Únor 2004

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

(6. pokračování)

Nepřátelé

Bylo to v době, kdy k nám podle pokynů ředitele nastoupila kadeřnice z Lehnic Maruna Veselá. Byla to žena hodně mladá a pozoruhodná tím, že měla krásně modelované nohy. Byla by asi hezčí, kdyby se nedívala na svět tak kysele, ale to zřejmě nebyla ani tak věc Maruniny nálady, jako spíš že už se s tím teď těžko dalo něco dělat. Maruna byla u nás děvče pro všechno - od lití figurek, přes výpomoc při výrobě forem až po čištění zaneřáděných nádob - a s údivem jsme si začali zvykat, že to všechno dělá pečlivě, přesně a pokud to vůbec bylo možné, dokonce i s jakousi elementární chutí. Nebyla hloupá a svým založením to byla mnohem veselejší bytost, než jak by člověk soudil podle jejího nakyslého pohledu. Rychle si na nás zvykla a my na ni.

Ve srovnání s Marunou (přece jen nám ji přidělil ředitel Špaček) jsme se mnohem víc těšili na Jitku Königovou. Paní Königová, která měla být nápomocna Jindrovi při výrobě forem, pracovala až dosud v jednom pražském nakladatelství a odešla, protože zmenšovali počet pracovníků (propustili ji "pro nadbytečnost", jak se tomu říkalo). Ve svém dosud jediném zaměstnání, v nakladatelství, si bezchybně osvojila pohled na svět polovzdělaného a líného intelektuála. Spočíval v tom, že pro kulturního člověka je nezbytné dívat se svrchu na vše, co leží mimo oblast kultury, protože jde o věci nevýznamné a tragicky poznamenané málo intelektuální praxí - v našem případě dokonce praxí komunální. Měla od počátku spoustu výhrad ke všemu, co jsme podnikali, a bylo mimo veškerou pochybnost, že by uměla všechno lepší než ten, jehož činnost zrovna posuzovala.

V souvislosti s komplikacemi ve výrobě jsme měli na podobnou profesionální kritiku a rady, které jsme si mohli dát za klobouk, právě v tuto dobu zvláštní štěstí. Začal pro nás tehdy jezdit Bohdan Polívka, který byl jako taxikář registrován u Merkurie. Pracoval až dosud u komunálního výstavnictví, a když bylo zrušeno, přidělila ho správa k nám. Polívka měl na rozdíl od ostatních řidičů vůz v pořádku a upravený a pracoval podstatně spolehlivěji. A bohužel se od ostatních odlišoval také množstvím vzácných rad, které jsme od něho dostávali a z nichž si dobré tři čtvrtiny mohl s klidným svědomím ušetřit (ze zbývající čtvrtiny nápadů některé nebyly úplně špatné). To taxikář Sova byl jiný, vážnější případ.

Seznámili jsme se s ním na náměstí Republiky, když "náš" taxikář, jak se to často stávalo, nepřijel a my jsme nevěděli, co je s ním. Se Sovou jsme se dohodli, že pro nás bude za slušnou fakturaci jezdit tři dny. Ale jemu stačil jediný den, aby zjistil, že děláme všechno špatně, a druhý den, aby věděl, jak a co má každý dělat správně. Každému to také hned vyložil. Říkal jsem si, že už s ním konečně musíme vydržet jen jeden den. Ale ten den byl plný hrůz. Pan Sova přijel do stáčírny a řekl, že si vše rozmyslel. Že jeho je sice pro figurky škoda, ale že naše středisko nutně potřebuje práci racionalizovat. A tak dal své manželce, která si právě udělala řidičské zkoušky, příkaz, aby pro nás jezdila ona, a to nastálo. Řekl jsem, že to nepřipadá v úvahu, a Sova odpověděl, že dobrá, on že si to zařídí přímo v Merkurii. Z toho jsem měl jakési - oprávněné - obavy a tak jsem raději jel do Hostivic s ním.

