Únor 2004

Chtějí Arabové demokracii? Věštba o budoucnosti Iráku

Marek Fak

Když nedávno londýnští demonstranti svrhli v parodii na osvobození Bagdádu sochu George W. Bushe, byla symbolika vzkazu za oceán více než jasná. Současný americký prezident je za hranicemi své země osobou opovrhovanější než vládci těch nejtemnějších diktatur. Odpor proti němu nabírá emocionální intenzity ne nepodobné vztahu liberálně laděných kruhů 80. let k Ronaldu Reaganovi. Paralela není vůbec náhodná. „Jednoduchý kovboj“ Reagan chtěl americkou vojenskou silou měnit svět k lepšímu – a ozbrojené sesazení Saddáma Husajna nese stejný ideologický rukopis. I v Iráku bylo jedním z oficiálních důvodů války rozšíření svobody a demokracie na Střední východ. Je ale možné něčeho podobného v těch končinách vůbec dosáhnout?

Konec historie, nebo střet civilizací?

Bouřlivý odpor, který vzbudila ve světě válka v Iráku, je i odrazem hledání nového světového pořádku po skončení studené války. Pád Sovětského svazu a jeho satelitů byl ve světě po právu chápán jako vítězství západního bloku. Prominentní americký filozof a politolog Francis Fukuyama v euforii nad pádem komunismu vydal knihu Konec historie a poslední člověk. V ní předpověděl, že to bude právě liberální demokracie a tržní hospodářství, které nás dovede ke konci ideologického vývoje lidstva a stane se konečnou formou organizace lidské společnosti. Kniha se brzy stala bestsellerem, ale vzbudila též značnou polemiku. V kontextu neutichajících ozbrojených konfliktů na mnoha místech světa a potíží při zrodu demokratického kapitalismu na ruinách komunistického panství je pro mnohé Fukuyamova teze ideologicky příliš optimistická a zjednodušená.

Jednu z nejznámějších polemik s Fukuyamou napsal harvardský politolog Samuel Huntington. Ten vydal v roce 1993 v časopise Foreign Affairs (a později i jako knihu) esej nazvanou „Střet civilizací a přetváření světového pořádku“. V ní nabídl čtenářům alternativní vizi – tvrdil, že svět po skončení studené války není a nebude svědkem bezvýhradného triumfu liberální demokracie a tržního hospodářství. Konflikt dvou odlišných ideologií (kapitalismu a komunismu) měl vystřídat konflikt největších civilizačních bloků, organizovaných hlavně podle historické náboženské příslušnosti. A tou nejkonfliktnější hranicí, napsal Huntington, se stane hranice mezi islámem a západním křesťanstvím.

Považovat hodnoty, na kterých je postavena západní liberální demokracie a tržní hospodářství za univerzální, je podle Huntingtona nesprávné – vede k politickému a vojenskému konfliktu s jiným civilizačním blokem. Např. lidská práva nebo volný obchod jsou v důsledku historického vývoje důležitější pro obyvatelé Západu než pro civilizaci islámskou. Konflikt nemusí být v nejlepším zájmu Západu. Jeho politická, vojenská i ekonomická moc totiž navzdory stále trvající hegemonii v porovnání se „zbytkem světa“ už několik desítek let klesá.

Současná situace v Iráku jako by na první pohled dávala za pravdu Huntingtonově vizi. Koaliční vojáci se po rozpadu Saddámovy armády setkali nejen s radostí mnoha Iráčanů nad pádem obávaného diktátora, ale též s organizovaným ozbrojeným odporem, který nabývá na intenzitě. Na partyzánské válce se pravděpodobně podílí řada zahraničních džihádistů, podobně jako tomu bylo v osmdesátých letech v Afghánistánu během války proti Sovětskému svazu. Řadoví občané Iráku se potýkají s nedostatkem vody, elektrické energie, kolapsem státních institucí a s tím souvisejícím obrovským nárůstem násilí a kriminality. Taková situace jim spíše než Fukuyamův konec historie připomíná asi konec světa. Demokratická reforma Středního východu je ovšem během na dlouhou vzdálenost, podobně jako poválečná obnova západní Evropy a Japonska.

