takto slouží deset roků. Původním povoláním učitel, pečlivě střádá na změnu života, peníze posílá domů. Ani jeden, s nimiž jsem mluvil, nebažil o permanentním pobytu v západním světě ať už v jakékoli roli. Všichni tuze úslužní, ochotní, stále se usmívající - takhle to být někde na světě, byl by to ráj na zemi. Jenže toto byla slunečná tvář směrem k pasažérům, tak to mají v popisu práce, kdežto mezi sebou, nepřehlédnul jsem, dominuje hierarchie, prosazování podřízenosti od hlavních číšníků až dolů k myčům nádobí v nejnižším podpalubí.

Méně početní byli Filipínci, rovněž v rolích číšnických, barmani, nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat a Indonésie je přece země s největším počtem přívrženců islámu na světě. Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických. Některé mimořádně lahodného zjevu, jedna z nich jménem Pia Purification.

Na dalším stupni setrvávají Východoevropané - v našem případě Rumunky a Rusky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející ruletu. Práce však měly málo, postávaly u prázdných stolů, aniž se směly posadit. Dívka z Bukurešti si mi postěžovala, že už ji začínají trápit křečové žíly, ač je jí teprve dvaadvacet. Nejvíc se na ukončení kontraktu těšilo trio Maďarů, jejichž líbezným vídeňským valčíkům jsem po večeři šel naslouchat do Explorer Lounge a tam se setkával se stejnou odnoží takto si libujících staromilců. Zejména houslista se těšil na duben nadcházejícího roku, kdy opustí oceán a vrátí se do od všech mořích odříznuté vlasti.

Ještě výš si hoví Západoevropané, kteří mají na starost jednak obchody s všelijakým bezcelním tovarem, jednak entertainment ve všelijakých podobách, od quasi-Broadway show po baviče různých kvalit.

A všemu tomu velel kapitán Jeroen von Donselaar se svými sličnými důstojníky. Kapitán k nám několikrát promlouval, předsedal recepcím se šampaňským, dekoroval zasloužilé cestovatele, podrobil se fotografování se všemi, jakkoliv nezaslouženými pasažéry.

Při účasti na večeřích nutno dodržovat dekorum, nelze se tam přištrachat v teplácích či trenýrkách. Denní rozvrh aktivit, včas do kabiny dodaný spolu s přetiskem hlavních událostí z New York Times Digest, též oznamoval druh oblečení pro ten který večer, zda bude casual nebo tropical nebo informal a nebo formal (koktajlové šaty pro dámy, pokud možno smokink pro pány, což pak platí pro celičký zbytek dne. Takto jsme se ale krášlili jen třikrát.)

Jakmile jsme dvanáct mil od jakéhokoliv břehu, ocitneme se na půdě s výlučně nizozemskou jusrisdikcí. Kapitán údajně může uzavírat manželství zájemcům, aniž ale může právoplatně rozvádět jiné zájemce, tím jsem si jist. Když loď A kotví v cizím přístavu B, vzniká situace takzvané concurrent jurisdiction, a když by došlo na palubě k zločinu, spáchaného příslušníkem státu C ke škodě občana národnosti D, bude to ještě víc zašmodrchané - však takto jsem studenty týral v kurzu mezinárodního práva.

Co činit na lodi: tužit si tělo (v několika fitness centrech, pobíhat, sportovat, plavat, v jacuzzi se marinovat), tužit si mysl (knihovna, přednášky, kvízy, hry, šachy, internetové středisko, možnost kontaktu se světem e-mailem, čemuž jsem s chutí odolal), zábava (hudba, tanec, kino, kasino, různé shows), všemožné nákupy včetně aukcí (včetně výtečného Chagalla, nikoliv za pakatel), popíjet (9 barů) a jíst, s příležitostí se přežírat od brzkého rána až do půlnoci, což činilo překvapivé množství nenasytů. Dostalo se nám hrozivé a patrně zcela realistické informace, že průměrný přírůstek na váze činí jednu libru čili téměř půl kilogramu denně. Taková perspektiva pak přidává fitness centrům a urputnému pobíhání zvlášť na přitažlivosti.

Začíná to snídaní, která se lenošivým dodává přímo do kabiny. Z výběru opisuji: ovocné šťávy - 6 druhů, ovoce - 6, jogurty - 2, chleboviny - 8, zavařeniny - 5, vejce, maso - 10, vločky - 9, nápoje - 10, a v kterou že dobu dotyční ráčí být syceni - od 6 do 10 hodin ranních hodin. Naprostá většina pasažérů se ale z postele zvedla a výtečně fungujícími výtahy dospěla na osmé poschodí k ještě většímu výběru. Zúčastnil jsem se exkurze do útrob, oněch prostorů, kde kalorie vznikají. Kuchyňský personál v počtu 101 osob týdně zpracovává 18.000 kusů vajec, 200 galonů zmrzliny, a v librách pak 12.000 zeleniny, 8.500 masa, 4.000 drůbeže, 2.000 ryb, 2.500 dalších darů moře. A posádka konzumuje 2.100 liber rýže. Na jídelním lístku z šesti nikdy se neopakujících chodů hlavních jídel jsem jen jednou, dvakrát, postřehl cosi vepřového. Při exkurzi jsem se přeptal na tuto disproporci. Dostalo se mi nepříliš ochotné odpovědi, že muslimové něco takového ovšem neradi připravují, na to používají jiné náčiní a hrnce, přísný to kulinární apartheid.

Hned při příchodu na palubu se nám k první číši šampaňského dostalo pozvání do salónu krásy, poskytujícího devatero služeb, jako Japanese Silk Booster facial - zesilovač tváře japonským hedvábím, Aroma Stone Massage, Oxygen Lifting Facial, takovéto nádhery. Při rozhlédnutí po spolupasažérech se dal nabýt zcela věrohodný dojem, že takové rekonstrukční úsilí bude k pramalému užitku. Většina totiž byla ještě letitější než já, pokročilý již stařec. To mě mátlo, pídil jsem po vysvětlení: u Aljašky s námi popojížděli tvorové všech věků, včetně nejbujařejší mládeže. Dostalo se mi vysvětlení, jehož jsem se mohl snadno dovtípit. Tehdy to byla doba letních prázdnin, teď děti sedí ve škole a mladí pracují. Tehdy to byl výlet jen týdenní, teď to je ale delší a tudíž i nákladnější, druh špásu, který si leckdo raději rozmyslí.

Američané přece dovedou být až famózně obézní. Jednu zvlášť enormní horu sádla s protivně panovačným hlasem na vozejčku, jehož kolečka se pod enormní váhou podlamovala, tlačil mučedník manžel. Jak ten něco takového omývá a dopravuje do postele? Dřepím v jacuzzi a přistoupila dáma - kytovec a vody se vyvalily. Na palubě se pohybuje dvacet, třicet vozíčkářů se značným bankovním kontem, jež ale tělo krutě zradilo. Muž s pavoučími údy se belhá o berlích. Manželkou doprovázený slepec s námi pak jezdí na vyhlídky zajímavých končin, kochat se scenérií.

K večeři nám přidělený stůl číslo 62 sdílela zajímavá společnost bývalého námořníka, inženýra z Pentagonu a jedné babičky, věnující se parašutismu. Plno příležitosti k seznamování: například brooklynský importér kůží sobolů. Pochvaloval si dřívější praktiky sovětských partnerů, ale teď s tou privatizací to je prý samá nesolidní pakáž. Ano, to známe i z jiného postkomunistického prostředí, přikyvoval jsem. Seznámil jsem se s veteránem z druhé světové války, který bombardoval Hitlerovu říši. Ale nad rodnou Plzeň prý nikdy nepřiletěl, aby něco shazoval. "To bych si vás pamatoval," ujistil jsem ho. Nepřehlédnutelné bylo slovanské příbuzenstvo nejspíš mafiánské čeledě. Na ruštinu jsem alergický odjakživa a jejímu půvabu nepřidávaly panovačné hlasy zlatem ověšených báryšnin.

Na lodi platil příkaz přísně bezpeněžního hospodářství. Za každou koupi či službu, za každou číši vína či čehokoliv podstatnějšího jsem pouze podepisoval účet s číslem svém kabiny. K podstatné platbě došlo až při závěrečném loučení.