V kanceláři pana Málka, vedoucího dopravy, se odehrála přízračná scéna. Pan Sova prohlásil, že pro potřeby střediska figurek nabízí Merkurii vůz, který bude řídit jeho manželka. Pan Málek se zeptal, zda je domluven s námi, a já jsem odpověděl, že služby paní Sovové nechceme. Vedoucí dopravy pokrčil rameny, že to tedy nepůjde, a na to pan Sova významně opáčil, že přece nechce nic zadarmo. Jistě ještě uvážíte, otočil se ke mně vedoucí hostivické dopravy, jestli se s panem Sovou přece jen nemáme nějak domluvit. Polila mne hrůza a měl jsem chuť je oba rozčtvrtit. Domluvíme se, řekl jsem jim a to velmi snadno. Ať paní Sovová jezdí pro Merkurii kolik chce kilometrů denně a to pro kterékoli středisko pouze pro naše ne. Nepodepíšeme jí ani korunu fakturace. Odešel jsem a přemýšlel o tom a jenom o tom, že život v komunále rozhodně není snadný.

Mohlo by se zdát, že jsme při tomto zaměření na naše výrobní, provozní a administrativní problémy zapomněli na správu komunálu a na nebezpečí, které číhalo kdesi v jejím středu. Nezapomněli, to snad ani nešlo. O nebezpečí jsme se dozvěděli od Rostislava Sobotky.

Rostislav Sobotka byl předseda ZV ROH. Prý to byl znamenitý zedník - obkladač. Merkurii přirozeně vyhovovalo, že měla v čele závodního výboru ROH dělníka s pověstí dobrého pracovníka a ještě k tomu takového dobromyslného bulíka, jako byl Rosťa. Rosťa se pravidelně a vždy znovu celý nafoukl pýchou, když šel na schůze správy, a dělalo mu dobře, že o něm hovořili jako o důležitém funkcionáři podniku. ”Hájil zájmy pracujících” a to tím, že dělal, co mu přikázala správa komunálu.

Měli jsme už v té době svého úsekového důvěrníka (byl jím Nedvěd) a abychom čelili náporu hostivické správy, začali jsme také odborově pracovat. V praxi to znamenalo, že Honza pozval na výrobní poradu Rosťu jako předsedu závodního výboru. Ta akce se nám sice nevyvedla, ale z toho hlediska, že jsme získali důležité informace, byla velmi úspěšná.

Rosťovi se figurky líbily, pro naši výrobu měl pochopení - ale pánové, říkal, ty neprodejné zásoby a ty finanční ztráty, které za vás musíme my všichni hradit! A čím že je hradíme? Výtěžky své poctivé dělnické práce! Měli jsme oči vypoulené úžasem. O neprodejných zásobách nemohla být ani řeč a o ztrátách teprve ne. I když jsme nedokázali přesně vyčíslit hospodářské výsledky střediska 25/1, dovedli jsme odhadnout jak naše výrobní náklady, tak výnosy z prodeje figurek, a bylo mimo jakoukoli pochybnost, že středisko je ziskové. Ale Rosťa měl své přesvědčení a ve slabé chvilce se dokonce podřekl, že má informace od paní Mišíkové a Červinkové. To nám stačilo, abychom pochopili, že jde do tuhého.

Byly to první dámy Merkurie. Paní Mišíková byla vedoucí osobního oddělení, paní Červinková vedoucí ekonomického útvaru. Svým praktickým významem a také významem pro naše osudy v komunále nepochybně převyšovaly význam obou náměstků. Obě přitom pracovaly v pozadí; ředitel jim svěřoval k vyřízení důležité konkrétní věci. A na jejich zprávách, rozborech a názorech (ačkoliv zejména paní Červinkovou vůbec nechoval v přízni) byl málokdy ochoten ze své ředitelské pravomoci něco měnit. Bylo zřejmé, že se jejich intrik dost bojí. To dávalo oběma těmto ženám do rukou značnou moc.

Iniciativnější byla v této dvojici paní Červinková. Byla to zapšklá nehezká ženská, kostnatá a celá špičatá s rysy staré panny. Když mluvila, chrlila slova vysokým hlasem jako kulomet, takže to připomínalo štěkot. Trpěla ale komplexem vůči Jardovi Šimonovi. Ten sice příliš do hospodaření Merkurie neviděl, ale na rozdíl od ní měl vysokoškolské ekonomické vzdělání. Stačilo, aby cokoli řekl a paní Červinková rychle zmlkla. Bylo zábavné pozorovat, jak se jí přitom zapšklá tvář zkřivila do kyselého výrazu.