Mnozí komentátoři se v devadesátých letech domnívali, že islámský (zejména pak arabský) svět se pro demokracii v důsledku svých kulturních a náboženských odlišností nehodí, že ji ani nechce. V posledních letech však světová politická diskuse mění názor. Podle průzkumu World Value Survey (WVS) z let 2000–2002 zveřejněného v časopise Foreign Policy odpovědělo v zemích s muslimskou většinou (Albánii, Egyptě, Bangladéši, Ázerbájdžánu, Indonésii, Maroku a Turecku) na otázku „Je dobře mít demokracii?“ kladně 92–99 % dotázaných, což je více než ve Spojených státech (89 %). Popularita politického systému má samozřejmě daleko k jeho kvalitě, výsledky průzkumu však dokazují, že demokracie není pro muslimy cizorodý prvek z dekadentního Západu, nýbrž vysoce žádoucí systém politické organizace lidské společnosti. Bude-li tato ambiciózní cesta úspěšná, říkají optimisté, na jejím konci čeká svoboda a prosperita širokých vrstev od Bagdádu po Káhiru. Světoví komentátoři se však liší v názoru na to, jak by taková demokracie měla vypadat a jakým způsobem jí dosáhnout.

Hamburger v cadillaku

„Co se týče Iráku, je Bushova administrativa svým chováním k ostatnímu světu sama proti sobě. Ačkoli americké ozbrojené síly mají práce nad hlavu, náklady na rekonstrukci astronomicky stoupají a nic neskrývající okupace pravděpodobně vyvolává silně protiamerické nálady, Washington stále nemá skutečný zájem o zapojení mezinárodního společenství,“ napsal loni na podzim v časopisu Newsweek Fareed Zakaria. Tak štiplavé poznámky jsou jistě nepříjemné, zvlášť když je jejich autorem někdo, kdo zásah v Iráku upřímně podporoval, umně v jeho prospěch argumentoval a stále je přesvědčen o jeho správnosti. Původem indický muslim a naturalizovaný americký občan Zakaria je vycházející hvězdou americké politologie a jedním z nejvlivnějších komentátorů současnosti. V letošním roce vzbudila pozornost jeho kniha Future of Freedom (Budoucnost svobody), kterou např. Samuel Huntington a Henry Kissinger označili za jednu z nejdůležitějších knih posledního desetiletí. Četné myšlenky knihy se vztahují přímo i k dnešní situaci v Iráku a mohou být inspirací šéfů ambiciózního projektu budování vzorové demokracie na Středním východě.

Zakaria tvrdí, že ne každá zastupitelská demokracie je bezpodmínečně dobrá. Vláda politiků, které zvolili lidé ve svobodných volbách, nemusí být nutně ve prospěch voličů. Klasickým případem je Německo ve 30. letech, kde se jeden z nejhorších zločinců lidské historie Adolf Hitler dostal k moci právě pomocí demokratických nástrojů. Pro další příklady není třeba chodit daleko a řadu z nich najdeme i ve východním bloku postsovětských satelitů – bývalý srbský prezident Slobodan Milošević a současný běloruský Alexander Lukašenko také získali moc demokratickým postupem, ačkoli způsob jejich vlády má s demokracií jen málo společného. „Liberální demokracie je více než pouhé svobodné volby,“ říká Zakaria. „Jsou to i nezávislé soudy a politické instituce, tržní hospodářství, svobodný tisk a početná střední třída.“ Cesta k tomuto cíli bude samozřejmě i v Iráku dražší, delší a komplikovanější, než kdyby šlo jen o to svrhnout diktátora a zorganizovat jedny férové volby.

