Únor 2004

Být Irem

Stanislav Komárek

V Evropě je málo zemí tak svébytných, jako je Irsko. Už sám ostrovní charakter jednoznačně ohraničuje, kde Irsko začíná a končí, a svou polohou je, snad s výjimkou Islandu, “nejvystrčenější” stranou od masy obydlených evropských zemí. Místní specifika podtrhuje i klima — není snad oceáničtějšího klimatu než v Irsku. Cosi jako předpověď počasí zde zcela postrádá smysl — říkat každý den v televizi, že zítra bude proměnlivo s občasným deštěm, je zbytečné a unavující — má význam předpovídat jen jevy, které nejsou ani konstantní, ani zcela nepravidelné. Typická irská povětrnost (to slovo se zde výborně hodí, neboť chladný, vlhký a velmi silný vítr fouká téměř nepřetržitě) spočívá v tom, že na jednom místě viditelného sektoru oblohy prší, zatímco na jiném prosvítá slunce modrým otvorem v mracích a po zbytku se divoce prohánějí jakési mlhooblaky či jejich cáry. Teplota v průběhu roku kolísá v typickém případě mezi pěti a patnácti stupni, srážky podle místa mezi tisíci a pěti tisíci milimetry ročně (Čechy dělají po příjezdu dojem slunné a horké, polostepní země).

V takovémto klimatu nemůže nic uschnout ani zmrznout, spíše tak chronicky nastydnout a prolézt revmatismem (s trochou děsu si představuji irské národní světce, jak ve svých kamenných poustevničkách vrzají artritickými klouby; někdy si nejsem zcela jist, zda keltské pohany nezaujalo na křesťanství nejvíc vypravování misionářů o ohni a plamenech pekelných ve spojení s hrozbou, že tam stejně všichni přijdou). Toto klimatické specifikum umožňuje pěstovat nejrůznější velmi exoticky vyhlížející subtropické rostliny, nejlépe tak z Chile, Tasmánie, Nového Zélandu či jižní Číny. Naše ovocné stromy například v Irsku nerostou - podnebí je na ně příliš oceánické. Na zahrádce před irským domkem roste povětšinou palma či yucca (v typickém případě novozélandská Cordyline), okolo je něco lišejníku. Lesy jsou plné zdivočelých rododendronů, gunner a dalších exotických rostlin - původní vegetace je velmi chudá a střízlivá a upomíná tak na flóru jižních Čech či šumavských rašelinišť - irských rostlin, které u nás nerostou, je jen několik málo. Ještě chudší je původní fauna - značná část původních zvířat je už dávno vyhubená, mnohé druhy v Irsku ani nikdy nežily - Irové vždy s pýchou uvádějí, že na jejich ostrově nejsou hadi, ba ani slepýši (svatý Patrik je totiž proklel a oni se vrhli do moře; bohužel to řečený světec neudělal např. s masově se vyskytujícími a krvelačnými muchničkami, které tam řádí hůře než v sibiřských bažinách).

Čecha asi nejvíce zaujmou velké kolonie mořských ptáků na západních útesech a polodivoce se potulující koně a hovězí dobytek v některých částech vnitrozemí. Množství ovcí pak dodává celému ostrovu onu atmosféru naivní bezmyšlenkovitosti a potřeštěnosti kombinované s plachostí, mírností a fatalismem. Celkově vzato je průměrná irská krajina (stejně jako průměrná krajina anglická) oproti průměrné středoevropské neobyčejně krásná a romantická. I relativně nízké kopce (nejvyšší hora má něco málo přes tisíc metrů) tu nabývají charakteru velehor (alpínské pásmo tu začíná ve čtyřech stech metrech a scenérie typu Vysokých Tater nejsou po celém ostrově vzácností; obdobné “zmenšení měřítka” se vyskytuje na ostrovech téměř pravidelně, ve Středomoří měly mnohé ostrovy nejen vlastní malé velehory, ale v relativně nedávné minulosti i malé formy slonů s výškou jen kolem jednoho metru - i rozmanití shetlandští a islandští poníci jsou proporčně přiměřeně menší).

