Únor 2004

Soužití se “státotvorným národem”?

Ladislav Josef Beran

Část 2. Němci se s výhradami etablují

Ustavení politických stran

Vedoucí němečtí politikové, z velké části členové čtyř vlád německých provincií českých zemí, po podepsání mírové smlouvy rozpuštěných, se po návratu z exilu v září 1919 věnovali rekonstituování a budování svých stran na československé půdě. Jejich v první době čelná osobnost, Rudolf Lodgman (Dr. Rudolf rytíř Lodgman von Auen, potomek anglického katolického emigranta z 16. století, kterému byly anglické šlechtické tituly Rudolfem II. za zásluhy o zemi dědičně uznány jako tituly Království českého) se věnoval Německé nacionální straně (Deutsche Nationalpartei, DNP), která pokračovala ve své dřívější činnosti v Rakousku a v českých zemích a rekonstituovala se spojením několika nacionalistických skupin v prosinci 1919. Vývoj a obrat Rudolfa Lodgmana stojí za několik slov, protože je také charakteristickým projevem nových poměrů.

Jako mladý právník a začínající politik, nezávislý poslanec říšského sněmu, Němec z Čech, ovládající češtinu, vystupoval v posledních letech Rakouska intenzívně a fundovaně ve prospěch jeho federalizace, v liberálním duchu a ve smyslu rovnoprávnosti národů. V této federaci národních území by převážně německy osídlená území českých zemí spolu s alpskými zeměmi tvořila její německou oblast. K tomuto řešení tehdejší politická jednání směřovala a nacházela stále silnější srozumění i v české politice. Založení Československa a neústupný nárok vedoucích českých politiků na německá území a na jejich podřízenost českému centru učinilo z Lodgamana tak rozhodného bojovníka za německá práva v českých zemích, že byl považován za nacionalistu a také se jím stal. Ve “starém” Rakousku vystupoval mimo jiné ve prospěch nestranických politických struktur, proto byl poslancem nezávislým. Ještě jako předseda vlády Severní německé Čechy byl bezpartijní. Československý systém nezávislý mandát nepřipouštěl, Lodgman se stal poslancem za Německou nacionální stranu DNP. (Byl v ní plně angažován už dávno před začátkem volebního boje 1920.) DNP nikdy neuznala ČSR, i když v ní a v jejích politických orgánech politicky pracovala.

Už před republikou, v květnu 1918, byla ustavena protonacistická Německá národně socialistická dělnická strana či nacionálně socialistická strana (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP, pro české země nástupkyně Německé dělnické strany DAP, založené 1905), která pak spolupracovala s pozdějšími sesterskými stranami v Německu a Rakousku (NSDAP). Byla sociálně i národnostně radikální a antisemitská. Vůdci byli Hans Krebs a Rudolf Jung. (Bude o ní zevrubněji pojednáno v části o vývoji sudetoněmeckého hnutí.)

Sociální demokraté (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP) byli vedeni Josefem Seligerem, dříve předsedou zemského výboru strany v Čechách, velmi výmluvným politikem, který se později udatně utkal s komunistickým pokusem o převrat ve straně a omezil jej na odštěpení. V důsledku založení Československa prodělal obdobný obrat jako Lodgman, dal straně silné zaměření na boj o národnostní práva, i když tíhl od počátku k působení v československých strukturách. Československou národnostní politiku prohlašoval za jeden z výrazů jejího imperialistického charakteru. Strana byla založena na sjezdu 30. 8. – 3. 9. 1919, tedy těsně před podpisem smlouvy v Saint-Germain, byla pokračováním významné rakouské sociální demokracie v českých zemích. Po Seligerově předčasné smrti (1921) ji vedl méně národnostně zaměřený Dr. Ludwig Czech (zemřel pak jako vězeň v Terezíně za nacistické okupace).

Katolicky zaměření křesťanští sociálové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DCSVP) se z rakouské předchůdkyně znovuustavili v listopadu 1919, byli méně nacionálně orientovaní, ale jinak konzervativnější než jejich český lidovecký protějšek. Její předák Prof. Dr. Robert Mayr-Harting udržoval styky s českou politikou.

