Únor 2004

Můj kambodžský student a Pol Pot

Miroslav Rozehnal

Předevčírem byla středa, což je pro mne vždycky výjimečný den. Musím se totiž během dopoledne přemístit z Tchaj-pej až do Čung-li. To je ještě kus cesty za mezinárodním letištěm, tak zhruba padesát kilometrů cesty. Protože jsem zručný motocyklista (už mám na motorce najeto minimálně dvestě tisíc kilometrů) a umím jezdit tzv. hadím pohybem (překlad z čínštiny - znamená to kličkování mezi auty z pruhu do pruhu, kde je zrovna volno), trvá mi ta cesta zhruba hodinku. A to ještě dobrou polovinu z toho prostojím na červenou.

Jezdím do Čung-li učit do buddhistického institutu. Učím tam komparativní čtení indických a čínských buddhistických textů. Vždycky se studenty přečteme nějaký kus textu v indickém originále (v množství různých jazyků - od klasického sanskrtu, přes hybridní sanskrt, pálí až po gandharštinu) a přeložíme ho do moderní čínštiny. Potom čteme příslušné paralely v klasické čínštině, opět je překládáme do moderního jazyka a zkoumáme, kde se obě varianty liší.

Tato středa byla výjimečná. Hlavně proto, že byla poslední přednáška před letními prázdninami. Písemky už byly napsané a oznámkované, každý znal své výsledné známky na "vysvědčení". Atmosféra byla proto uvolněná, popíjeli jsme čaj, louskali buráky a povídali o všem možném. Jak už to tak bývá, řeč se stočila i na politiku. Bavili jsme se o komunismu, povídal jsem jim o svých zážitcích a zkušenostech. Všiml jsem si, že jeden že studentů, kambodžský mnich, stále pokyvuje hlavou, v očích maje mírně skelný pohled. A uvědomil jsem si, že tu vlastně máme mezi sebou člověka, který o komunistickém vraždění ví daleko víc než já z osobní zkušenosti. Hned jsem se ho začal dotazovat. Napřed se mu moc nechtělo, začal trhaně, bylo vidět, že se mu do minulosti příliš vracet nechce. Ale pak se rozpovídal a my se dozvěděli mnoho zajímavého.

Můj student byl v době rudokhmérské "revoluce" sice jen desetiletý chlapec, ale i tak to na něm samozřejmě zanechalo celoživotní následky. On sám ani jeho nejbližší rodina postižení nebyli, jak sám říkal, hlavně proto, že neměli vůbec žádný majetek, ani nikdy nechodili do školy. Stačilo ale, aby někdo uměl aspoň číst a psát anebo měl našetřeno pár peněz pro strýčka Příhodu - a už byl buržoust a šup s ním do lágru, kde ho v devadesáti procent případů "utloukli motykou", jak píše Rosťa. Většina jeho kamarádů a známých měla v rodině aspoň pár takovýchto lidí a takoví potom měli věru smůlu. Dál povídal, že jako rodina nesměli bydlet pohromadě. Ženy zvlášť, muži zvlášť a děti zvlášť. Všechen majetek odevzdat na hromadu (maně jsem si vzpomněl na soudruha Žižku) a kdo se odvážil nechat si byť i nějakou osobní blbůstku - víme, co se pak s ním stalo. A povídal dál a dál, když se dostal k nějaké obzvláštní nechutnosti, kdy jsme zalapali po dechu a zbledli, zasmál se vždycky takovým tím omluvným smíchem, při kterém se ústa smějí, ale oči zůstávají ledové a plně smutku.

Většinu fakt jsme znali, i když naštěstí ne z přímé zkušenosti. Co mne ovšem zaujalo, co jsem vůbec netušil, byly informace okolo Pol Pota. Podle onoho studenta, Pol Pot nebyl člověk. Ne ve smyslu, že by to byl snad vtělený ďábel nebo ufon. Pol Pot totiž prý bylo krycí jméno pro skupinu lidí, která celou tu slavnou "revoluci" vedla. Čili slovo Pol Pot by se snad správné mělo překládat jako ústřední výbor rudokhmérské komunistické strany. Kdo tam všechno byl se příliš neví. A ani se v tom nikomu nechce šťourat. Určitě se ale ví, že členem byl i současný ministerský předseda Hun Sen. Takže dovedeno do důsledku, tak ještě skoro třicet let poté Pol Pot vlastně dosud vládne v Kambodži.

No a pak už bylo pět hodin a lekce skončila. Buráky dojezené, čaj dopitý, prázdniny přede dveřmi. Tak jsme se rozloučili a popřáli si šťastné shledání opět v září a já jsem osedlal motorku a vydal se na cestu k domovu. A po cestě jsem tentokrát měl námět k přemýšlení: československo-kambodžské paralely. Ať si o nich každý popřemýšlí sám.

Nicméně jsem se hned v tu středu rozhodl, že o tom musím napsat. Což tímto činím.