Únor 2004

Legenda Jan Masaryk

Bohumil Doležal

Minulý týden proběhla tiskem zpráva, že ÚVD (Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, pozn. red. CS-magazínu) uzavřel šetření ohledně smrti Jana Masaryka a dospěl k závěru, že někdejší československý ministr zahraničí byl zavražděn. Pokud jde o vrahy, chybí důkazy. Zdá se, že Masarykova smrt, jak to u náhlých skonů politiků a politických atentátů často bývá, zůstane obestřena záhadou.

Tragické úmrtí neobyčejně populárního politika, nadto ztělesněné kontinuity Československa, jakoby předznamenávala zločinnost nastupujícího komunistického režimu. Bylo bezmála symbolické, že právě on se stal jeho první obětí. Tak vznikla legenda Jan Masaryk. Obraz patetický, citový a málo věcný.

Přitom osobní tragédií tohoto společenského člověka, milovníka vína, žen a zpěvu, bylo, že se stal bezděčnou obětí nároku, jemuž nebyl s to dostát. Vyrůstal ve stínu svého velkého otce, a po předčasné smrti svého staršího bratra, jehož vztahy k otci byly velmi napjaté, se měl stát dědicem a pokračovatelem jeho díla. Na to neměl (což není obecně a zvlášť v tomto případě žádná hanba), ale zároveň se tomu nedokázal účinně a trvale vzepřít. Všechny jeho vzpoury, od pobytu v USA, kde se musel živit fyzickou prací, protože jeho otec jej odmítl podporovat, přes „chození za vládu“ a dlouhodobé útěky opět do USA v době londýnského exilu až po dezerce z konfliktních jednání vlády ve strašné době po roce 1945, skončily v písku. Jeho snem prý bylo, jak tvrdil za války, otevřít si v Londýně malou hospůdku: zároveň idylické a zoufale nereálné.

Poslední léta jeho politické činnosti poznamenala zvláštní schizofrenie: veřejně prohlašoval, že Sovětský svaz československé politiky k ničemu nenutí. V soukromí a přátelům se svěřoval, jak mu v OSN Molotov posílá lístky s příkazy, které většinou musí poslechnout. Po návratu z Moskvy, kde Stalin československou delegaci donutil, aby odmítla Marshallův plán, se prý dal slyšet: odjel jsem tam jako československý ministr zahraničí a vrátil se jako Stalinův pacholek. Kdosi trefně poznamenal, že Stalinův pacholek byl (jako ostatně skoro všichni českoslovenští nekomunističtí politici) už před tím, jen o tom nevěděl. Po únorovém převratu veřejně řekl: s touto vládou si rád zavládnu. A přátelům se přiznal, že je to strašnější, než si dovedou představit. Pod komunistickým tlakem se musel zbavovat svých oddaných spolupracovníků. Je velmi pravděpodobné, že zároveň usiloval vyklouznout z nesnesitelné situace útěkem do zahraničí. Jakoby zároveň realizoval dvě neslučitelné životní cesty. To se mu stalo osudným. Zklamal jedny i druhé.

Tím se dostáváme k jeho tragické smrti. Čeští komunisté na ní neměli zájem a zjevně je v prvních hodinách zaskočila. Byla to tedy sebevražda? Jako nejpravděpodobnější verze Masarykova skonu mi připadá ta, s níž přišel v roce 1967 německý Der Spiegel. Článek prý obsahoval řadu vážných dílčích omylů, ale základ příběhu mi dodnes připadá velmi přesvědčivý. Zde je:

NKVD se dozvěděla o Masarykově zamýšleném útěku do zahraničí (byl to šílený nápad, poslední reálnou příležitost měl v únorovém týdnu 1948). To dost dobře nemohla připustit. Vzhledem k velké politikově popularitě se rozhodla věc vyřešit na vlastní pěst, aniž by předem informovala své české slouhy (mohli to vyslepičit). Akcí byl pověřen důstojník NKVD a „partyzán“ major Augustin Schramm. Úkol mu padl jako ulitý: byl to oddaný komunista a zároveň sudetský Němec, takže Masarykovo charisma na něho nezabíralo. Pětičlenné komando přepadlo v noci ministra v jeho služebním bytě. Po kratičkém zápase, během něhož se nešťastník, kterému došlo, o co jde, pokálel (to je významný detail: sebevrahům se něco podobného zpravidla nestává), jej omámili a vyhodili z okna. Čeští komunisté začali Masarykovu smrt zpočátku horlivě vyšetřovat, pak dostali vyrozumění z Moskvy, aby toho rychle nechali, což taky učinili. Major Schramm se za svou věrnou službu nedočkal vděku: v létě ho kdosi zastřelil v jeho pražském bytě. Pak za to popravili nevinného člověka. Troufám si předpokládat, že ani tentokrát vrah svou oběť moc dlouho nepřežil.

Potud Der Spiegel. Historka zní velmi pravděpodobně: nebyla v době svého zveřejnění úplně nová, něco podobného si tehdy špitali v kuloárech komunistických sekretariátů více i méně obrození čeští stalinisté. Masaryk při své rozpolcenosti a sklonu k životním radovánkám nebyl typem člověka, který volí dobrovolný odchod ze světa. A konečně mnoho napovídá i nynější ruská neochota dát k dispozici archivy: beztak už mají z ostudy kabát, tak proč ji ještě rozmnožovat.

Tak či onak: Jan Masaryk je ztělesněním slabosti a schizofrenie české politiky po roce 1938. Neschopnost účinně se bránit, pasivní ustupování zlu kompenzoval jakýmsi předstíraným cynickým nadhledem. Zároveň se to vykládalo a vykládá jako jakýsi návod: není žádná hanba se tahle chovat před přesilou, hlavní věc je, že o tom víme.

Tento výklad je ovšem neudržitelný. Nad životním příběhem Jana Masaryka a jeho smutným završením lze cítit lítost a soucit. Osud ho postavil do mimořádně obtížné situace a on, jak se dalo čekat, v ní neobstál. Není to žádný příklad, k němuž bychom se měli vztahovat, a jediné, čím nás oslovuje, je výzva prosit Boha, aby se nad námi smiloval a nevystavoval nás tak strašné zkoušce.

(www.bohumildolezal.cz)