Únor 2004

Na periférii Říše středu

Stanislav Komárek

Měsíčník, který rád zneklidňuje, nemůže udělat lépe, nežli obrátit svou pozornost k Číně. Nejsem ani politolog, ani sinolog a zvláště už pak ne prorok, ale imprese z Číny, tak jak jsem ji zažil na měsíční studijní cestě na podzim roku 2000, je čímsi, co bytostně změnilo můj život a co se prakticky samo dere ven, na papír. Před zhruba sto padesáti lety se tehdy světovládná Evropa doslova násilím vlomila do “spící” císařské Číny, uzavřené v sobě samé a ve svých tradicích a netoužící po vnějším obchodu a tím méně po dovezených myšlenkách. Císař Čchien Lung napsal na sklonku 18. století anglickému králi, že “…naše říše oplývá všemi věcmi v přehojném měřítku a nepostrádá žádné zboží uvnitř svých hranic; nemá tudíž potřebu dovážet výrobky cizozemských barbarů výměnou za své vlastní zboží”. Z evropských obchodních koncesí se pak začaly lavinovitě šířit nové technologie, ideologie a zvyky po celé zemi, která prožívala mezi lety 1911 až 1979 jako sérii křečovitých stahů postupně pád mandžuské dynastie, občanskou válku, japonskou intervenci, komunistické převzetí moci a šílení “kulturní revoluce”. Teprve koncem sedmdesátých let se situace díky Tengově vládě konsolidovala a započalo cosi, co připomíná v některých aspektech šedesátá a sedmdesátá léta v Japonsku: národní produkt roste v průměru zhruba o deset procent ročně a země se mění doslova před očima. Dnešní Čína fascinuje a trochu děsí svou úžasnou dynamikou, v naprostém kontrastu s panevropskou strnulostí.

V Číně je patrná jistá bezpředsudečnost, či lépe jiný typ předsudečnosti, nežli je náš. To umožňuje nejen s chutí konzumovat jakékoli živočichy typu mloků či cikád, ale také operativně jednat a neohlížet se dlouho kolem. Staré čínské úsloví praví: “Když pochytali všechny křepelky, snědli i loveckého psa.” Nesdílím mínění mnoha návštěvníků v tom smyslu, že Čína už se velmi poevropštěla. Čína je Čínou dotud, dokud čínsky mluví a píše. V této krátké stati není místo věnovat se specifikům čínského myšlení oproti evropskému — je zcela jiné, tak jako jsou v Číně úplně jinak distribuovány altruismus a egoismus, spravedlnost a nespravedlnost, ohleduplnost a bezohlednost, zdvořilost a sprostota atd., než jak jsme na to zvyklí z našich zemí. Čína má i úplně jiný rozvrh rafinovanosti a odvozenosti na straně jedné a archaičnosti na straně druhé, než jak tomu je v Evropě.

To se táhne od oblasti náboženské a intelektuální až ke každodenním věcem — zatímco čínské nábytkářství a řezbářství je proti našemu úžasné a vidět čínské tesaře vázat krov je umělecký zážitek prvního řádu, instalace v hotelích a hotýlcích, kde jsem bydlel, byly všechny nějakým způsobem zfušovány, pokud vůbec funkční (některé z Evropy přijaté inovace bez místních tradic přicházejí takto zkrátka, jiné, třeba mobilní telefony či kompjútry, prosperují). Většina mých krajanů se mě v zásadě dotazovala na Čínu doby Maovy: Je tam hlad? Je v Pekingu městská doprava? Mají se do čeho oblékat? atd. Celkově připomíná společenská atmosféra současné Číny šedesátá léta u nás. Panuje všeobecný optimismus s nekonečným ukazováním stoupajících grafů v masmédiích, celková situace se rychle zlepšuje, jídla a běžných příjemností je dostatek, ale tak příliš “vyskakovat” si běžný člověk nemůže (i nekonvertibilní měna nutí Číňany cestovat převážně jen po vlasti, kde ovšem vnitřní turismus přímo bují). Zároveň je nutno držet ústa a krok, dodržovat rituály a zaklínadla, byť na ideologii už nikdo nevěří (Číňané stále ujišťují, že budují socialismus, byť už je to téměř kapitalismus amerického typu — působí to podobně, jako když třeba o bernardýnovi tvrdíme, že je to kočka).

Není vůbec pochyb o tom, že celoplanetárně začíná doba čínská, ne-li celé čínské tisíciletí. Evropa probudila Čínu a teď s ní už brzy nesnese poměření. Je podivné, jak silně je vůči tomuto poznatku budována vnitřní rezistence. Kdykoliv jsem o vyhlídkách dnešní Číny se svými přáteli hovořil, vždy mi neváhali plasticky a s vervou dokazovat, na jak pevných fundamentech Evropa stojí, jak se Čína nachází krátce před zhroucením či čeho že může dosáhnout civilizace, která nezná křesťanství. Někdy jsem měl chuť položit jim otázku, kdo že to tedy vlastně v té Číně byl. Bylo zvykem si představovat “žluté nebezpečí”, vyhládlé asiatské hordy táhnoucí ozbrojené klacky a puškami na Evropu. Nic není vzdálenějšího realitě. Málokdo pomyslel na to, že do dvaceti let bude mít tento region takovou hospodářskou moc, že Evropu (a možná i Spojené státy) hladce ekonomicky ovládne.

Čte-li si člověk některé filozofické texty posledních sto padesáti let, jejichž exegeze (údajně) tvoří ideovou páteř Evropy nového typu, nemůže nepodlehnout dojmu, že ve srovnání se “státotvornými” a uměřenými texty klasické Číny, jejichž nepřímý vliv je podnes velký, jsou ty naše spíše díly psychopatů, byť třeba geniálních. Skomírající Evropské společenství zajisté neudrží čínské přistěhovalectví v mezích, ať pro nabízené výhodné obchody jako protiváhu či i z toho důvodu, že se Evropané téměř přestali množit a namísto dětí bude nutno pracovní síly pouštět do země už dospělé. Představa stáří s tučnou penzí financovanou čínskými přistěhovalci a rozmanitou a chutnou kuchyní, už teď zvolna vytlačující tradiční středoevropské “blafy”, zas není až tak chmurná - v Číně jsou ostatně starci tradičně u vážnosti.

Oswald Spengler by nepochybně jásal radostí, kdyby uviděl tak hmatatelný doklad jeho v roce 1918 ještě poněkud nevěrohodných tezí o rozkvětu a úpadku jednotlivých velkých civilizací a té západní zejména. Čínská píle, houževnatost a touha po uplatnění jsou velké a univerzity na západě Spojených států, země, která tradičně mluví o rovnosti šancí, už dnes stanovují kvóty pro studenty asijského původu, kteří by tam po zásluze zcela převládli. Evropa a její tradice, jakkoli už značně vykotlaná, mi samozřejmě, alespoň z jisté nostalgie, leží na srdci.

Pravda je však to, co jsme zažili na vlastní kůži a viděli svýma očima. Po návratu už jaksi nejsem schopen brát naše bolístky a bouře ve sklenici vody vážně.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)