Národnostně ještě kooperativnější byli agrárníci (Bund der Landwirte, BdL), zaměření na své oborové zájmy, s předáky Franzem Křepkem a Prof. Dr. Franzem Spinou. Malá Německá demokratická strana svobodomyslná (Deutsch-demokratische Freiheitspartei, DDFP), pokračovatelka kdysi mocných německých liberálů, navazovala na Stranu pokroku, stala se ale, jako převážné uskupení pražských intelektuálů, Němců a židů, umírněnou a zemsky německy vlasteneckou. Vedl ji Franz Kafka, který udržoval dobré vztahy s prezidentem Masarykem a pak se angažoval pro politickou spolupráci s českou politikou. V prosinci 1919, resp. definitivně v srpnu 1920 byla založena též malá živnostenská strana (Deutsche Gewerbepartei, DGP), která pak většinou spolupracovala s BdL [LIPSCHER; FRANZEL 1952 341n; SLAPNICKA 37].

Ustavení stran znamená vytvoření báze pro další politické působení národnostní skupiny, báze pluralistické, která zastupuje celé spektrum politických směrů. Pro získání celosudetské politické akceschopnosti a efektivity jí ale bylo nezbytně třeba ústředního zastoupení. Státní zřízení něco takového od německé národnostní skupiny nevyžadovalo, naopak, ústřední organizace Němců by byla pro československou politiku krajně nežádoucí. Ta prohlašovala každou jinou strukturu než její vlastní centrální a nedílnou vládu za “úplné zneschopnění či přímo demontáž Československa jako státu” [KÁRNÍK I 93].

Sudetoněmecká politika se ale také sama ukazovala jako neschopná svoji střešní strukturu (či “celonárodní” alianci) sama vytvořit. Není zde naším cílem hledat příčinu tohoto nedostatku vůle k politické koncentraci, která by se projevila v nezbytné svornosti a překonala odstředivé síly marxistické i nacionalistické a nakonec i partikulární zájmy skupin středu a byla schopna se postavit na odpor vládnoucímu českému nacionalismu. Samozřejmě by taková organizace nesměla z ohledů na republiku projevovat vládní ambice, musela by vyrůstat na příklad z nějaké kulturní organizace, která by vyvíjela také politickou poradní a koordinační činnost a vybudovala by si tak všeobecný respekt. Kdyby vystupování takové organizace bylo při vší důslednosti politicky rozvážně, věrohodně a zdrženlivé a omezovalo se na zájmy celé sudetoněmecké skupině společné, musela by být trpěna a jednou též respektována i českou státní politikou.

Touto krátkou “kondicionální úvahou” chceme opsat, čeho se sudetoněmecké politice v jejím vlastním zájmu naléhavě nedostávalo, v čem vidíme jednu z jejích hlavních slabostí.

První politické vystoupení

Prvním závažným politickým kontaktem s československým vedením byla dvě přijetí německých delegací předsedou vlády Tusarem, doprovázeným několika ministry. Jsou významná především tím, že při nich byla pro danou situaci formulována stanoviska obou táborů, a to zřejmě velmi otevřeně.

20. prosince 1919 byla přijata delegace německých sociálních demokratů. Předák Josef Seliger přednesl memorandum, v němž nezaobaleně upozorňuje na neúnosnou situaci v německy obydlených oblastech, především akutní nedostatek potravin a spotřebního zboží, zapříčiněné “úplným selháním státního zásobovacího systému” a “selháním vládní moci” vůči sabotáži potravinových dodávek velkozemědělci a vůči černému obchodu, selháním v důsledku vládnoucích mocenských poměrů a propojením. Memorandum vytýká státu, že se vůbec nestará o bídu německých válečných vdov a sirotků, dále kritizuje “politiku československého kapitalistického imperialismu proti průmyslu v německých oblastech”, která se spolu s finanční politikou (daně a cenová opatření) snaží zničit hospodářství těchto oblastí. K tomu všemu se řadí rozhořčení nad jednáním státní moci s německým lidem, především nad diktaturou nad německým školstvím jeho znásilňováním, násilným zavíráním německých škol a šikanujícími opatřeními ve školství, která zasahují německý lid v jeho nejcennějších kulturních zařízeních. Stejně tak naplňuje německý lid starostí jednostranné na násilí postavené rozhodnutí jazykové otázky, které způsobuje německým dělníkům, zaměstnancům a úředníkům těžké bezpráví, jen na základě národní příslušnosti je zbavuje zaměstnání v zavedených služebních místech a tím existence.