Zakaria je přesto přesvědčeným zastáncem zásahu v Iráku. Spolu s americkými neokonzervativci si je totiž jist tím, že změna tamního režimu povede k politické modernizaci celé středovýchodní oblasti a omezí teroristickou hrozbu, která odtud zatím vychází. S neokonzervativci se však rozchází v názorech na způsob řešení současné krize a budování irácké demokracie. Na rozdíl od nich si myslí, že v Iráku bude třeba zůstat déle a utratit více peněz, než navrhují oni. Po měsících partyzánské války stoupají lidské i politické náklady. Od začátku války zahynulo přes 400 amerických vojáků, přes 5 tisíc jich bylo zraněno. Hrozba ztráty prezidentského křesla je pro George W. Bushe zcela reálná. Na popularitě proto získává řešení chytré horákyně – demokracie ano, ale ať si ji budují Iráčané sami. Vycvičme jim urychleně bezpečnostní síly, položme základy státní infrastruktury, soudnictví, tržních institucí, jako je burza nebo centrální banka, a pak honem ustupme, ať už se činí sami. Takový pohled se líbí nejen Francii a Německu, státům, které byly proti válce už od počátku a v americké okupaci Iráku spatřují nebezpečný precedens, ale i OSN a některým prominentním Iráčanům, kteří se už vidí v nové irácké vládě.

Předání Iráku Iráčanům a urychlený ústup je však podle Zakarii největším nebezpečím, které může ohrozit úspěch celé operace. Zkušenosti neliberálních demokracií typu Běloruska či Srbska nám ukazují, že rychlé předání moci by mohlo nejen zastavit, ale i zvrátit proces počínajících demokratických reforem. Bez dalších důležitých elementů liberální demokracie nemají pouhé svobodné volby naději na úspěch. Nová politická elita by totiž pravděpodobně využila svého postavení ke konsolidaci vlastní moci, udržení se ve funkci a osobnímu obohacení, nikoli k omezení vládců, které je podstatou liberální demokracie. „Modernizace vyžaduje víc než pár silných vůdců a peníze z prodeje ropy,“ říká Zakaria. „Dovézt cadillaky, osobní tryskáče a postavit McDonaldy je jednoduché. Importovat vnitřní náplň liberální demokracie – volný trh, politické strany a právní stát – je obtížné a nebezpečné.“

Neokonzervativci a vývoz demokracie

Myšlenka změnit irácký režim silou a postavit na troskách diktatury vzorový demokratický režim Středního východu není nová. Tzv. neokonzervativci, ke kterým patří např. ministr obrany Donald Rumsfeld, jeho náměstek Paul Wolfowitz, poradce Richard Perle nebo konzervativní novinář a myslitel William Kristol, se jí zabývali už před první válkou v Iráku. Mnozí z nich totiž pracovali i pro prezidenta Reagana a Bushe staršího.

Odůvodnění bylo relativně jednoduché a i o více než deset let později zůstává stejné. Mnohé státy Středního východu jsou díky ropě na relativně vysoké hospodářské úrovni, ale z politického hlediska se jedná o zaostalý region plný totalitních režimů, pod jejichž útlakem se daří náboženskému fundamentalismu a politickému extremismu, jehož projevy bolestně zasahují i západní svět. Irák by mohl v případě pádu Saddáma Husajna a úspěšné demokratické reformy sloužit jako vzorový režim i ostatním státům arabského světa a vyprovokovat dominový efekt změn ne nepodobný postupně se hroutícím komunistickým režimům východního bloku.

Prezident Bush senior však tehdy považoval jejich návrh za příliš radikální a naslouchal spíše jiné významné postavě – umírněnějšímu generálu Colinu Powellovi. Ten se ozbrojenému střetu nevyhýbal, ale pád Saddáma nedoporučoval a prosazoval doktrínu tzv. containmentu, tedy zadržování a odstrašování nepřítele. Po vyhnání Saddáma z Kuvajtu bylo rozhodnuto, že územní celistvost Iráku je důležitější než změna bagdádského režimu. Americká vojska přihlížela na rozkaz Bushe staršího z několikakilometrové vzdálenosti tomu, jak irácká armáda krvavě potlačila povstání šíitů na jihu Iráku. Počet mrtvých šíitů se odhadoval na tisíce.

