Únor 2004

Odešel český novinář Jiří Loewy.

Petruška Šustrová

Celý život bojoval proti fanatismu

Nový rok 2004 začal pro českou novinářskou obec smutně: 1. ledna zemřel v německém Wuppertalu Jiří Loewy. Čtenáři Lidovek ho nemohli neznat, vždyť v LN vyšlo na pět stovek jeho článků, komentářů, poznámek a fejetonů. Jiří Loewy však nebyl jen jedním z mnoha přispěvatelů do jedněch novin, jeho osobnost, práce a osudy rozhodně tvoří podstatný kamínek v mozaice českého údělu ve dvacátém století.

Loewyho životopis vydá na román. Syn židovského otce ze Sudet (narodil se 13. července 1930 v Rumburku) brzy poznal, jak umí politika zasáhnout do života obyčejných lidí. V roce 1930 musela rodina uprchnout před Hitlerem do Prahy, a od září 1940 nesměl malý Jirka chodit do školy. Tento zákaz, který dítě napřed vnímalo jako báječnou svobodu, si vynahrazoval usilovnou četbou.

Nacismus

Za války však nebylo dost dobře možné uniknout jen do světa knih: stejně jako snad všechny ostatní židovské rodiny, i Loewyovi pocítili na vlastní kůži, co je to nacismus. Babička a dvě Jirkovy sestřenice zahynuly v koncentráku. Chlapec měl i vlastní, nezprostředkovanou zkušenost s tím, jak dokáže nenávistná ideologie lidi zfanatizovat. Už v Sudetech ho malí Němci honívali po ulici a v Praze potkával na ulici své spolužáky, kteří ho bez výjimky ze dne na den “přestali vidět”.

Pak přišel konec války – a patnáctiletý Jiří Loewy vnímal odvrácenou stranu vítězství nad nacismem. Viděl “odplatu”, která v Praze stíhala Němce, aniž by kdo zkoumal, zda se něčím provinili, viděl, jak fanatický dav mlátí německé ženy a děti. Viděl v Sudetech, jak vypadal tzv. divoký odsun Němců. Nikdy na to nezapomněl – a celý zbytek života se snažil své čtenáře přesvědčit, že nenávist, ať už je motivovaná rasově, národnostně nebo jakkoli jinak, nic dobrého nepřinese.

Komunismus

Chvilku to vypadalo, že se z Jiřího Loewyho stane novinář. Už za války napsal reportáž z dorosteneckého utkání ve fotbale, a předložil ji legendárnímu “sporťákovi” Josefu Laufrovi. Odpověď byla dvojznačná: “Kluku, máš talent. Rozhodně piš, ale slib mi, že nebudeš nikdy psát o fotbale.” Po válce Jiří nastoupil jako elév v sociálnědemokratickém deníku Stráž severu lidu v Liberci, ale práce mu vydržela jen do “vítězného” února 1948.

Jiří, sociálně demokrat po otci a dědečkovi, cítil v nové moci fanatismus, kterého se děsil a se kterým se nehodlal smířit. Nehodlal se smířit ani se zánikem strany, ke které se hlásil, a tak se zapojil do podzemní činnosti. Vyneslo mu to v osmnácti letech rozsudek na šest let vězení. Po anabázi vyšetřovací vazby prošel věznicemi na Borech a na Mírově a pak strávil tři roky v uranových dolech na Jáchymovsku. Propustili ho předčasně v roce 1953 – jako nevyléčitelně nemocného.

Naštěstí se ukázalo, že nemoc byla vyléčitelná, a tak si Jiří Loewy začal z trosek budovat nový život. V roce 1958 se v Praze oženil a v roce 1960 už byl znovu v redakci týdeníku Přást. Tam prožil šedesátá léta i postupnou liberalizaci kulturního a posléze i politického života, ale po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se rozhodl, že experimentů s totalitními režimy už zažil dost, a v roce 1969 emigroval do Rakouska a pak do německého Wuppertalu.

Sociální demokrat

Na svobodnější straně železné opony se Jiří Loewy mohl znovu zapojit do života sociální demokracie, které zůstal celý život věrný. Od roku 1975 byl v předsednictvu exilové ČSSD a nakonec jejím ústředním tajemníkem. Dvanáct let (od r. 1978) vydával její periodikum Právo lidu, kde poskytoval rozsáhlý prostor českým s slovenským autorům z celé politické škály – Právo lidu v jeho redakci nikdy nebylo uzavřeným sektářským plátkem. Všechnu tuto práci dělal ve volném čase, “na koleně”, svým “hlavním” – rovněž novinářským – povoláním přece musel živit manželku a dvě děti.

Po zhroucení komunismu vypadaly vztahy mezi “novými” domácími a exilovými sociálními demokraty všelijak, ale Jiří Loewy o tomto období mluvil s nechutí. Jeho nepřehlédnutelná noblesa mu bránila rozmazávat vnitrostranické spory na stránkách novin. Hlavně však jeho cílem nebyla stranická kariéra, nešlo mu o funkci a už vůbec ne o hmotné požitky. Dávno tvrdil, že na to, aby byl sociálně demokrat, nepotřebuje stranický průkaz.

“Postrádám určité džentlmenství k politickému soupeři a především kavalírství vůči ženám. To, co je český tisk schopen vyvádět s některými ženami, je hluboko pod úrovní. Neexistuje ani respekt vůči starším lidem,” řekl Jiří Loewy loni v únoru v rozhovoru pro LN o českém tisku. Měl pravdu - o to víc bude české novinařině tento noblesní gentleman chybět.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)