“Německý lid je v tomto státě bezprávný a tak je německým pracujícím lidovým masám vzata možnost, stejným způsobem jako v jiných zemích, zjednat platnost jeho životním nezbytnostem. Žádné zákonodárné lidové zastoupení jim nedává právo vyvíjet vliv na vnitropolitickou výstavbu tohoto státu, na nějž jeho osud přikovala rozhodnutí mírové konference. S naším lidem, který ve starém Rakousku patřil k nejpokročilejším národům v hospodářství a kultuře, je v československém státě zacházeno jako s podmaněným národem helótů bez kultury a dějin, bez národního a politického vědomí, bez smyslu pro svobodu. Starý habsburský vrchnostenský stát se zhroutil, ale mocipáni v československém státě se hned dávají do díla k zakotvení jejich národní cizovlády nad německým lidem vystavět novou byrokracii s absolutní správní mocí..., který je tak podroben dvojímu otroctví: národní cizovlády a politické poddanství pod byrokratickým násilím.” Toto “vylíčení situace německého lidu je předkládáno DSAP, Německou odborovou komisí, předsednictvem Svazu německých hospodářských družstev jako upozornění vládě a oněm pánům, kteří si neprávem přisvojují zákonodárné právo a nejvyšší moc v tomto státě. Z tohoto stanoviska “požadujeme povolání konstituanty, svolání zástupců všech národů tohoto státu ku společnému vypracování ústavy a k vytvoření takové demokratické základny pro jediné možné dorozumění národů tohoto státu a k zajištění podmínek existence pracujících mas.” “Vykonali jsme tímto krokem svoji povinnost vůči našemu lidu a vůči dějinám, neboť nám v tomto okamžiku nezbývá nic jiného, než vyslovit, jaká je situace.” Závěrem Seliger zdůraznil, že německá delegace nepřichází jako prosebník, nýbrž předkládá své oprávněné požadavky, proto formou memoranda.

Předseda vlády Tusar se ve své odpovědi ohradil proti ostře zahroceným formulacím německého memoranda a vysvětlil, že německé strany nebudou připuštěny k spolupráci v revolučním národním shromáždění, neboť tento nestranný, demokratický zákonodárný sbor musí nejdřív splnit svoji úlohu - položit základ dalšímu vývoji státu. I protiněmecké a protimaďarské projevy tohoto parlamentu “jsou zcela přirozené”, protože obě národnosti vládly v monarchii a doposud neuznaly českou revoluci. V následující rozpravě členové německé delegace dokládali konkrétněji jednotlivé aspekty znevýhodňování, ministři je naproti tomu částečně vyvraceli, částečně slibovali nápravu. V zásadních otázkách vláda projevila neústupnost.

