Únor 2004

Jak vám jdou biologické hodiny?

Jaroslav Petr

Teenageři bývají ráno ospalí, bez problému ale vydrží nespat večer; u starých lidí je tomu naopak

Jen málokdy hlídáme vteřinovou ručičku s větší pozorností než o silvestrovské půlnoci. O biologické hodiny, skryté uvnitř našeho těla, pečujeme ovšem méně pozorně. Jejich špatná funkce nám přitom může dost zkomplikovat život. Obvykle nám na nějaké té sekundě či minutě nesejde. Hodinové prodlevy nám už ale dovedou pokazit náladu. A to se zdaleka netýká jen hodinek na našem zápěstí. Největší problémy nastanou, když se nám zpozdí či naopak předběhne vnitřní biologická časomíra.

Skřivani a sovy

Únava, nervozita, podrážděnost - taková bývá daň za probdělou noc. Přitom nemusí jít jen o následky bouřlivých silvestrovských oslav. Mnoho lidí pracuje na nočních směnách. Strojvůdce, lékař nebo obsluha velínu atomové elektrárny prostě usnout nesmí. Někteří lidé však neusnou, ani když jim v tom nic nebrání. Oběti vzácné dědičné choroby označované jako DSPS (syndrom oddálené spánkové fáze) hýří aktivitou celou noc a potřebu ulehnout pociťují až kolem páté hodiny ranní. Zcela opačné problémy pronásledují pacienty s dědičným syndromem urychlené spánkové fáze (FASPS). Ti mají svou "soukromou půlnoc" posunutou na biologických hodinách do doby, kdy děti usedají před televizní obrazovku k večerníčku. V jednu ráno už jsou čilí jako rybička, zato pozdě odpoledne neudrží víčka.

Roli pomyslného ozubeného soukolí našich vnitřních biologických hodin plní zhruba desítka genů. Některé oběti syndromu FASPS mají narušen gen Period2, opačně postižení pacienti se syndromem DSPS zase vykazují odchylky v genu Period3. Tento gen má zřejmě posouvání ručiček biologických hodin "v popisu práce". Podle genetika Malcolma von Schantze z University of Surrey v britském Guilfordu rozhodují varianty genu Period3 o tom, zda patříme ke "skřivanům", kterým nedělá problém ranní vstávání, a nebo jsme ponocující "sovy". Chorobné stavy jako je DSPS nebo FASPS mohou být podle von Schantze jen extrémními projevy celkem přirozené variability v nastavení biologických hodin.

Škola od sedmi nemá smysl

Není náhoda, že mladí lidé zvládají "noční jízdy" relativně bez potíží. Kromě jiného se na tom podílí i skutečnost, že teenageři mají vnitřní biologické hodiny přirozeně posunuty. Jsou proto aktivnější v pozdější denní době. S odvrácenou tváří svého denního rytmu jsou konfrontováni, když mají ráno brzy vstát.

Německý odborník na biologické hodiny Till Roenneberg z mnichovské univerzity proto nepovažuje za dvakrát šťastné, že vyučování ve školách začíná už v osm ráno. "V některých německých školách se začíná učit dokonce už v sedm, což rozhodně není dobře. Takhle brzy ráno není mládež dvakrát čilá," tvrdí Roenneberg. Podle japonských vědců může mít na chod biologických hodin mládeže neblahý vliv i čas strávený po nocích v zářivě osvětlených obchodech a zábavních centrech.

Ve stáří nás naše biologické hodiny nutí spíše ke "skřivánčímu" životnímu stylu. To je přirozený jev, do něhož však může dramaticky zasáhnout vážná nemoc. Lidem postiženým Alzheimerovou chorobou odumírají v mozku i nervové buňky center pro vnitřní biologickou časomíru a jejich denní rytmus spánku a bdění se rozladí. Obvykle hýří největší aktivitou v noci, když jejich blízcí usínají. To se neobejde bez komplikací. "Většina pacientů s Alzheimerovou chorobou se nedostává do ústavní péče kvůli zhoršené paměti, ale proto, že je jejich rodiny nemohou sledovat při jejich nočních toulkách," říká Eus Van Someren, který se výzkumu tohoto problému věnuje v amsterdamském Ústavu pro výzkum mozku. Van Someren si zahrál na "biologického hodináře". Místnosti, kde tráví přes den svůj čas pacienti s Alzheimerovou chorobou, vybavil silnými osvětlovacími tělesy, jejichž jas se vyrovná slunečnímu svitu za letního dne. Silné světlo posunulo ručičky biologických hodin pacientů k normálu. Nemocní dokonce lépe spali a měli o poznání lepší náladu.

Pilulky proti časovému posunu

"Světloléčba" by mohla pomoci lidem pracujícím v nočních směnách. Ve spolupráci s Tillem Roennebergem je ve své wolfsburgské továrně zkouší například automobilka Volkswagen. Vedení koncernu dalo namontovat v některých částech továrny velmi silná osvětlovací tělesa a doufá, že tak sníží únavu dělníků a techniků v nepřetržitých provozech.

Japonský odborník na poruchy spánku Kazuo Mishima je přesvědčen, že silné denní světlo pomáhá starším lidem v boji s nespavostí. V experimentech prováděných na dobrovolnících z řad důchodců zjistil, že čím silnějšímu světlu jsou uprostřed dne vystaveni, tím lépe jim fungují vnitřní biologické hodiny. Mnohým seniorům ulevila polední dávka silného světla od úmorné nespavosti. Podle amerického psychiatra Davida Harpera se mohou potíže starých lidí s biologickými hodinami prohlubovat také díky tomu, že žijí v domech s nedostatečným osvětlením a málokdy se dostanou ven na slunce.

Ve srovnání s těmito potížemi jsou následky probdělé silvestrovské noci celkem zanedbatelné. Z nevyspání se obvykle rychle vzpamatujeme a denní rytmus si dáme zase do pořádku. Větší obtíže provázejí pasažéry dálkových letů napříč několika časovými pásmy, zvláště když podobné cesty podnikají hodně často. Cestovatelovy vnitřní hodiny ukazují poledne, jež právě odbíjí v jeho domovině, a on přitom vystupuje z letadla do pozdního večera. Má celkem slušnou vyhlídku, že dlouho do noci neusne a ráno nebude k probuzení. Může si ale pomoci tabletkami melatoninu, které spolkne před ulehnutím na lůžko. Tento hormon vylučovaný v noci v mozku malou žlázou zvanou šišinka je jednou ze základních molekul řídících chod našich vnitřních hodin. Tableta může momentální výpadek v jeho produkci do určité míry nahradit.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)