Únor 2004

Umlčený skandál

Zdeněk Jemelík

Lidstvo se přece jen civilizuje. Římští císaři si zajišťovali oblíbenost poddaných tím, že nechávali v cirku předhazovat lvům křesťany či vzájemně se zabíjet gladiátory. Moderní politici jsou humánnější a příležitostně předhazují davům sami sebe. Krev při tom neteče, zato občas trpí důstojnost politiků i publika. V našich podmínkách je římskému cirku nejblíže “novácký” Kotel, v němž politiky nešetří ani diváci, ani domina.

Jedním z nejčastějších hostů bývá ministr Gross. Jeho vystoupení jsou kouzelná díky celkem pravidelně je provázejícím větším či menším “úletům”. 8. ledna 2004 se mu zde nevedlo zrovna nejlépe. Vyslechl mnoho nelichotivých slov na adresu policie a účastníci mu dosti nešetrně připomněli jeden z více jeho personálních omylů – vyzdvižení Miroslava Antla do postavení náměstka policejního prezidenta. Hned na začátku se do něj pustila divačka, které leží na srdci spravedlnost pro našeho nejslavnějšího vězně, Jiřího Kajínka. A pan ministr přímo “perlil”. Především konstatoval, že divačka jedná ve shodě s Kajínkovým advokátem, který měl v ten den v Praze uspořádat schůzku, a z ní vyslat do “Kotle” pět nebo šest osob. Kupodivu ani jinak pohotová moderátorka ani diváci se ho nezeptali, zda nechává sledovat advokáta, jenž se připravuje k vystoupení proti policistům, kteří Kajínka usvědčili z vraždy. I když tomu v Kotli unikl, toto by měl pan ministr veřejnosti dodatečně vysvětlit, abychom věděli, na čem jsme, když tu a tam slyšíme zlé jazyky tvrdit, že se Česká republika díky jeho usilování pomalu ale jistě mění v policejní stát. Netuše, co zlého by mohly přinést již nejbližší dny, nechal pan ministr zazářit nejkrásnější “perlu večera” – projevil názor, že není možné, aby policejní domněnka o Kajínkově vině byla mylná, když se s ní ztotožnily soudy. I když názor o nezpochybnitelnosti policejních obvinění, potvrzených soudem, je mezi politiky oblíbený, ve své absolutní podobě, v které ho uplatňují, je zřejmě mylný: země s vyspělým soudnictvím, jehož vývoj nebyl narušen desetiletími diktatury, oficielně přiznávají určitý výskyt justičních omylů. Není důvod se domnívat, že právě u nás k přehmatům nedochází. Naopak lze předpokládat, že jejich četnost u nás je vyšší, protože pro krátkost času od listopadu 1989 je naše soustava vynucování práva stále ještě ve vývojové fázi odrůstání dětským střevíčkům. Ve skutečnosti musíme být vděčni, že zákaz trestu smrti nás chrání před nejhorším, jinak bychom aspoň v počtu justičních vražd předstihli USA, když už nám to nejde jinak.

Spíše lze položit otázku, zda pan ministr zmíněným výrokem projevil hlubokou naivitu, či zda vědomě klame davy. Stejně lze pohlížet na jeho “důvěrné” sdělení davu, že v souvislosti s touto kauzou má pochybnost o bezchybnosti postupu policie při vyšetřování Kajínkova útěku. Byl to vypočítavý tah: diváci jistě ocenili, že se právě jim pan ministr důvěrně svěřil s něčím, co dosud nikdo jiný neví, a přičetli mu to k dobru. Snadno při tom přehlédli, že důvody k pochybnostem se zrodily bezprostředně po dopadení Kajínka, takže se lze jen divit, že pan ministr potřeboval na prozření tolik času.

