Únor 2004

Karel Čapek: Génius nebo mašina na literaturu

Marie Homolová

Osmého prosince 1938 naposledy přijel s Olgou na Strž ukázat jí, co změnil. Celé týdny předtím se tam kutalo: veranda, zahradní domek, podkroví pro řidiče, oprava pergoly. Navíc ten podzim nadšeně vyprávěl Ferdinandu Peroutkovi, že v zahradě poprvé viděl vzácného ledňáčka. Spoléhal na něj jako na optimistické znamení, ale selhalo. Čapek zemřel před 65 lety - 25. prosince, dva týdny před svými devětačtyřicátinami.

O jeho předčasné smrti se mimo jiné soudí, že uštván nenávistí, která se proti němu po Mnichovu zdvihla, boj o život vlastně vzdal. Velmi prozaicky se proti této verzi staví i dochované účtenky za přestavbu Strže - pověstně šetrný Čapek věnoval na její opravy dost peněz. "Mně z toho vychází, že si v těch těžkých chvílích naopak hledal nový program," tvrdí Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka ve Staré Huti. "Snad měl v úmyslu vytvořit si na Strži jakýsi bunkr, ve kterém by se zakopal a srovnal si myšlenky."

Ale síly mu rychle ubývaly. Ještě 15. prosince svolal na Vinohrady staré přátele, veselý večírek se protáhl dlouho za půlnoc, ještě hosty vyprovodil k brance, jen tak v saku. Pak ulehl s horečkou a už nevstal. Zemřel muž, který patřil k první republice jako málokdo. Odměnila se mu klasicky: nenašlo se oficiální místo, kde by jeho rakev mohla být vystavena. Dveře Národního divadla i Pantheonu Národního muzea zůstaly pro něj zavřené.

"Když nikdo tenkrát nechtěl Karla Čapka pohřbít, ujala se ho katolická církev a pohřbila ho sama na svém hřbitově," vzpomínal později Ferdinand Peroutka ve Svobodné Evropě. "Na Národním divadle, které z Čapka dlouho žilo, nebyl vyvěšen ani prapor. Napsal jsem potom do Přítomnosti, že o tom pojedná pan ředitel Lom ve svých memoárech v kapitole s titulem: 'Můj charakter'."

Kolik stojí český klasik

V Archivu hlavního města Prahy uchovávají dokumenty o pozůstalostním řízení po Karlu Čapkovi a je to poučné čtení. Ačkoliv (či protože?) se točí kolem peněz. Soudě podle suchých čísel byl Čapek ve chvíli smrti zámožný člověk, jehož jmění překračovalo částku dvou a půl milionu korun. Byť byla zatížena hypotékou na vinohradskou vilu a dluženými daněmi, k chudobě to mělo daleko. Přesto Čapkovi životopisci připouštějí, že v posledních měsících života žil nejen v psychickém, ale i v hmotném stresu.

Hlavní důvod můžeme hledat v dopise, kterým 27. března 1939 odpověděl Syndikát spisovatelů a skladatelů na žádost "stran ocenění autorských práv" zemřelého Karla Čapka. Bod po bodu probírá komerční úspěšnost her i knih a dochází k tristnímu závěru, který zůstal v podstatě až dodnes veřejnosti utajen: že hry jsou nehratelné a knihy neprodejné! Dopis uvádějí věty typu: "je nutno přihlížet k dalekosáhlým změnám územním i státoprávním" či "pozbyli jsme několika tisíc ochotnických divadel, jež tvořila velkou část zájemců o Čapkovy hry" či "v mnoha zemích, v nichž se Čapkovy hry kdysi těšily velkému úspěchu, přestaly se hráti následkem změny filozoficko-politických názorů tamního obyvatelstva" a tak dále.

R. U. R. byla označena za příliš obehranou, o Adama Stvořitele a Věc Makropulos nebyl v divadlech zájem údajně už léta. Matka a Bílá nemoc "nesmějí býti vůbec u nás hrány z důvodů politických" a v cizině už byly příliš obehrány. Stejně špatně vyšly z posudku Čapkovy knihy, kterých zůstaly údajně z předchozích let plné sklady a "některé měly od počátku odbyt pomalý". Shrnuto - autorská práva byla oceněna na pouhých 185 550 korun. Podepsán: doktor Lesný.

