Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2004


Evropa kořeny vzhůru

Emanuel Mandler

V předvánoční době jsme mohli číst četná rozjímání a úvahy o nešťastné situaci Evropy, která se stále více odvrací od svých křesťanských kořenů. Nechci s tím polemizovat. Situace našeho subkontinentu nešťastná je a odvrat od křesťanských kořenů je nepochybně jednou z příčin tohoto neutěšeného stavu. Myslím ale, že dnešní představy křesťanských autorů o tom, jak je třeba, aby se Evropa vrátila ke svým křesťanským kořenům, jsou přehnaně jednoduché a neodpovídají současným možnostem.

Nejde přece jen o Evropu, jde právě tak o křesťanství. Po institucionální stránce to znamená z 80 % katolickou církev. Ta je ve stavu jakéhosi globálního postmodernismu, to znamená má ambice hovořit k celému světu obdobně jako islám. A zde jsme u důležitého pramene dnešního evropského neštěstí: islám dnes ve svém celku představuje agresivní náboženství, které útočí na "sionismus a křižáky", zatímco papež hlásá mír pro celý svět. Soustavný odklon věřících od církve souvisí zajisté také s tím, že vatikánské mírové výzvy ztrácejí věcný smysl a stávají se pouhou rétorikou. Křesťanství dodnes nepochopilo, že se agresivitou islámu ocitlo ve vážném ohrožení, že mnohem víc pro ně dělá prezident Bush a Izrael než to, co vymyslí sbor kardinálů.

To ale vůbec není dobře. Celá euroamerické civilizace má nejen křesťanské kořeny, ale také kulturu, která vznikla na základě křesťanství a jeho derivátů (osvícenství). Svoboda jako taková je sice původně sekulární struktura, ale bez církevních základů by nevznikla. A svoboda potřebuje právě dnes péči křesťanských církví a té se jí nedostává. Při svém tažení za ochranu života katolická církev důsledně považuje ochranu proti početí za jeden z nehorších lidských vynálezů, přičemž donkichotským bojem proti kondomům se dostala za hranici komunikovatelnosti s racionálním uvažováním. Avšak z takových "drobností", jako je boj proti kondomům, sestává, zdokonaluje se či zhoršuje lidská svoboda. Bez svobody přece Evropa být nemůže. Ale nejen to, stává se, že euroamerická civilizace musí sama za sebe bojovat ve válce.Ve skutečné válce, ve které se zabíjí. A co církev?

Může vlastně církev podporovat válečné úsilí? Musí, jde-li o její vlastní obyvatele, věřící a o ni samu. Současný vatikánský pacifismus by zajisté mohl být ušlechtilý a účinný. To by však svět musel být sestaven za států a institucí, které jsou všechny pacifisticky ušlechtilé, jinak při důvěře v evropský světský i církevní pacifismus pomalu ale jistě strkáme hlavu do oprátky… Z úst církevních hodnostářů nikdy podpora válečného úsilí nezní tak hezky a ušlechtile jako výzvy k míru. Jistěže, jenomže nejde o krásu.

Je to zajisté zvláštní: v době, kdy se vše tolik zesvětšťuje, Evropa nezbytně potřebuje obrozené náboženství, aby uhájila nejen svou kulturu, ale dokonce i svou holou existenci. Není to snad otázka, kterou klade sama skutečnost nejen veřejnosti, ale i kardinálům, biskupům a seniorům?

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky