Únor 2004

Zlatý fond naší národní kinematografie krachuje

Tomáš Baldýnský

Období volna mezi Pyšnou princeznou a projevem prezidenta vrcholí tím, čemu se v televizních kruzích přezdívá "Noc svatého Buriana". Avšak povšimněte si, že obvyklá silvestrovská invaze krále komiků slábne. Letošní čtyři kousky - Lelíček, Špelec, Korkorán a Přednosta jsou slabým čajíčkem proti létům minulým, během nichž jsme během pár hodin zvládli všechno od Maršálka po Dva mrazíky a na řadu by přišel jistě i "Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku", nebýt němý. Přesto televize neustále věnují tak exponovaný čas filmům muže, který je 41 let po smrti. Není divu: nikoho lepšího nemají. Televizní program Vánoc a Silvestra totiž tvoří jakousi testovací zkumavku národní kinematografie.

Je sice prokázaným faktem, že Petr Novotný dokáže mluvit neomezeně dlouho na několika programech zároveň, ale sváteční poptávku po příbězích nelze naplnit nekonečnou historkou o tom, jak někdo skákal bungee jumping, rozsekl si při tom čelo a co na to řekla jeho žena. Stovky hodin, které na konci roku občané Česka stráví před televizní obrazovkou, je třeba naplnit hlavně českými filmy, a co víc: filmy přesně specifikovaného typu, který bývá označován jako "zlatý fond". Podmínkou zařazení do zlatého fondu není jen schopnost přežít svou dobu (slovy televizních hlasatelů musí jít o filmy "nestárnoucí" či "věčně zelené"), ale i žánr (komedie či pohádka) a k tomu jakási ekumenická kvalita, díky níž se na film podívá babička i tatínek a ti méně cyničtí teenageři dokonce přestanou při některých scénách datlovat esemesky. Do zlatého fondu tedy například patří Limonádový Joe, ale už ne Tajemství hradu v Karpatech: jeho závěr, v němž národní umělec Rudolf Hrušínský probodne Augustína Kubána violoncellem, je totiž pro babičky příliš krvavý. Některé filmy ještě potřebují uležet - třeba Knoflíkáři - zatímco takové Pelíšky se svým retrosentimentem do zlatého fondu zařadily už s okamžikem premiéry. A čtyři roky staré Pelíšky jsou zřejmě posledním filmem, který naše zprivatizovaná kinematografie do fondu vložila. Absolutní většina české filmové tvorby posledních čtrnácti let je buď příliš úzce zaměřená, anebo, mnohem častěji, prostě neschopná přežít delší dobu. Proto hvězdou vánočních programů neustále zůstává Pyšná princezna, ačkoliv je její propagandistický náboj místy až nesnesitelný ("A kdo s námi nezpívá, ten už umřel zaživa") a poučené oko v ní neustále nachází nepříjemné metafory reality padesátých let jako uzavření hranic ("Ševče, kam bys utíkal?") či demisi a následné uvěznění ministrů i vskutku děsivou postavu renegáta Vítka, který začne přebírat pravomoci ve jménu laskavého krále z mocné říše na východě. Ale není divu: lepší pohádku za padesát let nikdo nenatočil. Totéž platí i o ostatních filmech. Rodinné filmy jako S tebou mě baví svět se už vůbec nevyrábějí, na úbytě zašly i filmy dětské a o stylizovaných komediích nějakého nového Lipského, Vorlíčka nebo Schulhoffa si můžeme nechat zdát. A podobná chudoba panuje i v televizní tvorbě: kdy na vás v poslední době zapůsobila nějaká inscenace tak jako nesmrtelný Bohouš anebo kožich s liščími hlavičkami, jejž koupil Jan Pivec Jiřině Šejbalové v Lásce jako trám?

Problém je v tom, že právě z vybraných poplatků za filmy zlatého fondu přispívá Fond na podporu kinematografie na výrobu nových českých filmů. A že tím, jak zlatý fond stárne, přináší stále méně peněz. Dnešní filmaři tedy žijí na dluh, půjčují si a nic nevracejí. Ale to v době vánočních dárků na multiservis a silvestrovského šampaňského placeného OK kartou vlastně není nic divného.

Lidové noviny, www.lidovky.cz)