Únor 2004

Nebeský mír

Stanislav Komárek

Už dvanáct let uplynulo od masakru na pekingském náměstí Tienanmen (psáno v roce 2001, pozn. red. CS-magazínu), který otřásl světem a zatemnil obraz Číny na mnoho let. Nebyla to ostatně první demonstrace, která se na tomto náměstí kdy konala - studenti zde demonstrovali už například roku 1919 za navrácení poloostrova Šantung a “demokracii a vědu”. Při cestě Čínou jsem si vždy kladl otázku, kolik Číňanů má asi představu, co to zhruba demokracie západního typu je, a kolik z nich by ji skutečně chtělo. Z hlediska čínského myšlení je představa, že by se vhodná a zemi prospěšná vláda dala získat všelidovým hlasováním, zcela pošetilá a myšlenka o užitečnosti oddělení moci zákonodárné, exekutivní a soudní už zcela šílená. Nechci tu aktivně bořit oblíbené klišé o tom, že Číňané po demokracii prahnou — získat reprezentativní odpověď na podobnou otázku je ostatně v Číně při tamním způsobu zastřené a náznakové komunikace tak jako tak vyloučeno. Obecná konzumně-výrobní extáze, kterou jsem tam zažil, však svědčí spíše o druhořadosti takovéto otázky. Nemějme ostatně představu, že Čína, ať už císařská nebo dnešní, neměla a nemá jakékoli zpětné vazby.

Druhým faktem zůstává, že život v Číně, už vzhledem k hustotě osídlení, je mnohem tvrdší než u nás a prostoru k “sebeuskutečnění” je podstatně méně a je jinak utvářen. Málo známo je, že třeba za císařské éry měl čínský poddaný v podstatě volnou možnost stěhování i volby způsobu obživy bez systému koncesí a povolení a rovněž zde byla svoboda tisku bez předběžné cenzury, což ovšem neznamenalo, že autor “pomlouvačných” knih neměl reálné vyhlídky na popravu.

Mnohem zajímavější a pro obecné souvislosti platnější je však úvaha o dopadu vítězných a poražených revolucí. Paradoxně vyrostl dnešní hospodářský úspěch Číny do značné míry z krve obětí na Tienanmen. Nejen že vyděšená strana v čele s Tengem pak dovedla dosud polovičaté reformy ke smysluplnému konci, ale i mládežničtí funkcionáři, kteří demonstrace organizovali (v Číně se vše děje mnohem kolektivněji než u nás), se po svém “trestném” přeložení do provincie Sečuan stali motorem uskutečnění reforem v praxi a řečená provincie, bohatá a lidnatá, “výzkumnou plochou” pro celočínské zavádění novot. Zdá se být téměř všeobecným pravidlem, že revoluce poražené uskutečňují své cíle také, byť pomaleji, nenápadněji a jaksi plíživě. Porážka revoluce roku 1848 nevedla k reinstalaci Metternicha, ale přes bachovský absolutismus se zrušením poddanství postupně k občanské společnosti (byť kýženého cíle bylo dosaženo o necelých dvacet let později). Dosti podobně třeba po porážce revoluce maďarské (1956) či hnutí Solidarity v Polsku (1981). Pozoruhodnou výjimkou v tomto směru byla naše normalizace, byť ani ta magickou hranici dvaceti let pro obměnu vládnoucích kádrů nepřežila.

Vzhledem k tomu, že společnost je dynamický a v pravém slova smyslu “živý” systém, těžko se může ve svém vývoji řídit podle logiky +/-, poražena/zvítězila, a očekávat při obou alternativách zcela a bytostně jiný průběh. Proto stejně jako revoluce potlačené způsobují letité trauma a apatii, způsobují revoluce vítězné zcela zákonitě zklamání, že vše následující neprobíhalo tak, jak si to mysl chtivá změny ve své fantazii malovala, a nakonec stejně dochází k nové “restauraci” či “normalizaci”, jen s jinými osobami a obsazením a někdy trochu upravenými pravidly hry. Lze říci, že “kybernetika” každé společnosti je natolik setrvačná, že ji lze jen velmi obtížně zásadně reformovat v krátkém čase a zároveň, alespoň v nové době, natolik dynamická, že ji nelze natrvalo “zamrazit” a pojistit proti jakékoli změně.

Nemylme se, že prudkými změnami prochází jenom Čína. Lze říci, že nápor nových informačních technologií a masmédií nového stylu k nám doslova vtrhl po pádu komunismu a za posledních dvanáct let změnil naše životy v mnoha aspektech víc, nežli se proměnily v periodě 1910–1990, u nás celkovou sklerotizací trochu skanzenoidně prodloužené. Čína přešla jaksi od štětce k počítači mnohem rychleji než my, v některých směrech takřka bez mezistupňů. Že je tamější život mnohem snesitelnější než dříve, je v mnohém i zásluhou mrtvých z Tienanmen. V Číně na ně kromě jejich rodin sotva kdo vzpomene. V Asii je cena člověka nízká, je jich mnoho a zdají se být nahraditelní jako dělníci v termitišti.

(Prostor)