Únor 2004

Landsmanšaft se vrátil

Marek Švehla

Tomášská ulice v Praze nepatří zrovna k místům, kde by člověk dobrovolně pobýval delší čas. Z jedné strany ji lemují mrtvé stěny parlamentních paláců, z druhé pak pustá barokní krása bez nájemníků a obchodů, s poutači na pronájem kanceláří. Především ale touto úzkou malostranskou ulicí jezdí jedno auto za druhým. Tak je to už pěknou řádku let.

Letos v květnu se však něco změnilo, i když navenek téměř nepostřehnutelně: u vchodu do jednoho z domů se objevil malý zvonek s nápisem SKS. Jeho bzučení vede do kanceláře, na kterou nenajdete kontakt v telefonním seznamu ani na internetu. Přesto noví nenápadní nájemníci zvedli hladinu adrenalinu českým politickým celebritám, nechtěně přinesli rozkol do sdružení politických vězňů a každému, kdo za nimi do Tomášské ulice přijde, hrozí záplava nenávistných anonymních výhrůžek. Jsme v pověstné první české kanceláři “landsmanšaftu”, neboli Sudetoněmeckého krajanského sdružení – což je pojem, který i v Česku 2003 vzbuzuje v lidech vztek a strach.

To je provokace, řekli

“Kdo nás hledá, ten nás najde. Berte to jako určitý filtr proti bláznům nebo lidem, kteří chodí s blbostmi. Jsem tu jen já a sekretářka a nemáme na všechno čas,” vysvětluje výše popsanou konspiraci čtyřicátník Peter Barton. Je pondělí odpoledne a pan Barton vítá hosta v místnosti stroze zařízené kancelářským nábytkem. Na zdi vidí několik obrázků, mezi nimi i plakát bavorského premiéra s manželkou a nápisem Die Stoibers.

Jako pražský rodák mluví pan Barton česky bez akcentu, hlásí se ale k německým a maďarským předkům a posledních dvacet jedna let prožil v Mnichově. V pětadvaceti letech emigroval, v Německu vystudoval politologii a historii a pak pracoval pro nadace CSU. Před dvěma lety mu předseda landsmanšaftu Bernd Posselt nabídl, aby se do Prahy vrátil a vedl zdejší sudetoněmecké zastoupení. Do Prahy přijel vloni v dubnu a začal hledat vhodné místo. “Byl problém, že nás majitelé vyhlédnutých domů na několika místech nechtěli. Báli se demonstrací, rozruchu,” říká pan Barton. Nakonec se mu podařilo najít místo v Tomášské proti parlamentu. “Nebyl to nějaký záměr, teď je ale výhoda, že jsme blízko politikům,” usmívá se.

V Česku ale patrně nebude momentálně organizace, jejíž vstup na domácí scénu by budil větší emoce. “Přišla mi pozvánka, tak jsem přišel,” vzpomíná místopředseda senátu Jan Ruml na drama, které se strhlo po startu kanceláře. “Leccos se sice dalo vytušit předem, ale přesto mě síla toho rozruchu překvapila.” Předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu například odmítla, aby Ruml vystupoval na vzpomínkových akcích výročí osvobození Československa. Klub ODS v senátu žádal, aby se o návštěvě Rumla vážně jednalo. Senátora kritizoval i premiér Špidla. “Přišly mi kvůli tomu taky stovky sprostých anonymních dopisů,” dodává Ruml. “Je to odraz klimatu ve společnosti, ve které ODS a komunisti získávají svou popularitu.” Korunu pak všemu nasadil místopředseda ODS Jan Zahradil, který otevření kanceláře označil za provokaci. “Česká veřejnost to nepřijímá dobře, protože je to nákrok k otevření otázek minulosti,” vysvětluje dnes Jan Zahradil. “A jestli o tom pochybujete, podívejte se na průzkumy veřejného mínění.”

Po několika týdnech se situace pomalu uklidňovala a dnes už prý kancelář zaměstnává téměř výhradně jen běžná agenda. “Každý týden nám píše několik lidí z Čech, kteří hledají své příbuzné nebo známé v Německu, čeští Němci nám sdělují svoje zážitky, sháníme staré fotky a plány měst. Teď třeba jedna jihočeská vesnice chce obnovit starou sochu na náměstí a nevěděli, jak vypadala, a sháněli její fotku. Někteří Češi z bývalých Sudet také po kanceláři chtějí, aby jim pomohla najít bývalé majitele jejich chalup s tím, že by jim je pak nabídli k prodeji. “Přišlo i několik žádostí z Německa o vrácení majetku, tím se ale nechceme zabývat a odkazujeme je na advokáta,” sděluje Barton.

Politické a mediální prostředí ale sudetoněmecká kancelář stále elektrizuje. “Politici se tam bojí chodit,” říká Ruml. “Těch, kteří se nebojí je tak deset dvacet maximálně.” Jedním z nich bude pravděpodobně další senátor za Unii svobody Jan Hadrava, který se v listopadu zúčastnil v Pasově Kongresu partnerství, pořádaného landsmanšaftem. “Je prostě nutné, aby tady existovali politici, kteří nemají strach setkat se s lidmi, kteří se zajímají o tuhle zemi,” říká Hadrava. “A jestli mi to ublíží? Nevím, i v politice je ale důležité mít vlastní názor a umět si ho obhájit.”

“Zveme politiky na naše akce, i když to ale často není snadné,” poznamenává Barton. “Někteří se bojí, že budou vláčeni v Nově.” A strach zřejmě není od věci. “Jak je možné, že člověk, který se účastní otevření sudetoněmecké kanceláře, dostane lepší místo na kandidátce do Evropského parlamentu než Jan Kavan?” vyptávala se v listopadové Sedmičce moderátorka Novy ministryně Součkové na jejího stranického kolegu a senátora Františka Mezihoráka, který měl také odvahu přijít na jarní slavnost k otevření kanceláře. “Považuji to za absurditu. Dělat z takových věcí kampaň akorát podpoří extremisty na obou stranách,” říká dnes Mezihorák. Kritika, která se snesla na jeho hlavu, ale bude mít možná vliv na příští kontakty s SKS. “Kdybych věděl, co bude následovat, přemýšlel bych více, jestli je ta návštěva pro historika přínosem. Já jsem tam byl totiž hlavně jako historik zabývající se česko-německými vztahy. A jestli bych přijal pozvání příště? To je příliš hypotetická otázka,” dodává senátor.

“Jsou to uměle vyvolané problémy a Češi to po vstupu do unie poznají,” poznamenává k tomu pan Barton. “Časem zjistí, že sudetští Němci jsou zcela stejní jako oni.” Praporečník protisudetoněmeckých nálad Jan Zahradil ale ani po osmi měsících působení landsmanšaftu v Čechách nechce ze své kritiky slevit. “Že jde o běžnou informační kancelář? Je to určitý symbol,” poznamenává Zahradil. A půjde se do kanceláře SKS podívat, aby věděl, čím se zabývá? “To věru ne. Proč? To se zamotáváme někam, kde jsem nechtěl být. Na shledanou.”

(RESPEKT)