Kombinace četných hor, jezer, kamenných zídek, pasoucího se dobytka, močálů a ruin dává poznat, odkud že brala romantická literatura i krajinomalba své inspirace, které působí v našich kontextech jakoby neskutečně — v Irsku však je polosesutá zeď s gotickým oknem, obrostlá břečťanem a rozmanitými kapradinami a zrcadlící se v hladině jezírka naprosto všednodenním úkazem. Irsko zaujme zejména tím, že je jedinou zemí, kde se úzce proplétají středomořské rysy se severskými. Dalo by se říci, že obě zóny by (při trošce myšlenkového násilí) tvořily v Evropě dvě víceméně poloměsíčitě ohraničené oblasti, přičemž oba jejich výběžky by se protínaly právě v Irsku. Mediteránní pocit tu posiluje hojnost exotické vegetace a absence mrazů, katolicismus s hojností soch, božích muk a lurdských jeskyní, chov oslů (dnes už k ničemu praktickému nejsou, ale z tradice se drží dál), volně pobíhající až toulaví psi, omítnuté domy a obsesivní bílení zídek a plotů, jen mírný pořádek a pracovní tempo, ponechávání ruin opuštěných domů v krajině, sklon ke konspiraci, zbojnictví a významná úloha rodinných vazeb a v neposlední řadě i pozdní hospodářský rozkvět, synchronizovaný s “Jihem”, nikoli se “Severem” Evropy.

Naopak “skandinávské” rysy jsou tu zastoupeny zejména glaciálně formovanou krajinou s morénami a kary, hojností rašelinišť a vůbec spíše severskou faunou a flórou, v podstatě “norským” klimatem, nízko začínajícím alpínským pásmem, vikingskou periodou v minulosti i tradicí pití piva a kořalky oproti mediteránnímu vínu. Sami Irové Středoevropana zaujmou už morfologicky. Ne tak tradičně zdůrazňovanou ryšavostí (rezavá je tak stěží pětina populace, ale hnědá či černá barva vlasů dává znát, že se jedná v zásadě o velmi tmavě ryšavou, i téměř všichni kojenci jsou alespoň lehce nazlátle narezlí, oproti typicky bledým, téměř průsvitným nemluvňatům anglickým), jako spíše světlou růžovostí kůže, která by se kdekoli jinde než uprostřed mlh záhy spálila (školou povinné holčičky ve školních uniformách, z jejichž sukní vyčnívají nožky barvy frankfurtských párečků, a upírající na příchozího normovaný modrozelený pohled pod nazlátlými kadeřemi budí dojem, že vznikly klonováním). K celkovému habitu patří i tupé nosíky a masivní rty, pihy, časné šedivění vlasů a sklon k tloustnutí (ten je patrný i ve Walesu a zdá se být jednou z typicky keltských vlastností, patrných dobře i u nás, oproti germánské, třeba anglicko-holandské štíhlosti).

Ostatně se zdá být v Irsku hojně a v rozpuku zastoupen živel země, přízemnost v jejím příjemném aspektu, jakési plebejství a “pašíkovství” celé kultury (výraz “praseckost” by se četla jednoznačně negativně, ale kult prasete u Keltů, Římanů a Indů s jeho symbolickými konotacemi ukazuje právě tu veselou, vitální a zemitě podsaditou stránku celé věci, která je v Irsku markantně patrná). Ostatně Čechy spojují s Irskem, nepochybně přes keltské kořeny, i dvě nečekané společné reálie — přežívání dud jako hudebního nástroje až do novověku a výroba jaternic a jelit (tyto patří pod názvem white pudding a black pudding k repertoáru tradiční irské snídaně, od těch českých se liší snad jen větší dávkou muškátového květu).

Je pozoruhodné, že v Irsku vznikl z místních zdrojů, zcela bez jakékoli indické imigrace, vlastní typ nomádů zvaných “travellers” se všemi k tomu příslušejícími atributy “cikánství” - původně kočovali v zaplachtovaných vozech a opravovali kotle a hrnce, dnes putují v pěkných přívěsech tažených terénními auty a pracují jako sezónní dělníci. Tito lidé jsou neméně růžoví a pihovatí než majorita obyvatelstva (průměrný Čech působí v Irsku dosti “začernale”) a názorně ukazují, že “býti nomádem” není ani tak záležitost národnostní jako spíše společenská funkce, do níž je někdo “zatlačen”. Typově nelze přehlédnout obrovský genetický podíl Irů na bílé americké populaci, pěknými ukázkami irského typu byli třeba Kennedyové. Rovněž lze těžko pominout obrovský vliv Irů na americké reálie - americké bary a saloony byly přímými potomky irských pubů - jakási obdoba tradičního “mužského domu” s rozmanitými trofejemi, “kultovními” sochami a fotografiemi. Irský vkus a irskou gestiku lze v americké snadno rozeznat.