Vstříc k nizozemským državám

Kam se to vlastně a jak daleko pojede: cesta 3.334 námořních mil čili 6.170 kilometrů dlouhá, k jižnímu konci Karibiku, hned v sousedství latinské Ameriky, zastávka v historicky prý významném přístavu Cartagena v nepokojné republice Kolumbii, poté návštěva Panamy a jejího průplavu a úplně navrch nahlédnutí do Kostariky, státu jak bez armády, tak bez tradice diktatur, což v oné části světa je pozoruhodný unikát.

Do řady ostatních karibských ostrovů jsem kdysi už nahlédl a v porovnání s pacifickou oblastí mi nikterak neučarovaly. Pravda, na koupání je to tam báječné, z hebkého písku vejít do modravých vod a ne jako v Polynésii, Melanésii a Mikronésii, kde vesměs je třeba brodit se mělčinou s vodou pod kolena ke korálovému útesu, kde teprve začíná pořádné moře. Ale tam bývají i nepříjemní žraloci a zcela určitě i pořádné vlny, které pošetilého odvážlivce rozplácnou zpět na ostrý útes. A já beztoho nejsem příliš akvatický typ, do vod se nemusím vášnivě vrhat. Pro mne je daleko důležitější tamější člověk, který nad čímkoliv karibským bezkonkurenčně vítězí. Má totiž svou autentickou identitu, mentalitu, svůj jazyk, není rozmělněn západními vlivy tak, že z něj pramálo původního vůbec zbylo. A není zavalen turisty, k nimž teď patřím.

Kýžený Pacifik ale měl a stále má to nepopíratelné minus, že je pro nás přespříliš daleko, kdežto Karibik tu máme snadno na dosah. Tudíž nahlédněme na zbylé evropské koloniální výspy, z nichž kromě těch francouzských (Martinik, Guadeloupe) už zbyli jen Holanďané.

První zastávka na blízkých Bahamách, ostrovech a ostrůvečcích, jichž je něco kolem sedmi set. Tahle naše Holland America si jeden z nich (Little San Salvador Island, mezi Eleutherou a Cat Island) koupila a předělala v parádní zastávku pro své zákazníky. Už předem jsem něco takového zatracoval jako pouhou plytkou vábničku, ale po spatření a prvních krocích po náramné pláži a mezi zajímavými porosty, byť bez ševelících palem, tak jak je převážně zvykem v příliš vzdáleném Pacifiku, jsem sklapnul. Ano, tady se rozběhnout, skotačit a radovat se při pomyšlení, kam že jsme to z naší arktické mizérie aspoň na chvilku unikli.

Rozradostnil mě dotaz jedné pasažérky mdlého ducha, zda prý lze taxíkem dojet do hlavního města Nassau, necelých sto mil daleko. Být vozidlo obojživelné, požádal bych o svezení, pokusit se tam o interview s mezinárodně teď proslulým českým finančním pirátem Viktorem Koženým, někdejším tenisovým partnerem a přítelem rovněž někdejšího ministra financí Václava Klause. Prokurátor na Manhattanu ho (Koženého) obvinil z krádeže 182 milionů dolarů. Když by se Američanům dostal do drápů, hrozí mu trest pobytu za mřížemi po dobu čtvrt století. Dotyčný prý teď usiluje o kariéru státníka celoevropského formátu.

Lodní lékař vydal varování nevystavovat pošetilou hlavu prudkému slunci, a když tužit tělo, tak jen brzo ráno a pak až k večeru. Balzamovat si kůži ochrannými mastmi, hodně pít nealkoholické nápoje, vyhýbat se polykání antihistaminů a pilulek proti mořské nemoci (seasickness pills), neboť plavba bude klidná, pokojná. Jen aby!

Plujeme den a noc k ostrovům A, B, C (Aruba, Bonaire, Curacao), času tedy dost k porozhlédnutí historií. Evropa se tímto směrem začala roztahovat už v patnáctém století. Napřed Španělé a Portugalci, následovaní Británií, Francií a Holandskem, z nichž tito dva poslední jmenovaní setrvali dosud. Začněme písmenem C, poněvadž tam právě míříme. Španělé, objevitelé či spíš dobyvatelé, přispěli k zániku původního obyvatelstva - Indiánů Arawak, tak jak se stalo normou i na jiných adresách. Sto let později, zrovna v době třicetileté války na evropském kontinentě, chřadnoucí hispánské vladaře nahradili Holanďané, jimž se tuze zachtělo tamějšího hlubokého přístavu. Guvernérem se tam stal šestadvacetiletý mladíček Peter Stuyvesant, posléze v téže funkci přesazený do Nového Amsterodamu, nynějšího New Yorku. Zatímco v Asii vznikla Východoindická společnost, zde vznikla společnost Západoindická. Jenže jak užitečně obchodovat s pramálo úrodným ostrovem, postiženým nedostakem dešťů? Žádná naděje na vývoz vzácného koření, tak jak toho z ostrovů těží nynější Indonésie. Bází, pořádným pilířem prosperity, se stalo obchodování s lidským zbožím.

Po zákazu otrokářství v roce 1863 (zrovna doba americké občanské války Severu proti Jihu) ekonomie Curacaa pořádně utrpěla a ještě jí dodal úpadek pěstování cukrové třtiny, o níž se Evropa se svou vlastní řepou přestala zajímat. Prosperita se na ostrov vrátila až kolem roku 1930 zásluhou produkce ropy v pouhých 60 kilometrů vzdálené Venezuele. Surovinu zpracovávají ostrovní rafinérie - hlavní, ale nikoliv jediný zdroj blahobytu. Tím je i turismus a off-shore banking - možnosti, kde bezpečně ukládat peníze jakkoliv podivného původu.

Tyto Netherlands Antilles jsou dvojího druhu - ony A, B, C zcela na jihu, zvané Leeward Islands (ostrovy "závětrné" - tak se dozvídám ze slovníku) a Windward Islands ("návětrné"), državy trpasličího rozsahu, roztroušené severním směrem. A tomu všemu předsedá Curacao, kam míříme, ostrov zdaleka největší jak rozsahem (61 kilometrů dlouhý), tak počtem obyvatelstva (kolem 150.000). Právně tak vznikla autonomní součást nizozemského království, které má ve své výlučné kompetenci pouze obranu a záležitosti zahraniční politiky. Situaci ale zkomplikoval ostrov Aruba, který se vzepřel dominantnímu curacaocentrismu, z něho se vyčlenil a získal získal svůj vlastní autonomní status. Ale žádný z ostrovů nezabažil po nezávislosti, úplném přetnutí pupeční šnůry od matky kolonizátorky. V referendu 1993 pro nezávislost hlasovalo jen jedno procento voličů. Však teď ostrované mají to nejlepší z možných alternativ: faktickou autononii, svobodu a neméně faktické osvobození od materiálních starostí zásluhou socioekonomického zákonodárství víc mateřské, než macešské země. Porovnávám s nepříjemnými pocity, o něž se zasluhovali někteří zarputilí mladíci na Virgin Islands, na sobě trička se zaťatou pěstí domáhajíce se nezávislosti, avšak stále se závislostí na štědrém americkém měšci.

Vplouváme do přístavu Willemstad, o nějž se Holanďané opakovaně tahali s Brity a Francouzi a důkazem tohoto úsilí zůstávají několikerá mohutná opevnění. Vjezd tak trošku do nereálna: je to totiž sedmý největší přístav na světě, osm tisíc zámořských lodí tam ročně zamíří, třicetkrát za den se rozevře plující pontonový most, aby uvolnil cestu pohybujícím se obrům, převážně tankerům. Hotel v přílišné blízkosti takové dopravy je jedním ze dvou na světě, co si pořídil pojištění proti případné kolizi. A pontonový most, nesoucí jméno královny Emmy, je úplně jediný svého druhu na světě.