Tak málo za autora, který léta plnil knihovny doma i v zahraničí a jehož hry přitahovaly diváky do českých i světových, dokonce až australských divadel? Kristina Váňová soudí, že doktor Lesný, který byl vždycky Čapkovi nakloněn, vypracoval negativní posudek záměrně. Příliš vysoká částka by připoutala ke spisovatelovým pozůstalým pozornost. Ale zároveň připouští, že pokles zájmu o Čapka v průběhu 30. let nemusel mít (jak z leckterých formulací dopisu vyplývá) jen politické pozadí. A dnešní čtenář jí dá asi za pravdu.

Jaká planá pirueta pro galerii!

Krátce před smrtí byl Čapek navržen na Nobelovu cenu za literaturu a i když ji nedostal, byla to jasná poklona jeho dílu. V žebříčku osobností české literatury ho dost lidí řadí na příčku nejvyšší, a nejen u nás. Ale bylo a je dost těch, kteří za poslední Čapkovu skutečně dobrou knihu považují Boží muka z roku 1917. Jeho pozice jednoznačná není a nikdy nebyla. Nejen v hysterické době kolem Mnichova, ale daleko před ním měl velké zastánce i velké odpůrce, a to i v nejbližším okolí.

Nejde jen o to, že proslule kritický byl například F. X. Šalda, který v poznámce k Čapkově knize O věcech obecných napsal: "Čapek je dobrý člověk a má měkké srdce; a má rád člověka a nenávidí každého, kdo ho utiskuje. Nechce ležet za svou skeptickou pecí a chce dokonce bránit slabšího. Na stránce 109 alespoň napsal: 'Kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci těm věšeným.' Jaká nová prázdná a laciná póza! Jaká planá pirueta pro galerii!" Dokonce i Čapkův příznivec a účastník pátečnických posezení T. G. Masaryk prý jednou poznamenal: "...nevěřím jeho románům. Všechny jsou nějak šroubované. Jako mašina." Alespoň tak to ve svých zápiscích zachytil Masarykův osobní tajemník Antonín Schenk.

Na rozdíl od mnohem niternějšího bratra Josefa psal lehce a jeho talent i fantazie mu přihrávaly nápady, před nimiž dodnes můžeme smekat: lékařské dilema doktora Galéna, svět ovládaný umělými lidmi či armádou disciplinovaných živočichů, odpovědnost vědce a vynálezce... Problém byl, že cíl se mu postupně stal dražším než prostředky. O tom ještě jeden citát, tentokrát z pera Čapkovy neteře Heleny Koželuhové: "...soudím, že Karlovy knihy byly často eseje, převedené do románu nebo hry. Jeho postavy byly většinou pomůcky, které měly dokázat platnost teze, již v nich chtěl podat. Tím leckdy postrádají věrohodnosti a vnitřní pravdivosti." V knize Čapci očima rodiny Koželuhová vzpomíná, jak se publikum při premiéře Matky pochechtávalo bolestnému dialogu titulní hrdinky s duchem dědečka. Málokdo z diváků tušil, jak moc dá nejbližší budoucnost Čapkovými chmurným vizím a jeho antifašismu za pravdu, a jak bojovnou váhu ten jeho zatracovaný patos dostane.

S až schematickým tónem Karlových her a románů nesouhlasil dokonce ani Josef. Kdysi na začátku tvořili pevnou autorskou dvojici, časem ale přestali spolu psát a Josef k bratrovi poněkud ochladl. Pro jeho vztah k Masarykovi ho dokonce popuzeně označoval za hradního 'vrtichvosta'. Dodejme ale, že bratrská láska v něm zůstala, svědčí o tom i řádky, kterými si 25. prosince 1938 do deníku zapsal: "Ach, Karle, kus mé bytosti s tebou odešlo... Můj bratře, povznešený i netečný, víš ty, že jsi mrtev?"

