Únor 2004

Cikánka u oběda

Marek Švehla

Je pátek odpoledne a ze zadního vchodu jedné z hradeckých školních kuchyní vychází mladá štíhlá žena s vlasy staženými do culíku. Kožich s dlouhými chlupy na límci a rukávech má ještě rozepnutý a s igelitkou v ruce a kabelou přes rameno se trochu choulí před nárazem prosincového sychravého počasí. “Tak co vlastně chcete?” ptá se trochu nevrle. “Všechno už jsem to několikrát řekla a chtěla bych mít konečně klid.” Pozvání na kávu rezolutně odmítá. “Doma mě čekají tři děti a druh,” kroutí hlavou. “Jestli se mnou chcete mluvit, tak jedině v autě, když mě zavezete domů.” A ze zadního sedadla pak do startujícího motoru ještě prohodí: “Je to zvláštní. Vždyť se stalo jen to, co tady zažíváme celý život. A najednou je kolem toho takový rámus.” Třicetiletá žena se jmenuje Marcela Zupková a letos za velkého zájmu médií absolvovala spor, jaký v České republice dosud neproběhl: v lednu nedostala v Hradci Králové inzerované volné místo s písemným zdůvodněním, že je to kvůli jejímu romskému původu. Na podzim za to od stejné firmy dostala dvousettisícové odškodnění.

Původně žila Marcela s rodiči a sourozenci v pětitisícových Třebechovicích nedaleko Hradce Králové. Koncem 80. let nastoupila do normální základní školy. “Vysloveně jsem se tam trápila jako spousta jiných romských dětí přede mnou i po mně,” vzpomíná. “Ostatní se mě stranili nebo se mi smáli a já pořád brečela. Rodiče mě proto v páté třídě přeřadili do zvláštní školy, kde bylo hodně Romů.” To mimo jiné znamenalo dojíždět každý den šestnáct kilometrů do Hradce. Po základní škole nastoupila do učení na brusičku skla. Následoval ale předčasný odchod z učiliště, tři děti. Poslední dva roky pak hledání práce.

Až letos dvacátého ledna svitla naděje. Zašla na pracovní úřad a tam se dozvěděla, že kuchyň univerzitní jídelny hledá člověka k výdejům obědů. “Pro jistotu jsem té úřednici řekla, ať tam zavolá, abych neměla zbytečnou cestu,” vzpomíná na tehdejší sled událostí. Pracovnice firmy Akyma, která jídelnu provozuje, Eva Panochová, do telefonu zájem potvrdila a žadatelka o práci vyrazila. “Sotva jsem tam přišla, podívala se na mne a utrousila, že přece těm na pracáku jasně řekla, že cikánky nebere,” vzpomíná Marcela Zupková na chvíli, kdy plná naděje dorazila do jídelny. “Zeptala jsem se jí proč. A ona mi řekla, že by špatně vypadalo, kdyby cikánka vydávala obědy. Odpověděla jsem jí, fajn, tak mi to tady napište do papírů pro pracovní úřad.” A paní Panochová sedla a udělala to, čemu se jiní zaměstnavatelé v podobných situacích chytře vyhýbají – napsala: “Důvod nepřijetí: romský původ.”

Marcelu Zupkovou odmítli při hledání práce už několikrát a měla podezření, že kvůli barvě kůže, nikdy ale s takovou upřímností. Proto měl pro ni ten papír vysokou hodnotu. “Bylo mi jasné, že to, co mám v ruce, je něco,” vzpomíná, proč se po několika dnech rozhodla zajít do Hradeckých novin. “Bylo to poprvé, co takhle za mnou do redakce někdo z Romů přišel, a s podobným případem jsem se tady taky nesetkal,” říká novinář Petr Neckář, který s paní Zupkovou tehdy mluvil. Okopíroval si důkaz diskriminace, do kuchyně zavolal a paní Panochová vše zopakovala.

Nesuď a nebudeš souzen

Pak začalo pozdvižení. U Zupkových si podávali dveře štáby celostátních televizí a lidé z tisku. A po žurnalistech se přihlásili právníci. “Psalo se o tom v novinách a hned potom k nám volala nějaká romská poradkyně, jestli můžeme poradit, co dál, případně sehnat advokáta,” vzpomíná Pavla Boučková z pražské Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. “Navrhli jsme, že paní Zupkové zaplatíme zastupování v občanskoprávním sporu advokátem, s nímž spolupracujeme.” Do Hradce se asi po týdnu od prvních článků rozjel i tehdejší zástupce Evropského střediska pro práva Romů – Markus Pape. “Bylo mi jasné, že to je mimořádný případ a že by paní Zupková měla mít zkušeného právníka, který nemá místní vazby,” říká Pape.

Případ začala policie šetřit kvůli podezření z trestného činu, po měsíci jej ale odložila s tím, že se trestný čin nestal. Hodnocení tohoto kroku jsou různá. “To byla velká chyba,” říká Markus Pape. “Bohužel jsem ale nenašel právníka, který by chtěl závěr policie napadnout.” Pavla Boučková se dívá na krok policie chladně: “Vůbec mě to nepřekvapilo. Všechna naše minulá trestní oznámení diskriminace policie buď odložila, nebo změnila na přestupek. Občanskoprávní žaloba je nejlepší způsob, jak se hájit.” Případ šetřil také úřad práce s tím, že má možnost udělit pokutu za porušení zákoníku práce až do výše čtvrt milionu korun. Ředitel David Kafka ale nechce prozradit, jak případ uzavřel. “Je to chráněný údaj o individuální záležitosti. Nebyl to banální přestupek, k výši pokuty se ale nehodlám vyjadřovat,” trvá na svém Kafka.