Víc než jiní kolonizátoři se Holanďané snažili vytvářet v novém prostředí aspoň dojem svých původních domovů. Přivezená architektura, přivezené větrné mlýny, dokonce i nostalgická výstavba kanálů (například na bývalém Cejlonu). V Curacau si to navíc vylepšili duhovými barvami. Někdejší guvernér si údajně stěžoval na bolesti hlavy, jejichž příčinu přisuzoval oslňující tropické záři a tu tedy poručil tlumit nátěry ve všemožných, i těch nejkřiklavějších variantách. A parádní teď výsledek máme, fotografové se radují.

Většina ostrovanů (odhadem 85%) je pomíchaného afrického původu, zbytek pak Evropané a indiánští Mohykáni. Náboženství zejména římsko-katolické čili náznak víc tradice španělské než nizozemské. Přesazený kout Evropy s prosincovým úporným horkem. Se sklenicí piva Amstel místní výroby mlsně obhlížím sličné postavy tmavých krasavic. K potěše a nikoliv nepravděpodobnému ochuzování návštěvníků jsou k dispozici několikerá kasina a bezcelní duty-free nakupování. Čerstvé ryby, ovoce, zeleninu přivážejí lodě z Venezuely.

Na památníku jsem napočítal sto jmen ostrovanů, kteří ztratili život za druhé světové války. Což mě mátlo. Kde by ho byli ztráceli, přece ne tady? Jazykem úředním a též vyučovacím je holandština, ale nápisy tam vidím dvoujazyčné. Aha, domorodá řeč papiamento, mišmaš holandštiny, španělštiny, portugalštiny, angličtiny, franštiny a afrických jazyků. Připomíná mi to výtvor Pidgin English, vytvořený z všelikde posbíraných slov a rozvěšených na melanéský gramatický stromeček: tedy wanpela woman bilong me - "jeden chlapík ženská mně náležející" čili "moje manželka."

Snažím se orientovat v curacaoském denním tisku VIGILANTE. Titulek FUNSHONARIO DI RST A BISA KU TUR YU DI KORSON TA KOTUPTO a text začínal takto: "Willemstad -Densu último palambra tambe David Dick tambe tabatin reklamo riba e manera ku e funshonarionan di RST tabata hiba e investigashon." Mám potíže s dešifrováním, poraďte.

Končili jsme s famózním ohňostrojem, který na naši poctu uspořádali místní hasiči. Nic lepšího jsem nikdy neviděl. Mnohobarevné rachejtle klesaly na naši palubu a rozprskly se nám těsně nad hlavou. Výborný závěr, jedeme dál, zítra ráno budeme v Arubě, jež se politicky odstěpila v protestu proti údajnému curracaocentrismu. Rovněž patřívala Španělům, odkud byli čilými Nizozemci vypuzeni. Ostrov poskytoval úkryt pirátům, lačným korzárům, přepadajícím škunéry, naložené ukradeným zlatem na cestě z Nového do Starého světa.

Aruba je menší územím i obyvatelstvem, jehož počet ale náramně roste - za deset let o víc než jednu třetinu, takže jich již je sto tisíc. Přístav a současně hlavní město Oranjestad se rovněž prezentuje architekturou s holandskými prvky a s pastelovými barvami. Horka přibývá, fotografuji Santa Klause na jedné střeše, jak jeho postava ze zřejmě málo odolného materiálu roztává a klesá do saní. V ulicích je slyšet daleko víc španělštiny, však jsme tu ještě blíž - pouhých 25 kilometrů od venezuelského břehu. Hlavní rozdíl od předchozí zastávky: je to tu víc, až přespříliš, komerčně rozvinuté, turistické, lasvegasovské, s osmi kasiny, s dryáčnickým šmrncem, s filiálkami noblesních pařížských obchodů - snažím se uniknout do vzdálenějších ulic. Nacházím univerzitu a fotografuji nápis na budově, která by tam neměla být - totiž ministerstvo zahraničních věcí Aruba. Ty přece má referátu Haag! Ten v roce 1999 dovolil Američanům používat letiště Aruby pro inspekční lety v evidetně marném boji proti pašerákům drog. Rovněž fotografuji nápis mamutí velikosti přes celou stěnu domu - vábničku s nabídkou útulku, prádelny špinavých peněz.

Na rozdíl od Curacaa se Aruba pyšní náramnými plážemi, výstavba hotelů se rozmáhá, Američané si tam prý kupují sídla hned pěkně u moře, jen se podívejte! Dozvěděli jsme se pro domorodce tuze příjemnou novinu,že zásluhou jakéhosi přírodního vrtochu tam hurikán nikdy nepřispěchá. Kde taková metla zasáhne, bývá prabídně. V září 1995 na holandském ostrůvečku St. Maarten smetla tři čtvrtiny všech budov. Ale i od tohoto druhu pohromy vždy ušetřená Aruba přece jím trpí. Cizinecký ruch je hlavním zdrojem obživy, v sezóně hurikánů, od května do října, lodě s turisty nejezdí, a málokdo se dostaví letadlem.

Provezli jsme se po ostrově získat jakýsi dojem. Trošku větší počet tam usídlených Evropanů, sucho jako na Curacau, kaktusy v roli plotů kolem domků pastelových barev ve všech variantách, od cudné růžovoučké po brčálovou zeleň. Takto byl zbarven i kostelík s přilehlým hřbitovem. Voda jako zdroj života, tady to máme černé na bílém. Severní půle ostrova je nerozlišitelná od měsíční krajiny, tam se nemůže nic urodit, nelze tam přežít. Pouze pár vychrtlých koz tam mezi balvany vyhledával jakési poživatelné stvoly a též dělaly dojem, že chroustají kamení, jehož tam věru bylo habaděj. Rovněž tam sebou mrskly iguany, rovněž s malými životními nároky.

Zpět cestou z chmurného do zeleného míjíme pštrosí farmu, další to holandské dědictví, přivezené z Oudtshoornu v Jižní Africe. Šofér k nám promlouval mnohojazyčně. Takové jsou i ostrovní školy: úřední řeč a výuka je v holandštině, od čtvrté třídy základní školy povinná je i angličtina a od páté třídy výš se vyučuje španělština s latinským kontinentem doslova na dosah. Prý brzo se do škol dostane i papiamento, dominující řeč v ulicích a většině domácností. Paní ministryně Buzková poslyšte: celá jedna čtvrtina ostrovního rozpočtu je určena na vzdělávání mládeže.

Protivné souvislosti s terorismem

Za blížícího soumraku jsme odpluli směrem ke kontinentu Latinské Ameriky, vystoupit tam na půdu Kolumbie, rozlehlého státu s více než milionem čtverečních kilometrů a čtyřiceti miliony obyvatel, sídlících ve třech značně rozlišných oblastech. Jednak to jsou pobřežní nížiny končící u břehů Pacifiku i Karibiku, jednak náhorní, hodně obydlené oblasti včetně hlavního města Bogota s víc než šesti miliony obyvatel a pak za Andami znovu nížiny značné rozlohy, málo lidí, málo pohody v povodí Orinoka a Amazonky. Málo pohody vůbec. A bývala to jedna z nejbohatších španělských kolonií. Španělé se tam hrnuli za zlatem už začátkem šestnáctého století, žlutého kovu teď již málo zbylo, ale zato Kolumbie se stala zdrojem 90 procent všech smaragdů světa. "Tam je kupujte!" dostává se mi rady z několika stran, jako že bych byl po takové okrase kdy bažil.

Hlavním vývozním artiklem je káva, druhým je ropa. Odhaduji, že výnosnější však je pašování kokainu a marihuany. Země je postižena málo přehlednou občanskou válkou už po víc než polovinu století a narkoterorismem v mnoha jeho podobách (vraždy, únosy, výkupné) už také hodně dlouho. Vláda se spíš s menším než větším úspěchem potýká s levicovými extrémisty, kteří se však víc než prosazování svých ideálů věnují obchodu s drogami. Napočítal jsem aspoň půl tuctu organizací takových zarputilců, z nichž nejtřeskutěji se vyznamenávají soudruzi s písmeny FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia). Na opačném konci politického rozvrstvení si v krvavých odvetách počínají pravicoví hrdlořezové. Situace v každém případě je bouřlivá, nikterak veselá.