Živel

Traduje se, že nápad na drama Matka vyšel z hlavy Olgy Scheinpflugové. Ji také Čapkova rodina tiše a nejvíc vinila z postupné proměny Karlových prací. Nebyla tím správným kritikem, který by ho dokázal brzdit, její obdiv ho naopak podporoval. "Ona opravdu za to nemohla a snad byla upřímná a líbilo se jí to..." připouští Helena Koželuhová. Čapkovým životem prošlo málo žen, milostné vztahy by nevydaly ani na prsty jedné ruky. V obecném povědomí je svázaný prakticky s jediným jménem - Olga Scheinpflugová. Seznámili se, když jemu bylo třicet a jí sedmnáct. Okouzleně jí nabídl Mimi v Loupežníkovi. Vstup Olgy do Čapkova života přivítali jeho blízcí, mírně řečeno, s rozpaky. "Olinka byla nesporně velmi nadaná herečka," připustila později jeho neteř Helena Koželuhová, ale zároveň shrnula obavy, které první Olžina návštěva u Čapkovy maminky vyvolala: "Se svou trochu příliš velkou hlavou, trochu příliš širokým obličejem a trochu krátkýma nohama nemohla být krasavicí, ale byla svěží, měla krásnou pleť i vlasy a bylo to opravdu hezké děvče. Po Karlově líčení jsem byla připravena, že uvidím zlomeného, utlačovaného, nemocného a něžného tvora, ale nic takového se nestalo. Přes svou únavu hýřila Olga temperamentem a humorem a stěží pustila někoho ke slovu. Byla opravdu roztomilá, ale její objevení jen potvrdilo rodinný předsudek. Má-li tolik temperamentu, když je nemocná, jak asi vypadá, když je zdravá, ptaly jsme se s hrůzou. S takovou ženou by přece Karel nemohl mít ani chvilku klidu. Jak by mohl pracovat? Je slabý a křehký, jak by měl i zdravotně stačit jejímu elánu?"

O tom, proč se daly dohromady dvě tak rozdílné osobnosti, se stále spekuluje. Možná nejblíže pravdě bude žensky moudrá a už citovaná Helena Koželuhová: "Není divu, že se Olga stala ženou jeho života. Mnohé ho u ní jistě zaráželo a leccos snad i uráželo, ale tento součet drobností nevyvážil svou záporností její klady. Bože můj, vždyť je to sama příroda se svou živelností a naléhavostí. Kdo z vás dokáže být jako gejzír, uragán a povodeň? Ty se také neptají na cestu a prorazí ji samy. V tom je jejich velikost a krása. Že s sebou rvou kamení a rmut, to je síla." Podlehl ten nepřekonatelný fejetonista, vtipný povídkář, prozíravý novinář a vzdělaný esejista svůdnosti svých divadelních a románových námětů právě vedle Olgy víc, než bylo zdrávo?

Důvěřuj mi

Peripetie vztahu Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka jsou i nejsou příliš známé. Před svatbou spolu chodili patnáct let, ale vzali se až v roce 1935. Jeho rozčarovaní sourozenci se o tom dozvěděli z novin. Proč tak dlouho odkládané manželství? Vina se obvykle přičítá Čapkově nemoci. Od mládí trpěl vápenatěním páteře, postupně mu srůstaly obratle a hrozila mu naprostá nehybnost. Jakou kvalitu intimního soužití jí tak mohl nabídnout? "Nemohu překročit kruh, který příroda kolem mě opsala," vyznal se v jednom z dopisů. Když se pak nemoc jakoby zázrakem zastavila, začal Čapek o sňatku znovu vážně uvažovat.

Znalci jeho života ovšem připouštějí, že důvod, proč dlouho váhal, mohl být ještě jiný. Jedna z poněkud pikantních verzí připomíná, že krátce po seznámení s Olgou Čapek potkal studentku Věru Hrůzovou a podle dochované korespondence krátký čas vedl "dvojí román' (jak to nazval jeho životopisec Oleg Malevič). Ale zatímco Věře napsal: "Jediná věc v životě má cenu: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost," s Olgou si takové zábrany nekladl. Z dopisů, které jí psal v srpnu 1921 z Trenčianských Teplic, se zdá, že Olga otěhotněla. A protože ji právě v těch dnech Karlův otec jako lékař upozornil, že syn se ze zdravotních důvodů oženit nemůže, rozhodla se pro potrat.

Čapek se ji snažil dopisem přesvědčit: "Já nesvoluji, abys něco udělala, slyšíš? Já, pokud ti na mně záleží, zapovídám Ti každý takový pokus... Beru celou věc na sebe... máš mně naprosto důvěřovat... Těším se na odpovědnost a starost, kterou vezmu na sebe..." Když se dověděl, že už to vyřešila, reagoval velmi emotivně: "...budiž, stalo se, nyní Tě nechci kárat, jak bys snad zasloužila... Co jsi to učinila! Co jsem já učinil! To druhé leží na mně jako mrak. Nikdy už to nenapravím. I mně tím končí jakési dětství."

