Únor 2004

Abyste neskončili jako Saddám.

Zbyněk Petráček

Tma a mlha nad zakázanými zbraněmi v lotrovských státech se projasňují

Když Libye před Vánocemi oznámila, že dává mezinárodní kontrole k dispozici svůj program zakázaných zbraní, dalo se to brát jako vrtoch podivínského diktátora Muammara Kaddáfího. Ale během dalších dvou týdnů projevily tu či onu míru vstřícnosti další „lotrovské státy“. Do Severní Koreje přijeli minulé úterý američtí inspektoři, aby si sami prohlédli jaderný areál v Jongbjonu. Írán se opatrně chystá na podobný dialog se Spojenými státy, jaký už funguje s Evropskou unií – výsledkem byl říjnový souhlas Teheránu s kontrolami OSN v jeho nukleárních zařízeních. A rovněž Sýrie otevřeně hovoří o svém programu zbraní hromadného ničení.

Že by se tito představitelé „lotrovských států“ zalekli Saddámova osudu? Tak jednoznačně to nevypadá. Jejich vstřícnost skrývá různé vedlejší úmysly, které si zaslouží rozebrat zvlášť, ale celkově lze říci, že situace se projasňuje. Vidíme určitý paradox. Válka proti Iráku Saddáma Husajna byla odůvodňována hrozbou zakázaných zbraní. Žádné se tam sice nenašly a minulý čtvrtek (08. 01. 2004, pozn. red. CS-magazínu) USA stáhly z Iráku na čtyři sta svých inspektorů, ale situace na poli zakázaných zbraní obecně ve světě je dnes průhlednější než před rokem.

Pákistán – spojenec s otazníkem

Událostí posledních dnů a týdnů jsou především výsledkem drobné a pečlivé práce, která pomáhala poskládat mozaiku informací kamínek po kamínku, teď pouze ve svém souhrnu ve světovém tisku publikovanou. Je Pákistán skutečným spojencem USA a Západu ve válce proti terorismu? To je kruciální otázka už od 11. září 2001. Při tažení v Afghánistánu spolupracoval, ale teď se veřejně ukazuje, že – bez prokázaného vědomí vlastních úřadů – dodával do podezřelých zemí technologie zbraní hromadného ničení. Vyšlo najevo, že odstředivky, které Libye používala v rámci svého jaderného programu pro výrobu obohaceného uranu, pocházely z dodávek z Pákistánu. Je známo, že Libye coby ropná mocnost pomáhala už před třiceti lety financovat pákistánský jaderný program – s cílem dopomoci k „muslimské atomové bombě“. Po 11. září se pákistánský prezident Parvíz Mušaraf coby spojenec Ameriky sice zavázal, že zkrotí obchod s podobnými technologiemi ze své země. Jenže lodní zásilka, zachycená již v říjnu italskou lodí, dokládá opak.

Spojené státy a Británie odmítly veřejně označit Pákistán za zdroj této technologie. U lodních zásilek je skutečně obtížné vystopovat přesný zdroj. Koneckonců komponenty této dodávky byly vyrobeny v Malajsii a zachyceny byly v Dubaji. Proto také v novinách citovaný „vysoký úředník Bushovy vlády“ řekl: Technologie obohacování uranu je dostupná i na černém trhu. Tvrdit, že do akce byla zapojena vláda prezidenta Mušarafa, je jako říci, že americký drogový dealer chycený na hranicích pracoval pro vládu ve Washingtonu.

Jistě, důkazy, které by obstály před soudem, jako vždy scházejí. Ale podezření ohledně šíření zakázaných zbraní nejsou krmena důkazy tohoto typu – nestojí na presumpci viny. Vyvrátil někdo hodnověrně tvrzení, že Pákistán spolupracoval ve výhodném barteru se Severní Koreou? (Islámábád dodával před lety Pchjongjangu jadernou technologii a oplátkou dostával raketové nosiče na bázi ruských scudů, čímž ušetřil čas i peníze ve srovnání s Indií, která si nosiče vyvíjela sama.) Nynější inventura Pákistánu vypadá zhruba takto: hrozba této země nespočívá hlavně v tom, že sama vlastní jaderné zbraně, ale spíše v tom, že se z ní šíří příslušné technologie.

