Únor 2004

Agresivita amerického prezidenta

Emanuel Mandler

Americký prezident má v roce 2003 za sebou už dvě války. Snad ale pro něj přece jen existují polehčující okolností. První spočívá v okolnosti, že v té druhé válce - s Libyí - zvítězil bez jediného výstřelu, a další polehčující okolností je to, že smazal z povrchu planety krutou diktaturu v Iráku, v podstatě odstranil atomovou hrozbu na Blízkém a středním východě a připravil předpoklady pro její omezení v další části světa.

Takže se člověk nemusí ani příliš divit četným protestům v civilizovaných zemích proti tomuto prezidentovi, který je přece pro levé i pravé radikály zjevným symbolem imperialistického agresora. Tyto protesty se jako z epicentra šířily ze zemí, které mají silnou tradici radikalismu, ať už komunistického (Rusko, Francie) nebo nacistického (Německo). Při navázání na tuto tradici stačí vynechat nacistický nebo komunistický ideový původ a vše ostatní včetně boje proti imperialismu může zůstat (a také zůstalo). Samozřejmě, že jsou ještě další příčiny zmíněných protestů, (například ztráta velmocenského postavení státu, nepřiznané křivdy a další), ale těžko může být pochyb o tom, že se na nich podílí rovněž zmíněná tradice.

Když dospějeme k takové formulaci, můžeme si snadno domyslet, že vlastně jde o dávno vyprázdněné akce, které se současnou situací nemají věcně nic společného. To by však byl omyl. Právě tak jako za studené války americké rakety bránily západní civilizaci a levicové demonstrace proti nim právě proto protestovaly, je tomu tak i v případě nynějšího amerického ozbrojeného boje. Teprve postupem doby se ozřejmuje dalekosáhlý strategický význam preventivní americko-britské irácké akce. Snadno jej pochopíme ve srovnání se situací před druhou světovou válkou. Tehdy se Západ snažil útočníka zastavit precizní obranou a francouzský ministr války André Maginot za tím účelem vybudoval hned po první světové válce bohatě členěnou soustavu pevností na francouzské východní hranici (Maginotova linie). Byla neprůchodná a měla jedinou nevýhodu, které wehrmacht využila: zatímco obranné vojenské jednotky byly "přišpendleny" v pevnostech, bylo snadné je obejít. Kdyby Velká Británie neměla další, přirozený "protitankový příkop" v podobě lamanšského průlivu, bůhví, jak by se byla válka dále vyvíjela.

V podobě radikálního islámského terorismu má Západ stejně nebezpečného nepřítele, jakého představovala před druhou světovou válkou osa Berlín-Tokio-Řím. Je dokonce pravděpodobné, že je to nepřítel ještě nebezpečnější. 11. září Spojené státy se o tom dokonale přesvědčily, neváhaly a rychle zaútočily samy. I když spojenečtí vojáci mají v Iráku ztráty, jsou to nicméně americké ozbrojené síly, které jsou v pohybu, v útoku - to jeden z hlavních rozdílů ve srovnání se situací před druhou světovou válkou - a rozbíjejí plány a struktury hrozících útočníků.

Demonstranti proti Bushovi tedy dobře věděli, oč jde, a "objektivní" komentátoři, kteří zdůrazňují samé potíže spojenců a vytvářejí obraz budoucnosti plné pohrom, to vědí také. Kdyby tak vstal z mrtvých Vladimír Iljič, co by asi říkal protikapitalistickému tažení civilizované Evropy? Nepochybně by ho potěšilo. Bojovníci za mír zápolí přece s týmž nepřítelem, o kterém napsal celou knížku: bojují proti imperialismu.

(www.bohumildolezal.cz)