Únor 2004

Anděl strážný aneb Chvála cestování

Vlastimil Marek

Dnes už málokdo vzpomíná, jak složité bylo cestování. Přísliby, doložky, odvolání. Když jsem počátkem roku 1989 dostal pas a chtěl po letech vycestovat (StB začala otravovat ne mne, ale organizátory mých přednášek či koncertů), snad na delší dobu, koupil jsem si letenku do Amsterodamu. Na letiště jsem dorazil raději o dvě hodiny dříve, abych „jim“ dal šanci. Prohledávali mne tři hodiny a zabavili mi opět pas. Později jsem se dověděl, že na tzv. doložkách bylo tajné číslo, které předem určovalo, koho pustit a koho ne - tedy že to celé byla jen obvyklá estébácká habaďůra. Letenku nechali propadnout a pak mi zabavili pas.

Půl roku jsem psal a odvolával se a pas opět vybojoval. Druhý pokus se konal v říjnu 1989. Večer před odletem jsem měl ještě poslední pořad (pouštěl jsem nejnovější hudbu new age a povídal o tom, co se děje ve světě). Po skončení za mnou přišla mezi jinými nadšenými posluchači i jedna dívenka a vnucovala mi coby dárek takovou tu malinkou jakoby staniolovou figurku andělíčka, co se věší na vánoční stromeček. Já to nechtěl, ale pak jsem podlehl a figurku si vzal s tím, že ji tam v cizině někomu potřebnému předám.

Na letiště jsem dorazil s andělíčkem v kapse o tři hodiny dříve, abych „jim“ opět poskytl dost času na prohledávání. Jenže v okamžiku, kdy jsem uniformě za sklem podával pas, zhasla všechna světla v hale. Ve velmi slabém světle nouzového osvětlení příslušník pasové služby chvíli mžoural do mého pasu, pak se zeptal, kam letím, já řekl, že do Amsterodamu, on chvíli váhal, ale pak mi dal razítko a mávl rukou. Prošel jsem, odbaven, do další haly a světla se rozsvítila.

V Amsterodamu jsem strávil dva měsíce a andělíčka věnoval jednomu postiženému dítěti. Přestože mne úřady ujistily, že mi okamžitě dají politický azyl (měl jsem s sebou některé dokumenty, dosvědčující mé politické věznění a odsouzení), čekal jsem. Koukal na CNN a reportáže z Prahy a Berlína (slavná zeď se hroutila), a když se nic nedělo, rozhodl jsem se i přes zoufalé lomení rukama přítele Wima vrátit se do Prahy. Vrátil jsem se 16. listopadu 1989.

Vždy jsem záviděl cestovatelům. V roce 1979 jsem, po dvou letech příprav, desítkách odvolacích dopisů a vítězství v japonské konverzační soutěži, dostal povolení jet na 60 dnů do Japonska. Změnilo mne to na celý další život. V rámci tehdejšího cyklu přednášek pro Jazzovou sekci, a zvláště pak po roce 1989, jsem pak systematicky povzbuzoval všechny, ale především mladé, aby cestovali.

Vyprávěl jsem, jak je důležité cestovat. Ne s cestovní kanceláří, ale sám. Alespoň dva tři měsíce žít jinde, jinak. Poznat cizí kraje, mentalitu, kulturu. Poznat sebe. Vyprávěl jsem, jak jsem si dělal soukromý průzkum a zjistil, že prakticky všichni (slavní) mužové a ženy, kterých jsem si vážil, strávili v dobách svého mládí půl roku někde v cizině.

Před několika lety požádal tehdy patnáctiletý syn přítele svého tatínka o nějaké peníze na prázdniny. Otec vytáhl furiantsky padesátikorunu a se slovy „a teď tě nechci dva měsíce ani vidět“ si myslel, že je to tím vyřízeno. Hoch zmizel a během dvou měsíců přišly dvě pohlednice ze Španělska. Když se vrátil, vrátil otci ušetřenou dvacetikorunu. Domluví se třemi jazyky a má kamarády po celé Evropě.

Tohle je přesně ten způsob, jakým by mladí měli cestovat. Peníze, trasa, přípravy nejsou důležité. Mladí mají své anděly strážné - odvahu, mládí, drzou naivitu.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)