Únor 2004

Disidenti jsou v české společnosti nežádoucí

Petruška Šustrová

O disidentech se od listopadového převratu v roce 1989 mluví poměrně hodně, i když spíš, aby se tak řeklo, kampaňovitě. Prozatím poslední náznak diskuse na toto téma, vyvolal prezident Václav Klaus svým článkem k výročí 17. listopadu. Napsal v něm mimo jiné: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy ’obyčejných občanů’ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“

Není divu, že se proti takovému pohledu na minulost mnozí ohradili. Že by nevýkonnost, náhradní individuální aktivity a pasivní žití v kulisách propagandy vytvářelo předpoklady pro změnu poměrů, to je tvrzení dost odvážné tvrzení za jakýchkoli okolností. Následná „diskuse“ však měla ke skutečné diskusi daleko. A zdaleka ne jen proto, že se v ní veřejně prakticky nepromítly zuřivé reakce, na jaké lze narazit na kdekterém elektronickém diskusním fóru, a které se vzhledem ke svému hulvátství a hlouposti většinou prostě nedají tisknout, a že tudíž jedna část názorového spektra nedostala slovo.

Personalizace

Hlavní závada oné pseudodiskuse tkvěla v tom, že bylo zřejmé, jak si diskutující do role „disidentů“ i „obyčejných občanů“ dosazují nejen sami sebe, což by bylo pochopitelně v pořádku, ale především dva nejsilnější politické protagonisty české politické scény posledních let. Zjednodušeně řečeno odpůrci Václava Klause s prezidentem – jako s představitelem „obyčejných občanů“ - polemizovali, zatímco odpůrci Václava Havla mu - jako čelnému představiteli disidentů - dávali za pravdu. Takový přístup ovšem znemožňuje dobrat se jakéhokoli skutečného pochopení problému, místo věcné argumentace vzniká spor, který poněkud připomíná hádku podnapilých fanoušků dvou soupeřících fotbalových týmů.

Pozice hájící „obyčejné občany“ je navíc zanesena značnou nepřesností: obyčejným občanům, pokud vím, nikdo nevytýká, že nezakládali opoziční skupiny a nebouřili se, a disent se neskládal „z větší části“ z bývalých straníků, ani to nebyla „skupina intelektuálů“. Je lhostejné, zda jde o nevědomost nebo o záměrné matení, neboť výsledek je totožný: odpůrci komunistického režimu ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou popsáni jako podivná skupina elitářů. Tato nepravdivá nálepka pak samozřejmě dává za pravdu každému, komu jsou protivní.

V diskusích, které neprocházejí redakčním schválením, a jsou tudíž podstatně ostřejší, je disidentům vytýkáno, že jim šlo o ztracené nebo budoucí posty a finanční výhody, anebo, v mírnější podobě, že byli blázni, když si mysleli, že mohou něco změnit. Představu, že se někdo schválně nechal zavřít do vězení, aby měl o deset let později „výhodnější startovací pozici“, můžeme, myslím, nechat bez komentáře. S člověkem, který takto uvažuje, nemá smysl žádnou diskusi vést.

Institut Serbského

Myšlenka, že to člověk, který se vzpírá mocnému státu, nemá v hlavě v pořádku, není nijak nová. V Sovětském svazu na to v sedmdesátých letech měli dokonce diagnózu: „plíživá schizofrenie“. Tato forma schizofrenie, vysvětlovali vědci, nepoznamenává intelekt ani vnější chování, jenže se pod ni vešla každá forma chování, která se státu nezamlouvala. „Úvahy o ’boji za pravdu a spravedlnost’ nejčastěji formulují osobnosti s paranoidní strukturou,“ napsali dva sovětští profesoři psychiatrie. To znamená, že špičkový vědec mohl sice kvalitně vykonávat svou práci, ale jakmile protestoval třeba proti zatčení někoho ze svých známých (neřku-li cizího člověka!) mohl ho soud poslat na nucené léčení.

Nejslavnější z psychiatrických léčeben, ve kterých desítky tisíc „politických schizofreniků“ léčili elektrickými šoky, vpichováním jehel do páteře a podáváním medikamentů, jež byly na Západě dávno zakázané, byl Institut Serbského v Moskvě. Jeho vědecké kapacity měly ve věci úplně jasno: „Charakteristickým rysem nadhodnocených myšlenek je pacientovo přesvědčení o vlastní čestnosti, posedlost prosazováním jeho pošlapávaných ’práv’ a význam těchto pocitů pro pacientovu osobnost. Takoví pacienti mají sklon využívat právní procesy jako platformu k pronášení projevů a výzev.“

Snad by si tedy každý, kdo pokládá disidenty za blázny, měl připomenout, že uvažuje přesně v intencích někdejší sovětské moci. Vůbec nemusí být bývalý komunista a vůbec nemusí toužit ovládat jiné. Úplně stačí, aby ho vyváděla z klidu myšlenka, že se našli lidé, kteří byli na rozdíl od něj ochotni něco obětovat.

Zlatá průměrnost?

Taktika sovětského režimu, jejímž záměrem bylo ztrapnit odpůrce jako duševně vyšinuté, ovšem neuspěla. Na rozdíl od části občanů SSSR a jeho satelitů totiž občané západních zemí neztratili rozlišovací schopnost a nepokládali komunistický režim na něco normálního. A tak si režim nepomohl – popudil proto sobě velkou profesní skupinu západních psychiatrů, kteří namítali, že projevuje-li člověk nespokojenost nad nějakou křivdou, není to příznak „plíživé schizofrenie“, nýbrž zcela normální občanský projev. Ti nemlčeli a jejich vystoupení měla v západních společnostech živý ohlas.

Možná by bylo na čase, aby tento nepříliš komplikovaný myšlenkový výkon podstoupila i česká společnost. Ostrakizovat lidi, kteří se nějak vymykají z průměru je nerozvážné. Čím je totiž společnost průměrnější a čím je tlak na průměrnost silnější, tím menší prostor pro manévrování taková společnost má. Důsledkem „jednoty průměrnosti“ obvykle bývá důrazné volání po nastolení stejnosti a pořádku – a zpravidla se dříve či později najde šikovný demagog, který ho vyslyší a nastolí vládu tvrdé ruky. Pak už je ovšem pozdě bycha honiti a nezbude, než se spolehnout zase na ty „blázny“: země, kde proti útlaku nikdo nic nenamítá a kde si nikdo nestěžuje, totiž vypadá, jako by tam všichni byli spokojení.

(Babylon)