Obě tyhle dámy ale vůbec nebyly směšné. Svým způsobem představovaly to nejhorší, co utvářelo v té době hospodářský a společenský život. Spojovaly v sobě nejomezenější typ byrokratismu se zápecnickou malicherností, svůj přirozený nezájem o věci veřejné s emancipačním zájmem do všeho se plést. Zklamání, které s námi zažily při pokusu přijít si na své (abychom jim přenechali část ze svých tučných zisků), spojily celkem účinně s normalizační tendencí proti podnikání a proti podezřelým intelektuálům a staly se v podniku hnací silou naší likvidace. Tentokrát - jak jsme si to později dali dohromady - provedly manipulaci s výsledky našeho střediska tak, že nám započetly náklady za deset měsíců, ale výnosy jen za osm; právě v těch dvou měsících přišly Merkurii za figurky velké platby, a tím, že je ignorovaly, zcela změnily hospodářské výsledky střediska.

Protistátní činnost

Pozorovali jsme, jak se kolem našeho střediska den ze dne pozvolna, ale jistě zvyšuje napětí. Souviselo to také s přípravou prvních normalizačních voleb. Život v komunále se politizoval, dá-li se tak říci všeobecně zostřené pozornosti k příkazům shora, podstatně zvýšenému počtu všelijakých schůzí a také ovšem tomu, že se s těmi lidmi dalo mluvit ještě méně normálně než předtím. Připravovali jsme vánoční prodej a do toho jsme dostali příkaz provést ve skladech inventury.

To znamenalo, že Merkuria proti nám zahájila otevřený útok. Správa vycházela z našich obrovských zisků "bokem", ke kterým jsme mohli dospět jediným způsobem, tím, že jsme určité, velké množství figurek nevykázali a někde nějak načerno prodali. Protože naše černé zisky měly být obrovské, musel být tento počet nevykázaných figurek enormní, což neodpovídající (malé) množství surovin to v inventuře potvrdí.

Že něco takového prokáže, toho jsme báli i my. V éře Barvíkovy pasty jsme neevidovali a ani nemohli evidovat spousty konví jeho výroby, které byly naplněny zcela zničenými surovinami. To bylo promrhaného materiálu. Navíc jsme už od jarních měsíců – v tomto případě se souhlasem správy, ale bez evidence - pilně vyráběli velké množství figurek, které jsme rozdávali zákazníkům jako vzorky i jako pozornost - nic jiného a na nic jiného jsme neměli. Předpokládali jsme proto, že ve skladu bude chybět značné množství surovin, hlavně změkčovadla a PVC. Rychle jsme začali v Přílepech počítat sudy a pytle. Výsledek byl šokantní. Suroviny nám nejen nechyběly, ale přebývaly. A to ve velmi slušném množství.

Začali jsme vážit jednotlivé figurky a porovnávat jejich skutečnou váhu s údaji na kalkulaci. Skutečné figurky byly podstatně lehčí, a když jsme si rozdíl představili vynásoben vysokými počty jejich výroby, nedivili jsme se, že tolik chemikálií zbylo. Příčina lehké váhy hotových figurek byla nasnadě: k výrobě forem v platech se nepoužívaly původní modely, nýbrž již hotové figurky, které byly o něco menší než původní modely. Takto vzniklá lukoprenová plata obsahovala opět o něco menší formy, a figurky, které z nich domácí pracovnice odlévaly, byly tedy ještě menší. To bychom si opravdu nevymysleli.

Předpisy přitom byly jasné: přebýval-li při inventuře materiál, byl to evidentní přestupek, který bylo třeba přísně prozkoumat, popřípadě i kázeňsky řešit. A tak nám nezbývalo, než uschovat přebývající pytle PVC mimo dohled komunálu a poprosit naše řidiče, aby jezdili se sudy obsahujícími změkčovadla a hledali skládky, na kterých by se daly po menších dávkách vybryndat. Naše změkčovadlo, proslulý di-2-etylhexylftalát, byl naštěstí podle tehdejších poznatků zdravotně nezávadný, ale i tak jsme se domnívali, že řidiči se na nás budou dívat jako na blázny. K našemu překvapení přijali tento úkol jako samozřejmý. Ukázalo se, že to pro ně není nic nového. Nedávno prý, vykládal jeden z nich, vypustili u nich na návsi rybník a co neuviděli na dně – kompletní, úplně nové zařízení zubní ordinace.