Severní Korea není Írán

Severní Korea se nabízí hned poté. Ještě 1. ledna napsaly The New York Times na adresu možné libyjské inspirace Kim Čong-ila: „Náznaky podobné změny v Severní Koreji nejsou k dispozici, neboť Kim Čong-il si podle všeho vzal z irácké války zcela jiné poučení. Při pohledu na to, jak se irácký vůdce stal vězněm, Severní Korea dospěla k závěru, že nejlepší ochranou vůči Americe je jaderný arzenál, čím větší, tím lepší.“ Jenže už následující den Severní Korea prohlásila, že do svého jaderného centra vpustí americké inspektory. A v úterý 6. ledna – zhruba měsíc poté, co Pchjongjang oznámil možný jaderný test – se tam skutečně objevili. Že by repríza Libye? Ne tak docela.

Severní Korea už podle amerických zpravodajců vyrobila jednu až dvě atomové pumy a de facto se tak zapojila – zatím bez pokusného výbuchu, což by ji řadilo po bok Indie a Pákistánu – do jaderného klubu. Právě to ji odlišuje od Íránu. V médiích to výstižně zhodnotil Gary Samore, vysoký činitel Mezinárodního institutu pro strategická studia v Londýně a někdejší člen americké Rady pro národní bezpečnost za Billa Clintona: “V případě Severní Koreje je libyjský model nerealistický. Není pravděpodobné, že by Pchjongjang vyměnil svůj arzenál zakázaných zbraní za lepší vztahy”. (Koneckonců sama Severní Korea nabídla pouze zmrazení svého jaderného programu, a to výměnou za bezpečnostní záruky a humanitární pomoc.) Naproti tomu v Íránu, který dosud k jaderné bombě nedospěl, je diplomatické řešení možné. „Přinejmenším lze dosáhnout určitých limitů,“ říká Samore.

Sýrie podle sovětského vzoru

Sýrie se ke svému programu zakázaných zbraní přihlásila minulé úterý (06. 01. 2004, pozn. red. CS-magazínu), když to tamní prezident Bašár Asad na rovinu přiznal v rozhovoru pro britský Daily Telegraph: „Sýrie má právo bránit se tím, že si opatří chemické a biologické zbraně.“ Takové v zemi už jsou, jak v téže době prozradil holandskému listu De Telegraaf syrský žurnalista Nizár Nadžúf, jenž ze své vlasti uprchl, nyní umírá na rakovinu a nemá co skrývat: ve městě al-Bajdá u Hamy jsou tunely, součást podzemní továrny vybudované Severokorejci, kde Syřané vyrábějí své scudy a skladují irácké chemikálie i rakety. Ve vesnici Tal Snan u Salamídži jsou důležité součásti iráckých zakázaných zbraní. A tak dále.

Těžko posoudit, co odpovídá přesně realitě. Důležitější je motivace Syřanů – a nejenom jejich – k otevřené řeči o zakázaných zbraních. Již v prosinci se shodli Asad s egyptským prezidentem Mubárakem na tom, že celý Blízký východ by měl být vyhlášen bezjadernou zónou. A to je jádro pudla. Je to jeden z nejsofistikovanějších argumentů, neboť jeho logika v sobě skrývá velký podraz. Když už se má zbavit jaderných zbraní kdejaký „lotrovský režim“, proč ne potom také Izrael, o němž je známo nejméně třicet let, že je vlastní? Těžko proti tomu něco namítat, ale… Jako by byla důležitější aritmetická proporce hlavní než to, jak se státy chovají. Jenže právě tato logika připomíná dvacet let starý program Sovětského svazu, když se demonstrativně vzdal možnosti prvního jaderného úderu. Samozřejmě, proč ne, měl-li drtivou převahu v konvenčních zbraních, takže mohl bez použití atomové bomby západní Evropu kdykoli převálcovat tanky. Jenže tato logika zamlžuje rozdíl mezi jadernými zbraněmi jako hrozbou (Írán) a jako deterentem, odstrašením (Izrael). Hrozil snad někdy Izrael nějakému státu či národu, že ho zničí či jeho občany nažene do moře? A naopak: existoval by vůbec ještě dnes, kdyby jaderné zbraně neměl? Má je ze stejného důvodu jako západní svět za studené války – aby nemusely být použity. De facto je tehdy měl ze stejného důvodu i Sovětský svaz. Ale „lotrovské země“ takové skrupule nemají.

Samotné zbraně nehrozí

Válka proti světovému terorismu pokračuje, byť ne tak spektakulárně jako před dvěma lety v Afghánistánu či loni v Iráku. Právě teď otevřela diplomatickou frontu, nicméně jasnější pohled na zakázané zbraně nemusí automaticky vést k jasnějšímu rozlišení dobra a zla. Nebyla prokázána přímá úměra mezi počtem jaderných hlavic té či oné armády a její agresivitou. Spíše lze spojit s agresivitou toho či onoho režimu jeho ideologičnost.

(RESPEKT)