Únor 2004

Tam na stráni jsou schováni…

Stanislav Komárek

…muslimové. Stará vojenská písnička o obsazování Bosny a Hercegoviny rakouskými vojsky v roce 1878, která se z nějakého obtížně zbadatelného důvodu uchovala po léta v národní paměti, hezky odzrcadluje běžný typ evropského vztahování se k mohamedánům. Křesťanská i postkřesťanská Evropa je už přes tisíc let muslimským světem fascinována, ba uhranuta, a tento stav se nezdá s postupem času vůbec zlepšovat. Muslimský svět je tomu našemu natolik podobný, že se v něm ještě jakžtakž vyznáme, a zároveň natolik nepodobný, že slouží za ideální projekční plochu našeho jungovského stínu. Obraz nepřítele je v naší mysli silně zakořeněn a po generace posilován. Není se možná co divit, že se moje babička, takto prostá venkovská paní, vždy děsila, když jsem odjížděl do Turecka, zatímco cesty do Spojených států, v mém životě jediné skutečně nebezpečné, ji nechávaly klidnou. Více hodno zamyšlení už je, že i moji intelektuální kolegové se děsili myšlenky na cestu do Íránu a s nelíčenou obavou mne před ní varovali. Tak plasticky mi líčili nehostinný kraj plný zavilých fundamentalistů, kde nenávist a teroristovy výstřely zpoza rohu jsou přirozeným údělem ďaura, že jsem sám byl zviklán pochybami. Zejména pak scéna, kdy se řada našich přátel přišla rozloučit s odjíždějícím expedičním autobusem, nás všechny utvrdila v tom, že participujeme na podniku riskantním, ba smrtelně nebezpečném.

Dlužno ovšem poznamenat, že tyto stínové projekce jsou oboustranné. I v islámských zemích je podnes živý obraz křižáckých rytířů a íránští islámští vůdcové také s oblibou zdůrazňovali existenci „velkého a malého ďábla“ (USA a SSSR). Je ostatně typické, že obě náboženství, křesťanství i islám, ďábla ve svém repertoáru mají a víceméně nutně i potřebují.

Nejsem sice islamista, ale řadu muslimských zemí jsem navštívil a bezprostřední dojem byl zcela jiný, nežli by podle masmédií a obecné nálady měl být (masmédia ostatně musejí obecnou náladu obrážet, jinak by je nikdo masově neposlouchal či nečetl — nejsou tu od toho, aby přinášela něco bytostně nového, nýbrž aby vždy v poněkud renovovaném hávu upevňovala již existující předsudky — „stará, vždyť jsem to vždycky říkal…“). Muslimský svět, u nás nezřídka chápaný jako homogenní a „arabský“, je ve skutečnosti etnicky a jazykově mnohem pestřejší než křesťanstvo — je dnes už také poněkud početnější. Arab a Javánec se liší minimálně stejně jako Ital a Habešan, a zatímco drtivá většina křesťanů mluví indoevropskými jazyky, převládají v muslimském světě hned čtyři srovnatelně veliké jazykové rodiny: semitská (Arabové), indoevropská (indoíránské jazyky od Kurdistánu až po Bangladéš), turkická (od Istanbulu až po nejrůznější turkické jazyky a dialekty Střední Asie) a indonéská (od Malajsie po Celebes), nemluvě už o islamizovaných Číňanech a četných etnických skupinách v Africe (tento přehled je pochopitelně hrubě zjednodušený, ale pro orientaci stačí).

Je pravda, že islám je ve své teologii jednotnější než křesťanství (je také mladší) a rovněž je to vždy arabský originál koránu, který je lokálními bohoslovci vykládán. Korán může být pochopitelně překládán i do dalších jazyků, ale produkt takovéhoto snažení musí být z hlediska pravověrnosti označován vždy jako „překlad koránu“ (vzhledem k výrazně básnickému charakteru tohoto textu není ostatně nutnost zabývat se originálem vůbec překvapující). Běžný muslim toho neví o jiných náboženstvích, např. o křesťanství, mnoho a mé znalosti základů islámu vždycky budily nadšení. Islámský svět nám připadá, a to zcela po právu, kontaminován jinými dobami, nežli je ta naše.