Druhým největším městem na karibském pobřeží je Cartagena, cíl naší cesty, též na seznamu UNESCO mezi kulturními památkami lidstva, jak také jsou třeba Český Krumlov a Telč. Cartageně - stejně jako Leningradu - se dostalo čestné přezdívky "hrdinné město." Nezažilo sice 600 dní obležení v době Hitlerově, ale v osmnáctém století hrdina Bon Blas de Lezo s jedním okem, jednou rukou a jednou nohou a s 2.500 muži se úspěšně ubránil převaze 27.000 britských vojáků, kteří po 56 dnech marných útoků další své úsilí vzdali.

Studuji zdroje, abych se na místě správně vyznal. Cartagena je veliká, téměř milion lidí. Mohutná tvrz San Felipe v kontrastu s moderní výstavbou na polostrově Bocagrande. Z teras kláštera La Popa, před čtyřmi stoletími postaveného na místě zničeného indiánského svatostánku, získáme tu správnou panoramatickou představu. Vydáme se do Starého města, téměř ve své celé délce obehnaného zdí až čtyři metry vysokou a osmnáct metrů širokou, jež místy sloužila jako věznice. To zejména oceníme na Plaza de las Bovedas, náměstí arkád s mnohými podloubími. Na náměstí hrdiny osvoboditele Bolívara nahlédneme do katedrály, která dělá spíš dojem pevnosti než svatostánku. A hned tam na místě zamířím ke skvostu, na který se zejména těším, totiž k Palacio de la Inquisición, kde strážci správné víry po dvě století vyslýchali, mučili a upalovali disidenty. Teď je tam k mání muzeum s exponáty instrumentů na přiznávání viny nevinných, též knihovna a kavárnička pro občerstvení.

Poznamenal jsem si varování, že raději pominout končinu Getsemani, severovýchodní to část Starého města, že tam nebývá příliš bezpečno. Spolustolovník z Pentagonu mi dal k přečtení důvěrný dokument, nabádající k ostražitosti: vražednost v Kolumbii je třináctkrát vyšší než u nás doma v Americe. Rovněž prý značný pozor na kolumbijské žebráky, zloděje, únosce, takovéto nepříjemnosti.

Začal jsem si dělat starosti, ale nebylo jich třeba. Než jsme mohli do přístavu dorazit, oslovil nás kapitán a text jeho projevu jsme dostali do kabiny: Včera večer americké velvyslanectví v Kolumbii vydalo varování vyhýbat se některým oblastem země, včetně Cartageny. Hrozí nebezpečí útoku příslušníky marx-leninské revoluční organizace vůči americkým občanům. Přes noc jsme byli v kontaktu s Washingtonem, jakož i našimi lidmi v Cartageně, řídíme se jejich doporučením, bezpečnost našich pasažérů a posádky je naší prioritou, takže bohužel zastávku neuskutečníme, přístav mineme.

Mohamedáni tedy nemají na moderní terorismus úplný monopol. Tady nám to hrozí v převážně katolické zemi. Kdyby pár těch revolucionářů vylezlo na naši loď a zmocnilo se jí, tak jak se přihodilo italské Achille Lauro, jak by takové drama pak probíhalo? Tehdy před lety jsem měl potíže s představou, jak hrstka násilníků mohla kontrolovat mnohonásobně početnější, přece nekontrolovatelná rukojmí. Což nemuseli násilníci občas odpočívat, pochrupávat, ulevit si na záchodě? Že se mezi stovkou námořníků nenašlo pár svalnatců nějakého takového mizeru chňapnout, šup s ním přes palubu a bylo by hned o jednoho míň.

Tyto varianty jsem si naštěstí nemusel ověřovat. Ohavný opar terorismu ale doléhá na nás všechny, jen co vstoupíme na kterékoliv letiště. Miliony zbytečně preventivně promrhaných hodin čekání. Nemohu se zbavit dojmu, že opatrnost, aspoň v Americe, přeháníme, stejně tak, jak bývá při policejních raziích, kdy na poplašný telefonát o manželské rozmíšce reaguje příjezd deseti automobilů s kvílejícími sirénami. Na letišti se musíme vyzouvat a předkládat boty k inspekci. Hairpin ("vlásnička" tvrdí slovník) v manželčině drdolu alarmuje bezpečnostní personál, který ji pak eskortuje k důkladné tělesné prohlídce. Příště aby se raději dostavila s dlouhou vlající hřívou. Při onom našem letu na Floridu oklikou přes Washington nám v kabině oznámili, že třicet minut před přistáním musíme zůstat sedět na místě. Kdyby se někdo zvedl se zcela legitimním nutkáním zaběhnout na toaletu, kapitán by byl nucen změnit směr letu a tak neohrozit hlavní město. Týž mně nepochopitelný příkaz byl opakován při odletu z Washingtonu. Což nemáme na palubě federální strážce - ony sky marshalls - kteří by povstavšímu a spěchajícímu pasažérovi třeba podrazili nohu? Nemám dost zkušenosti posoudit, nakolik tato přeopatrnost prosákla do jiných zemí. Když však při letu s ČSA buď do Prahy či z Prahy se mi poštěstilo být přesazen do první třídy, štědře mě tam napájeli a servírovali výtečnou krmi s příbory, snad ze stříbra, ale nůž byl z plastiku, takový ten maličký, určitě neškodný. Jím bych kapitána věru nemohl přepadnout. Ale mohl ho probodnout vidličkou z kvalitního materiálu, tu jsem měl k dispozici.

Po zklamání s pominutou Cartagenou přišla z dáli zpráva naprosto výtečná: Saddám Husajn, nezasažitelný bombami, raketami, nenalezitelný satelity, nabyvší potence fantomu s trvajícím zkázonosným dopadem, byl nalezen a lapen. On, bagdadský velkořezník, s náramnými tituly jako Lev Babylonu, Následník Nabuchonodozora, Moderní Saladin islámu, Přímý prorokův potomek, vylezl z nory v podobě nevábného vandráka. Ač vyzýval národ bojovat do poslední krve a svatosvatě slíbil, že i on tak udělá a nikdy se nevzdá, vzdal se bez výstřelu, bohatě ozbrojen a též bohatě vybaven stodolarovými bankovkami až do výše tří čtvrtí milionu, což se mu, předpokládám, do kapes jen obtížně mohlo vejít. Větší potupu arabské důstojnosti si nedovedu představit.

Též značné to zklamání pro mnohé arabské a evropské komentátory, škodolibě se posmívající nenáviděné - ale v mnohém i záviděné Americe, však jedno nevylučuje druhé - pro její neschopnost Saddáma najít. Hodně zasmušilí aby byli početní Evropané, vyjadřující přesvědčení, že Bush je větším nebezpečím pro svět než Saddám.

Zauvažoval jsem o zaslání telegramu s kondolencí francouzskému prezidentovi Chiracovi, který se o Saddámovi opakovaně vyjadřoval jako o svém příteli. A teď se on chudák dostal do takových nesnází! V Radě bezpečnosti OSN Francie znemožňovala prosazení ultimáta proti jeho opětovnému porušování všech rezolucí, a když pak válka přece jen vypukla, francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin odmítl odpovědět na otázku, zda si přeje vítězství té či oné strany. Villepin, ten také by si zasloužil takový telegram.

Náš kapitán se pokusil na poslední chvíli něco zorganizovat. Hledal náhradní zastávku, že třeba zamířit k ostrovům San Blás nebo spíš na sever ke Cayman Islands či dokonce až na Jamajku. Ale to bychom nestihli být v určenou dobu v Panamě. Kapitán tyto podrobnosti příliš nerozváděl, ale předpokládám, že tam k plavbě průplavem je třeba napřed si udělat rezervaci a ne uplatňovat pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele."

Máme tedy přebytek času. Loď ubrala na počtu zdolávaných uzlů, budeme se k Panamě pomalinku ploužit. Náhražkou nám byla poskytnuta narychlo zorganizovaná párty, s všelijakým popíjením včetně šampaňského. Nezaznamenal jsem původ šumivého nápoje a na francouzské státníky blaženě zapomněl.

