Únor 2004

Jestřáb a kuřátka

Stanislav Komárek

Vkus dětí se od vkusu dospělých v některých aspektech pronikavě liší, takže máme někdy dojem, že dětská literatura je psána pro jinou kulturu, ne-li pro jiný živočišný druh. Rozdíl není nepodoben onomu mezi konzervami pro kočky a konzervami pro lidi, přičemž ty kočičí jsou pro své konzumenty cíleně okořeněné, takže lidem nechutnají, ač zdraví škodlivé v nejmenším nejsou. Není nezajímavé se krátce zamyslet nad fenoménem Jaroslava Foglara, figurou, která je sice dnešním teenagerům většinou cizí a namnoze i k smíchu, ale generaci jejich otců, dědů a pradědů, kteří jim ještě jednotlivé svazky občas nabízejí, neobyčejně chytila za srdce.

Dobrou otázkou je, proč k tomu vlastně došlo a co na Foglarových spisech tak uhrančivě působí. I jen povrchní znalci české literatury a stylistiky se shodnou na tom, že se jedná o spisky nevalné jazykové a stylistické úrovně, místy různě nedotažené a namnoze s nevěrohodnou fabulí, jak ostatně odpovídá autorovu nevalnému vzdělání (obchodní škola) a pohybu v myšlenkově nepodnětném prostředí teenagerovských klubů. Jejich kouzlo bude tedy v čemsi jiném, abych tak řekl mimoliterárním. Je dobře poznamenat, že Foglarovy knihy jako celek patří na kusy asi k nejprodávanější české beletrii všech dob. Pro zájemce o psychoanalýzu a jungovskou psychologii představují tyto knihy pravý poklad — podvědomí autora i národa jako celku je tu pěkně rozprostřeno, radost pohledět (tímto Foglar trochu připomíná Karla Maye, ale to byl přece jen pisatel o třídu větší a kultivovanější).

Foglarova jedinečnost spočívá zejména v tom, že si celý život zachoval myšlenkové pochody i duševní strukturu řekněme dvanáctiletého chlapce, zatímco na jiné rovině časem získal schopnost stát se alespoň podprůměrným pisatelem — větší dítě, byť sebegeniálnější, román nenapíše — je to schopnost, která má své maximum až kolem padesátého roku věku a autoři románů pod třicet patří spíše k výjimkám. Tato zvláštní disproporce umožnila Foglarovi vlomit se do srdcí tolika čtenářů v zásadě servírováním holých archetypů v té formě, jak je prožívají pubescenti. Je dobře poznamenat, že tento fakt, který i u některých dospěvších čtenářů vyvolává posvátné nadšení, je sotva něčím hodným zvláštního obdivu. Takovéto „sjíždění“ archetypálních obrazů v jejich nepokryté formě je sice záležitost společensky neškodná a uspokojující některé duševní potřeby lidu, ale sotva hodná zvláštního podivení a chvály — na jiné rovině fungují pornografické filmy zcela identicky, což nikterak nepopírá skutečnost, že láska a sex jsou mocnosti chápatelné za určitých okolností jako „božské“. Uměním se tato schémata stávají až např. v dramatu o Romeovi a Julii. Některé literatury, např. čínská, pokládaly i příliš přímočarou dějovost za nekulturní a vkusu lůzy se podbízející.

Zamysleme se nad některými základními figurami, které Foglar používá. Zejména je to operování s kolektivismem, který je u pubertálních kluků čímsi běžným a vede k tvorbě rozmanitých part a band, které mohou svou strukturou zakládat tvorbu band dospěláckých (slova parta a partaj nejsou od téhož kořene nadarmo). Dvacátá a třicátá léta, období Foglarova mládí, jehož atmosféra i pozdější knihy už nikdy neopustila, byla v tomto směru v Evropě i ve světě mimořádně „plodným“ obdobím. Rozmanité třídní a rasové boje, chicagští gangsteři a další neveselé dobové reálie nám ukazují zcela obdobný obraz jako svět Rychlonožků a Červenáčků. Čteme-li Orwellův Hold Katalánsku, najdeme zde zcela stejný typ podrazů jako ve Foglarových románech. „Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč, kdo proti nám, je lump a břídil…“ zpívá ve své Písni gestapáka Karel Kryl. Stejně jako z dětských band vzniklé mafie jihoitalského či bronxského typu, považující se s naprostou samozřejmostí za „čistou“ či „čestnou“ společnost, fungují i „dobří hoši“ Foglarových knih (Alvarez potřebuje jen silné a statečné!). Kromě toho, že se k dobrému (čestnosti, věrnosti, odvaze atd.) deklarativně hlásí a poněkud více si myjí uši a nohy nežli jejich podlí protihráči, není mezi nimi a jejich protivníky co do metod jakéhokoli rozdílu.

