Únor 2004

Neonacisté si mohou oddechnout.

Ondřej Kundra

Po osmileté bitvě v první linii odchází Ondřej Cakl do ústraní

Urostlý mládenec bije někde na rušném chodníku do obličeje staršího muže. Po chvíli se pod tlučeným člověkem podlamují kolena a tělo padá k zemi. Kamera běží dál. Zachycuje dav lidí míjejících výjev s bezvýraznou tváří, i útočníka kopajícího do míst, kde u schoulené siluety tušíme hlavu. Stop.

Dnes už je to jenom film, ale před čtyřmi lety se ta scéna na Václavském náměstí opravdu stala. Pražské neonacisty oslavující tady hokejové zlato z Nagana pobouřila snědá pleť jiného náhodného účastníka oslav, který útok přežil jen zázrakem a vážně poraněn. Díky videozáznamu nakonec násilí vyneslo hlavnímu útočníkovi sedm let kriminálu. Usvědčující záběry přinesl se svým monitorujícím týmem Ondřej Cakl (28) – zapálený lovec zdejších neonacistů, který už osm let bez ohledu na hrozby a strach dokumentuje zblízka jejich tvář. Teď si ale zdejší obdivovatelé Adolfa Hitlera mohou na čas vydechnout. Koncem roku totiž Cakl ohlásil, že kvůli únavě z opotřebování odchází do ústraní.

Strach a hnus nad Kozolupy

K dokumentaci zdejší neonacistické scény se Cakl dostal nečekanou přesmyčkou. Počátkem devadesátých let patřil coby mladý student stavební průmyslovky mezi pravidelné účastníky demonstrací šéfa republikánské strany Miroslava Sládka. „Líbilo se mi, jak vystupuje proti komunistům. Po několika mítincích jsem ale pochopil, že je to demagog a rasista, se kterým nechci nic mít,“ vzpomíná Cakl. „Taky si nešlo nevšimnout, že republikánské demonstrace přitahují rasistické skinheady, kteří pak vždycky v rozkurážení někoho zmlátili. A policie se tvářila, že to nevidí. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Že budu sbírat důkazy a předávat je médiím a policii, aby to nešlo zamést pod koberec.“

Zázemí pro své angažmá našel Cakl, mezitím už občanským povoláním stavební mistr, v roce 1993 v nevládní organizaci Host a poté v občanském sdružení Tolerance a občanská společnost, které založili lidé z někdejší Charty 77. Tam dostal kameru, se kterou začal objíždět a zachycovat neonacistické „akce“. Postupně pro toto poslání získal i desítku dalších dobrovolníků. Někteří z nich se vloudili přímo do neonacistického hnutí a vynášeli odtud rasistické časopisy, kompaktní disky a kazety neonacistických kapel určených svou otevřeností „jen pro členy“.

První velká akce, které se Cakl s kamerou zúčastnil, byl neonacistický sraz v roce 1996 v Kozolupech u Plzně. Do místní sokolovny se tenkrát sjelo osm set nácků z Česka i z ciziny. „Dostal jsem se s kamerou až pod okna hlavního sálu,“ vzpomíná Cakl. „Bylo tam nejdříve ticho. Pak stovky holohlavců naráz začaly skandovat: Sieg Heil! Z té hrůzy mě pořádně zamrazilo. Takovou demonstraci síly jsem totiž do té doby nezažil.“ Nejhorší zážitek na něj ale v Kozolupech teprve čekal: připravila mu jej policie, která v hojném počtu sraz „monitorovala“ také. „Vevnitř duněly ódy na vraždění židů a oslava Hitlera a já běhal venku od jednoho policajta ke druhému a ptal se, proč nezasáhnou. A oni mě jen odbývali, ať prý radši zmizím, že oni nic neslyší, a ať je neprovokuji.“

Cítím únavu a chci cestovat

Tuzemská neonacistická scéna je ve středoevropském regionu na počet obyvatel nejsilnější. K neonacistům se zde podle policejních statistik hlásí 7200 lidí – dvakrát víc než na sousedním Slovensku či v Maďarsku. Od roku 1990 zde neonacisté zavraždili dvacet tři lidí. Zatím poslední obětí byl před dvěma lety svitavský občan Ota Absolon, za jehož vraždu poslal soud loni na sedmnáct let za mříže Vlastimila Pechance. „Jestliže před několika lety šlo neonacistům o to, že si společně zahajlují a dojdou na koncert, dnes by nejraději chtěli proniknout do politického systému a mít větší vliv na společnost,“ říká Cakl. „Zatím se jim to ale moc nedaří, protože jsou rozděleni do různých skupinek, které mezi sebou bojují o vliv.“ Ačkoli se po pádu Sládkových republikánů dosud neonacistům nepodařilo založit politickou stranu, která by měla větší podporu veřejnosti, jisté je jedno: jejich hnutí se během let dobře zorganizovalo. „Dnes mají díky internetu čilé kontakty s německými, britskými a americkými kolegy a hustou síť distributorů, kteří zájemcům poštou dodávají nahrávky a časopisy s rasistickou tematikou,“ říká Cakl.

Ačkoli před dvěma lety vyhlásil ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD) po sérii velkých srazů v Kolešovicích u Rakovníka, Doubku u Říčan a Senohrabech neonacistům „nulovou toleranci“, podle Cakla je praxe po dvou letech jiná. „Po pár měsících zesílených policejních aktivit se všechno vrací do starých kolejí,“ říká dokumentarista. To se ukázalo i loni v listopadu na neonacistickém srazu ve Vehlovicích u Mělníka. Zatímco policisté nechali akci bez problémů proběhnout, protože „nic neslyšeli“ a šlo o nezávadný soukromý podnik, Cakl se svými dobrovolníky přinesl jiné svědectví: sborové a de facto veřejné vzývání nenávisti a volání po novém holocaustu, skandovaný řev „vypalte synagogy, vyhlaďte ghetta“. Teprve po zveřejnění Caklova záznamu v médiích začala policie vehlovický sraz váhavě vyšetřovat – v současné době předvolává k výslechům přítomné neonacisty. Caklovo osmileté angažmá se bezesporu přičinilo o to, aby tady neonacistické řádění neprocházelo jeho původcům úplně bez potíží. Na pomyslné „pažbě“ jeho monitorovací skupiny je spousta zářezů. K těm nejdůležitějším patří už v úvodu zmíněný sedmiletý trest pro obávaného pražského násilníka Františka Sobka nebo právě probíhající trestní stíhání za propagaci fašismu, které Caklova kamera přivolala na vůdce zdejší neonacistické scény z organizace Národní odpor. Po osmi letech této práce se ale Ondřej Cakl cítí zcela opotřebován. „Už to nechci dělat, cítím únavu a propadám stereotypu,“ říká. „Ztratil jsem pro tu práci motivaci a bez ní se to nedá dělat na sto procent. Rozhodně ale neodejdu dřív, než si budu jistý, že v tom bude někdo pokračovat.“

(RESPEKT)