Únor 2004

Derviši

Stanislav Komárek

Když jsem v dětství hltal orientální romány Karla Maye, zejména pak kapitolu U tančících dervišů v jeho knize Z Bagdádu do Cařihradu, netušil jsem, co mě o dvacet let později potká. V létě 1991 jsem zašel také do jedné z malých istanbulských kavárniček poblíž kostela Chora a v ní mně slušnou němčinou oslovil starý Turek s prošedivělým vousem, který tam se svou ženou zřejmě rovněž zavítal na šálek kávy. Už jsem se s ním chtěl rozloučit, když napsal na kartičku papíru jakousi adresu a doporučení. Zeptal jsem se, o jakou záležitost se jedná, a odpovědí mi bylo, že jsem zván na večerní seanci, zikr, do dervišského konventu. Domníval jsem se, že jde o nějakou běžnou atrakci pro turisty, ale ukázalo se, že tomu tak není. Na základě tajuplného pozvání jsem pak měl celé nadcházející odpoledne o čem přemýšlet.

Tradiční středoevropská opatrnost by jistě radila založit pozvánku ad acta, ale nezřízená zvědavost patřila vždycky mezi moje nejsilnější pohnutky. Když jsem se odpoledne potloukal starou historickou čtvrtí Eyüb, rozhodl jsem se, že si urovnám v hlavě všechny zlomky informací, které jsem kdy o derviších slyšel. Není tady totiž zapotřebí mnoho fantazie k tomu, aby si člověk odmyslel některé civilizační detaily Istanbulu a pokusil se vžít do dob, kdy dervišské řády patřily v tomto městě k nejvlivnějším organizacím.

Kdo jsou vlastně dervišové? Jedná se v podstatě o muslimská nábožensko-mystická sdružení, poněkud připomínající evropské náboženské řády, či spíše jejich terciáře. Na rozdíl od křesťanských nebo i buddhistických mnichů však dervišové mohou zakládat rodiny a věnovat se občanským povoláním; v budově svého konventu se scházejí jen několikrát týdně k modlitbám, zpěvům a duchovním cvičením. Od středověku byla založena celá řada nejrůznějších dervišských řádů, které se poněkud liší svými ceremoniemi, oděvem a technikami používanými při exerciciích, tyto jednotlivé taríky, cesty, se jmenují často podle svých zakladatelů. Jedno je jim však společné: hledání cesty k Bohu na základě mystické zkušenosti a extáze. Většinou odmítají světskou učenost a není jim vlastní jakákoli odhodlaná bojovnost. Počínaje 17. stoletím získala dervišská bratrstva v turecké říši velmi podstatný politický vliv a až po převzetí moci Kemalem Atatürkem byla ve dvacátých letech pod přísnými tresty zakázána. Jedinou zemí, kde jsou dervišské řády dosud oficiálně činné, je Egypt. Pokud bylo v Turecku možné vidět vystoupení „tančících dervišů“, bylo většinou předváděno jenom jako turistická atrakce ve městě Konya v Anatolii.

Nemohl jsem se proto dočkat, až dorazím v osm hodin večer k Drinopolské bráně, v jejíž blízkosti se měl konvent, tekke, nacházet. Protože jsem se ve spleti uliček těžko orientoval, obrátil jsem se lámanou turečtinou na důvěryhodně vypadajícího starého pána, který šel právě kolem. K mému velkému podivení se ukázalo, že je rovněž členem dervišského sdružení a navíc pochází z Bosna-Saraye, dnešního Sarajeva. Už jako batole se se svými rodiči odstěhoval do Istanbulu, uměl však od rodičů ještě poměrně dobře srbsky, takže jsme mohli i trochu konverzovat. Cestou ke konventu se udála prapodivná příhoda, hodná Franze Kafky. Z uličky proti nám vyjelo policejní auto se dvěma mohutnými výfuky na korbě, ze kterých se hrnul hustý bílý dým. Stařík si okamžitě přitiskl na nos kapesník, zalehl do silničního příkopu a vyzval mne, abych učinil totéž. Zatajil jsem dech snad na dvě minuty a hlavou mi táhly nejčernější myšlenky, že jsem se zapletl do nějakých místních nábožensko-politických třenic a nyní přichází slzný plyn a potom kdovíco jiného ještě. Chemikálie však nezanechala žádné následky a sarajevský dědeček prohlásil, že to policie hubí mouchy. Snad se tak trénuje v prázdných chvílích na boj s protivníky silnějšími a zavilejšími.