„Byl to pro nás klíčový okamžik,“ vzpomínal na televizní stanici PBS redaktor konzervativního časopisu Weekly Standard a přesvědčený neokonzervativec William Kristol. „Ne že jsme nesvrhli Saddáma, ale že jsme Iráčany nejprve povzbuzovali k povstání, a pak jsme seděli a dívali se, jak jsou masakrováni.“ Pocit nesplněného slibu vůči šíitům bouřícím se proti tyranovi byl i jedním z důvodů, proč cítili neokonzervativci morální povinnost odstranit Saddáma i po více než deseti letech, když se jim k tomu znovu naskytla příležitost. V interpretaci neokonzervativců je změna režimu v Iráku a vytvoření vzorové demokracie v islámském světě strategií, která je ve skutečnosti namířena proti dalším nedemokratickým režimům, jako je Saúdská Arábie či Egypt, které jsou semeništěm mezinárodního terorismu.

Lžeš, pokrytče

Tato strategie ale nebyla populární ani mezi řadou republikánských funkcionářů a vojenských odborníků, kteří o plánované akci vyjádřili pochyby už v předvečer války. Pochyby vyjádřili například bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti Bushe staršího a klíčová osoba první irácké války Brent Scowcroft, bývalý velitel amerických ozbrojených sil pro Střední východ Anthony Zinni nebo šéf CIA George Tenet. Ti často namítali, že napadení Iráku přivede Střední východ do chaosu, příliš zatíží zdroje americké armády ve válce proti terorismu a nebezpečí teroru naopak zvýší. Světové veřejné mínění ukázalo jasný nesouhlas s válkou. Zásah v Iráku byl v zahraničí považován za další příklad jednostranné silové politiky prezidenta Bushe. Jedni ho obviňovali z žízně po ropě, druzí z patolízalství k Izraeli, jiní tvrdili, že zneužil tragédii 11. září, aby změnil téma politické diskuse z kontroverzní domácí politické agendy a žalostné hospodářské situace na všeobjímající a všudypřítomné nebezpečí terorismu, podobně jako se v USA dříve používalo strašidlo komunismu. V Americe byla standardní politická opozice opatrnější, opravdoví odpůrci se sdružovali spíše mimo tradiční politický establishment. I v Kongresu se však našly varovné hlasy. „Budu podporovat odzbrojení Iráku silou mezinárodní koalice, ale nebudu podporovat jednostrannou americkou akci, když hrozba není okamžitá,“ řekl například v říjnu 2002 v senátní rozpravě demokratický prezidentský kandidát John Kerry. Přestože pro změnu iráckého režimu existovaly legitimní strategické důvody, o nichž bylo možné diskutovat, je nesporné, že tvrdošíjné spojování Saddáma s al-Káidou a s okamžitým nebezpečím pro Spojené státy bylo jedním z velkých selhání Bílého domu při prezentaci svého plánu světu.

Většina Američanů po zkušenosti z 11. září a pod vlivem víceméně souhlasné pozice hlavních amerických médií válku podporovala. Nejsledovanější americký zpravodajský kanál FOX News a konzervativní myslitelé jako William Kristol nebo Robert Kagan razili argument, že Spojené státy jdou na Střední východ nejen bránit svou bezpečnost, ale i šířit svobodu a demokracii. V zahraničí byl tento argument považován za lživý a pokrytecký, protože Američané (i jejich evropští spojenci) po dlouhá desetiletí podporovali nedemokratické režimy arabského světa, jako je např. Saúdská Arábie nebo Egypt výměnou za relativní stabilitu ve strategicky důležité oblasti.