Irská vášnivost, plebejství, přátelství, srdečnost a bezprostřední otevřenost se zde podivným způsobem spářila s anglicko-puritánskou důstojností, zásadovostí a přetvářkou a dala tak vznik kvalitativně novému typu falše (málokterý národ kromě Irů ve své většině emigroval mimo vlastní území - po velkém hladomoru koncem čtyřicátých let 19. století se, jak známo, větší část obyvatelstva postupně vystěhovala do Spojených států).

Není účelem tohoto článku suplovat lekci irské historie, ostatně stále jsou ještě v prodeji podrobné a čtivé Dějiny Irska ze série Lidových novin. Některé detaily je však těžko pominout. Irsko nebylo nikdy zemí, která by se z vlastních sil sjednotila - není tedy jen “slovanská nesvornost”, ale i nesvornost keltská (naši obrozenci, např. Karel Havlíček Borovský, poměry v Irsku a tamní snahy o emancipaci bedlivě sledovali). Bylo posléze jediným územím, které nebylo nijak ovlivněno římským impériem, kam bylo křesťanství zaneseno bez jediného mučedníka. Svatý Patrik či lépe řečeno Patricius, byl prostý římský občan z Británie a jeho misijní nadšení překonalo všechny překážky “pohanů”, nepřesahující ostatně občasné zfackování či oloupení. Irská národní povaha je bytostně religiózní, to jest také pověrčivá. Lidové čarování podnes zcela nevymizelo, pod hlohovými keři sídlí rozmanití skřítci a různé noční přízraky se plíží kolem trosek a zdí.

V dobách na kontinentě nejtemnějších, tedy v 7. a 8. století, bylo Irsko se svou sítí klášterů, pousteven a škol zdaleka nejkulturnější zemí Evropy a místem, kde latinská i řecká vzdělanost přežívala a dále se rozvíjela (byla to ovšem éra bez měst, ta původní irská kultura nikdy nevytvořila a vždy zůstala kulturou venkovskou). Paralelně k církevní učenosti zde přežívaly i tradiční keltské instituce, zejména poezie a právo (starý právní systém měl pozoruhodné paralely se starým právem indickým, např. instituci pětigenerační velkorodiny či rituální hladovění poškozené strany na prahu viníka jako prostředek k vynucení práva), které se vzhledem k “šetrné” christianizaci postupně amalgamovaly s latinskou tradicí (Irsko znalo i vlastní písmo, tzv. ogamské, vyvinuté ještě v předkřesťanských dobách, jednotlivé hlásky byly vyjadřovány různým počtem čárek kolem svislé linie, jejich délkou a eventuálním zešikmením, tento systém zápisů asi vznikl jako vzdálený ohlas hláskového písma z kontinentu, ale zcela se od něj lišil; k psaní delších textů se ale nehodil). Irští mniši pak byli významným misijním činitelem a nositeli kultury v celé kontinentální Evropě, zejména pak v německých zemích (irsko-skotské misie), byť jednotlivé kláštery byly relativně daleko na východ - ve Vídni, ba i v Kyjevě. I k nám ostatně přinesli křesťanství irští mniši (zachovávající mnohé zvyky a rituály poněkud odlišné od římských) a sv. Cyril s Metodějem přišli do v zásadě už christianizované země.

Slavná minulost je na ostrově vidět na každém kroku - počínaje spoustou megalitických památek po obrovské kamenné irské kříže a trosky nesčetných gotických opatství (reformační činnost si tu svou drsností hledá sobě rovné - tatík Žižka byl proti anglickým dekatolizátorům lidumil a šetrný ochránce historického dědictví). K naprosto charakteristickým dominantám každé irské vsi patří zbořeniště kláštera (anglická gotika, na rozdíl od irské, se dochovala většinou neporušená) s hroby okolo i uvnitř, ozdobenými replikami staroirských křížů, někde zůstala stát i charakteristická okrouhlá kamenná obranná věž, ne nepodobná minaretu (ještě jednu podivnou paralelu s islámskou architekturou jsem postřehl — známý hrad Bunratty má ve svém průčelí íván, charakteristický výklenek prostupující několik pater typický pro perské stavebnictví; kde se tam vzal, Bůh suď).

