Únor 2004

O úsměvu šťastném, veselém, kyselém i zmrzlém.

Karel Jemelka

Tak jsem se vrátil z Ameriky. Po měsíci dobře pohody s předsevzetím, že začnu nejlépe sám u sebe, jsem po vystoupení z letadla nasadil takový ten bodrý americký úsměv, v Česku zvaný thymolin. Se širokým úsměvem jsem se objal s dcerou Míšou a s kolegou Otáhalem, který pro mne do Vídně přijel.

Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, nastoupili jsme a jeli. Cestou přes rakousko-českou hranici jsem se rozhodl nakoupit si několik kartonů levných cigaret ve freeshopu mezi celnicemi. Kolega Otáhal mě sice varoval, že to není tak jednoduché a že bych mohl mít problém, ale malý český člověk ve mně stál na svém: jsou tam laciné, tak proč ne.

S úsměvem jsme zvládli rakouskou celnici a jeli k české. Freeshop stojí po levé straně silnice, na silnici plná čára, co se nesmí přejíždět a zákaz odbočení vlevo k právě k freeshopu. Přitom silnice přímá jako když střelí. Zaparkovali jsme tedy naproti u benzínky a přešli silnici. Koupil jsem čtyři kartony cigaret, Líba flašku vína. Čtyři kartony proto, že jsme byli celkem čtyři a může se dovézt karton na osobu. Na české celnici se na nás celník hned obořil, co že máme k proclení. Na odpověď že nic, chtěl vědět, co jsme si nakoupili ve freeshopu. Ukázal jsem čtyři kartony cigaret, prohlížel auto a víc jich nenašel. Viděl sice čtyři osoby a čtyři kartony a přesto se začal vyptávat Míši, jestli kouří. Odpověděla že ne. S úsměvem jsem kontroval dotazem, jestli si mohu koupit jehlu, když nejsem švadlenka.

Pochopil to a ráčil nám vysvětlit, že freeshop je pro ty, co vyjíždějí z Česka a ne pro ty, co do Česka přijíždějí. Proto ta úprava dopravního značení. Kdybychom odbočili, dostali bychom pokutu jako hrom za dopravní přestupek.

Tento blbej stát, když už nemůže zakázat nakupovat byť omezeně v bezcelním obchodě, ztíží do něho přístup dopravním značením. Místo daně a cla, prostě vybere na pokutách. Úsměv mi začal kysnout.

Příhoda se stala na přechodu v Hevlíněn. Z uvedeného vyplývá, že tento stát mne šikanuje, i když jsem do něj ještě oficiálně nevjel. Bavil jsem se o tom s kamarádem Milanem Čechákem, který jezdí náklaďákem třikrát týdně přes Mikulov, a ten mi radil, ať nikdy tam nenakupuji ve freeshopu víc než je povoleno, že konkrétně na hraničním přechodu v Mikulově zaměstnává Česká celní správa důchodce, který se poflakuje po freeshopu a mobilem informuje celnici, když vidí, že někdo koupil o karton nebo flašku navíc, nebo že něco někam v autě podezřelé ukrývá.

No, ale byl jsem doma. Po měsíci opět doma. Kyselost v hubě jsem zahnal kouskem čokolády a nasadil opět ten thymolin. Cestou do Přerova nás ještě třikrát stavěli policisté. Jednou kousek za Hevlínem, podruhé u Vyškova a potřetí v Prostějově. Byly to kontroly v Česku běžné: „pane řidiči, předložte doklady!“ a po zapsání a vrácení papírů „můžete pokračovat“.

Pan Otáhal to zvládl bez ztráty v peněžence. Mně tyto kontroly náladu neubraly, ale konečně mi jako nezúčastněnému došlo, proč jsou silniční kontroly u nás tak běžné a časté. Otáhal vždy, když viděl zastavujícího nás policistu zrudl jak krocan, přes zaťaté zuby procedil pár slov nehodících se pro mateřskou školku a po celou dobu kontroly mu poskakoval ohryzek a cukaly lícní svaly. Hladina adrenalinu v jeho krvi řádně stoupla. A tu mi to došlo. S takovou hladinou adrenalinu řidič nemůže usnout a kontroly na silnicích jsou přece proto, aby nám řidiči neusínali. Děkuji vám, ministře

Grossi, že jste na to přišel, jen houšť, policajta na každý kilometr, procento nehod z usnutí pak bude nulové a my jsme opět světoví, kde se hrabeš Ameriko? Přece jen je tu něco dobrého a světového. Můj šťastný úsměv byl takový, že nemít uši, směju se kolem celé hlavy.