Brzy jsme dorazili k budově konventu, která byla značně veliká, avšak nenápadná a zčásti zapuštěná pod úrovní ulice. Kromě hrobu zakladatele řádu, zbožného istanbulského kupce, a jeho nejvýznamnějších žáků byla uvnitř řada místností, z nichž největší si nezadaly s průměrnou tělocvičnou, a též dvorek pro přátelská posezení venku. Celý konvent byl velmi pěkně zařízen a bylo vidět, že nedostatkem finanční podpory rozhodně nestrádá. Uvnitř bylo asi čtyři sta lidí, převážně mužů nejrůznějšího věku, ti mladší byli v převaze. Všichni měli na hlavě čepičky z bílé látky a někteří i dlouhou šedou kazajku, součást stejnokroje. Poté, co jsem byl stráží u vchodu prověřen na základě písemného doporučení a zaručil se za mne rovněž můj sarajevský stařík, byl jsem pozván dál a usazen na nízký divan. Během večera předcházely hlavní seanci dvě modlitby a večeře, která byla sice vegetariánská, ale výborná. Ani o společnost jsem neměl nouzi. Mnoho dervišů z řad obchodníků umělo trochu anglicky nebo německy. A co mne nejvíce překvapilo: dobrou třetinu všech zúčastněných tvořili Evropané (Němci, Švýcaři, Francouzi) a bílí Američané, kteří přestoupili k islámu a žijí nyní v Istanbulu. S řadou těchto moderních konvertitů k islámu jsem mluvil a uvědomil si, jak daleko se mnozí z nich v myšlení vzdálili od evropské tradice, v níž byli kdysi vychováni. Byl zde třeba německý profesor turkologie, který se postupně usadil v Istanbulu a sepisoval právě katechismus pro mladé Turky žijící v Německu, dále švýcarská tanečnice, žijící už pouze islámskými záležitostmi, i několik německých mladíků, kteří sice nebrali islám tak vážně, ale tvrdili, že v jejich dokonale proorganizované vlasti se už vůbec nedá žít a dýchat. Poturčenci byli tradičně nejen „horší Turků“, ale těšili se v osmanské říši velké oblibě, větší než Turci rodilí. Tak tomu bylo i v našem konventu.

Mou pozornost vzbudil i mongolsky vypadající pán s velikou videokamerou, kterou všechny obřadně filmoval. Dozvěděl jsem se, že je to významný derviš z Kazachstánu, který přijel přejímat zkušenosti svých tureckých řádových bratří. Dozvěděl jsem se také, že tento řád má své konventy, jakési „základní organizace“, ve všech větších městech Turecka, ale také v Mnichově, ve Frankfurtu nebo i New Yorku. Členové řádu prý se neomylně poznají při setkání kdekoli na světě.

Kolem jedenácté hodiny začala vlastní ceremonie. Všichni členové se shromáždili v největším sále, přítomné dámy měly možnost sledovat celou produkci z galerie za dřevěnou mříží. Všichni přítomní se v sedu na patách postupně začínají kývat za zpěvu písní a rytmické recitace zbožných průpovědí. Rychlost pohybu se pomalu zvyšuje, až zhruba za hodinu dosáhne svého maxima, kdy většina účastníků upadá do extáze. Té se dosahuje zejména rytmickým přehnaným dýcháním, zcela analogickým holotropnímu. Poté se jejich pohyb zpomaluje až do úplného klidu. Pohyby jednotlivců jsou vzájemně koordinované, takže celek působí podobně jako vlny na moři nebo obilné pole rozkývané větrem. V počáteční fázi jeden z účastníků ve vysoké plstěné čepici před ostatními tančí, či lépe řečeno rychle víří na místě kolem své osy (někdy bývají zváni k zikru i spřátelení derviši řádu mevlevi, tzv. tančící, ve větším množství). Obřad budí jako celek dojem směsi tělovýchovného i církevního obřadu, kombinované s holotropní seancí a čímsi skrytě podprahově kolektivně sexuálním (ceremonie je ale zcela slušná a Sigmund Freud se v Turecku ještě nenarodil). Na své účastníky i na pozorovatele působí nesmírně očistným a osvěžujícím způsobem, byť vyvolává také únavu (jedná se také o jakousi mnohem kultivovanější analogii našeho kolektivního popíjení alkoholu, zde zakázaného). Celý průběh večera není nějak nuceně organizován, lidé přicházejí a odcházejí podle potřeby, malé děti si hrají na chodbách. Nikdo si nedělá černé body do sešitku, že Ahmed přišel opět pozdě. Celá ceremonie je i pro nezúčastněného diváka zážitkem, při němž se tají dech.

Jak jsem se dozvěděl, je celý konvent zakamuflován jako folkloristické sdružení analogické řekněme našim „baráčníkům“. Vzhledem k tomu, že všichni v příslušné čtvrti vědí, kde dervišské centrum je a většinou jsou i jeho členy, lze celou organizaci těžko označit jako tajnou. Bylo mi vyprávěno, že koncem dvacátých let byla celá řada členů konventu popravena a že v minulosti měl nejen významné světce, ale i básníky. Pokud se týče vztahu k okolí, nedělá konvent, už z bezpečnostních důvodů, žádnou propagandu, ale pokud jej cizinec najde, je přijat velmi otevřeně.

Po skončení seance jsem blíže poznal i šejcha, to jest vedoucího celého sdružení. Byl to nenápadný, asi šedesátiletý muž s knírkem, povoláním zmrzlinář. Jak jsem byl poučen, stal se vůdcem nikoli na základě zvolení či zvláštní učenosti nebo zbožnosti, ale na podkladě svého snu, který jej k tomuto úkolu předurčil, a snů ostatních, které to potvrzovaly. Sny vůbec hrají v životě dervišské komunity neobyčejně významnou úlohu. Šejch se těšil veliké, vpravdě královské úctě; jeho souvěrci mu líbali ruku a pečlivě se řídili jeho radami v rozsuzování sporů. Jednu mladou dvojici také oddával.

Nakonec došla řada i na mne jako na návštěvníka: byl jsem velmi přátelsky přivítán a dotazován na vše možné. Když jsem se zmínil, že učím na univerzitě filozofii (biologii jsem pro její neoblibu u islámských tradicionalistů zapřel), odpověděl šejch, že to je velmi špatné povolání. Na mou otázku proč, řekl: „Vy filozofové se neustále přete o pravdu a každý máte tu svoji, existuje však jen jedna, Alláhova.“ V tomto duchu se nesly i všechny naše další diskuse o svobodné vůli, evropské tradici či biologii („Vy Evropané si myslíte, že máte svobodnou vůli, ale máte ji asi jako cestující v letadle — můžete se pár kroků pohybovat, ale u kormidla sedí Všemohoucí.“ „Dědictví otců je hezká věc, ale poznám-li něco lepšího, islám, neváhám je vyměnit.“ „Vy tvrdíte, že jste se vyvinuli z opic, nu když to říkáte, asi to pravda bude, ale my jsme dítky Boží

a jeho stvoření.“). Nakonec mi šejch nabídl konverzi k islámu, když jsem však zdvořile odmítl, neurazil se.

Vůbec se mnou jednal velmi laskavě, ale s naprosto neochvějnou vírou ve vlastní pravdy. Když jsem se, zahrnut dalšími pochoutkami a pozváním na další prázdniny (konvent jsem navštívil ještě dvakrát), kolem třetí hodiny ranní loučil, měl jsem dojem, jako bych zavíral nějaký starý cestopis. Uvědomil jsem si, že dervišské řády, poskytující svým členům duchovní i hmotnou podporu a pocit vzájemné solidarity, jsou zcela běžnou částí turecké každodennosti a jejich vliv není vůbec tak zanedbatelný, jak se v Evropě obecně soudí. Jdeme-li po ulici, nikdy nevíme, zda bezvýznamně vyhlížející muž za zmrzlinářským pultem nemá náhodou moc srovnatelnou s vlivem ministra. Dervišská sdružení jsou velmi mírná a pokojná, ale také velmi konzervativní — Kemal Atatürk, posedlý pokrokem, v nich celkem důvodně viděl protivníky modernizace. Ač vím, že náboženské korporace se vždy jeví idyličtější, než skutečně jsou, patřily mé návštěvy dervišů k nejhlubším impresím v tomto smyslu. Zřídka kdy jsem také viděl tolik nehrané vstřícnosti k bližnímu jako tam. Máme se od islámu co učit.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)