Únor 2004

O postkomunismu a nejen o něm

Tomáš Bernkopf

Zdá se mi, že už je nás jen málo... jen málo těch, kteří se chtějí vážně zabývat úvahami na téma, co bylo a je u nás špatně po roce 1989. Zločiny komunismu, převlékání kabátů, podvody, na druhé straně zásadovost, čest, poctivost, to jsou opravdu příliš trýznivá témata, proč se jimi zabývat? Pomůže nám to k plnějšímu hrnci? Nebo k vítězství našeho fotbalového mužstva? Proč se namáhat přemýšlením, proč obětovat něco ze svého pohodlí? Jednodušší je nad vším mávnout rukou – když mohou podvádět „oni“, proč ne já? Případně mohu udělat pohodlný, dnešek totálně odsuzující závěr, že za komunistů bylo lépe.

Za komunistů? I dnes je „za komunistů“… Při opravdové obraně cti, morálky, svobody a demokracie lze těžko uzavírat kompromisy, na kterých je, bohužel, založen náš společenský a politický vývoj po tzv. sametové revoluci. Mám na mysli hru na zlé, méně zlé, neškodné a hodné komunisty - je to hra s ohněm. To nám předvedl Václav Havel a všechny naše polistopadové vlády. Dnes máme "bývalé" i současné komunisty všude. Co nám byl platný lustrační zákon? Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Kontinuita a legální existence KSČ je také krutým políčkem všem, kteří vlivem této zločinecké organizace a jejímu režimu přišli o majetky, zdraví a životy. Na dlouhých 40 let jsme byli vyřazeni z přirozeného hospodářského a společenského vývoje civilizované Evropy.

Ne, nechci komunisty věšet na lucerny, ani se mstít jejich dětem, chci obyčejnou spravedlnost. Aby zločiny byly potrestány, aby na hloupost či vypočítavost při vytí s vlky se doplácelo, aby hrdinství a zásadové postoje byly ctěny a aby hrdinství a zásadovost byly vzorem. Bohužel, dnešními "vzory" našeho národa jsou Vladimír Dlouhý, Richard Salzmann, Václav Havel, Josef Tošovský, Alexander Dubček, Karel Gott... a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. A debata budiž nejen o těch, kteří byli členy KSČ. Dělicí čára mezi morálkou a amorálností není shodná s hranicemi mezi politickými stranami, případně mezi politickými stranami a nestraníky.

Z tohoto hlediska jsou dnešní české politické strany výsměchem demokracii. Vždycky budu bít na poplach, budu-li číst úvahy a rozbory na téma polepšených komunistů, kteří se se stranou rozešli a dnes vyznávají zásady demokracie. Jistě, každý má právo se zmýlit, každý z nás má právo a dokonce povinnost napravovat své chyby. Z hlediska lidského, křesťanského, mám plné pochopení pro opravdové kajícníky. Ke kajícnosti ale patří i zodpovědné přijetí následků. Nemohu chtít podíl na moci v demokratické společnosti, jestliže jsem ještě nedávno ve jménu zločinného učení demokracii rozbíjel.

Nemám proto pochopení pro dnes tak rozšířenou bezbřehou beztvarost, která rozmazává hranici mezi dobrem a zlem, mezi zločinem a hrdinstvím, špínou a čistotou, díky kteréžto beztvarosti vypadá dnešní česká společnost tak, jak vypadá.

Je nás málo? Nebo je nás jen málo slyšet? Kolik generací bude potřeba, aby se z našeho národa a státu vytratilo kruté dědictví komunismu?