Idylka

Dramatický prožitek vztah těch dvou zřejmě změnil. Svázal je i oddálil, smísil lásku, závislost, uhýbání i nátlak, u Olgy s příměsí hysterie. Nakonec - jako v milované Olžině červené knihovně - se přece jen vzali. A byli šťastni. Připouští to ve svých pamětech i Čapkova sestra Helena, která jinak rodinnou nevraživost vůči Olze sdílela. Čapek omládl, rozkvetl, s čerstvou energií reagoval svými dramaty na hrozbu, která se šířila Evropou. Od svatby napsal mimo jiné právě Válku s mloky, Bílou nemoc, První partu, Matku. Jako by ho Olga nabila silou.

V půvabném dokumentu Obsluhovala jsem Karla Čapka, ve kterém Helena Třeštíková zachytila vyprávění spisovatelovy hospodyně Alžběty Motlové (uvede ČT 2 ve čtvrtek 25. prosince v 18,05, což je mimochodem hodina Čapkovy smrti), si dnes devadesátiletá paní vybavuje Olgu Scheinpflugovou s velkým potěšením: "Byla ohromná, byla s ní legrace, nasmáli jsme se s ní..." Alžběta, Čapkem něžně jmenovaná Betka, Bedla, Bedule či Bedynka, skutečně vzpomíná na roky u 'pana doktora' jako na nejhezčí etapu svého života a nevyjímá z ní ani čas, kdy do rodiny přibyla plavovlasá herečka.

Po domě řádila foxteriérka Iriska, pan doktor se dopoledne rýpal v zahradě, odpoledne psal a večer chodil do redakce Lidových novin. Rád si dopřával českou kuchyni, jmenovitě bosáky se zelím. Služebnictvo zahrnoval laskavostí a lístky do divadel. V pátek vítal svoje pátečníky, výlučně mužskou společnost, ke které žádná žena neměla přístup, ba ani hospodyně Alžběta. Když Čapkovi dostali od švagra Josefa Palivce jako svatební dar do doživotního užívání venkovský dům Strž, Olga s Karlem to nadšeně přijali. Kdo by tušil, že manželství jim osud nadělil jen tři roky.

Někdo tu příliš mluví

Čapek byl dostatečně politicky vnímavý na to, aby pochopil, k čemu se koncem 30. let schyluje. Ferdinand Peroutka později vzpomínal, jak v deštivém srpnu 1938 navštívil se ženou Strž: "Když jsme večer seděli u večeře, ozval se ve tmě veliký praskot a když jsme vyšli ven, viděli jsme, že v té rozmoklé půdě se skácela prastará, snad stoletá vrba. Připadalo nám to nějak symbolické. Blížil se Mnichov, německá agrese, a my v tom pádu vrby viděli nějaké znamení. Zejména Čapek, který k tomu měl víc talentu než já."

Věčnou otázkou zůstává, proč Čapek neemigroval. Na Strž mu to dokonce osobně přijela nabídnout dcera Thomase Manna Erika, jako vděk za to, že když bratři Mannové museli utéci z Německa, Čapek jim tu velmi pomohl. Sám teď ale odejít odmítl. Nabízel se mu i další plán: se ženou oficiálně odletí na setkání PEN-klubu do Stockholmu, a pak už se uvidí. Čapek se dlouho zdráhal, neměl chuť žít a pracovat jinde, ale nakonec souhlasil.

Jeho sestra Helena pak vzpomínala, že už se přišel rozloučit. Z cesty ovšem sešlo, zabránilo tomu nejen ministerstvo zahraničí, které Čapkovým odmítlo povolit valuty a letadlo, ale i sám Čapek. Kdosi totiž tajně připravovanou akci vyklevetil. Ferdinand Peroutka tvrdí: "Všechno bylo ujednáno, ale jako obyčejně, poněvadž do tajemství byly zasvěceny také ženy, tak to vyšlo ihned najevo. A noviny začaly psát, že Karel Čapek je zbabělec, že chce utéci do Švédska. Čapek viděl, že musí zůstat. Nechtěl nést tu pohanu, že je zbabělec."

Kdesi v podtextu údajně leží, že ten, kdo příliš mluvil, byla nezadržitelně upovídaná paní Olga. Femme fatale? A tak se dál, štvaný veřejností, zakopával na Strži. Naposledy tam byl 8. prosince. V den, kdy zemřel, vyšel v Lidových novinách jeho poslední fejeton. Končí slovy: "Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane v Kentu! Grüss Gott, meine Heren! Grazia, signor! Á votre santé!"

(Český a slovenský svet, http://svet.czsk.net)