O tři dny později, 23. prosince, přijal opět předseda vlády s několika ministry delegaci německých měšťanských (občanských) stran vedenou Dr. R. Lodgmanem, který přenesl a premiérovi předal memorandum. V něm konstatuje, že sudetoněmecký lid se podřídil situaci, ztrátě sebeurčení, platí daně, plní předepsané dodávky, respektuje výnosy Národního shromáždění vydávané za zákony i výnosy vlády. Neuskutečnila se ale slibovaná zajištění hospodářského a politického života, účast Němců na zákonodárství a správě, uznání a praktické provedení zásady, že jsou rovnoprávnými členy československého státu. “V důsledku těchto poměrů nám národní německé strany sudetských zemí daly za úkol, vylíčit vám, pane předsedo vlády, neúnosnost nynějších poměrů a poukázat na to, že německý lid považuje současný stav za soustavnou urážku a výzvu a není ochoten jej nadále snášet. Každý demokrat s námi musí souhlasit, když odmítáme sloužit jako objekt politiky, klidně nést státní náklady, snášet bezútěšné hospodářské poměry, být ale vyloučení ze zákonodárství a správy, ano z jakéhokoliv vlivu na veřejný život.” “Nepřicházíme s těmito stížnostmi v žádném případě jako prosebníci, nýbrž s plným vědomím naší odpovědnosti s poukazem na to, že vztah obou tento stát obývajících národností může být zlepšen, pouze když bude napraveno bezpráví, které bylo na Němcích v tak mnohých směrech spácháno.”

Lodgman pak vylíčil, obdobně jako před ním Seliger, katastrofální hospodářskou a sociální situaci sudetoněmeckých oblastí, požadoval zastavení pronásledování a obviňování osob, které se před uzavřením saintgermainské smlouvy angažovaly pro sudetoněmecké sebeurčení (tedy v době, kdy tato mezinárodně právně ještě nepatřila k Československu), žádal, aby státní a veřejní úředníci a dělníci propuštění pro svoji německou národnost byli vzati zpět, žádal zrušit stávající “diktaturu ve školských záležitostech” a ukončení stavu vojenské okupace a stanného práva.

Lodgman závěrem vznesl významný politický požadavek, aby budoucí demokraticky volený parlament všech národů republiky vypracoval novou ústavu a revidoval všechny zákony vynesené dosavadním Revolučním národním shromážděním. Současný stav považují Němci za bezprávný.

Vláda ústy svého předsedy jasně prohlásila, že ústrojenství republiky včetně nejvyššího zákonodárného orgánu je vědomě plodem revoluce, národní, protirakouské a “nepřímo” i protiněmecké. Stávající vláda i legislativa, jakož i správní orgány se nemíní tvářit jinak a považují se nadále za revoluční. Je důsledkem německé politiky samotné, když si republika počíná vůči Němcům diktátorsky, a při tom zůstane až do parlamentních voleb [KÁRNÍK I. 94 nn, WELISCH, dobový denní tisk, dokumentace Národního shromáždění ČR].

Česká politika v následujících měsících na německá prohlášení očividně reagovala, ale v opačném smyslu, než tato požadovala: ještě před parlamentními volbami se urychleně přijala ústava, důležité zákony (jazykový zákon) a další kroky k dovršení národní revoluce, zatímco německé návrhy požadovaly naopak anulování všech dosavadních státoprávních a ostatních kroků určujících zřízení a nový začátek republiky za účasti všech národností.

Projevuje se zde rys pro tehdejší sudetoněmeckou politiku charakteristický: jednala nekompromisně podle logiky a práva, jak se jí jevily, ale bez ohledu na realizovatelnost a na postoj druhé strany – i na vlastní neprospěch. Nebrala ohled na elementární taktickou zásadu: bez ohledu na vlastní bezmocné postavení vznášela maximální požadavky.

Němečtí zástupci nemohli jistě počítat s oboustranným věcným jednáním, k tomu by ani audience u premiéra nebyla myslitelným rámcem, jejich návrhy chtěly ale být podklady pro další politické postupy. Česká politika je takto vůbec nechtěla vnímat a popisovala toto předání pečlivě propracovaných návrhů pro další státně politický postup jako pouhé “zcela neplodné deklarování stížností a požadavků”, z hlediska taktiky právem, z hlediska obsahu se ale jednalo o urážející ignoranci. A tak činí česká historiografie z velké části dodnes. U sudetských Němců musela takováto odpověď na jejich volání o pomoc v těžké nouzi jen utvrzovat vědomí bezmoci a trpěného bezpráví pod českou nadvládou.