Některé pasáže ze stínadelské trilogie šokujícím způsobem připomínají Koestlerovy vzpomínky na jeho činnost v rámci Kominterny. Rychlé šípy či Vláďova parta z Dobrodružství v Zemi nikoho provádějí neuvěřitelné indiskrece za hranicí dobrého vkusu i drobnou kriminalitu typu vloupání do cizích kluboven jako naprostou samozřejmost v rámci služeb „dobré věci“, tedy zejména vlastní kolektivní moci a ctižádosti. Tajné a výzvědné služby, jejichž předobrazem klukovské party se svými „krycími“ jmény, schůzkami na opuštěných místech, mrtvými schránkami, přísahami věrnosti a stíháním „zrádců“ nepochybně jsou, fungují podobně, snad jen s větším finančním nákladem a trochu krvavěji. Stejně jako agenti „dorostlí“ neváhají Rychlé šípy obětovat svým mocenským aspiracím i život jiných, byť v tomto případě ne lidský, ale psa Bubliny. Stínadelská tajemství byla ostatně až na jedno (plánek létajícího kola) stejně banální a nicotná jako ta, jimiž operují tajné služby.

Nedomnívám se, že by Foglarovy romány nějak zvláště přispěly k výchově národa k „mravnosti a morálce“. Zajisté obsahují velmi silnou deklarativní složku v tom smyslu, že motivují k touze „stát na té správné straně“, na straně dobra a spravedlnosti (kdo by to ostatně nechtěl, i Eichmann byl přesvědčen o tomtéž a málokdo vstává ráno s cílem „co bych zas udělal dneska za svinstvo?“). Čte-li dospělý člověk preambuli k Hochům od Bobří řeky, stydne mu poněkud krev: „Haló, kamaráde, chceš vědět, co v tobě vězí? Chceš se přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo, či jenom obyčejný hoch, který nic nedokáže?… Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen knihu přečíst, ale sám nic neprožije. Nedej si ujít příležitost!…“ (Pro srovnání z téže éry: Karel Teige, Intelektuálové a revoluce, 1933: „Věda je buď progresivní, anebo není vědou, nýbrž pavědou a scholastickým katedrovým žvástem…“) Tak dnes začínají letáky agresivních sekt. Takto ostře nastavená hranice mezi „dobrem“ a „zlem“ se spolu s neúměrně vysoko ležící laťkou stává nutně pramenem pokrytectví stejně tak jako v sektách. Proto také Foglarovy knihy popisují tolik švindlování a „zrady“. Protože svět lze pentlit jen do jisté míry, jsou temné stránky zcela kladných hrdinů sice do příběhů zakomponovány, ale zároveň jsou odděleny a jednají jako samostatné osoby na způsob jungovského stínu — Mirek Dušín má temného a zlého dvojníka Mirka Daneše, tajemná Zelená příšera se posléze ukáže být milovaným vůdcem Rikitanem atd. Poslední zmíněný moment navlas připomíná dobovou situaci, kdy OGPU vyráběla drtivou většinu „důkazů“ o protisovětských rejdech ve své režii. Jak je krásné žít v době, kdy se postupně prosazuje mínění, že zradit se můžeme v podstatě jenom sami.

Jsem ze srdce rád, že zběsilá třicátá léta znám jenom z literatury. Losnu nebo Mažňáka? Celý vontský svět (a svět Foglarových hrdinů vůbec) je naplněn neuvěřitelným množstvím byrokratických úkonů, psaní zápisů a oběžníků, Velký Vont i Mirek Dušín se prohrabují stohy písemností a první jmenovaný všechny své poddané ani nezná osobně a vládne jim směsí charismatičnosti a holé administrativy (ve skutečnosti by větší děti, ponechány sobě samým, samozřejmě nevytvořily takovouto veleříši, ale cosi ve stylu Pána much). Maně se mi vynořuje organizačně-byrokratický aspekt všech těch Pavků Korčaginů, vylučování zrádců a nehodných z řad komsomolců a jiné noční můry naší někdejší povinné školní četby.

Foglarovy knihy se také snaží nahradit něco, co v naší kultuře bytostně chybí, a to jsou iniciační obřady, kdy se dorůstající chlapci a dívky (odděleně) dovídali, jak je to vlastně se světem, jaká vyprávění o tom kmenová tradice zanechala a že není tak jednoduše černobílý, jak se jim jako dětem jevil, přičemž „dobré“ a „zlé“ je ve svých kořenech jaksi propleteno a nepovstalo nějakou trapnou náhodou, nýbrž ke světu bytostně patří. S iniciačními obřady byly spojovány i různé ceremonie, zkoušky odvahy či síly, ale také trpělivosti. Naše společnost žádný takovýto přechodový rituál k dospělosti nemá. Není jím pochopitelně předání občanského průkazu, ale i jiné náhražky, které některé aspekty iniciačních obřadů vzdáleně simulují (maturita či promoce, první sexuální či drogový zážitek, koupě motorky či auta, první daleká cesta atd.), jej plně nenahrazují. Proč taky, když většina občanů zůstává přerostlými dětmi, zdvíhajícími ke státu-rodiči své namnoze už vrásčité ručky kdykoliv, kdy jsou konfrontováni s něčím nezvyklým. Foglarovy spisy a skauting obecně se snaží tuto zející mezeru něčím naplnit. Vzhledem k tomu, jak se liší naše společnost od lovecko-sběračské, má se výsledek k autentické iniciaci zhruba stejně jako lov bobříků papírových a skutečných. Je pravda, že směs samoúčelného hraní a polovojenského drilu může nějakým způsobem neškodně a na čerstvém vzduchu zaplnit čas mezi batolením a nástupem do zaměstnání a řadě lidí asi vyhovuje. Mne samého sice vždycky víc bavilo neorganizovaně sledovat mravence na okraji lesa nežli skákat podle pískotu píšťalky, bodovat pořádek ve stanech a na povel vstávat a lehat, ale každému, co jeho jest. Snad jsem jen vyměnil lovení absurdních a samoúčelných bobříků za obdobně konfigurované získávání akademických gradů. Zestárlí skautští vůdci skýtají často obdobný pohled jako někteří zestárlí vědci či mniši — jakousi ne zcela povzbudivou směs starce s chlapcem.