Rozběhla se tedy občanskoprávní žaloba. “Z té kuchyně mi nabídli odškodné padesát tisíc, to jsem ale odmítla. S advokátem jsme se pak dohodli, že budu požadovat 250 tisíc, to je prý maximum, co můžu dostat,” vzpomíná paní Marcela. Citovaná Pavla Boučková k tomu říká: “Opakované odmítnutí přijetí do práce kvůli etnickému původu má katastrofální důsledky na sebevědomí. Je to osobní újma, která se musí odškodnit, je ale třeba přihlížet i k ekonomickým možnostem toho, kdo má platit. Tohle nám připadalo adekvátní.”

Případ se táhl do podzimu, kdy firma Akyma nabídla paní Zupkové odškodnění dvě stě tisíc korun a ona přijala. “Někteří Romové mi dnes vytýkají, že je to málo, že jsem měla jít k soudu a udělat z toho případ. Já to ale chtěla mít za sebou,” svěřuje se. Jedním z těch, kdo lituje rychlého konce, je i Markus Pape: “Rozhodně nechci paní Zupkové nic vyčítat. Jen jsem doufal, že z toho vznikne precedens, který by byl příkladem pro ostatní.” Pavla Boučková k tomu namítá: “Nepřijmout mimosoudní vyrovnání by bylo krátkozraké. Paní Zupková by tím popudila soud proti sobě. Proč by pak měl soud firmě ukládat placení nákladů za řízení, k němuž vůbec nemuselo dojít?”

Vzkaz od majitele

Lidé obeznámení s případem se nicméně shodují v tom, že firma Akyma z případu vyvázla dobře. Dvěma sty tisíci korunami si koupila klid a dál rozdává hradeckým vysokoškolákům obědy. “Je to nešťastný případ a dotýká se mě lidsky. Nijak se mě ale nedotýká jako kvestora univerzity, za niž jsem zodpovědný. Nejsou to naši zaměstnanci, nemáme s nimi nic společného,” říká kvestor hradecké univerzity Stanislav Klik. “O výpovědi jsme neuvažovali, proběhlo standardní vyrovnání. Ta firma musela zaplatit odškodné i pokutu pracovnímu úřadu, tím je to vyřešené.” Na rektorát podle pana Klika ani nedorazily žádné protesty studentů. “Není tu zase tolik možností, kam chodit na obědy, tak tam studenti chodí dál.”

Marcela Zupková už v březnu sehnala přes známé místo v další hradecké školní kuchyni, kde dělá stejnou práci jako měla dělat u Akymy – vydává obědy, uklízí nádobí a další pomocné práce. Za odškodné prý koupila něco dětem a zčásti i vybavila suterénní byt v jednom z hradeckých činžáků z padesátých let, kde s dětmi a druhem žije. “Když si už od dětství na tohle chování zvykáte, otupíte. Je to ale hrozné, nikdo, kdo to ponížení nezažil, si to neumí představit,” říká ke svému případu. “Je to tady pořád. Nedávno jela naše rodina na výlet autem. U jednoho motorestu jsme zastavili na parkovišti. A v tu ránu přiběhl číšník, ať prý jen jedeme dál, že majitel si nepřeje, abychom tam jedli. Tak jsme zase nasedli a odjeli.” Druh paní Zupkové je na tom teď s prací podobně jako ona sama před rokem. “Nedávno nastoupil jako řidič v Hradci do pekáren. Chodil tam na druhou hodinu ranní. Po třech dnech mu řekli, že je propuštěn. Kdyby se aspoň něco stalo, kdyby něco provedl, třeba přišel pozdě – ale ono nic,” říká paní Zupková. “Vůbec nevíme, proč musel jít.”

Jaký otisk tedy po sobě hradecká pře zanechá? “Příště si zaměstnavatelé dají pozor a nebudou tak hloupí, aby to psali na papír,” věští skepticky Marcela Zupková. “Určitě to bude mít vliv na chování soudů,” míní Pavla Boučková. “Je tu spor, který se nějak vyřešil, a to nelze při dalších žalobách opomíjet. Nebudou mít tendenci podobné případy zamítat.” Pokud jde o chování zaměstnavatelů, je paní Boučková zdrženlivější. “Jeden případ jejich chování nemusí změnit. Přitom diskriminace Romů na trhu práce je hodně rozšířená. Řada firem vlastně vůbec nepřemýšlí o tom, že by mohly přijmout Roma. Případ ale změní sebevědomí samotných žadatelů o práci. Už si nenechají úplně všechno líbit.” Podobně uvažuje Markus Pape: “Už jen zpráva, že někdo za jednu blbou poznámku musel zaplatit dvě stě tisíc, bude mít dobrý vliv. Firmy vidí, že tady existuje síla právníků a společenská poptávka po potrestání. Jistý zádrhel je v tom, že nebyla potrestána přímo paní Panochová.” To vadí i Marcele Zupkové. “Trest měl být větší. Štve mě, že si teď dál prodává obědy.” Eva Panochová se nechce k případu vracet. “Jsem ráda, že je to za mnou,” říká. “Přineslo mi to jen problémy.”

(RESPEKT)