Praktický výsledek pojednávaného aktu byl pro německou politiku pouze nepříznivý – zvýšila se ostražitost české vládnoucí politiky a její spěch, uskutečnit co nejvíce faits accomplis před německým vstupem do státní politiky (před parlamentními volbami).

Parlamentní volby 1920

První parlamentní volby v dubnu 1920 byly první odpovědí německého voliče skutečně na půdě nového státu na nové poměry. Vysoké vítězství sociální demokracie, DSAP, 48,7% německých hlasů, 31 mandátů (počítány jen hlasy pro hlavní, zde uvedené německé strany) bylo vítězstvím jejího spojení sociálního zápasu s národnostním, přičemž národnostní zápas měl být veden na politické půdě republiky. Ideologie strany byla tehdy ještě do značné míry výrazně marxistická, strana obsahovala ještě komunistické křídlo. Měšťanské (občanské) strany středu, křesťanští sociálové – lidovci, DCSVP a agrárníci BdL, obdrželi dohromady 28,1% hlasů, jednotlivě 11,1% hlasů, 9 mandátů a 17,0%, 13 mandátů. Voličsky nejslabší byl nacionální tábor, obě strany získaly ve volebním společenství 23,2% hlasů, tehdy silnější Německá národní strana DNP, důsledně negující republiku, mohla postavit 11 poslanců, protonacističtí, ale tehdy ještě poměrně umírnění národní socialisté DNSAP, disponovali 5 poslaneckými křesly. Ve vztahu k národnostnímu zápasu, který byl hlavním tématem sudetoněmecké politiky, se sociální demokraté rozhodli už na svém ustavujícím sjezdu v září 1919 jej vybojovat na politické půdě republiky a u stran měšťanského tábora se tato orientace už dala předvídat: Už 1920 podporovalo tedy 76% německých voličů strany, které směřovaly k pozdější politice spolupráce s českou politikou. (Podobně i na české straně utrpěli nacionálně bojovní národní demokraté překvapivé oslabení, získali pouhých 13,4% českých hlasů). Poměry počtu senátorů byly s patřičnými odchylkami obdobné, zde je neuvádíme.

Poměrně slabé volební výsledky nacionalistických stran nesmí klamat v tom smyslu, že by národnostní boj měl pro německého voliče menší význam. Jsou projevem rezignace na mezinárodní řešení státní přináležitosti německy osídlených oblastí, na které se tyto strany stále ještě (alespoň ideologicky) zaměřovaly. Zápas o změnu národně-politického postavení na půdě republiky byl programem všech stran, pro tento hlasovaly tedy tři čtvrtiny sudetoněmeckých voličů (tedy větší podíl, než obdržela Sudetoněmecká [Henleinova] strana v proslulých “lavinových volbách” roku 1935).

Státoprávní výhrady v novém parlamentu

Německá měšťanská kooperativní politika se tehdy ještě neosamostatnila, naopak už před otevřením parlamentu utvořily německé strany Německý parlamentní svaz (Deutscher Parlamentsverband), iniciovaný Rudolfem Lodgmanem a také jeho předsedou, který tehdy vystupoval jako vůdce či hlavní představitel a mluvčí národnostní skupiny. Svaz se ale už zrodil s velkou vadou své reprezentace, protože k němu nepřistoupila nejsilnější německá strana, sociální demokraté, kteří považovali za svoji povinnost formulovat své cíle marxisticky a nespojovat se se stranami buržoazními, hlavně také vlivem nátlaku svého komunistického křídla.