Tak už jsem zase zpátky. Dojel jsem šťastné domů, kufry jsem práskl za dveře, objal se s Mirkou a Mirčou. Mirce to šlo celkem k duhu, ale Mirča se mi vyškubla a zavřela se v pokojíku. Něco si tam pro sebe mrmlala. Vyvalil jsem se do křesla, nechal si uvařit kafe. „Tak“, povídám si, „teď jsem nabitý tou kladnou energií, všechno se bude řešit s úsměvem“. S úsměvem jde všechno líp. Mirka vykulená z mýho thymolinu kroutila nevěřícně hlavou a zapomínala zavírat pusu. Co jste si tu vycinkali, to tu máte, začneme to měnit, a všecko s úsměvem. A převlíkej se, jdeme na pivo, jazyk mám až na pupku. Na pivo jsme odešli do Annína. To je ta obydlená zatáčka těsně před Tovačovem.

Vešli jsme do hospody. Čoudu, že by se dál čakan pověsit, zašklíbenej hospodský za pultem asi přemýšlel, jak splatit úvěr, pár známých, nosy zabořené v pivní pěně, pár zahraničních dělníků za Slovenska a Ukrajiny a v tmavém koutě tři cikáni, co si říkají Romové, s hlavami u sebe. Známí řešili Špidlovu okrádací reformu-nereformu, zahraniční dělníci z Prefy mysleli na rodiny doma a cikáni se evidentně domlouvali na nějaký kurník nebo zahradní domek. Jasně tu chyběla pozitivní, kladná energie.

Docela hlasitě jsem je všechny pozdravil. Anglicky, španělsky, německy, česky, slovensky a rusky. Do tmavého kouta jsem se hochům omluvil, že romsky neumím. Hospoda ztichla. Slováci, Ukrajinci i cikáni na mne vykuleně hleděli. Známí vstali od stolu, aby nám udělali místo. Toho jsem využil a se širokým úsměvem jsem objal Mirka Čecháka. Vzal jsem to stylem Husák, Brežněv, Ruzyně. Mirek se mi vyškubl a uskočil tak nešťastně, že zmasakroval Slovákům stůl a vylil jim pět piv do klína. Nechal jsem Mirka Mirkem a objal jeho bráchu Milana. Ten se mi taky vyškubl, zamotal se do závěsu a strhl garnýž. Poslední známý, Zdeněk Šálek honem sedl na židli a chytil se stolu, abych na něho nemohl. Slováci řvali cosi o kokotoch, hospodský si leknutím málem zlomil malíček, co se s ním dloubal v nose. A cikáni, ti využili zmatku a utekli bez placení. Hodnou chvíli jsem vysvětloval, že za nic nemůžu, že asi došlo ke střetu mé kladné energie s jejich zápornou a že když se kladně nabíjí a začnou pozitivně myslet, k ničemu takovému nemůže dojít. Nicméně jsem se zařekl, že už nikoho objímat nikdy nebudu. Slováci si klepali na čelo, hospodský chtěl abych zaplatil za utečené cikány. Dokud klepete na svoje čelo, je dobře, horší by bylo, kdyby začali klepat na moje, myslel jsem si pozitivně.

Hospodskému jsem doporučil nedloubat se v nose za pultem, a líp hlídat hosty, když dobře ví, jací jsou. Mirka z toho všeho měla předčasné vánoce. Pozitivní energie asi přeskočila i na ni. Zasedli jsme a hospodský donesl pivo. Ne pivo, ale pivečko, zlatouška. Žádný americký samoser. Zvládl jsem čtyři. Se šťastným úsměvem a kladně nabitý. Náladu mi nepokazily ani vyloženě negativní řeči mých známých.