Tábory souhlasu a odporu se však neorganizovaly podle stranické příslušnosti. Mezi stoupence změny bagdádského režimu silou patřili nejen konzervativci, ale i liberálové. Neokonzervativní argument se uchytil i mezi idealisty lidských práv, kteří jinak s Bushem a zahraniční politikou Republikánské strany v mnohem nesouhlasí. Christopher Hitchens, americký novinář britského původu, který se proslavil obviněním Henryho Kissingera z válečných zločinů, se stal vášnivým advokátem války proti Iráku na základě toho, že pomůže svět zbavit hrozivého totalitního režimu a pomůže uvolnit politické poměry i v jiných diktaturách na Středním východě. O správnosti irácké války byl natolik přesvědčen, že v důsledku ideologického sporu o ni přerušil dlouholetou spolupráci s americkým levicovým časopisem The Nation, který patří mezi nejostřejší odpůrce domácí i zahraniční politiky současného amerického prezidenta. Jiným levicovým intelektuálem, který válku podpořil ze stejných důvodů jako Hitchens, byl i kanadský politolog, spisovatel a harvardský profesor Michael Ignatieff. „S prezidentem Bushem nesouhlasím skoro v ničem, ale musím vám říci, že jeho plán svrhnout Saddáma Husajna podporuji,“ řekl Ignatieff publiku při televizní panelové diskusi pořádané v předvečer války deníkem Los Angeles Times.

Strach z demokracie

Teď je po válce a jedním z nejdůležitějších kroků v budování nového Iráku je zajištění bezpečnosti. Bez ní selhává jak stavba nové státní struktury, tak elementární důvěra Iráčanů v koaliční vojska. Američtí představitelé v únoru předpokládali, že do konce léta bude v Iráku potřeba pouze 40 tisíc vojáků. Dnes je jich tam 150 tisíc a plánuje se, že až do roku 2006 jich tam zůstane 100 tisíc. Zakaria však i tento počet považuje za příliš nízký. Vodítkem se mu zdá být porovnávání úspěchů amerických vojenských intervencí v posledním desetiletí. „Na Haiti a v Somálsku jsme měli vojáků příliš málo a mírová mise skončila neúspěchem,“ napsal loni v Newsweeku. „V Bosně a Kosovu jich bylo dost na zastrašení jakékoli možné opozice. Koaliční síly tam za několik let neztratily ani jeden život.“ Jenže k tomu, aby se počet koaličních vojáků na obyvatele v Iráku vyrovnal kosovské misi, by jich bylo třeba více než půl milionu. To přesahuje personální možnosti americké armády a každé další zvyšování iráckých nákladů znamená pokles politických preferencí prezidenta Bushe na domácí scéně.

V současné době se tedy americká mise v Iráku potýká s nedostatkem personálu a financí, a proto je podle mnoha amerických komentátorů životně důležitou věcí zatáhnout do irácké rekonstrukce celé mezinárodní společenství. Jedním z možných konceptů je převedení iráckého protektora Paula Bremera pod autoritu OSN. Jednou z příčin, proč se většina spojenců konkrétní pomoci vyhýbá, je fakt, že si Spojené státy stále ponechávají většinu rozhodovacích pravomocí. Po relativně snadném vítězství se americká vláda opojená vlastním úspěchem přílišnými konzultacemi s mezinárodní komunitou nezabývala. Co jsme si dobyli, to si také zrekonstruujeme, naznačoval Washington do světa. Rostoucí problémy tento přístup mění, avšak některé evropské státy se rozhodly pověsit Američany na jejich vlastním provaze. Chladné mezinárodní vztahy však nejsou v zájmu ani jedné strany Atlantiku, a především ne obyvatel Iráku, o jejichž osudu rozhodují jiní. Část rozhodovacích pravomocí a lukrativních zakázek na rekonstrukci Iráku by USA mohly vyměnit za desítky miliard finanční pomoci a desetitisíce vojáků.