Na zahajovacím zasedání parlamentu 1. června 1920 přednesl Dr. Lodgman oficiálně za Německý parlamentní svaz státoprávní prohlášení, které zůstalo významným dokumentem a ideologickým základem sudetoněmecké politiky. Svaz v něm konstatuje 1) že “utlačovanému německému národu v českém státě” bylo upřeno sebeurčení, 2) že mírová smlouva vznikla na základě chybných podmínek a zásad, na základě klamných informací a na úkor historické pravdy. 3) Němci českých zemí projevili jednoznačnou vůli být součástí Rakouské republiky. Mírová smlouva vychází naproti tomu z klamného prohlášení, že Československá republika vznikla “z vůle národů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku”. 4) Zřízení státu, jeho státní a vládní formy, základní státní práva a svobody, dosavadní zákony a mezinárodní vztahy svaz neuznává a žádá, aby byly (nově) vypracovány “jedině a výhradně z hlediska pravé demokracie a nerušené národní svobody”, tzn. za účasti všech národů republiky. 5) Svaz prohlašuje za německou národnostní skupinu, že nikdy neustane domáhat se sebeurčení, a toto předsevzetí bude pokládat za základnu svých akcí i svého poměru vůči tomuto státu.

Předseda vyzval poslance Dr. Lodgmana za prohlášení, že neuznává zákony tohoto státu, k zachování pořádku, neboť je v rozporu s jeho poslaneckým slibem. Zároveň ale též prohlásil, že Dr. Lodgman a němečtí poslanci tím, že vstoupili na půdu tohoto Národního shromáždění a vykonávají své poslanecké mandáty, stávající zákony už uznali.

O platnosti tohoto tvrzení lze vážně pochybovat, protože když němečtí poslanci ústy svého voleného zástupce (resp. svých dvou volených zástupců) při první příležitosti své výhrady oficiálně vznesli, zrušili tím ono “uznání vstoupením na půdu Národního shromáždění”. Vyvstává ovšem další otázka, a sice, neuznali-li němečtí poslanci zřízení republiky a dosavadní zákony složením poslaneckého slibu, “že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí”. Dotyční (by) bezpochyby vznesli výhradu, že zákon v demokracii musí být přijat zástupci veškerého obyvatelstva, a takové budou zachovávat, zatímco dosavadní tak zvané zákony přijalo nevolené Revoluční národní složené jen z představitelů státotvorného národa, jakožto zákony tedy vůbec neexistují.

Následujícího dne (v tomtéž zasedání) přednesl šéf německé sociálně demokratické strany Josef Seliger státoprávní výhradu za svoji stranu. Vzpomíná v něm 1) na zápas německé sociální demokracie ve starém Rakousku za věc dělnického hnutí a zároveň za osvobození všech národů mocnářství, které chtěla přetvořit ve federaci svobodných národů, přičemž německé oblasti českých zemí měly být součástí německé oblasti. 2) “Německý národ sudetských zemí” byl po válce proti své vůli podroben cizovládě. 3) Sociální demokracie trvá houževnatě a neústupně na požadavku sebeurčení a je odhodlána “také na půdě tohoto národnostního státu vésti svůj velký dějinný boj”. Jeho bezprostředním cílem je “ustavení národů co samosprávné korporace s právem samosprávy svých národních záležitostí, národnostně ohraničené, demokratické správní organizace za účelem místní správy školství, vzdělávacích, výchovných a kulturních ústavů, jakož o všech humanitních zařízení každé národnosti”. 4) Nedílným cílem boje je přeměna už podlomeného kapitalistického řádu v “hospodářství zbudované na zásadách socialismu, jímž bude provedeno systematické rozdělení všech životních potřeb a surovin”. 5) Nastolené násilné mírové podmínky jsou nástrojem “imperialistické třídy vítězných západních států”, jímž vyvolávají zášť mezi národy, další krvavé války a zničení dělnického hnutí. Nápravu může přinést jen ”velké revoluční znovuzřízení evropských poměrů mocnostních, jejichž nositelem bude uvědomělý socialistický proletariát”.

