Únor 2004

Goldflamovo selhání nelze omlouvat

Vladimír Bystrov

Režisérovi Břetislavu Rychlíkovi a šéfredaktorovi Literárních novin Jakubu Patočkovi se podařila zvláštní věc. Ocitli se na chvíli na jedné lodi s Václavem Klausem. Prezident se domnívá, že o pád (nebo přesněji: rozpad) komunistického režimu se víc zasloužila bezejmenná mlčící většina pasivního obyvatelstva než hrstka obětavých disidentů. A oba publicisté (jeden na první straně LN a druhý na první straně svých Literárek) nás zase přesvědčují, že někteří lidé, i když slíbili spolupráci estébákům, přesto mohli zůstat počestní a rozkládat režim. Jenže Klaus pouze otevírá diskusi o tom, kdo se vlastně zasloužil o konec komunismu v Čechách. Diskusi sice v budoucnosti jistě nepochybně nezbytnou, ale nyní ještě předčasnou. Pokud totiž žijí současníci, pak se o přiznání zásluh hlásí každý, kdo prozřel dřív, než mu to ukázal vývoj.

Potíž je však v tom, že každý prozřel jindy a obvykle až ve chvíli, kdy se s nemravností a zločinností komunistického režimu dostal sám osobně do křížku, teprve od chvíle, kdy přestal být jeho - byť i třebas pouze setrvačným - účastníkem, či dokonce méně či více aktivním spolutvůrcem a naopak se stal jeho byť jen sebemenší obětí. Každý vedl s komunismem svůj vlastní účet a chtít nalézt společného jmenovatele vede jen k falešným závěrům. Alespoň prozatím. Prezident se však naštěstí nedopouští relativizace a ani stínem nezpochybňuje význam aktivního odporu. Je si zřejmě dobře vědom jeho příkladu a vlivu, znevěrohodňujících komunistický režim v očích širokých mas a nutících je přinejmenším k neustálé ostražitosti, ať již vědomé nebo podvědomé.

Je možné zapomenout?

Bohužel Břetislav Rychlík a Jakub Patočka se naproti tomu snaží relativizovat vskutku z gruntu. A velice drsně relativizují destrukci mravnosti komunismem, když se rozhořčují nad rozhodnutím brněnské radnice neudělit Cenu města Brna umělci sice populárnímu a oblíbenému, leč přesto v minulosti agentovi Státní bezpečnosti.

Nepochybuji, že herec a režisér Arnošt Goldflam nakonec nikoho neudal a ze strany vystoupil "ještě před listopadem". Nepochybuji, že povahou ani figurou není žádný bojovník. Nepochybuji, že zkušenost jeho rodiny s holocaustem ho naučila, co umí totalitní teror. Leč jsou to opravdu polehčující okolnosti? Je možné zapomenout, že někdo podlehne nebo přesněji řečeno selže? Můžeme přijmout za polehčující okolnost pro vstup do komunistické strany a posléze podepsání vázacího aktu agenta - strach? Jistě, můžeme, leč nesmíme z toho udělat ctnost. Za odmítnutí členství ve straně nebo podpisu vázacího aktu nikomu nehrozilo vězení, nebo dokonce samozřejmě nešlo o život, a ten, kdo nepodlehl, mohl ztratit nanejvýš jen svoje dosavadní bydlo.

Z filipik obou Goldflamových obhájců však bohužel vyplývá, že stát se ze strachu (o bydlo) agentem a členem vládnoucí strany vůbec cti netratilo. Že tedy vlastně bylo zbytečné klást odpor a odcházet do kotelen nebo mezi myče oken, že bylo už předtím zbytečné nechat se střílet, nechat se zavírat, nechat se popravovat, nechat se vyhazovat ze zaměstnání. Že vůbec všechen protikomunistický odpor nebo nedejbože odboj byl zbytečný, i tak vyčkávající pasivní resistence. Protože proč si dělat než samé patálie, zatímco se dalo přežít, jen se člověk musel trochu přemoci a tvářit se, že slouží - žít se chce.

Dovolím si přidat osobní poznámku: podle uvažování Břetislava Rychlíka bylo tedy zbytečné, že můj otec bojoval proti bolševikům a potom strávil deset let v gulagu, když mohl někomu něco podepsat a pak lavírovat a spokojeně žít, bylo vlastně zbytečné, že můj bratranec organizoval studentský odpor proti komunistickému režimu a skončil na komunistickém popravišti (bylo mu sedmadvacet let), když mohl vstoupit do strany, či se dokonce upsat estébákům a pak to s nimi koulet a hlavně přežít. Bylo zbytečné, že jsem svůj kádrový posudek, který mne srazil na kolena hned v patnácti letech a znovu v pětatřiceti, nevymazal úpisem komunistickému Mefistofelovi, jen abych měl nějaké dobré bydlo. A Rychlík s Patočkou by mi dnes uznale poklepávali po rameni.

Je mi na zvracení

Den předtím, než vyšla Rychlíkova obhajoba Golflamova selhání, byla v Brně odhalována pamětní deska legionářskému generálovi, který také bojoval s bolševiky, a proto byl komunisty poslán zahynout v sibiřském koncentráku. Deska vznikla z prostředků českého ministerstva obrany a brněnské radnice, o čemž rozhodli před časem titíž zastupitelé a tentýž primátor, kteří nyní odmítli dát cenu tohoto města sice mimořádnému umělci, leč selhavšímu ustrašenému občanovi. Měli snad brněnští konšelé vzít na minulost dva různé metry?

Mimochodem, slavnostního odhalení se zúčastnili právě ti, kteří strach neměli nebo ho překonali především bývalí političtí vězni a bývalí věznění vojáci, kteří neselhali a zaplatili za to mnoha léty života, a mladí kursanti Vojenské akademie, kteří tak na vlastní oči viděli opravdu ctné vzory. Pánové Goldflam a jeho ochránce Břetislav Rychlík tam však nebyli, protože co by tam také dělali.

Z prezidentových názorů jsem rozpačitý. Z názorů obou publicistů je mi však na blití.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)