Dalším důležitým krokem je posílení důvěry etnických skupin v reformní proces. Kurdové, kteří ořezáním Saddámovy říše o bezletové zóny získali faktickou autonomii, jsou přesvědčenými zastánci nových pořádků. Na rozdíl od šíitů z jižních provincií, kteří se po zkušenostech s potlačeným povstáním z roku 1991 obávají, že se americká armáda přesune za dalším dobrodružstvím časově a prostorově neohraničené války proti terorismu a ponechá je na holičkách tak jako před dvanácti lety. Určitým varováním je jim dnešní situace v Afghánistánu. Tam je tahounem ekonomiky opět výroba tvrdých drog a prezident Hamíd Karzáí spíš než hlavu státu připomíná starostu Kábulu.

Neméně důležité je i řešení sunnitské otázky. Sunnité vládli Iráku ve většině z posledních pěti set let a jejich posledním slavným synem je právě nedávno polapený „velký strýček“ Saddám Husajn. Není náhodou, že se odboj soustředí do oblasti tzv. sunnitského trojúhelníku, zhruba 150kilometrové oblasti mezi Bagdádem a Tikrítem, kde se odehrává 80 % útoků proti koaličním silám. „Sunnité věří, že budou obětí nových pořádků, protože když slyší frázi „irácká demokracie“, představí si pod tím pravděpodobně tyranii šíitů,“ píše Zakaria, podle kterého je strach z pubertální, nedospělé demokracie jedním z hlavních důvodů ozbrojeného odporu proti koaličním silám. Kam vedou dlouhodobě neřešené národnostní rozpory, ukázala válka v Jugoslávii a lze předpokládat, že spory v Iráku by se řešily ještě brutálněji. Krvavé potlačení povstání šíitů Saddámovým režimem po první irácké válce je v živé paměti a oběti by si pravděpodobně nenechaly ujít příležitost vyrovnat účet se svými utlačovateli. První svobodné příliš uspěchané volby by tedy téměř jistě rozdělily iráckou populaci hlubokou brázdou národnostních rozdílů, historických křivd a islámského fundamentalismu. Dokud nebude každá z etnických menšin přesvědčena, že demokracie se nestane tyranií většiny, demokratické reformy fungovat nebudou. A to se bez přímého dohledu mírových sil, jako je tomu v Kosovu, nejméně několik let neobejde.

Důležitým jazýčkem na vahách bude i americká politika vůči Palestině a Izraeli. Jedním z pilířů arabské nedůvěry vůči Západu je pocit, že „nadržuje“ Izraeli. „Izrael se chová k milionům Arabů na svém území jako k druhořadým občanům, je to ostuda jeho demokracie,“ píše Zakaria. „Tragédií arabského světa ale je, že Izrael těmto druhořadým občanům uděluje více politických práv než většina arabských režimů svým vlastním lidem,“ dodává. Spojené státy by podle něj měly jasně rozlišovat mezi právem Izraele na existenci (a stát na jeho straně proti arabským extremistům) a okupací Západního břehu a pásma Gazy. Lehko se napíše, těžko udělá. Řešení problémů Izraele a Palestiny může být oním legendárním šémem, který rozhýbá golema arabské demokratizace. Nepodaří-li se ho najít, celé dobrodružství může skončit jen v další spirále násilí a nenávisti.

V Demokratické straně se názory na způsob řešení irácké krize liší. Populistický Dennis Kucinich navrhoval okamžité stažení vojsk, jinak ale převládá střízlivý realismus. Demokraté jsou si vědomi, že Spojené státy jsou zodpovědné za současnou situaci. V programu předního kandidáta Howarda Deana se počítá s přizváním spojenců ke správě Iráku, předání vojenských operací pod hlavičku NATO a civilní správy pod OSN jako v Kosovu. Předání vlády do rukou Iráčanů by podle Deana mělo trvat 18 až 24 měsíců, i když vojáci by zůstali déle. Změnou na prezidentském postu by se pravděpodobně americká politika výrazně nezměnila, byla by ale asi internacionálnější.

