Únor 2004

O původu nacionalismu.

Erik Tabery

V češtině vyšlo pojednání Ernesta Gellnera o kořenech zničujícího národovectví

Kde se vzala zničující nenávist mezi národy? Jak se bránit zhoubě zvané nacionalismus? Na to se snaží odpovědět britský filozof českého původu Ernest Gellner (1925–1995) ve své knize Nacionalismus, jež na sklonku loňského roku vyšla i v češtině. Pokud si k ní čtenář přibere ještě Miroslavem Hrochem sestavený a čerstvě vydaný sborník Pohledy na národ a nacionalismus i pět let starý překlad knihy Erica J. Hobsbawma Národy a nacionalismus od roku 1780, může dostat poměrně ucelenou odpověď na úvodní otázky.

Řeč, krev, historie

Kvůli představě, že stát a národ jsou jedno tělo a cizorodé prvky se musejí odstranit, byly ve 20. století zavražděny desítky milionů lidí a další miliony byly donuceny odejít ze svých domovů. Také pražský rodák Ernest Gellner musel kvůli svým židovským předkům ve čtrnácti letech s rodiči a sestrou emigrovat před nacisty. I proto se po válce, kdy učil filozofii v prestižní London School of Economics a v Cambridge, začal věnovat studiu kořenů nacionalismu. A stal se jedním z nejuznávanějších odborníků na toto téma.

Gellnerova teorie překvapila odbornou veřejnost především tvrzením, že nikoli národy vytvářejí nacionalismus, nýbrž naopak. Navíc jde podle ní o poměrně nový jev, který se plně rozvinul až v 19. století. Předtím se mohutnější volání po sebeurčení národů příliš neozývalo, o světě rozhodovaly dynastie či náboženství. Autor to dokládá na příkladu dvou historických okamžiků – když se ve Vídni řešilo po napoleonských válkách uspořádání Evropy, nikoho ani nenapadlo ptát se na názor menších národů. Řešily se jen zájmy jednotlivých dynastií. O sto let později, když se Evropa opět „dělila“ po první světové válce, bylo „morální vítězství“ nacionalismu „takřka absolutní: málokdo se odvážil zvednout proti němu hlas“.

Názorový posun konkrétněji dokazuje v shora zmiňované knize historik Eric J. Hobsbawm, když cituje z dobových slovníků. Tak například španělský slovník z roku 1726 slovem „vlast“ označuje pouze „místo, farnost nebo zemi, kde se člověk narodil“. Ve vydání z roku 1884 už je však „vlast“ spojována se státem a v roce 1925 je pak její definice zcela emotivní: „Náš vlastní národ, s úhrnným součtem hmotných i nehmotných věcí, minulostí, přítomností a budoucností, jež se těší láskyplné věrnosti vlastenců.“

Podle Gellnera je třeba příčiny této změny hledat především ve třech momentech. Za prvé se začala šířit vzdělanost, jež byla dosud výsadou jen úzké části společnosti, a spolu s tím začal klíčovou roli hrát jazyk, který je nejviditelnějším dělítkem mezi národy. Hobsbawm navíc připomíná, že od konce 19. století se úřady začaly tázat veřejnosti, jakým jazykem doma hovoří. „Nikdo si ale neuvědomoval, že již položení takové otázky samo o sobě tvoří jazykový nacionalismus,“ píše Hobsbawm. (Vzpomeňme například na projevy antisemitismu a pouliční bitky v Čechách, které jazykové spory vyvolaly.) Druhým významným faktorem byl podle Gellnera nástup průmyslové revoluce. Lidé se stěhovali za prací do měst, kde najednou museli čelit neznámým situacím a učit se novým výrobním postupům. Ne vždy úspěšně. To v nich probouzelo existenční nejistotu a potřebu objevit viníka. Jestliže byli „vykořisťovatelé“ jiné národnosti, fungovalo to pro „utlačované“ jako rozbuška. Podíl na vzniku nacionalismu pak Gellner přisuzuje i kulturní proměně v první polovině 19. století, kdy chladné osvícenství nahradil vášnivý romantismus. Společnost kladla důraz na city, emoce a na specifičnost svých kultur. Ideálem už nebyla univerzální pravidla a rozum, ale menší společenské a kulturní jednotky – národy. Zdálo se samozřejmé, že státy mají být tvořeny pouze těmi, kteří mají stejné kořeny – řeč, krev, životní prostor.

Jak se bránit

Objevování společných kořenů však s sebou přináší často i nutkání hledat to, čím se „ti druzí“ odlišují. I proto se tak úspěšně v moderní společnosti udržovala nenávist vůči židům. Teorii jejich mezinárodního spiknutí, které může národy ohrozit, přijímala většina Evropanů jako fakt. Když pak vypukla hospodářská krize, nebylo těžké obyvatelstvo v některých zemích přesvědčit, že za ní stojí mimo jiné i židé.

Ani meziválečné Československo, které se snažilo o demokratický systém, se nacionalismu nevyhnulo. Češi například nikdy nepřiznali plná práva Němcům. Za druhé republiky také začali být – ještě před příchodem nacistů – úředně diskriminováni židé, a to především v úřadech a v kultuře. „Židovskou otázku“ za Čechy nakonec vyřešili nacisté a problém s německou menšinou zase odsun. Evropa se díky podobným čistkám za posledních sto let změnila k nepoznání. „V některých případech střední a východní Evropu tvoří politické jednotky, které byly důkladným a hrůzným způsobem etnicky vyčištěny tak, že dnes vyhovují požadavkům nacionalistického politického imperativu,“ píše Gellner. Plně to platí i pro nás.

Lze zhoubným nacionálním vášním předcházet? Gellner soudí, že ano. Podaří-li se nastolit v zemi stabilitu a blahobyt, jež dávají lidem sociální jistoty, klesá riziko, že podlehnou nacionalistické agresi, v jejímž důsledku by o své zajištění mohli přijít. Neméně nutným prostředkem jsou podle Gellnera také fungující nadnárodní instituce, které dokáží čelit ekologickým katastrofám i lidskému teroru. A do třetice považuje za klíčové „defetišizování“ pojmu země tak, aby si národy svou kulturu přestaly spojovat jen s určitým územím. „Tato doporučení mohou vyznít banálně, jsou ale přinejmenším zasazena do kontextu koherentní obecné teorie definující, v čem spočívá jádro problému,“ uzavírá svou knihu Ernest Gellner a dodává. „Pokud někdo ví o lepších a zároveň realistických doporučeních, budu nesmírně rád, když se o nich dozvím.“

(RESPEKT)