Zarážející ovšem je, že své pochybnosti zveřejnil: má to stejný účinek, jako kdyby vzkázal všem, kdo měli příležitost v dané kauze chybovat, že jim jde po krku a je tedy nutné rychle zamést stopy, pokud ještě někde nějaké zbyly. Dalo by se to případně interpretovat jako maření vyšetřování. Taková žvanivost u ministra vládnoucího policii skutečně překvapuje. Ale jinak tento výrok zapadá do řady Grossových “úletů” tohoto druhu, k nimž patřilo například předvídání výsledku soudního řízení proti Vladimíru Hučínovi nebo “prozrazení” korupce v Kanceláři prezidenta republiky.

Naivnost víry ve skvělé fungování policie a neomylnost soudů za několik dní potvrdila rovněž televize Nova. Televizní noviny dne 11. ledna přinesly dosti podrobnou zprávu o justičním omylu, jehož obětí se stal Jiří Brejcha, odsouzený za zločin manželů Stodolových k trestu šesti let odnětí svobody nepodmíněně. Soud samozřejmě “vařil” ze surovin, které mu dodali Grossovi nikdy nechybující skvělí hoši, jejichž vadnost neuměla prohlédnout zcela jistě dokonalá a papežsky neomylná dozorující státní zástupkyně. Za spojení Grossových výroků v Kotli a této zprávy vychází najevo, že tento ministr neví, jaká je skutečná situace v jeho resortu, natož aby měl správnou představu o stavu v propojeném resortu justice. Řídit znamená znát, neznat znamená odejít – aspoň to platí v zemích s vyspělou politickou kulturou. Je ale také možné, že pan ministr zná, ale nechce problémy svého resortu vidět, protože ví, že nemá sílu na to, aby čelil jeho chybování. Svědčí to o nenasytné touze po moci, spojené s neodpovědností vůči občanům, které panu ministrovi brání pochopit, že by měl následovat svůj někdejší vzor do lesů na Vysočině.

Na věci je pozoruhodná ještě jedna věc, která je snad ještě závažnější než všechny trapnosti Kotle dohromady. Ač je to k nevíře, “šťavnatou” skandální informaci o justičním a policejním zločinu, spáchaném na Jiřím Brejchovi, nepřevzal od Novy ani krvelačný Blesk, o ostatních seriozně se tvářících bulvárních denících nemluvě. Je to velké selhání novinářské obce, která v tomto případě hromadně podlehla autocenzuře v rozsahu, hodnému poměrů v době totality. Novináři mají přece povinnost upozorňovat veřejnost na selhání veřejné správy a zde jde o lapsus se skutečně tragickými důsledky pro postižené. Mlčet o něm je totéž jako uvolňovat cestu k dalším přehmatům policie, státních zástupců a soudů: co jim v tichosti prošlo dnes, zítra bezostyšně udělají znova. Je to zarážející: v této zemi neexistuje oficielní cenzura, ale zamlčení skandální informace působí dojmem, jako by zde byla. Veřejnost by se měla zajímat o mechanismy potlačování svobodného šíření informací, které zde s velkou silou působí, aby je zneškodnila dříve, než se probudí do nové totality.

Zmíněná záležitost vrhá na poměry v našich sdělovacích prostředcích zvláštní světlo. Ukazuje, že se i bez cenzury dokáží nějakými tajemnými postupy zorganizovat k totálnímu bojkotu informace, jejíž šíření by bylo některým složkám státní moci nepohodlné. Dokazuje to, že slogan o novinářích jako hlídacích psech demokracie má hodnotu tlachání do větru. Možná platí nebo platil jinde a jindy, nikoli v naší současnosti. Je škoda, že se média nedokáží stejně zorganizovat, když jde o informační bojkot komunistů. Kdyby jej soustavně uplatňovala v rozsahu, v jakém potlačila zprávu o tragedii Jiřího Brejchy a v jakém umlčují mimoparlamentní strany, neměli bychom mezi zeměmi, vstupujícími do EU, pochybný primát komunisty nejvíce zamořeného státu, přičemž by demokracie nebyla ohrožena.