Zatímco jsme připravovali inventuru, připravila Merkuria úder. Mělo to symbolický význam, že správa se rozhodla spojit v jeden den poradu o racionalizaci komunálních služeb (byl jsem na ni pozván, ale nesměl jsem s sebou vzít nikoho dalšího) s další velkou schůzí, kterou se rozhodli věnovat volbám. Podle informací, které jsme porůznu a pokoutně na správě získali, se nezdálo, že by komunál chtěl v tuto chvíli výrobu figurek likvidovat. Bylo ale nepochybné, že budou chtít zlikvidovat nebo alespoň podstatně omezit naši samostatnost. Za tím účelem si paní Červinková připravila takové cifry o našich hospodářských výsledcích, že nad nimi zůstával rozum stát. Bohužel jsme k těmto údajům neměli přístup. A tak přišly ke slovu normální obranné instinkty. Jaká je reakce zbabělého žáka, kterému řekli, že zítra bude písemka a on nic neumí? Dostane horečku a zůstane doma. Zkusili jsme, co to udělá, když celou věc tímto poněkud nedůstojným způsobem odložíme. Zůstal jsem doma s těžkým nervovým záchvatem, potvrzeným od lékaře, a ostatní svorně tvrdili, že mne na schůzi nahradit nemohou, protože 1. to odmítám a 2. neznají potřebná fakta a data. Byli jsme zvědavi, co to udělá.

Vyšlo to. Přijel za mnou sám ředitel Špaček, právem přesvědčen, že nervové zhroucení markýruji. Vytáhl mě z postele, ale já jsem byl celý nakřivo, taky hlavu jsem měl nakřivo, mluvil jsem pomalu a zadrhával jsem. Chtěl ode mne adresu nějaké domácí pracovnice a já jsem si tedy vzal papír a názorně jsem řediteli předvedl, jaké potíže dělá takovému zcela zhroucenému individuu psaní: ruka se mi nepřekonatelně třásla, písmena byla dokonale roztřesená, nedovedl jsem udržet písmo v řádce. Celé to divadýlko mi nedělalo potíže, zvláště když jsem viděl, jak Špačka úplně a naprosto přesvědčilo. Vjel do něho záchvat lidskosti a začal mě přesvědčovat, že si musím pořádně odpočinout a hlavně ať nepospíchám do práce.

Na odpolední schůzi se tedy o našem středisku vůbec nemluvilo a večerní předvolební schůzi ovládli ředitel Špaček a předseda stranického výboru soudruh Tučný. Ten prý při líčení nutnosti a lidumilnosti sovětské srpnové invaze zdůraznil, jaké měl těžké mládí; to ho tak dojalo, že mu z očí začaly téci slzy. Jelikož ředitel nechtěl za předsedou stranické organizace zůstat pozadu, rozplakal se také a mezi slzami prohlašoval, že Sovětský svaz opět přišel v osmašedesátém roce včas a že také on měl těžké mládí. Když mi o tom večer kolegové vyprávěli, byl bych se tomu všemu s chutí zasmál. Jenomže nešlo to, přinesli další zprávu a ta byla ohromující: Jiří Vágner byl dopoledne, údajně za protistátní činnost, zatčen.

Vágner byl mnohem mladší než my, mnohem ambicióznější (patřil k uznávaným studentským vůdcům) a také nepoměrně radikálnější. Dlouhý plnovous, který mu sahal přes prsa, protože si ho nestříhal, naznačoval, že se tento člověk hodlá oholit, až budou Sověti pryč z Československa. Byl nepochybně muž činu. Nestaral se, jaké jsou pro svržení režimu podmínky; považoval za jedině mravné a snad i možné usilovat všemi silami o odstranění Husákova režimu. Podle toho, co jsme věděli o životě kolem - znali jsme názory a nálady prostých lidí přímo "z pracoviště" - by nás samotné taková aktivita nenapadla. Nám šlo o to nezadat si, poctivě přežít nejhorší perzekuci a v ní si vytvořit předpoklady pro intelektuální a společenskou aktivitu v podmínkách trochu lidštějšího života, který, jak jsme předpokládali, bude přece muset po normalizaci přijít. Pokud existující instituce, zejména odborové hnutí, mohlo toto důstojné přežití umožnit, pokoušeli jsme se v nich o to. Možnost pro otevřené opoziční, "ilegální" vystoupení jsme v podmínkách úspěšně se rozvíjejícího policejního režimu neviděli a vše nasvědčuje tomu, že tenkrát taková možnost opravdu neexistovala.