Celou sobotu po návratu jsem chrápal. Měl jsem převrácený pojem času. Probral jsem se ve čtyři odpoledne a usoudil, že by bylo záhodno navštívit a trochu pokecat a naprásknout se dobrým srnčím guláškem. Jel jsem tedy do Želatovic. V Anníně u čističky stali policajti. Nestavěli mě, probouzeli šoféry v protisměru. Mezi Tovačovem a Troubkami bylo na silnici plno blátíčka, hnědýho, mazlavýho. Řidiči jezdili opatrně, klouzalo to jak na ledě. Na začátku toho marastu cedule nebezpečí smyku a řepná kampaň. Za Troubkami k Henclovu totéž, ale už bez cedule. U teplárny v Přerově opět policajti, ale taky stavěli z protisměru. Projel jsem Přerov a u želatovských kasáren třetí policejní kontrola. Stojíte dnes nějak nahusto, myslel jsem si, když mě stavěli. Jestli jsem zatínal zuby a bledl, jsem si nestačil všimnout, nicméně jsem byl stále kladně nabitý. S pořádným thymolinem jsem stáhl okénko a stihl jsem policajta pozdravit dřív, než on mě. Tak nějak zaraženě procedil mezi zuby: „Pane řidiči, silniční kontrola, předložte doklady!“ Když silniční kontrola, tak proč nekontrolujete silnici a snažíte se kontrolovat mě, opáčil jsem s úsměvem. Vyvalil na mne oči a požádal o doklady ještě jednou a rázněji. Stál u okénka a hrabal se v dokladech. Odkud jedete, zeptal se po chvilce. Odtud, ukázal jsem palcem za sebe. A kam jedete, zněla další otázka. Tam, ukázal jsem ukazovákem dopředu. No, no, no, zavrčel policajt, vystupte si, budete foukat, zcela jistě jste nalitej. Zrušil jsem úsměv a vrazil si do pusy tu jejich mašinku na promile. Na displeji 000. Foukal jste nějak blbě, řekl policajt a vrazil mi tu mašinku ještě jednou. Nic jsem nepil, tak jsem nemohl nic nafoukat, bránil jsem se s úsměvem. Nekecejte a foukejte, nebo vás vezmu na krev. Chtě nechtě jsem opět nějaké to promile ani desetinku nenafoukal. No dobře, řekl policajt a začal obcházet auto kopaje do pneumatik. Máte nějak zasraný číslo, zdálky je určitě nečitelný. A z jaké dálky má být čitelný? Pojďme to zkusit, já na něho s úsměvem. Opět vyvalil oči a začal lapat po vzduchu. Adrenalin tentokrát stoupal policajtovi. Poslyšte, nebude to tím, že vy máte zasraný silnice, dorazil jsem ho. Začal hulákat: „Řidič je povinnen...“ A já na to s úsměvem: „Stát asi udržuje zasraný silnice, aby mohl od řidičů vybírat za zasraný čísla! Zkusme se starat každý o svoje, vy o silnice a já o svý číslo.“

Okamžitě to číslo opucujete, nebo mi dáte tisíc pokuty. Úsměv mne přešel a ani už nešel nahodit. „Snažíte se pokutovat následek a o příčinu se nestaráte!“ Opět vybuchl a začal hledat bločky. Neměl jsem hadr. Vlezl jsem už bez úsměvu do příkopu a naškubal jsem mokré trávy. Číslo jsem opucoval, to co bylo na něm, měl jsem teď na rukách. Negativní energie měla tentokrát převahu. Převahu z moci úřední. Gulášek mi zhořknul a thymolin jsem musel znova cvičit celou neděli.

Celou neděli jsem mezi vychrápáváním cvičil thymolin. A v pondělí do práce. Čučel jsem jak žába z kyšky. Objednávek spousta, materiál nikde, výplaty udělat, pracák o lidi požádat... Zase jsem si to organizoval podle sebe. Bohužel problém s lidmi zůstal nevyřešenej. Lidi, co jsou na pracáku, přece nenastoupí do práce před svátky. To se radši hodí marod. Nedalo se nic dělat a k mašinám nastoupila celá rodina. Pardon, to bych kecal. Ve čtvrtek mi sekretářka dovedla návštěvu. Pěkná načinčaná blondýna, samé zlato. Pozval jsem ji dál a nabídl kafe. Byl jsem sám úsměv, koneckonců ona taky, oba kladně nabití. Posadila se ke kafi, hodila nohu přes nohu jak Polonyiová v Peříčku. Po čtvrthodině nezávazného rozhovoru se začala ošívat, že na ní před branou čeká taxík a že ji tedy mám dát „razítko“. Zpozorněl jsem a nějak jsem nechápal, proč po mne chce razítko. Tak z ní vypadlo, že potřebuje orazit papír z pracáku, že tu byla. Došlo mi to - hledá práci. „Ale já vám dám práci a ne razítko. Potřebuju lidi a co nejdřív!“ Spadla jí brada. „Spadl jste z hrušky? Já nepotřebuju práci, já chci po vás razítko, že jsem u vás byla, abych měla dál podporu. Nepotřebuju dělat, můj chlap má sedmatřicet tisíc čistá ruka a podporu, tu já mám akorát tak na šminky.“ Zmrzl mi úsměv. Řval jsem cosi o kravách a hnal ji před sebou ze schodů, přes dvůr, až k tomu taxíku před branou.