Především je to cosi středověkého počínaje samozřejmou a neproblematickou religiozitou, neznalostí neustálých novověkých obav o zítřek a konče způsobem formálně logické intelektuální argumentace, poněkud připomínající evropskou scholastiku. Není ostatně příliš divu, podle islámského letopočtu se nacházíme v první polovině patnáctého století, v době odpovídající zhruba husitské éře. Středověk měl ostatně celou řadu sympatických rysů — do toho našeho jsme si promítli rovněž vlastní temnotu, ale Tibet, jiná donedávna typicky „středověká“ země, vzbuzuje výbuchy nadšení. Rovněž je v islámském světě mnoho nepřehlédnutelných rysů našeho 19. století s jeho mnohočetnými rodinami, nadbytkem pracovních sil, zběsilým vykořisťováním i zvláštní starosvětskou poctivostí a naivitou. Islámské země patří dnes k těm s nejvyššími přírůstky obyvatel, byť islám například nezakazuje používání antikoncepčních prostředků jako katolicismus (potraty pochopitelně ano). Ač Muhammad na jedné straně zapovídá mnišství a přikazuje založení rodiny, snaží se už některé vlády, například íránská, mírnou propagandou doporučovat jen malou rodinu (je to ostatně namístě, přes šedesát procent íránské populace tvoří děti a nedospělci). Nejvýraznější se mi tato kopie století železa a páry zdála být v současném Turecku, které se zdá mít pro Středoevropana různé „idylické“ rysy někdejšího c. a k. mocnářství.

Obecně vzato je zemím muslimského světa cizí jakákoliv demokratická tradice, odhlédneme-li od stop vojenské demokracie z dob válečných tažení Muhammada a jeho druhů, na niž se sice všichni odvolávají, ale málokteří ji následují. Ironií osudu se nejvíce demokratických rysů uchytilo v Turecku, zemi, která byla svou tradicí nejautokratičtější (bývá zvykem zapomínat, že některé prvky demokracie má i dnešní Írán — opatrně se s tím začínalo již za šáha: jedna humorná historka vypravuje, jak jmenoval jednoho ze svých nejvěrnějších politiků šéfem opozice — ten se poděsil a ujišťoval, že by si nikdy nedovolil Jeho Veličenstvu sebeméně oponovat a že byl vždy věrným služebníkem — odpovědí mu bylo, že jeho spolehlivost je dobře známa, a právě proto byl jmenován na odpovědné místo vůdce opozice).

Sunnitský islám, to jest geograficky i počtem vyznavačů převládající forma, je v podstatě decentralizovaný a jeho teologická (a zároveň i politická) mínění vznikají formou konsenzu náboženských učenců, přičemž některé z tradičních univerzit mají často vůdčí, ale ne nějak formálně privilegované postavení (nechci v tomto článku zkratkovitě vykládat islámskou teologii a tradici, může-li se o ní český čtenář poučit ze zasvěcenějších a mnohem obšírnějších publikací, např. Luboš Kropáček: Duchovní cesty islámu, 1993). Právě pro totožnost teologie a politiky v islámském světě (zásada dávat, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu, je ryze křesťanská) snad vznikají tak výrazné třecí plochy mezi Spojenými státy a touto oblastí světa — i americká tradice má sklony chápat politiku buď jako aplikovanou teologii, nebo jako aplikovanou vědu. Podobnost jde ještě dále.