Panama a její průplav

Tak jako lidem, příroda ani národům nenadělila spravedlivě: některé obdařila klimatem lahodným, jinde vražedným, někomu dala zlato, jinému bezcenné kamení, poušť buď s ropou nebo bez ní. Panamu příroda obdařila uzoučkým krkem. Jeho půvab se stal strategickou a ekonomickou dominantou, zdrojem poměrné prosperity, nepoměrného politického významu a vlastně i příčinou, proč tento stát vůbec vznikl.

Představou spojit vody Atlantiku a Pacifiku se už v šestnáctém století zabýval španělský král Karel V. Poté uplynulo dalších 300 let, než došlo k prvním pokusům záměr realizovat. Mocným popudem byl výskyt zlaté horečky v Kalifornii v památném revolučním roce 1848. Zájemci z východního pobřeží dychtili se tam co nejrychleji dostat. Jenže nebylo silnic, cesta nebezpečná, s rudokožci, lačnými je připravit o skalpy. Rovněž riskantní a hlavně zdlouhavé řešení nabízela plavba zrádnými vodami Hornova mysu kolem jižního cípu kontinentu. Tak došlo k nápadu postavit železnici panamskou úžinou (a tím si i ušetřit víc než 12.000 kilometrů cesty). Tu se podařilo dát za pár roků do provozu. Do kutání kanálu se pustil Francouz Ferdinand de Lesseps, úspěšný tvůrce Suezského kanálu (1869). Začal v roce 1880 a po dvaceti letech úsilí neblaze skončil, udolán všelikými problémy včetně finančních. Jiná byla práce s vyhrabaváním egyptského písku než v močálovitém nerovném terénu, kde zásluhou zejména malárie dvacet tisíc pracovníků ztratilo život.

Předmětné území tehdy patřilo Kolumbii, jejímž velvyslancem ve Washingtonu byl Philippe Bunau-Varilla, někdejší ředitel Lessepsova neúspěšného podniku. Ten úspěšně v americkém kongresu lobboval ve prospěch odkoupení práv zkrachované francouzské společnosti. Prezident Teddy Roosevelt souhlasil, nabídl Kolumbii smlouvu, ta ji odmítla, ale Roosevelta neodradila. Ve stylu tehdy úspěšně prosazované gunboat diplomacy se přičinil o uspořádání revoluce, vyhlášení nezávislého státu Panamy, ochotného smlouvu podepsat. Tak se stalo v roce 1903, rok poté stavba kanálu započala, stála 387 miliard dolarů, z nichž se dodnes splatily jen dvě třetiny. Yankee-imperialismus, ale zejména služba lidstvu k všeobecnému prospěchu, tak se tehdy - a občas i dosud - uvažuje. V nezdravém hanebném prostředí tropů výkon to byl gigantický se ztrátami přemnoha životů. Na rozdíl od Suezu zde se muselo zdolávat pohoří, oněch víc než 150 milionů kubických metrů materiálu, být naloženo na železniční vagóny jeden za druhým, jejich délka by se rozrostla do vzdálenosti čtyřikrát kolem naší matky Země. Leckdo tvrdí, že to byl nejnáramnější výkon dvacátého století, až do doby, než Armstrong vstoupil na Měsíc. Po desetiletém úsilí projekt byl slavnostně ukončen v srpnu 1914, přesně v době, kdy započaly velkořeznické orgie, po jejichž ukončení se svět permanentně změnil a to nikoliv nutně k lepšímu.

Je pět hodin ráno a mně lenochovi to nedá odštrachat se na palubu a soustřeďovat se na blížící se světla přístavu Colón, kde v blízkosti americké ponorkové báze se tchaj-wanské společnosti pustily do budování mohutného kontejnerového terminálu. A brzo brzičko se blíží onen prvni lock - zdymadlo, též "plavidlová komora" dle slovníku. Komora 33.5 metrů široká, 305 metrů dlouhá. Z moře vplujeme do té první,mohutná železná vrata se za námi zavírají, stoupáme, klesáme, zpátky v kabině se seznamuji s nepatrným počtem centimetrů, které nás dělí od železné stěny, nezhyzděné graffiti, tak jak je většina pražských zdí. Spěšný návrat na palubu pozorovat práci tzv. mules neboli mezků, což však jsou elektrické lokomotivy, zpravidla čtyři na každé straně lodi, k ní mocnými lany připevněné, ale loď nikoliv vlekoucí - ta se pohybuje vlastní silou. Pouze dbají na přesný pohyb vpřed v příliš úzkém prostoru, kde není oněch centimetrů nazbyt a snadno by mohlo dojít k poškození jak plavidla, tak průplavu. Doprava tam spěje oběma směry, pozoruji proces naplnění a vyprázdnění zdymadla - něco kolem deseti minut. Po zdolání tří takových schodů se ocitáme 26 metrů nad mořskou hladinou, na jezeře Gatun, svého času to největším umělé na světě, s obrovskou přehradou. Devět řek napájí jezero a nebýt jich, průplav by přestal fungovat. Však tyto vody plní zdymadla a proplutí každé lodi znamená permanentní ztrátu 52 milionů galonů užitečné sladké vody, rozplynuvší se v moři. Pumpovat k tomu účelu vodu z moře by vyžadovalo přílišné náklady a slaná voda by beztoho korodovala háklivý mechanismus.

Denně propluje 30 až 40 lodí. Na poskytnutou službu platí tarify podle tonáže. Nejmíň - pouhých 36 centů - naúčtovali v roce 1928 dobrodruhu spisovateli Richardu Halliburtonovi, posléze ztraceném někde v moři. V porovnání, loď Queen Elizabeth II v roce 1977 zaplatila 68,499.46 dolarů. Ale i takové sumy se rejdařům vyplatí: představují pouhou jednu desetinu výloh cesty kolem Hornova mysu. Tudy z New Yorku do San Diega v Kalifornii je to cesta 12.600 mil dlouhá a trvá 24 dní, kdežto Panamou se to zkrátí na 4.800 mil a pouhých 10 dní. Nejvíc se přepravuje ropa, obilí a ovšem kontejnery s všemožným zbožím, a plavba kanálem 80 kilometrů dlouhým v průměru trvá 9 hodin.

Náš Rotterdam na jezeře zaparkoval a my vystoupili, autobusem a vlakem se seznámit s krajinou a průplavem až k jeho opačném pacifickému konci. Na rozdíl od spíš suchopárných kaktusovitých Antil zde je luxusně zeleno, podél silnice vysoké stěny džungle a všude horko, skleníkové vlhko. Vjíždíme do pásu někdejší Panama Canal Zone, jablka politického sváru a právní podivnosti. V oné smlouvě z roku 1903 americká strana si vyhradila terén v šíři zhruba pěti mil na obou stranách kanálu k svému exkluzivnímu užívání "in perpetuity" - čili na věčné časy. "Nezcizitelný majetek" v řeči právníků, jenže on to vlastně americký majetek nebyl, byť tam platily jen americké zákony, ale jakýsi "nevypověditelný nájem." Jestliže americký vlastník, proč tedy platit Panamě nájem? V zóně fungovalo osm vojenských bází, United States Southern Command, s 40.000 Američany - vojáky, rodinnými příslušníky a civilní zaměstnanci, pracujícími na provozu průplavu. Pořád je co dělat: údržba, modernizace průplavu přijdou na 150 milionů dolarů ročně, kanál nutno stále bagrovat a rozšiřovat.

Opuštěné americké prostory porovnávám se situací v Milovicích a poblíž Berlína v někdejším centru sovětských vojsk. Zde doslova očividný kontrast: na jedné straně pečlivě udržovaná obydlí, piplané trávníky a na druhé straně rozpadávající se domorodé chatrče se všežravě se rozmáhající džunglí. Inu, dopad klimatu, v němž boty zanechané na zápraží brzo zazelenají. Panamská vláda opuštěné prostory prodává zájemcům a do některých pronikli squatteři. Tehdejší panamský prezident Balladares přišel s plánem, dosud nerealizovaným, předělat opuštěné americké báze na univerzitu pro mládež z celé Latinské Ameriky, ubikace přetvořit v učebny a koleje, z klubů důstojníků mít kluby pro profesory. Odchod Američanů znamenal ztrátu 500 milionů dolarů - 10 procent příjmu Panamy, tlumící tak potěšení z patriotické pýchy. Podobně jako na Filipínách (a nikoliv nepodobně v některých německých komunitách, hospodářsky vázaných na zbývající americké vojenské posádky), došlo ke změně melodie, k požadavku "Yankee Don´t Go Home." Průzkum veřejného panamského mínění zjistil, že téměř 80 procent respondentů by si přála, aby okupanti setrvali.