Dalším nikoli nedůležitým důvodem velké obliby Foglarových knih je pojednání v naší kultuře v podstatě tabuizovaného tématu citových (a v zásadě parasexuálních) vazeb dospívajících chlapců mezi sebou navzájem i k jejich dorostlým mužským vzorům. Jedná se o věc evolučně velmi starou a zejména v tradičních společnostech zcela smysluplnou. Citové provázání s dalšími spoluúčastníky iniciačních obřadů umožňovalo v budoucnosti mnohem větší a bezprostřednější angažmá při kolektivních lovech i válčení — když se mamut chystá rozdupat našeho druha z mládí, nemůže nás to nechat ani vteřinu emočně chladnými. Rovněž učební proces a přejímání dovedností probíhá rychleji od těch, pro které máme mimoracionální sympatie. Zatímco řekněme starořecká společnost se svým společenským životem, pedagogikou i klepy točila kolem tohoto tématu jakožto centrálního, jeho potlačování na vědomé úrovni vede k nadšené oblibě knih Foglarova typu. Ty sice meziklukovské „lásky“ pojednávají poměrně otevřeně, ale jaksi pod slupkou a zlehka lechtají limbický systém početného čtenářstva, které může setrvat v pocitu, že se ho to vlastně netýká. Člověk nemusí být právě Freudovým pohrobkem, aby si celou situaci jasně uvědomil. Na ukázku: „Velebné tóny písně se nesou tmou a Joska svou chvějící se rukou hledá ruku Mirka a pevně ji tiskne. A Mirek ten stisk opětuje silně a dlouze.“ (Devadesátka pokračuje) Mnoho místa je v poslední jmenované knize věnováno i žárlivosti zmíněného Mirka, jemuž „jeho“ Jirka začne nakonec s právě zmíněným Joskou „zahýbat“ a odmítá s ním spát ve stanu, jak se od něho očekává. Dívky se ostatně v myslích hrdinů i v románech samých téměř nevyskytují. V kultivovanější formě lze v oblasti „vysoké“ literatury podobnou tematiku najít třeba ve Zmatcích chovance Törlesse od Roberta Musila. Některé scény naopak působí poněkud sadomasochisticky, např. moment, kdy se v Hoších od Bobří řeky chystá Royův zasvěcovatel Svištící šíp na zkoušku pálit svého adepta rozžhaveným pohrabáčem, byť to nakonec neudělá (pubertální mysl je podstatně drsnější než dospělácká, obliba šikany na vojně se jistě nebere z ničeho a římské „hry“ v cirku by se podnes těšily v jistém věku oblibě).

Nedomnívám se, že triviální literaturu a kýč je třeba jakýmkoli způsobem omezovat nebo zpochybňovat jejich právo na existenci. Kdyby Pánbůh kýč nechtěl, zajisté by mu nedal vzniku. Karel Čapek velmi přesvědčivě dokládá význam tzv. románů pro služky (Foglar představuje cosi jako romány pro budoucí sluhy), kdy znavená, leč spokojená Mařka odkládá k ránu román, poznovu upevněna ve víře ve smysluplnost a řád všehomíra. Proto se domnívám, že Foglarovy spisy je třeba dospívajícím chlapcům stejně shovívavě tolerovat jako třeba autosexuální radovánky či sbírání pokémonů. Je dobře si uvědomit, že dětství je čímsi zcela specifickým, byť kromě rozzářenosti, bezprostřednosti a otevřenosti má i své schematismy, zákeřnost a krutost. Staří národové soudili, že nejhorší dětskou nemocí je dětství samo. Cosi na tom je. Snad proto se na něj tak často vzpomíná, podobně jako frontoví vojáci do omrzení rozebírají bitvy, které živi přestáli. Staré tibetské úsloví praví, že i psí zub, jsa uctíván, dostává svatozář. To je pochopitelně pravda, a o některých spisovatelích to platí obzvláště.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)