Spojené státy i islámský svět nemají příliš dobrý poměr k myšlence evoluce živého světa a člověka a raději by viděly jejich stvoření v duchu svatých písem (v Americe tuto myšlenku sdílí asi padesát procent populace, v islámských zemích je téměř všeobecná). Pěkně jsem si celou problematiku uvědomil kdysi při diskusi se dvěma vzdělanými Egypťany, biology, kteří neochvějně zastávali koncepci o stvoření Adama a Evy. Na mou nesmělou námitku o nálezech zbytků spojujících vyšší primáty s člověkem s naprostým klidem opáčili, že pár nějakých zpráchnivělých starých kostí kdesi v Olduvajské rokli není jakýmkoliv argumentem proti autoritě koránu, který byl, jak známo, seslán Muhammadovi přímo z nejvyšších míst. Uvědomil jsem si, jak výrazně jiná kritéria pravdivosti naše kultury mají (není tomu ostatně tak dávno, kdy Evropa viděla celou problematiku stejně). Budiž ostatně připomenuto, že termín „fundamentalismus“, s nímž naše politologie s oblibou operuje, se původně vztahoval na americké extrémní protestantské sekty, trvající na striktním a doslovném výkladu Písma a na islámské reálie byl přenesen až druhotně (je to vždy podobnost, co nás rozčiluje, bytostná různost nás, jak známo, nechává v zásadě lhostejnými). Arabský termín usúlíja vystihuje obsah tohoto slova jen přibližně a příliš hojně se ho nepoužívá.

Rovnice: muslim = fundamentalista = terorista, často přiživovaná médii a místy u nás zobecnělá v lidu, už pak je holým výsměchem a naprostou karikaturou. Ne že by sice terorismus v islámském světě jakoukoli tradici postrádal (známá středověká sekta hašaššínů, kombinující vraždy odpůrců s extatickou zbožností a užíváním drog), ale celkově je pro něj zhruba stejně typický jako pro křesťanství, sledované řekněme z Irska. Je velmi oblíbenou myšlenkovou figurou Evropy představovat si islámský svět jako bytostně bojovný a násilnický, třesoucí se nedočkavostí vyhlásit další džihád, „svatou válku“. Málokdo si uvědomuje, že území islámu se od roku 1683 (obléhání Vídně Turky) už v zásadě stále jen zmenšovalo, a pokud se někde, třeba v Africe, rozšířilo, pak v zásadě pokojnou misijní činností. Ne že by v Evropě běžná interpretace slova džihád byla z principu zcela špatná, ale je rozhodně interpretací extrémní. Řada islámských autorů zdůrazňuje i další legitimní výklad, a sice jako (pokojné) „usilování“ (arabština, stejně jako jiné jazyky, není přísně logická a oba významy jsou legitimní — v češtině zase naopak např. svár a nesvár znamenají totéž). Korán na některých místech doporučuje více metody bojovné, na jiných mírné. Stejně jako jiné posvátné texty, třeba křesťanská bible, není tak úplně logicky konzistentní, což v zásadě není chyba — ani náš svět není logicky konzistentní.

Každodenní styk s lidmi v muslimských zemích mě poučil, že míra agresivity a tendencí k násilnostem vůbec není odlišná od naší, zejména přihlédneme-li k „jižanskému“ temperamentu většiny z nich. Obrácení na islám nikterak nemění národní charakter a eventuální volání muezzína z ochozu svatovítské mešity a přechod na pečené hovězí s knedlíkem, zelím a pitem (nealkoholické pivo české provenience, poznámka redakce CS-magazínu) by nikterak neotřásl samým základem češství (nemyslím snad, že by se podobná věc chystala, ale stojí za to připomenout, že ve Francii a poslední dobou i v Německu slaví islám i značné misijní úspěchy).