Líčit zde na malém prostoru celou historii postupného ovládnutí Irska Anglií, začínající v 13. století a zcela ukončené roku 1691, by nemělo smysl. Jeho celková koncepce byla následující - angličtí králové se pokoušeli v Irsku usazovat anglické a skotské osadníky, což se však s výjimkou Ulsteru a okolí Dublinu prakticky nikde nepodařilo, zejména pak v západní části země, pusté, neúrodné a nepřístupné (genetický podíl mimoirského obyvatelstva je podnes minimální). Práva Irů a katolíků (oba pojmy posléze splynuly) byla postupně oklešťována, až poklesli v letech 1691 až 1829 v zásadě téměř na úroveň tažného dobytka. Je dobře si uvědomit, že naše “úpění pod Habsburkem” bylo naprostým žertem proti britskému panství v Irsku a divoká nenávist k Angličanům je na ostrově doma dodnes. Přitom se ovšem na celém ostrově anglicky mluví a několik posledních keltsky mluvících enkláv na Aranských ostrovech a rozmanitých poloostrovech a výběžcích čítá jen asi padesát tisíc lidí (je zajímavé, jak právě na takových výspách se udržely i ostatní keltské jazykové ostrovy — Walles, Bretaň, ostrovy u skotského pobřeží).

Národní identita se zde pojí ne s jazykem jako u nás, ale s náboženstvím. Katolictví bylo v minulosti, zejména pak v 18. století, neuvěřitelným způsobem perzekvováno, bohoslužby se děly v adaptovaných chlévech, v živých plotech, u dolmenů atd. (kostely, pokud jaké zbyly, dostali irští anglikáni, pozdější Church of Ireland). Klérus byl periodicky pronásledován a nucen ke konverzím, což provedla i prakticky celá irská společenská špička, pokud nebyla přímo vyhubena. Tím se stali Irové národem, skládajícím se prakticky jen z chalupníků a venkovského proletariátu, který se proti útlaku bránil jen veselou myslí, bezstarostností, hojnou konzumací alkoholu a lidovou hudbou (irští lidoví zpěváci byli jako přímí pokračovatelé dávných bardů Angličanům obzvláště trnem v oku; jejich vliv byl neobyčejný a úchvatná a dnes opět oživená irská muzika zřejmě způsobila, že se na ostrově “vážná” kontinentální hudba vůbec neujala). K aktivnějším obranným prostředkům patřilo intenzivní rozmnožování (nikde jsem neviděl tolik dvojčat jako v Irsku) a organizování rozmanitých spiknutí a povstání, nesených tajnými organizacemi (známí byli v 18. století tzv. “bílí chlapci” — white boys). Pro irská povstání bylo typické, že většinou ztroskotala na nějaké organizační chybě či laxnosti a byla potlačena. Nicméně Irsko po staletí bylo sudem prachu a britská vláda se děsila možnosti postupně španělské, francouzské a později německé invaze, která by byla Iry nadšeně přivítána.

Těžko si přes veškerou podobnost krajiny i řeči představit protikladnější povahy, nežli je irská a anglická. Germánský organizační um, obchodní tvrdost, asketické sklony a touha po expanzi (u Angličanů sice v trochu jiné podobě než u Holanďanů či Němců, ale přece rozeznatelná) nikdy nezapustily kořen. Angličané zde obsadili niku “vznešenosti” tak jako v koloniích. Tento odstup je patrný už na architektuře — anglický dům, malá pevnost s mnoha plastickými výstupky (na rozdíl od víceméně hladkého irského), popř. anglo-irský zámek hemžící se drápovitými výběžky, tuto distanci hezky dokresluje. (Tvrdí se, že “rubovou” stránkou panského práskání jezdeckým bičíkem byl a je masochistický podtón sexuálního prožívání u tohoto národa - v rámci rovnováhy je nutno být občas zpráskán i sám; britské elitní internátní školy, líčené jako malá dětská inferna, byly zřejmě pro tento pocitový svět dobrou průpravou. Rovněž se zdá, že na britských ostrovech je procentuálně více homosexuálů než na kontinentě - jak známo “ostrovní efekt” může měnit frekvenci některých genů v populaci. Na každý pád nevědomé podtóny tohoto typu výrazně přispívají k soudržnosti společenství v rozmanitých klubech a univerzitních kolejích.)

