Únor 2004

Samomluvy

Jaroslav Hutka

V minulém čísle tohoto sešitku jsem se o tom už zmínil. Dvanáct let jsem dělal každou čtvrtou sobotu v noci v rádiu Praha hodinový pořad SAMOMLUVY S HUDBOU. Před rokem mě rozčílilo, že ty pořady mažou a nearchivují, tak jsem se rozzlobeně objednal ke generálnímu řediteli rádia Václavu Kasíkovi. Ke schůzce došlo před prázdninami, ale než k ní došlo, tak mi telefonoval Jan Spálený, že v rádiu končím. Přišel také dopis od jiného ředitele, že se všechny smlouvy s okamžitou platností ruší. Normálně se tomu říká vyhazov na hodinu, ale prý to bylo kvůli šetření. Kasík mi tvrdil, že všem nižším ředitelům dal za úkol ušetřit deset procent na honorářích. Já bral za tu hodinu dvanáct stovek

Generální ředitel českého veřejnoprávního rádia Václav Kasík, kterému jeho zaměstnanci přezdívají Zloprcek, byl jmenován ředitelem před pěti lety. Předtím byl ředitelem komerčního rádia Alfa, které zkrachovalo. Atmosféra v rádiu se s ním začala měnit k horšímu. Po nadějné, ale nedokončené popřevratové liberalizaci se mezi lidi zase vplížil strach. Mě ta práce přestala bavit a rok od roku jsem se rozhodoval, že toho nechám, ale pokaždé se ozval někdo, kdo mé pořady slyšel, a tak jsem pokračoval dál.

Tento vyhazov by tedy pro mne mohlo být úlevné řešení, ke kterému jsem se sám nedokázal odhodlat. Jenže není. Je rozdíl odejít a nebo být vyhozen. A to ještě od muzikanta. Ovšem bluesman Jan Spálený měl vždycky problém s tím, že fungoval víc jako úředník než jako muzikant. V roce 1973 pracoval u Supraphonu jako hudební režisér. Kontrolor not při nahrávání. Takže když jsem dotáčel na desku STŮJ BŘÍZO ZELENÁ píseň KOVÁ SYNEK, KOVÁ VRATA, tak Spálený natáčení zastavil a pokáral mě, ať se rozhodnu, jestli zpívám malou nebo velkou tercii. Já neměl tušení, o čem mluví, tak jsem mu řekl, že zpívám píseň a nějaké tercie jsou mi lhostejné. Začal ječet, že v tom případě nepodepíše nahrávku, urazil se a odešel. Píseň jsme natočili, a jelikož na desce vyšla, tak ji asi podepsal. Později jsem se dočetl, že lidoví zpěváci zpívali přesně ten čtvtrtón mezi velkou a malou tercií, aby píseň nebyla ani v moll ani v dur. To půltónářský hudební režisér asi vědět nemohl.

Generálnímu řediteli Kasíkovi jsem při hodinové návštěvě vyčetl, že jeho veřejnoprávní rádio slouží komerční hudbě. Kasík uznal, že výběr je totožný s rádiem Impuls, ale tvrdil, že o korupci se mluvit nedá, že je to lidmi přísně kontrolováno a kompjůtrem řízeno. Že hrají to, co se líbí posluchačům.

Když jsem od generálního ředitele odcházel, potkal jsem na ulici Jana Spáleného. Vyprávěl mi, že si rozhlas platí dvě agentury, které zkoumají, v který čas poslouchají jací lidé. Jak vtipně dodal, kdy jsou to ženské se žehličkou a kdy chlapi pod autem. A podle těchto průzkumů potom vybírají vhodné písně a kompjůtr zajišťuje jejich rozložení. To je samozřejmě lež. Bez agentur a kompjůtru by stejně pouštěli totéž, akorát by se neměli nač vymlouvat.

Pouštění hudby v rádiu je obrovský kšeft, a jak mi říkala jedna redaktorka, je nebezpečné se o to zajímat. Muzikant Kasík a jeho lidé přišli do rádia pod záminkou, že jako zkušení lidé ze soukromé sféry jednoho zkrachovaného rádia zvednou nezkrachovatelnému rádiu poslechovost. Po pěti letech se ale bohužel poslechovost snížila. A není divu.

Samozřejmě, že když nechci s vlky výti, nemohu s nimi ani žíti. To vím celý život, akorát poslední dobou je to trochu trapné, protože oficiálně už to tak jako by není. Je pravda, že kulturní monopol už není politický záměr, jde pouze o peníze. A jelikož podle Klause jde o peníze až na prvním místě a tyto peníze nosí po svých kapsách publikum, tak jde o kontrolu publika. V soukromé sféře to má logiku. Udržet pozornost lidí od jedné reklamy k druhé a zároveň je pavlovovsky nacvičit, aby při pohledu na některé zpěváky začali slintat. Že totéž dělá rádio a televize, které na svůj provoz vybírají od každého občana povinný příspěvek – považuji za trestné. Je to krádež, jakési permanentní tunelování, ovšem v Česku samozřejmě nedokazatelné.

Léta sleduji anglické BBC a francouzské RFI, a tak mám docela dobrou představu, jak může fungovat inteligentní nekomerční rádio a jak to vypadá, když je politicky a finančně nezávislé. Přesně tak Český rozhlas nevypadá. Vyčetl jsem také Kasíkovi, že písničkáři, hrdinové školní výuky na všech stupních, nejsou v jeho rádiu vůbec slyšet. Říkal, že až dostane přidělenu další vlnovou délku, že na nás bude myslet. Že bychom se ale mohli objevit v jeho “hlavním”, kompjůtrem řízeném vysílání Radiožurnálu, o tom slyšet nechtěl. Asi by bylo nebezpečí, že bychom mohli probudit už zcela otupělé, zpracované a perfektně izolované, platící publikum.

Ovšem co s tím, když obyvatelstvo je zase vystrašené a politické strany zkorumpované a divná parta, která si říká komunisti, zase začíná dobývat mocenské pozice. Bez komunistů se v rozdrobeném a chamtivém Česku už zase nic nerozhodne. Obecně se už léta věří, že to chce výměnu generací, ale je to líná lež. Naše děti nebudou bojovat bitvy, které jsme my vzdali. Pouhá výměna generací nepřinese nic. Staří gauneři si vychovají své pokračovatele – a mladá generace? Ta se učí cizí jazyky, aby mohla z Česka vypadnout někam, kde je to normálnější a férovější. Vymíráme. Zklamání a šok roku 1968 byla zajisté v kolektivní psychice velká katastrofa. Ale pravděpodobně rozvrat vůle k životu nebyl tak strašný, jako ze zklamání po roce 1989. Posledních sedm let se už porodnost dostala pod reprodukční mez, pácháme národní sebevraždu. To není žádný vrtoch počasí, ale velmi hluboký, léta trvající kolektivní stres. Pokud by devadesátá léta byla pouhým národním poúrazovým šokem, už bychom asi teď viděli známky nějakého obratu. Ale devadesátá léta byla destrukcí nejen národního majetku, ale i kolektivní vůle k bytí. Do padesáti let nás může být klidně polovina a do sta let se čeština na většině našeho území už neprosadí.

Za devadesátá léta je odpovědný ten, co teď sedí na Hradčanech, takže ty jeho vlastenecké řeči poslouchám s obzvláštním potěšením.

(Samopal revue)