Osud zvaný svoboda

Pochyby o pocitu americké odpovědnosti za další osud Iráku a Afghánistánu se pokusil rozptýlit George W. Bush. „Spojené státy v Iráku a Afghánistánu svou práci dokončí. Demokracie v těchto zemích bude úspěšná,“ prohlásil loni koncem roku na půdě konzervativního amerického think-tanku The Heritage Foundation. Kromě jednoznačné přihlášky k záměru demokratizovat arabský svět tam Bush ve své řeči přijal i zodpovědnost za fakt, že Spojené státy příliš dlouho podporovaly zkorumpované diktátorské režimy v regionu a že tato strategie – špatná pro Araby i pro západní svět – končí. „Svoboda je budoucností každého národa na Středním východě,“ oznámil Bush hlasitě aplaudujícímu publiku.

Na první pohled se to může jevit jako plané řečnění, kterého je každý špičkový politik mistrem. Avšak u neomaleně přímočarého muže, v jehož moci (a plánu) je ponechat v Iráku 100 tisíc vojáků minimálně do roku 2006, mají ta slova jasný význam. Tak radikální výroky ve vztahu ke svým arabským spojencům nepoužil dosud žádný americký prezident. Změňte se sami, nebo vás změníme my, vzkazuje Bush nikoli Iráku, ale Saúdské Arábii a Egyptu. Ty sice do nechvalně známé „osy zla“ nepatří, ale většina únosců letadel 11. září a čelných představitelů al-Káidy pochází právě z těchto zemí. Ačkoli oba režimy stále patří mezi americké spojence, současná vláda se netají přáním, aby se politické poměry liberalizovaly a postupně upouštěly politický přetlak, jehož zdrojem je podle neokonzervativců mimo jiné i politická nesvoboda. V kontextu tohoto projevu, který mnoho amerických komentátorů označilo za přelomový, se neokonzervativní strategie jeví v trochu jiném světle. Irák se stává ze semeniště terorismu, které bylo třeba spravedlivě potrestat, trojským koněm, pomocí něhož se neokonzervativci pokoušejí naroubovat liberální demokracii do jednoho ze strategicky nejdůležitějších a zároveň politicky nejzaostalejších regionů světa.

Když psal Francis Fukuyama Konec historie a obyvatelé východního bloku se radovali z nově nabyté svobody po pádu komunismu, arabský svět trpěl pod vládou zkorumpovaných králů a diktátorů. Režimy, které v šedesátých letech obdivovaly modernizaci a západní kulturu, se často za přímé asistence Západu změnily ve zkorumpované, nepopulární a nelegitimní kleptokracie. I když je realita složitější, i zde leží jedna z mnoha příčin, proč popularita Západu a zejména USA v arabském světě za posledních 30 let prudce klesla a proč se zloba transformovala v násilné útoky proti civilistům na Západě. Moderní demokratické režimy směrují násilný a agresivní radikalismus do rozpálené parlamentní debaty, kde vášně chladnou a stanoviska se přibližují. Demokratizace arabského světa násilnou cestou proti vůli jeho elit je ideou vysoce kontroverzní, nikoli však bezprecedentní. Vývoj skutečné liberální demokracie bude trvat řadu let a v nejbližším období bude pravděpodobně fungovat jen její okleštěná varianta s přímým dohledem mocností. I občané Německa a Japonska však vděčí za svou demokracii, svobodu a prosperitu násilí 2. světové války a americké okupaci po jejím konci. Z tohoto pohledu radikální řez, kterým se Spojené státy pod vedením George W. Bushe rozhodly vyřešit problém terorismu, nepochybně nepostrádá vizi. Je ale stále jasnější, že k jejímu naplnění bude třeba mnohem více potu, krve a slz, než se před rokem zdálo.

RÁMEČEK

Arabové a demokracie

Marek Švehla

Nakolik jsou vůbec reálné naděje, že se příznivým vývojem v Iráku budou inspirovat i další arabské země a přeřadí na vyšší – případně vůbec nějaký – stupeň demokracie? Při pohledu dovnitř arabského světa zatím převládá skepse. Tuhé autokratické režimy sice zvolna povolují, děje se tak ale v posledních zhruba osmi, deseti letech a bez ohledu na Irák. A navíc – má to své meze.