Irský jazyk byl pochopitelně pro Angličany zcela nesrozumitelný a dnešní místní jména spočívají v přibližném napodobení zvukové stránky původního názvu, často víceslovného, někdy i v přichýlení k nejblíže znějícímu anglickému slovu (řekněme jakoby Horní Počernice byly poněmčeny na Ortscheritz). Jak se které místní jméno vyslovuje, cizinec neodhadne téměř nikdy. Původní irský jazyk je sice nominálně hlavní úřední řečí, ale většina lidí jej zná jen ze školního vyučování, asi v té míře jako my kdysi ruštinu. Státní dokumenty se nicméně formulují irsky a obyvatelé v původních jazykových regionech se těší rozmanitým úlevám, zejména daňovým. Irsky tištěné noviny lze sehnat velmi těžko (na rozdíl od Irska např. ve Walesu je původní řeč živá a všechny nápisy důsledně dvojjazyčné — Wales dělá celkově dojem starodávnosti a odlehlosti, všudypřítomný modrý kámen jaksi asociuje archaično “kamenných” dob). Že keltské jazyky podléhají vlivům jiných, není vcelku divu. Jejich komplikovaná gramatika i fonetika je činí málo způsobilými pro novověké úřadování a denní použití a na poslech znějí neobyčejně podivně (waleština v psané podobě se svými nakupeninami souhlásek dobrodružně i vypadá).

Dnešní Irsko překvapí neobyčejným hospodářským růstem a vzestupem, založeným hlavně na exportu piva a strojírenských výrobků (nicméně stopy někdejší bídy jsou ještě místy vidět, byť tradiční kamenné domky s rákosovou střechou a proutěnými ploty jsou dnes už pouze ve skanzenech a rozvalinách). I irská tradiční kuchyně, nijak oslňující (pro chudé řekněme šťouchané brambory s mlékem, pro zámožnější totéž s dušeným skopovým a zeleninou), je dnes zcela vytlačena plejádou mexických, italských a orientálních restaurací (brambory, ač amerického původu, v Irsku zcela zdomácněly a anglicky se jmenují irish potatoe; v bezmrazném Irsku zplaňují i na mezích jako trvalky). Co vlastně způsobilo náhlý vzestup, je předmětem diskuse i v ekonomických kruzích, na každý pád je celý fenomén spojen s hospodářským vzestupem evropského “Jihu” a také s pádem moci katolické církve v Irsku, který byl časově přesně shodný s pádem moci komunistických stran ve východní Evropě (tento fenomén dějinných synchronicit zemí, které spolu nemají žádnou rozumnou příčinnou souvislost, je ještě markantnější na paralelitách vývoje zemí Dálného východu a Evropy).

Církev v Irsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let náhle ztratila někdejší vliv a prestiž v rychle za sebou propuknuvších aférách (její moc byla v minulosti velká, v padesátých letech iniciovala jakýsi “mccarthismus po irsku” s cenzurou umění i školství), byly povoleny rozvody i antikoncepce (potraty jsou podnes ilegální) a země vyrazila do konzumně finančního reje. Pozoruhodné je, že vůči Severnímu Irsku neexistuje žádná hranice, kterou jsem si představoval jako nějakou obdobu železné opony — britská vláda vychází z předpokladu, že Irsko je součástí impéria, byť samo tvrdí opak, a tudíž zde hranici ani celní bariéry nezřídila. Nicméně mříže, drátěné sítě a kamery na veřejných budovách i oddělené čtvrti katolíků a protestantů na severu mluví samy za sebe.

Často nadhazovaná otázka, zda terorismus a islám jsou nějak příčinně spojeny, dostává v tomto regionu novou dimenzi — odpověď je ta, že asi stejně jako terorismus a křesťanství, to jest jen lokálně a málo. Irsko vyprodukovalo přímo či nepřímo celou plejádu světově významných osob, zcela neúměrně své velikosti a lidnatosti. Jen zcela namátkou: Beda Venerabilis, Duns Scotus Eriugena, J. Swift, G. Berkeley, O. Wilde, G. B. Shaw, J. Joyce, J. F. Kennedy a řada dalších. Má-li euroatlantská civilizace svůj střed, je to zcela nepochybně Irsko.

(Prostor)