Únor 2004

Příroda versus krajina.

Jan Zrzavý, Martin Konvička

Rekultivace jako biologický atentát

O ekologické krizi se tradičně víc mluví, než ví. Lidé si navíc pod tímto pojmem obvykle představují ohrožení abstraktního globálního ekosystému, nikoli reálné nebezpečí zániku rostlinných a živočišných druhů, jejichž cena pro nás tkví nikoli snad v tom, že by udržovaly ekosystémy v chodu, ale v tom, že prostě jsou.

Kam zmizeli motýli

O tom, co reálně ohrožuje zdejší přírodu, mohou mnohé říci denní motýli. Už proto, že jde o skupinu živočichů úzce vázanou na měnící se přírodní podmínky a zároveň dokonale zmapovanou. Za posledních sto let vyhynulo osmnáct druhů denních motýlů, čili 11 % celkového počtu. Dalších 10 % je bezprostředně před vymřením a celkem 73 druhů, tedy více než polovina z dosud přežívajících, je ohroženo. Postihly-li obdobné ztráty i další bezobratlé – a naše znalosti jejich ekologie nám poskytují dost důvodů se domnívat, že ano – pak vymřelo nebo právě vymírá něco mezi desetinou a pětinou české fauny.

Co s tím? Máme snad zřídit ještě víc chráněných území a zavádět další omezení? Motýli jistě bezprostředně závisejí na svém prostředí, bez něj je chránit nelze, jenže většina lokalit s ohroženými motýly už chráněná je a další neexistují. Tristní situace motýlů tak naznačuje, že přírodu nechráníme málo, ale možná ji chráníme špatně. Asi největším překvapením pro ekologicky smýšlející laiky je, že druhy obývající “harmonickou krajinu” s loukami, poli, lesy a rybníky vesměs ohrožené nejsou. Skutečně ohrožení jsou zejména motýli, kteří v naší “harmonické krajině” nedokáží přežít: druhy specializované na ekologicky extrémní prostředí jako stepi, sutě, skály a písčiny, mokřady všech typů či extenzivní pastviny.

Mnohá dnes vzácná stanoviště totiž v minulosti vzácná nebyla. Stará středoevropská kulturní krajina bývala složitou mozaikou stanovišť, kde vedle polí, luk a lesů existovaly i nesčetné vypásané stráně, úhory, meze, mokřadla, okraje polních cest, písníky a drobné lůmky. Bylo zde zásadně méně lesů, které navíc vypadaly jinak než dnes: kdo ještě pamatuje pařeziny, křoviska mýcená každých 7–20 let, na nichž několik druhů motýlů bezprostředně záviselo? Chemizaci a melioracím pozdního socialismu předcházely mnohem hlubší rány, především exodus lidí a domácích zvířat z neúrodných oblastí, scelování pozemků za kolektivizace a hlavně neustálá obsedantní potřeba s krajinou něco dělat. Uspořádat ji a harmonizovat, zbavit ji všeho anarchického a neužitečného. Nejlépe vše neužitečné zalesnit.

Les jako zhouba

Záměrné zalesňování nelesních půd je asi nejvážnější hrozbou rozmanitosti naší přírody (bezprostředně ohrožuje 67 druhů našich motýlů). Navzdory představám totiž v uměle vysázeném kulturním lese nic zajímavého nežije. Ohrožení lesní živočichové potřebují buď prales, který se výsadbou smrkového remízu vyrobit nedá, nebo pařezinu nahrazující přirozená stanoviště raných vývojových stadií lesa, zarůstajících třeba požářiště.

Umělých produkčních i rekreačních lesů u nás v žádném případě není málo: nikdy v posledním tisíciletí nebyla naše krajina tak zarostlá jako dnes. Právě v nelesních, “stepních” stanovištích bylo možné donedávna často najít zachované zbytky přírody z doby ledové, kdy se u nás nevyskytovaly skoro žádné stromy. Staré glaciální stepi sice zanikly, ale mnozí jejich obyvatelé tu přežili v mozaice lesních a nelesních ploch, jež nikdy nepřestala existovat – mýtus panenského pralesa, do něhož vstoupil praotec Čech, je právě jen mýtem, což je nejlépe dokumentováno na stálé existenci mnoha původně stepních druhů šneků v poledové době. Člověk sice zemědělskou a pasteveckou činností krajinu dále otevřel a tím do ní vpustil další stepní (nyní už polní) druhy rostlin i živočichů z jihu či jihovýchodu, ale zdaleka ne každý obyvatel otevřených prostorů tu žil jenom pár tisíc let jako člověk.