Pokračujeme vlakem, původním přepravcem zlatokopů, teď zmodenizovaným, znovu od roku 2001 v provozu. Pražce jsou z betonu, který termiti určitě nerozežerou. Podél se plouží důkladně naložené lodi. Ptám se, zda kdy došlo k uzavření průplavu. Prý všeho všudy třikrát: jednou náhlé nánosy bahna, jedna kolize a pak vojenský konflikt (s Noriegou). Na konečné zastávce v městě Balboa znovu do autobusu na projížďku, trošku hodnou knížete Potěmkina. Výstavní ulice, nikde žádné slumy a kdykoliv jsme zastavili a vystoupili s kamerou připravenou, za námi zastavil policejní vůz k údajné naši ochraně. Všichni fotografujeme most, klenoucí se nad průplavem, dělícím tento kontinent na severní a jižní polovinu, s jednou to panamerickou silnicí od Aljašky až k jižnímu cípu Chile. Chybí již jen dokončit úsek v oblasti Darien, zde mezi Panamou a Kolumbií. Nehostinný močálovitý terén, kde víc než příroda výstavbě brání kolumbijská vláda.

Celá tato jižní oblast má se zbytkem země pramálo společného. Panama, dosti hornatá, se sopkami naštěstí již nevybuchujícími, má nejmenší počet obyvatelstva (necelé tři miliony) ze všech zemí latinské Ameriky - 9% evropského, 14% afrického původu, ostatní různě namíchaní a skoro všichni to jsou katolíci. Většinu živí zemědělství, na export jdou zejména banány a káva. Většině, v porovnání se sousedstvím, se vede relativně dobře, zásluhou průplavu, přepravy zboží i jiných aktivit. V dohledu jsme měli Panama City , panorama mrakodrapů, adresu čtvrtiny všech obyvatel a též největšího bankovního centra ze všech španělsky mluvících zemí. Tamější zákony umožňují velesnadně se cizím společnostem usídlit, už 150 tisíc tak učinilo a denně jich tucty přibývají. Firmu všeho všudy tvoří pár papírů v obálce a klientům, jejichž identita zůstává anonymní, je umožněno elektronicky vyřizovat nákupy a prodej, přelévání fondů pochybného původu z účtu na účet. Formálně je Panama tou největší námořní mocností světa zásluhou místního zákonodárství a tzv. flags of convenience ("vlajek vhodnosti"), víc než 13 tisíc lodí pluje po takovou vlajkou.

USA byly porodní bábou Panamy, ale příliš vřelý vztah nemohl trvat věčně. V roce 1964 Washington uznal suverenitu Panamy nad onou americkou výlučnou zónou a z pozdější iniciativy prezidenta Cartera v roce 1977 došlo k podepsání dvou zásadních smluv: jedné o neutralitě průplavu, kterou zaručí USA, a druhé o předání průplavu do správy Panamy 31. prosince 1999, jak se i stalo. V Panamě to potvrdili plebiscitem, v USA hlasováním v senátu.

Než se ale kýžený den naplnil, střídali se tam prezidenti, diktátoři, docházelo k řadě nedemokratických událostí. V prosinci 1989 došlo ke konfliktu, ke střetu zbraní, který česká veřejnost, soustředěná na domácí dramata své doby, příliš nezaznamenala. Pentagon tehdy potvrdil 1.200 případů porušení smlouvy, jakož i závažný pokles bezpečnosti a výkonnosti provozu kanálu. Příčinou sváru byl diktátor Manuel Antonio Noriega, muž s tváří ananasu (tak nepěkná je jeho pleť) a jeho speciální policie, známá jako Dobrmani, zaslouživší se o režim jeden z nejhanebnějších v latinské Americe - násilí, vraždy, oběti natrvalo mizící a k tomu podvody, korupce a obchodování s drogami. Americký soud vydal na Noriegu zatykač a panamský parlament ho vybavil výlučnými diktátorskými právy s hodnocením situace, že to je stav války s USA. Tak se věru stalo, Amerika zasáhla, zmocnila se Noriegy, teď dlouhodobě dlí v americké šatlavě.

K našemu Rotterdamu jsme se autobusem vraceli jinou cestou, pár sličných domorodců před nevalně udržovanými domky nám zamávalo. Hezké dívenky, mezi nimi ani jedna šereda. Postřehl jsem veleplošnou vábničku automobilu Škoda Octavia za necelých 12.000 dolarů. Zpět na lodi jsem pozoroval odbavování lodí ve zdymadlech, jak vody stoupají a klesají, brány se otvírají a zavírají, jak vláčky - električtí to mezkové si zručně počínají. Právě se dostavil kontejnerový obr s čínskou vlajkou a jménem svého mateřského přístavu Xiamen, též rodiště Priscilly. Zamávali jsme a rodáci gesto opětovali.

Komplikovaný provoz průplavem má na starost 7.500 zaměstnanců. Management je teď v panamských rukách a práce i starostí neustává. Přibývá sedimentu a potřeby modernizace zdymadel, pro něž není dost peněz. Těch se nedostává na opravy vybavení z doby již téměř před sto lety. Skladiště jsou plná náhradních dílů, ale mnohé již dávno neexistují, nelze je odněkud objednat a musejí se pracně vyrábět. Neutuchají obavy, že tak malá země tak značný úkol nezvládne. Šest odborových svazů usiluje o získání dosud zakázaného práva na stávku. Důvěře v budoucnost nepřispívá snaha panamské vlády část tranzitních poplatků nepoužít na provoz kanálu, ale strčit do vlastní kapsy.

Čína je teď už třetím největším uživatelem průplavu. Zejména asijští účastníci se mohou jen stále obtížněji do kanálu vtěsnat. Do něho se vejdou lodi nepřesahující 75.000 tun. Američané se s Japonci pustili do studie, jak kanál rozšířit, aby mohl sloužit kolosům až do váhy 300.000 tun. Supertankery o šíři 170 stop se tam již nevejdou a ještě méně se mohou vejít mateřské lodi s přistávací plochou 257 stop. Mezinárodní konsorcium přišlo s plánem tzv. suchého kanálu - s železnicí, jejíž vagóny by přepravovaly kontejnery přes Nikaraguu. Alternativou by byla železnice přes El Salvador a Honduras. Kolumbijská vláda, která se brání výstavbě silnice v oblasti Darienu, navrhuje výstavbu nového kanálu právě v té končině.

K ubývající použitelnosti průplavu přispívá další fenomén naší moderní doby, totiž moderní terorismus. Zranitelnost zdymadel, jedna šikovně umístněná nálož a obrovský výkon ze začátku minulého století bude před našima očima znicotněn. Mírumilovně jsme za soumraku odpluli, napěchováni značnými dojmy.

Kostarika bez armády a diktatury

Střední Amerika, jejích všech sedm států , pro mne postrádala na přitažlivosti. Diktatury, vojenské junty, převraty, vraždy pokrokových mnichů a jeptišek, příliš bídy, příliš kontrastů. Jak by tato západní hemisféra dnes vypadala, dojít kdysi k opačné kolonizaci, že puritáni z Anglie by se byli vydali jižním a Španělé severním směrem?

Byla by Nikaragua postižena diktátorem Anastasio Somozou, vystřídaného soudruhem Danielem Ortegou? Byla by se kvůli fotbalovému utkání uskutečnila válka mezi Hondurasem a El Salvadorem? V Mexiku jsem nedojel dál než ke guatemalské hranici a jedinou plánovanou cestu až dolů do Panamy zhatily události roku 1968, když jsem raději spěchal do Evropy dozvídat se, co že mají socialisté s lidskou tváří za lubem.

