Únor 2004

Sedlákem v Čechách

Marek Švehla

V malé vesnici Moravěves žije asi čtyřicet rodin, dva největší statky na návsi patří Rajterům – otci a synovi. K tomu dvě stovky krav, desítky prasat, stovky hektarů polí. Za první republiky by Rajterovi jako největší hospodáři patrně měli ve vsi a okolí velké slovo. Dnes je ale jiná doba. Mohutná stavení jsou po komunistech rozbitá a otec a syn Rajterovi jako by bojovali proti větrným mlýnům.

V kuchyni jednoho ze statků sedí sedmdesátiletý sedlák Jan Rajter starší, ukusuje chleba a zapíjí ho kávou. Před sebou má rozložené novinové články popisující jeho nevšední boj proti těžkému osudu. V posledním roce vyvrcholil. Obrázky z jeho statku fotografa Ibry Ibramoviče letos vyhrály Czech Press Photo a obkroužily výstavní síně zdejších velkých měst. Příběh sedlácké rodiny vystupující proti stavbě problematické továrny za svými humny získal panu Rajterovi a jeho blízkým hodně sympatií. Minulý měsíc dotáhl svůj boj až k ústavnímu soudu, který měl spor kolem Rajterových polí rozhodnout. Právě kvůli tomu však zavládl na sklonku roku u Rajterů smutek. Podle zdravého rozumu měli vyhrát. Ale nestalo se tak. “Je to pro nás velké zklamání,” říká hořkým hlasem sedlák. “Zažil jsem vznik JZD. To bylo za komunistů. Teď za demokratů ale proti nám použili podobnou metodu jako tehdy.” Jan Rajter mladší k tomu dodává: “Překvapilo nás to všechny. Mysleli jsme, že máme pravdu a musí to uznat i soud.”

Podél zdi a doleva

Letošní rok tady z Rajterů učinil zřejmě nejznámější hospodáře. Počátky příběhu ale sahají daleko do minulosti. Moravský rodák Jan Rajter odmítl počátkem padesátých let vstoupit do družstva, takže mu komunisté sebrali jeho statek v Jindřichovicích nedaleko Opavy a jeho samotného poslali jako “sabotéra” do kriminálu. Po propuštění se musel odstěhovat a práci našel až v Mostě na železnici. Tady koupil domek zastrčený za litvínovskou chemičkou a navzdory nepříznivým okolnostem začal po práci opět hospodařit. Po pádu komunismu koupila rodina za všechny úspory grunt v Moravěvsi a Rajterové začali naplňovat svůj sen o skutečné farmě. Před dvěma lety ale opět narazil. Pozemky v okolí vesnice si vyhlédla problémová mexická firma Nemak, předtím odmítnutá v Plzni, a rozhodla se tu za pomoci mosteckých radních hned vedle Rajterových polí postavit továrnu na výrobu hliníkových hlav motorů. Pan Rajter a jeho syn se rozhodli proti továrně Nemak bojovat.

“Před komunisty jsem musel utéci za chemičku a teď mi ji postaví přímo na humnech. Všude tady kolem bude padat hliníkový odpad. Kdo si bude kupovat naše potraviny?” říká sedlák. “Postupovali podle známého receptu, jako když se zakládalo JZD. Dlouho se nic nevědělo, pak to narychlo rozhodlo zastupitelstvo. Dohodli se s těmi, kdo souhlasili, a ty ostatní obešli.” První hala vznikla z ničeho nic, po podezřelých interních dohodách s obecními politiky. Dalším pěti plánovaným halám ale chtěli Rajterovi zabránit. S pomocí Ekologického právního servisu založili občanské sdružení a začali přesvědčovat své sousedy, aby stavbu odmítli. To se jim podařilo. Jejich petici proti Nemaku podepsalo 225 z 350 voličů střediskové obce Havraň, kam Moravěves spadá. Podle zákona mělo následovat místní referendum o dalším rozšiřování průmyslové zóny v katastru obce. Jenže radnice jej odmítla vyhlásit a pod společným tlakem státu (investoval do přípravy průmyslové zóny desítky milionů) a politiků z Mostu rozhodla o dalších halách Nemaku kladně. Proto se Rajterovi letos obrátili k ústavnímu soudu, který měl zastupitelstvo na chybu upozornit. Tříčlenný senát Ústavního soudu ČR pod vedením bývalého lidoveckého ministra obrany Miloslava Výborného ale před týdnem rozhodl, že se nebude do sporu plést. “Bylo by to nelegální zasahování soudu do pravomocí samosprávné obce,” vysvětlil nečekaný rozsudek soudce Jiří Mucha. “V jiných kauzách se to běžně dělá. Je to dokonce prací tohoto soudu upozorňovat na porušení ústavních pravidel,” kroutí hlavou Pavel Franc z Ekologického právního servisu. “To rozhodnutí je politické a jenom dokládá, jak stát i úřady ustupují velkým investorům.”

“Co máme dělat? Budeme hospodařit dál,” říká Rajter mladší. “Nemůžeme přece odejít, když tady pracujeme. Zvažujeme ale podání k evropskému soudu.” Jeho otec k tomu dodává: “Máme snad od toho utéci? Já jsem už starý, záleží, jak se s tím vyrovnají mladí. V nejistotě jsem žil čtyřicet let za chemičkou a teď v ní žijeme zase.”

Jsou čtyři hodiny odpoledne a pan Rajter dává najevo, že je načase hovor skončit. “Krmím šedesát telat a je čas do práce. Chodím každý den ráno v pět a pak navečer,” utrousí a sahá po kabátě. “Jsme z toho zklamaní. Lidi nám říkají, že si akorát děláme zle. Pravda je ale na naší straně, to musí uznat každý. Ta pole mají hodnotu, ne nějaká chemička. Když se o tom rozhodovalo, starosta nám povídal – když nepřijde Nemak, budeme tu nadosmrti pást kozy. Na západě jsem nebyl, ale z televize vím, že tam pást kozy, krávy a ovce chtějí a lákají na to turisty. Jen my se tu toho bojíme.”

(RESPEKT)