Na první pohled zaujme návštěvníka třeba v severní Africe neuvěřitelný jazykový talent a zjevně i vyšší inteligence místního obyvatelstva, nežli jsou ty naše. Tyto dary jsou ovšem kombinovány s velikou podnikavostí obchodní, která přerůstá místy v drzost a samozřejmé očekávání nepravděpodobného ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Jeden z mých kamarádů byl takto odchycen kromobyčejně činorodým Tunisanem, který mu nejdříve nabízel koupi koberce, poté vázy, posléze se alespoň domáhal zapůjčení jeho přítelkyně, neuspěv ani v tomto byl by se spokojil i s mým kolegou samým a nakonec slevil na jednu cigaretu, s níž spokojeně odešel. I můj zážitek z Alžíru, kde mne pronásledovala tlupa pouličních dětí, které se dožadovaly bonbónů a peněz zejména vrháním kamení, nebyl méně intenzivní. České kletby, které jsem za nimi posílal, si pamatovaly dlouhé hodiny s přesností magnetofonového pásku a pouze skutečnost, že věrně napodobovaly i mé chyby ve výslovnosti, mne posléze vyvedla z mylné víry, že mou mateřštinu plynně ovládají (kdo někdy zkusil zopakovat z doslechu byť jen jedinou arabskou frázi, tento výkon dozajista ocení — severozápadní Afrika, Maghríb, neplatila ostatně zajisté nadarmo v orientální tradici za zemi čarodějů a černých mágů).

Mnohem méně kouzelné, ale kultivovanější poměry v tomto smyslu jsou třeba v Sýrii a turecká skutečnost už je zcela jiná. Na rozdíl od arabské je turecká tradice zcela neintelektuální a také zcela bezelstná. Kdo si chce odpočinout od středoevropských pletich, neudělá lépe, nežli když se vypraví do Turecka. Kombinace zdvořilosti, tělesné úpravnosti a čistotnosti (to jsou ostatně atributy všech muslimských zemí a do značné míry Asie vůbec) s poctivostí, přímostí a pohostinstvím většinu lidí nadchne. Turci sami byli tradičně národem vojáků, sedláků a úředníků, na intelektuální operace a obchod měla osmanská říše tradičně specialisty z řad menšin (Armény a Řeky) a po jejich vyhubení či vyhnání v našem století jsou jisté nedostatky stále ještě patrné (i cizí jazyky se Turci učí, snad díky aglutinační struktuře své mateřštiny, jen s velikými obtížemi).

Málokdo u nás si uvědomuje obecnou dobrou manýru a kultivovanou schopnost řešit sociální konflikty, jaká v Turecku panuje — stačí sledovat třeba postup nastupování do autobusu. Nemám vůbec žádné pochybnosti, že Turci byli i na Balkáně, alespoň v počátcích osmanské říše, v zásadě civilizujícím elementem a jejich schopnost k příjemnému a zároveň ne zcela komplikovanému způsobu života, kuchyní a domy počínaje a organizací společnosti konče, je vskutku obdivuhodná. Ve dvacátých letech u nás vyšly paměti Lejly Hanum, dvorní dámy v serailu posledních osmanských sultánů. Čtenáře velmi překvapí, jak kultivovaným prostředím byly harémové komnaty, za jejichž zdi si tradičně evropská obrazotvornost promítala nejrůznější násilnosti, výstřednosti a útlaky, které byly většinou spíše odrazem vlastních nevědomých přání nežli hmatatelné reality. Je podivným paradoxem, že v čele tří muslimských zemí, Turecka, Pákistánu a Bangladéše, v nedávné době stály ženy, což u nás od dob Marie Terezie nebyl ten případ a ve většině evropských zemí také ne.

Tureckou přímost nahrazuje směrem na východ špatně průhledná, něžná a poněkud ambivalentní perská zdvořilost, pokrývající dědictví tří tisíc let samostatné kulturní tradice, v něčem z našeho a zejména tureckého hlediska měkké a překultivované. Letitá perská záliba v poezii a mystice čímsi připomíná ty roviny ruské duše, které vedou k Jeseninovi či Berďajevovi, a obě říše vykazují na rovině emocí i státní struktury tisíc a jednu podobnost, přičemž je na první pohled jasno, kde je vzor a kde jeho severní, blátivě slaměný obraz. Carská Rus se svými dosud nevybitými vrstvami dvořanů a činovníků se zřejmě musela od Říše stříbrného lva lišit jen přítomností vodky. Írán je v mnoha směrech muslimskou zemí nejméně standardní, kolébkou všech možných herezí a baštou opozice proti poněkud suché a formální islámské teologické ortodoxii.