Pak když jsme se to dozvěděli a za dalších deset let v Kanadě začali vydávat časopis Západ, ozval se ze San José, hlavního města Kostariky, náš krajan, který se představil šlechtickým jménem jako legitimní pretendent českého trůnu. Nabízel vydávat náš časopis ve španělštině a přišel s inzerátem, že hledá manželku - tedy budoucí královnu ("aby byla panna, pokud je něco takového v této době ještě možné", specifikoval v dopise). Posléze též dodal detailní nákres, jak objevit zlatý poklad Inků, kteří v končinách nynější Kostariky nikdy nepobývali.

Ale zlata tam kdysi bylo habaděj, jak zjistil, osobně si ověřil, sám Kryštof Kolumbus, když v roce 1502 na své čtvrté, poslední cestě do Nového světa přistál u tamějších břehů - přesně v místech, kde teď stojí přístav Port Limón, kam v prosinci 2003 mířil náš Rotterdam. Zachovala se Kolumbova slova obdivu, že za dva dny tam viděl víc zlata,než za čtyři roky ve všech ostatních zemích dohromady. Však proto kýženou končinu případně pojmenoval: Costa Rica - Bohaté pobřeží. Mínil je získat do osobního vlastnictví po návratu do Evropy očekávaným darem od příznivě mu nakloněné královny, která bohužel zatím zemřela a vdovec král Ferdinand nemínil vyhovět. Kolumbus krále zažaloval (to že se tehdy mohlo!), pře se vlekla, status předmětného území tak v pochybách, což přimělo conquistadory, po zlatě lačnící dobyvatele, rozhlížet se jiným směrem. Na pokoji před takovou havětí ponechaní Indiáni, zdatní zlatníci, dál mírumilovně přežívali. Bylo jich však pramálo, bez styku s civilizacemi Aztéků, Olmeků, Tolteků, Mayů na severu či Inků v Peru.

Kostarika se stala nezávislou v roce 1821, době početného kolapsu španělských zámořských držav. Je menší než Česká republika, s pouhými 3,5 miliony obyvatel, dodnes katolíky, samozřejmě, ale s unikátem, že je to obyvatelstvo značně homogenní, evropského původu. Indiánů zbylo pramálo a menšiny mesticů a černochů jsou jen ve dvou provinciích včetně Limónu, našeho cíle. Kostarika je unikátní i jinak: má nejvyšší gramotnost (přesahující 93%) ve Střední Americe, rekordní množství flóry, víc druhů (870) ptactva než USA a Kanada dohromady a též nejvyšší procento smrtelných dopravních nehod na světě. Je to země demokratická s nejmenšími socioekonomickými disproporcemi. Populární jsou býčí zápasy, v nichž však býk vždy přežije. V roce 1949 došlo ke zrušení armády a tím i podstatnému snížení pravděpodobnosti vojenského převratu a nastolení diktatury. Pro občany až do věku 70 let je účast na volbách povinná. José Maria Madriz, první zvolený prezident v roce 1837, nebyl ani voják ani politik a bylo mu pouze 29 let. Země měla prozatím 49 prezidentů, z nichž 36 pocházelo ze všeho všudy tří rodin.

Ve čtyřicátých letech dvacátého století se vláda paternalisticky si počínajících plantážníků dostala do rukou profesionálů, byrokratů - tedy z venkova ze přesunula do měst. Prezidentem se stal Rafael Angel Calderón , nábožensky založený lékař, reformátor se značným sociálním cítěním. Uskutečnil pozemkovou reformu, prosadil řadu progresivních zákonů (minimální mzdu, sociální pojištění, atd.), za druhé světové války uvěznil početné Němce, konfiskoval jejich majetky a tuze si znepřátelil konzervativní kruhy. Detaily o jeho prezidentském nástupci jménem Teodoro Picado Michalsky pomíjím, jakož i následné komplikace. Zatímco naši rodnou zemi postihly v roce 1948 události únorové, v Konstarice měli události březnové, občanskou válku, která trvala 40 dní a vyžádala si víc než 2.000 životů. Vlast zachránil z exilu se navrátivší José Maria Figueres Ferrer, znám jako "Don Pepe", 42letý plantážník, inženýr, ekonom a filozof. Konsolidoval původní pokrokové výdobytky a dominoval na politické scéně po dvě desetiletí. Štědrost státu však přesáhla hospodářský potenciál země. Ta se dostala do podstatných finančních potíží, Mezinárodní měnový fond musel zasáhnout.

Klima, zemědělství, hospodářský život, hustota obyvatelstva, se mění s přibývající nadmořskou výškou. U břehu vlhké tropy, plantáže zejména banánovníkové, kdežto na náhorní plošině, známé jako Meseta, ve výši jednoho až jednoho a půl kilometru, s příjemným klimatem, plantážemi kávy, je ten doslovný střed země. Tam žije nejvíc lidí, je největší počet měst včetně toho hlavního, též adresy mnou nejmenovaného čekatele na český trůn. Ze San José je pěkný pohled na blízký kopec Irazu, 3.430 m vysoký, tedy hodně vyšší než cokoliv v našich rodných krajinách. Radostné ocenění takové scenérie ale tlumí skutečnost, že je to sopka, jen neklidně dřímající. Země je obdařena dvěma vulkanickými pásmy, takže občas něco vybouchne - jak se stalo s pořádnou intenzitou 7,4 Richterovy škály 22. dubna 1991, dne ve světě oslavovaného jako Den země. Opačným směrem z kopců k pacifickému břehu nepřibývá tolik tropické vláhy a daří se tam pěstování cukrové třtiny. V Kostarice neexistuje železniční spojení se sousedními zeměmi, nic nejede do Nikaraguy (odkud se přihrnulo na čtvrt milionu málo vítaných uprchlíků) a Panamy, ale pouze vede z hlavního města jedním směrem k vlastním břehům u Pacifiku a druhým směrem k Atlantiku.

Předplatili jsme si autobusový výlet z přístavního Limónu do horského San José, prohlédnout si metropoli, národní divadlo, muzeum, katedrálu, honosné čtvrtě a též se seznámit s lidovou uměleckou tvorbou v místě Moravia. Proč Moravia? Inu, zjistím na místě.

Nic jsem nezjistil. Tak jak nám seznámení s Cartagenou zhatila eventualita teroristického nebezpečí, zde zasáhla realita, způsobená nepřízní přírody. Ne sice sopečný výbuch, ale lijáky natolik urputné, že ublížily vozovce a smetly pár mostů. Nezbylo tedy,než se pouze trošku seznamovat s pobřežními plantážemi, džunglí a přístavem Limón, o němž jsem dřív slyšel jen v souvislosti s německým podvodníkem Karlem Fesslerem, jemuž se podařilo ošálit Fidéla Castra fingovaným prodejem velké zásilky neexistující kávy a před oprávněným jeho běsněním unikl právě tam. Přístav je složením obyvatelstva pro Kostariku netypický. Spíš než Evropané tam žijí potomci více či méně dobrovolných přistěhovalců zejména z Jamajky, ale také z Číny, kteří stavěli onu železnici směrem do vnitrozemí. Na čínské restauraci vězelo doporučení popíjet plzeňské pivo. Domorodci prý mluví anglicky, ale nic takového jsem v ulicích neslyšel. Místní, údajně mezinárodní letiště je již několik roků mimo provoz. Příčinou nebyl nezájem pasažérů, ale zájem státu znesnadnit transport zakázaných drog. Z nedostatku jiných alternativ jsme se rozjeli do kraje, mimořádně žírného, obdařeného všemožným tropickým ovocem. Banán je tam králem, prolezli jsme plantáže, seznámili se s procedurou, s nákladem do kontejnerů, jichž pak snad sto putovalo do prostorné lodi.

S podstatně menším plavidlem jsme podnikli druh expedice v terénu, kde z obou břehů vřeštila džungle, ptáci, opice a sem tam se zcela neslyšně pohnul i krokodýl. Obeznámen s takovým terénem z Brazílie v povodí Amazonky, nic tedy pro mne nového, až na setkání s tvorem, anglicky známým jako sloth a s daleko příhodnějším českým jménem lenochod. Ve výši stromů, tak jako australští medvídkové koala si hovící, s dobráckým, rozkošně připitomělým výrazem ve tváři. Zvěděl jsem, že jsou dvojího druhu: dvouprstí a tříprstí, nepostřehl jsem, který je který. Jeden z nich je ten pomalejší a proto je i vegetarián, však nic jiného mu nezbývá. Svým ležérním tempem by přece nic svižného nemohl ukořistit.