Německá sociální demokracie (se svým komunistickým křídlem) nebyla ochotna formulovat své národnostní požadavky bez takovéhoto spojení s marxistickou revoluční ideologií, což znemožňovalo společný postup všech sudetoněmeckých stran a bylo tím na škodu německému národnostnímu zápasu. (Česká sociální demokracie jednala zcela jinak: v zájmu národně revolučního zápasu neváhala spojit se s buržoazními stranami a podílela se na všech československých vládách až do října 1926.) Seligerovy národnostní požadavky jsou téměř tak vyhraněné jako Lodgmanovy, v několika významných bodech se ale odlišují. Jednak jednoznačnou formulací, že sociální demokracie hodlá vést svůj národnostní boj na půdě tohoto státu, tedy otázka státní přináležitosti je pro ni uzavřena, zatímco strany “negativistické” ji, alespoň v zásadních formulacích, neuzavřely nikdy.

Dále je zde významná přeměna významu pojmu “sebeurčení”. V počátečních sudetoněmeckých formulacích se týkal územně státní přináležitosti, a v tomto smyslu jej negativistická politika užívala nadále, zatímco Seliger jej zde používá ve smyslu vnitrostátní autonomie. Dvojí význam pojmu “sebeurčení” v sudetoněmecké politice zůstal pak i v budoucnosti, je třeba mu rozumět podle toho, kdo jej používá i podle situace.

Pozoruhodný je též požadavek politického národa jako korporace, v důsledku tedy požadavek přetvoření státu v korporativní zřízení. Tato myšlenka se v budoucnosti významně objeví v jiné oblasti sudetoněmecké politiky (část: Vývoj sudetoněmeckého hnutí, Svaz kamarádství, stoupenci Othmara Spanna).

Státoprávní výhrady sudetoněmecké politiky byly nastávajícím každodenním politickým životem republiky zatlačeny do “politického podvědomí” obou stran, nikoliv ale zapomenuty, naopak, z tohoto “podvědomí” určovaly do značné míry budoucí politické jednání obou národů. Pro sudetoněmeckou praktickou politiku přinášelo v budoucnosti působení těchto výhrad jistě jen nevýhody. Můžeme na nich pozorovat jeden ze specifických rysů sudetoněmeckého postoje: přesvědčení o síle a větším významu právní deklarace před pragmatickou taktikou; přednost pózy odpovídající kodexu cti před chytračením.

Výběr z použité literatury (Stále používané příručky uvedené v literatuře první části [HOENSCH, KÁRNÍK, OLIVOVÁ, SLAPNICKA] nejsou uváděny):

FRANZEL, Emil: Die Politik der Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei 1918-1938, In: PREIDEL, Helmut (edit.): Die Deutschen in Böhmen und Mähren. 2. vyd., Gräfelfing bei München: Edmund Gaus, 1952 (1. vyd. 1950)

KŘEN, Jan: Nationale Selbstbehauptung im Vielvölkerstaat: Politische Konzeptionen des tschechischen Nationalismus 1890-1938. In: KŘEN, Jan (Hrsg.): Integration oder Ausgrenzung: Deutsche und Tschechen 1890 – 1945. Bremen 1986

KUHN, Heinrich: Der Anteil der Deutschen an der “Burg”. In: BOSL, Karl (edit.): Die ”Burg”. Einflußreiche politische Kräfte um Masaryk und Beneš. Sv. 1. München, 1973, 1974 (Bad Wiessener Tagungen des Collegium Carolinum, sv. 5)

LIPSCHER, Ladislav: Die Parteipolitische Struktur der Minderheiten... In: Bohemia, sv. 22 (1981) s. 342-364)

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

RASCHHOFER, Hermann: Die Sudetenfrage; ihre völkerrechtliche Entwicklung vom Ersten Weltkrieg bis zur Gegenwart / Otto Kimminich. München: Olzog Verlag, 2., dopln. vyd. 1988

SALOMON, Dieter: Od rozpadu podunajské monarchie... In: KUČERA, Rudolf (edit.): Tisíc let česko-německých vztahů. Praha: Panevropa, 2. vyd. 1995

WELISCH, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. München: Lerche, 1980. Překlad z angličtiny: Reiner Franke

www.psp.cz/eknih/1920ns/se/stenoprot/

(pokračování příště)