Skutečným neštěstím tedy je, že vysadí-li se někde nový les, stane se tak na pozemku hodícím se k něčemu jinému. Tedy na některém z posledních fragmentů staré krajiny, jenž unikl intenzivnímu zemědělství. Podle oficiálních údajů přibývá na území republiky po roce 1920 v průměru skoro 33 čtverečních kilometrů lesa ročně, z toho drtivá většina na úkor sice drobných, ale ochranářsky nenahraditelných území. Média i ekologicky naladěná veřejnost zalesňování vítají coby pomoc přírodě a nevědomky tak schvalují ekologickou genocidu.

Mýtus o přirozenosti

Zdá se tak, že pokud ochranáři v něčem selhávají, pak nikoli v boji o chráněná území, ale v nedocenění možností, které se nabízejí mimo ně. Trpíme představou, že ohrožené druhy lze chránit jen v původních či přirozených prostředích. Je to představa zhoubná – protože přirozených prostředí mnoho nezbývá, nutně povede k vymizení většiny ohrožených organismů. Přitom příklad motýlů ukazuje, že mnohé druhy vcelku ochotně osídlují i biotopy zcela umělé. To, že ohrožené druhy mají žít v přirozených lokalitách, je významnou kulturní hodnotou ochranářů, ale mnohým ohroženým druhům na tom vůbec nesejde.

Motýlími ráji se stávají místa jako lomy, odkaliště elektráren, výsypky po těžbě hnědého uhlí nebo zářezy silnic a dálnic. Jako vedlejší produkt lidské činnosti tak vznikají stanoviště, kde mnohé ohrožené druhy žijí ve větších populacích než v původních prostředích. To vše ovšem pod podmínkou, že najdeme odvahu tyto lokality – pokud nejsou chemicky či jinak znečištěné – ponechat spontánnímu vývoji a odoláme nutkavé touze je rekultivovat, krášlit a zvelebovat. Lokalita osídlená kriticky ohroženým druhem není zdevastovaná – pouze uráží naše estetické předsudky o tom, co je a co není ta pravá příroda. Devastace se naopak dopustíme, jakmile takovou lokalitu zarovnáme, pokryjeme jílem a osadíme topolovou monokulturou nebo jetelotravní směsí. Za cenu ohromných investic vytvoříme biologickou poušť – a znovu ohrozíme druh, který se díky lomu či výsypce začínal vzpamatovávat z klinické smrti.

Ochrana přírody vůbec nemusí být v rozporu s jinými zájmy společnosti, spíše naopak. Postačí pouze zřídit podél dálnic – místo výsadeb zlatého deště – třeba kamenité úhory, možné stanoviště desítek druhů, a tím posílit potenciálně kladný ekologický účinek každé větší stavby, totiž rozrušení homogenního lesa. Bohužel, naší přírodě zdaleka neškodí jen známá “betonářská lobby”, ale i neméně zhoubná “lobby rekultivační”, živící se masovou produkcí anglických trávníků, stříbrných smrčků a dalších hezkých věcí.

Chvála sešlapávačů

Poučení z kauzy českých motýlů je prosté, byť kontraintuitivní: péče o pěknou krajinu je často v rozporu se zájmy ochrany přírody, ale i naopak (výjimku tvoří ochrana druhů obývajících prostředí, které se nám shodou okolností líbí). Paradoxními spojenci ochrany biodiverzity jsou tak často spíš turisté, cyklisté, offroadisté, rogallisté a jiní “sešlapávači”, nahrazující v dnešním světě archaické kozy a ovce, nikoli spořádaní mládežníci z ekologických organizací sázející stromky.

Uvidí-li někdo chuligány se sazeničkami smrčků v rukou někde na výsypce či dálničním náspu, udělá pro přírodu zdaleka nejvíce, pokud jim vlídně vysvětlí, že ničí poslední útočiště vymírajících druhů. Ohroženou přírodu nezachráníme tím, že ji zaženeme do rezervací obehnaných ekologickou pouští “harmonické krajiny”, ale tím, že ji naučíme žít s námi – a zvykneme si žít s ní.

(RESPEKT)