Venkoncem neadekvátní seznámení se zemí bez armády a diktatury. Patrně tam ještě někdy zavítám a třeba i vyhledám následníka českého trůnu s královnou kdysi pannou, pokud se mu ji někdy podařilo objevit.

Závěrečné dojmy s vyúčtováním

Zbývaly ještě dva dny plavby bez zastávky. Někde tam kolem v mlhách v blízkosti Nikaraguy byly ostrůvky Cayos de Albuquerque, Isla de Andrés, Isla de Providencia, které patří Kolumbii a jsou s tím komplikace. Kvůli jedné takové isle, zcela neobydlené, vznikla dokonce takzvaná "válka vlajek", ve světě právem ignorovaná. S vládním požehnáním z Managuy, skupina patriotických Indiánů odveslovala na předmětné opuštěné místo, strhla tam vlající kolumbijský prapor a vztyčila vlastní. Časem byl tento akt agrese odhalen a Bogota se revanšovala odvetným opatřením. Což tyto státy nemají jiné starosti? Jak asi dodržují pořádek na takových výspách, když si s ním nedovedou poradit před nejbližším svým prahem?

Předpokládali jsme, že dojde k možnosti exkurze do podpalubí, nahlédnout a ocenit mechanismus, který tento kolos pohání vpřed. Žel, přání nebylo splněno, důvody bezpečnostní, zas ten zatracený terorismus. Opatrnosti na kvadrát, aby tam škůdce nemohl proniknout. Našemu návratu z přístavů na palubu předcházela důkladná inspekce - ne sice se zouváním bot, ale kontrolou každého zavazadla. A nikdo pak nesměl vkročit dál bez dokladů a předložení identifikační karty, jejíž kód elektronicky zaznamenal minutu našeho návratu. Kapitán, respektive jeho security officer, tak měl hned přehled, zda se již všechny ovečky vrátily, nikdo se nezatoulal, nebyl unesen. Teprve pak došlo k závěrečnému odtroubení. Nic rušivého se nepřihodilo, kotvu jsme vždy zvedli včas.

Vplouváme do yucatánského průlivu, vpravo od nás míjíme západní cíp Kuby, Ostrova svobody, návštěvního místa pokrokových poutníků, a za ním už jen floridská úžina a náš cíl. Palubní lékař nás první den varoval před prudkým sluncem, antihistaminy a pilulkami proti seasickness - ta že se nedostaví, poněvadž plavba bude poklidná. Poslední dva dny věru nebyla. Pod šedivou oblohou za přibývajícího vichru jsme proráželi rostoucí vlny, loď se sice nekolébala, ale my se kolébali, rozkročmo, rozvážným krokem ostřílených námořníků se pohybovali. Ubývalo příchozích k večeřadlu, ubývalo i plavců v bazénech, z nichž se voda vyšplouchala směrem k oprávněně opuštěným lehátkům. Mít takové povětrnostní podmínky celou cestu, mé závěrečné hodnocení by nebylo tak vřelé.

Přispěl k tomu čas a teď i nevlídné počasí, že kolébající se pasažéři v naprosté většině si vzájemně neznámí se s ubývajícími zábranami pouštěli do konverzace. Ledy věru roztávaly. O takový výsledek se lodní management pokoušel od samého začátku, obdařit tento víc než tisícový organismus když ne pocitem, tak aspoň ponětím jakési pospolitosti. V divadle docela věrohodný imitátor Elvise Presleye seskočil z pódia rozdávat dámám polibky, jedné po druhé. Jiný bavič se pouštěl do debaty s diváky v úmyslu z nich vymámit něco veselého a šedovlasý pán na otázku o svém povolání, odpověděl, že je patolog.

Kapitán předsedal ceremoniálu s oceňováním věrných veteránů: stříbrná medaile pro ty, kteří na palubě flotily Holland America už pobyli 200 dní, zlatá pro absolventy 500 dní a platinová pro ještě větší výkony. Měli jsme čtyři zlaté a jednu platinovou - tu pro jednu dámu, která již poplula 700 dní a nocí. Což se tedy rovnalo téměř dvouročnímu pobytu v takovém prostředí. Začal jsem počítat a došel k závěru, že ona osoba nenápadného zjevu a chování za takovou zálibu utratila aspoň dva miliony dolarů. Ta už musela projet všechny nabízené trasy aspoň tucetkrát! Ta přece tucetkrát neodspěchá do téhož přístavu, loď jí už určitě přestala být příležitostí k poznávání něčeho nového. Spíš se jí stala útulkem, prostředím důvěrně známým, s pohodlím, jaké jiným poskytuje pobyt například v privátním golfovém klubu.

Přeptal jsem se sdílné funkcionářky v resortu public relations na její zkušenosti s cestující klientelou. Bez zábran odpověděla, že 98 procent jsou pasažéři příjemní, oceňující tuto zkušenost a též snahu posádky k dobrým dojmům co nejvíc přispět. Ne že by vždy hýřily brilancí ducha, jak vidno ze vznesených otázek, zda loď se zásobuje vlastní elektřinou či zda jí čerpá z jiných zdrojů, zda televize v kabině je kabelová či přes satelit, zda posádka též spí na lodi a v jaké nadmořské výšce na nachází po moři plující loď. Pak jsou tam ovšem ona dvě procenta permanentně si stěžujících, nerozumných, neoprávněných výhod se domáhajících protivů. Aha, to znám z dob svého číšničení. I takové málo dovedlo pořádně zkazit náladu.Však kolik zákazníků mi má plivnout do polévky, aby přestala chutnat?

Všichni jsme se přejídali a úplně na závěr jsem viděl pár nenasytů či spíš impulzivních chamtivců, kteří neodolali nacpat si kapsy a z paluby odnést například ubrousky a maličké marmelády. Zauvažoval jsem, zda někdo se smyslem pro absurdno kdy zorganizoval WEIGHT WATCHERS CRUISE, námořní výlet zájemců, usilujících o zhubnutí.To přece by byl parádní oxymoron, vzájemně se vylučující nonsens.

Všem nám přibylo na váze a ubylo na kontě. On takový výlet není nejlacinější špás. Za cokoliv alkoholického se musí platit a když každá sklínka vína přijde na něco kolem pěti dolarů, závěrečná cifra se začne nepříjemně košatit. Vábničkou jsou i zpravidla předražené exkurze. Zájemci či spíš zájemkyně vyjdou ze salonu ne nutně zkrášleny, ale určitě s odtučněným kontem. Rovněž přeprava do přístavu z domovů nezřídka tisíce mil vzdálených není zadarmo.

A nezapomínejme na spropitné. Na tento téměř univerzálně tolerovaný zlozvyk, nemrav, jsem zvlášť alergický, ač právě ten mi umožnil přežít na amerických studiích. Z takového výdělku letním číšničením v restauraci u pana Vašaty na Manhattanu jsem pak mohl mohl přežít celý rok. Přesto to pokládám za potupnost, nezřídka odlišitelnou od vyděračství. Proč mám či musím dávat víc, než je mi účtováno? V Hongkongu v hotelu hajzldědek se hned hnal oprášit a případně i zapnout můj poklopec, s druhou rukou nataženou k ocenění tak protivného servisu. V komunistické Číně tomu tak nebývalo a teď v rámci modernizace znovu je. Jen na pár místech jako například na lahodné Tahiti tomu tak není či, přesněji, nebývalo.

Holland Line nám poskytla tištěné informace, že spropitné se nevyžaduje, leč stejně se mu i nezabraňuje, když pasažér ocení zvlášť pozorný servis.A každý předpokládá takové ocenění a k tomu nám jsou rozdány příslušné obálky. Tedy na ně píšeme jména příjemců, od učitele, který se vzorně staral o naši kabinu, po číšníka hlavního a podřízeného, též servíra nápojů a doprovodný personál společnosti, která nám výlet zařizovala. Všeho všudy výdaj necelých 500 dolarů - v tomto případě vlastně akt zahraniční pomoci indonéským a filipínským pracujícím.