Začněme Sýrií. V té vládl v posledních třech dekádách stejně jako v Iráku baasistický režim, i když zdaleka ne tak výbojný navenek a také méně krutý vůči svým občanům. Místo diktátora Háfize Asáda nastoupil v roce 2000 jeho syn Bašár. Jeho režim je méně represivní, k demokracii má ale daleko. V zemi neexistuje nic, co by se podobalo svobodným médiím, cenzuruje se internet. Moc má stále zcela v rukou totalitní strana Baas, která už ale povoluje soukromé podnikání a také opatrně privatizuje. Mladý prezident například poprvé povolil uveřejnit statistiky o nezaměstnanosti (ta se pohybuje kolem 50 %) a netrestá všechny své kritiky jako jeho otec. Proto letos už potřetí (a stále bez větší odezvy) uveřejnilo tři sta syrských intelektuálů petici požadující více občanských svobod a propuštění politických vězňů. Kromě toho ale signatáři požadují, aby národ „co nejlépe čelil americké hegemonii“.

Jordánsko má na rozdíl od Sýrie relativně svobodné volby, drtivou většinu míst v parlamentu ale drží strany věrné králi, opozice (hlavně umírnění islamisté) mají méně než pětinu křesel. Podstatně snáze lze v Jordánsku sledovat jediné svobodné, vlivné arabské médium – al-Džazíru nebo západní média. Také projev lidí na ulici je oproti Sýrii o poznání uvolněnější a svobodnější. Místní média nemohou volně kritizovat vládu, která také má do nich mnohem snazší přístup než opozice. Ze strachu z Palestinců, kteří tvoří 65 % obyvatel Jordánska, omezuje vláda svobodu projevu, například pouliční protesty. Zajímavý je také případ ženy jménem Toujan al-Faisal – první členky parlamentu v jordánských dějinách (1993–1997). Ta loni v otevřeném dopise kritizovala vládu z korupce a byla za to odsouzena k roku a půl vězení. Po téměř měsíční hladovce byla králem omilostněna.

Velmi pomalu se situace mění i v arabských monarchiích. Kuvajt má relativně svobodné volby, stejně jako v Jordánsku je ale moc poslanců značně omezená (není o mnoho větší než v Čechách za komunistů). V loňských volbách s velkou převahou vyhráli konzervativní islamisté a zástupci kmenů. Liberálové požadující zavedení více občanských svobod získali jen desetinu křesel. Vláda stále nechce pustit do země zahraniční investory, sekularizovat vzdělání, dát více práv ženám. O situaci v Kuvajtu vypovídá i to, že jedním z vrcholů snažení liberálů – stále neúspěšného – je snaha prosadit volební právo pro ženy.

Saúdská Arábie je na tom ještě hůře. Svobodná kritika vládnoucích Saúdů je tabu, politické strany jsou zakázané, cosi jako parlament jmenuje král. Ženy nesmějí ani řídit auta a v trestním právu je praktikována šaría. Pokud dnes moc konzervativních Saúdů něco ohrožuje, pak jsou to radikální islamisté sympatizující s Usámou bin Ládinem a to je dnes hrozba, která drží při zemi všechny apely Západu na větší demokratizaci Saúdské Arábie.

Podobná situace je v arabských zemích severní Afriky. Egypt, Alžírsko i Tunisko omezují občanské svobody především kvůli obavám z islámských radikálů. Jsou to právě oni, kdo dnes v těchto zemích tvoří nejsilnější opozici vůči tamním autokratickým režimům.

Spojené arabské emiráty a Katar se v určitém směru odlišují. Také nepřekypují politickými svobodami, hostí ale al-Džazíru a vedle Egypta jsou velkým magnetem pro západní turisty.

(RESPEKT)