Islámská mystika, známá v Evropě nejspíše v souvislosti s činností dervišských řádů, je samostatnou kapitolou v rámci historie a přítomnosti islámu (jednotlivé mystické školy, taríky, se rozšířily daleko za hranice své převážně perské vlasti do Turecka, Egypta, Bosny i jinam: vše, co se v myšlení Středního východu nevejde do poměrně úzkého rámce muslimského pravověří, zejména různé zbytky novoplatonismu a gnóze, dál vesele žije a bují v tomto mnohotvárném a mně sympatickém světě). Indické a indonéské muslimy z vlastní zkušenosti neznám, ale musí se jednat o cosi velmi svébytného. Zejména v Indonésii je islám přenesen do oblasti zcela odlišné od jeho původní pouštní vlasti — do vlhkých tropů a v lecčem se, byť ne formálně, změnil (každé náboženství má cosi jako vlastní ekologii — katolictví se nejlépe daří v krajích ještě vhodných pro pěstování vína, tj. zhruba na jih od někdejšího římského limitu, kam za ním reformace kupodivu jaksi „nemůže“, kalvinismus naopak vyžaduje kraje vlhké, nejlépe mírně podmáčené, s výraznou převahou srážek nad výparem — Holandsko, Skotsko atd. — těžko si představit reformaci polopouštní či tropickou).

Muslimský svět se zdá člověku bizarně exotický do chvíle, než uvidí nějakou bytostně zcela jinou kulturu, třeba čínskou. Pak se musulman začíná jevit téměř jako rodný bratr, jehož některá málo podstatná specifika jsme dosud nepochopili. Dlužno říci, že on naše také ne a muslimské předsudky jsou téměř zrcadlovým obrazem našich. Vzhledem k podobnosti či téměř identičnosti obou kultur nebyla jejich interakce v novověku zdaleka tak bouřlivá a zdaleka tak oplodňující jako třeba s Japonskem nebo Čínou, kde vyvolala po počátečních zmatcích obrovský růst a prosperitu. V islámských zemích sice rozkolísala kulturní stagnaci, která se tu od 17. století etablovala, ale vedla spíše k oživení intelektuálnímu než hospodářskému, které je ve většině z nich silně dotováno vývozem ropy (dělá to skoro dojem, že Všemohoucí svým miláčkům s velkým předstihem nadělil pod písek pouště dary, které ďaurům téměř upřel).

Muslimská tolerance vůči jinověrcům, často zdůrazňovaná, měla samozřejmě své meze. Na jedné straně skutečně umožnila orientálním křesťanům a židům po třináct set let přežívat, někdy i v bohatství a politické vlivnosti (osmanský ministr zahraničí býval např. tradičně křesťan), ale jisté formy diskriminace a poněkud štítivého odstupu tu vždy byly (v osmanské říši nesměli nemuslimové konat vojenskou službu, což se nechápalo jako privilegium, ale jako újma, vylučující je z hrdinských činů a rozmanitých radostí soldatesky typu drancování a pálení). Nedá se to vůbec srovnat se zvěrstvy doprovázejícími španělskou rekonkvistu v 15. století a obdobné počiny v muslimském světě, např. genocida Arménů v roce 1915, spadají do éry napodobování evropských nacionálních států „jinými prostředky“. Přesně ve stylu drobných šikan, které nedovolovaly např. křesťanům v osmanské říši zvonit na zvony, ale jen klepat na dřevo (podnes zachováváno např. v Rilském monastýru v Bulharsku), zakazujeme dnes našim muslimům stavět mešity či je alespoň opatřovat minarety „aby se nenarušil urbanistický ráz města“ (vším ostatním jej svobodně znešvařovat lze). Viděl bych jako vhodný pokus o dokázání morální převahy a velkorysosti západně křesťanské kultury, jim tuto drobnou radost povolit a neztrapňovat se malicherností, která stejně etablování muslimské obce u nás nezabrání. Étos křesťanského Západu se křísí jinak, pokud ovšem opravdu jenom spí.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)