Únor 2004

Jiří Loewy, muž, kterému šlo věřit

Erik Tabery

První den nového roku přinesl smutnou zprávu – v německém exilu zemřel bývalý politický vězeň a novinář Jiří Loewy. Během krátké doby tak po Pavlu Tigridovi odešla už druhá významná postava české žurnalistiky. S Tigridem měl hned několik věcí společných – bojoval proti komunistické totalitě, žil v exilu a i po revoluci dokázal psát proti většinovému proudu.

Třiasedmdesátiletý novinář provokoval zdejší společnost v posledních letech především postojem k sudetským Němcům, protože zásadně odmítal jejich vyhnání na základě kolektivní viny. A ve svých textech připomínal osudy desítek tisíc sudetoněmeckých odbojářů, kteří dodrželi svůj slib věrnosti prvorepublikovému Československu a bojovali za něj. V zemi, kde většina politiků i obyvatel stále ještě vyznává komunistickou tezi „sudetský Němec = nacista“, nemohl takový názor nevyvolat podrážděné reakce. Loewy kritiky dráždil i tím, že jej nešlo vyřídit jinak oblíbenou nálepkou německého přisluhovače. Narodil se totiž do předválečné židovské rodiny, která právě kvůli německému nacismu musela v roce 1938 z domova v Sudetech utéci. A navíc řada jeho příbuzných pak zahynula v koncentračních táborech. Přesto na něj zdejší pravověrní jednou minulost dokázali vytáhnout. Když kritizoval zaujatost vládní historické knihy o sudetoněmecké otázce, napsali do novin autoři publikace Jaroslav Pánek a Jiří Pešek, že mu to odpouštějí, protože „byl za komunismu uvězněn a z této zkušenosti odvozuje svůj pohled na svět“.

Jiří Loewy byl demokratem od útlého věku – už v osmnácti letech byl komunistickou justicí odsouzen na šest let do vězení za podzemní činnost. Během trestu si dokonce prošel i uranovými doly v Jáchymově. Po invazi sovětských vojsk do Československa v roce 1968 odešel z republiky, aby se posléze stal členem předsednictva exilové sociální demokracie a vydavatelem stranického Práva lidu. Po revoluci zaujal nejen kvůli odvážnému pohledu na nedalekou minulost, ale i tím, že patřil k rozhodným zastáncům vstupu do Evropské unie. Jeho komentář z května loňského roku „Lidé, nevěřte eurobubákům!“ patří k nejvtipnějším a nejvýstižnějším polemikám s těmi, kteří tak rádi varují před „hrůzami“ Unie: „Benjaminu Kurasovi připadá komické, že se v Evropské unii razítkují vejce. Já taková opatření naopak vítám, a to nejen proto, že žijeme v dobách slepičího moru, který přinutil Holanďany zplynovat 20 milionů slepic z masových chovů. Z razítka totiž poznám, jestli si kupuji vejce od slepic vesele pobíhajících po louce, anebo produkt z drůbežího koncentráku. Mně na tomto rozdílu záleží.“

V Jiřím Loewym ztrácíme moudrého, nebojácného a svobodomyslného muže. To není málo nikde na světě, ale ve zdejších končinách musíme takové ztráty želet dvojnásob.

(RESPEKT)