Pokud jde o Jiřího Vágnera, vše, co jsme o něm věděli, bylo to, že měl na okolní svět jiný, mnohem radikálnější pohled. My ze stáčírny jsme jeden o druhém vlastně všechno znali, byli jsme na sobě vzájemně závislí. O Jiřím jsme nevěděli, ani co píše, s kým jedná či spolupracuje, kdo jsou jeho přátelé. My jsme to nebyli. Jako odbytový referent jezdil Jiří neustále po krajských městech a snažil se prodat co nejvíc figurek. Bylo zřejmé, že je pracovně mimořádně zdatný; figurky byly tenkrát ještě lepkavé, teklo z nich změkčovadlo, a on jich přesto dokázal prodat úctyhodné množství. Jeho cestovní zprávy byly vzorné a vyplývalo z nich, že veškerý čas věnuje činnosti pro prodej výrobků Merkurie

Výslech

Jenže služební čas - co znamená služební čas na takové dlouhé obchodní cestě? Vágner přece také něco dělal po "pracovní" době, a co když opravdu vyvíjel "protistátní" (to znamená opoziční) aktivitu? To jsme mohli jen tušit. Ve středisku figurek nebyl nikdo, komu by se Jiří s tím svěřoval. Pokud jsme společně hovořili o situaci ve společnosti, muselo se mu zdát, že si už kvůli figurkám těžko můžeme porozumět. Dělali jsme svou práci v komunále v přesvědčení, že nás uživí bůhví kolik let, a v tomto soustředění na malé i velké vlastní problémy jsme nevěděli, že stále ještě existuje aktivní a organizovaná radikální opozice. Její vyhlídky byly ovšem malé: normalizační stroj pracoval takřka bezchybně a několik desítek radikálních protivníků, které převálcoval, mu byly mimo jiné dobré k tomu, aby mohl sám sebe i celou společnost utvrzovat v tom, že bezpráví je nezbytné a nenávist užitečná. Ze všech těchto důvodů jsme měli nesmírně zúžený manévrovací prostor, protože jsme se přece nemohli vyjadřovat proti Jirkovi a dokonce jsme se od něho nemohli ani distancovat. Dost jsme se obávali závěrů, k nimž mohly dospět vyšetřovací orgány - a o těch jsme iluze nechovali – o spolupráci Vágnera a střediska figurek.

Příliš času jsme na takové myšlenky neměli, byl konec roku, inventury a my jsme opět prodávali figurky, tentokrát na předvánočních trzích v Bruselském pavilónu. A opět skončily naším odbytovým úspěchem a zbavily sklad nadbytečných figurek. Tentokrát se tento odbytový úspěch konal v Praze, pracovníci Merkurie chodili do Bruselského pavilónu nakupovat a přitom jim nemohly uniknout hloučky lidí před naším stánkem - konečně to tedy viděli na vlastní oči. V Merkurii jsme byli pro tentokrát z největší šlamastiky venku. Jenom nejasně jsme tušili, jak tentokrát k naší záchraně přispěl čas: čím víc se blížil nový rok, tím víc ztrácely cifry paní Červinkové na významu, protože s celoročními výsledky se už prakticky nedalo manipulovat a ty byly jednoznačné. A do třetice: odehrála se už významná událost, likvidace střediska výstavnictví, a nebylo tedy několik neděl nutné odvádět pozornost na figurky. Správa byla likvidací výstavnictví tak zaměstnána, že neměla na figurky ani pomyšlení.

Teprve později jsme se dověděli, že likvidace střediska výstavnictví probíhala jako vysloveně beletristická záležitost. Pracovníci a pracovnice správy se dozvěděli, že se mohou jít podívat přímo do skladu právě zrušeného střediska a pokud by se jim tam něco líbilo, tak ať si řeknou, Merkuria je velkorysá a dá jim to zadarmo. Pracovníkům a pracovnicím se toho ve skladu výstavnictví líbilo opravdu dost; byla tu křesla, stoly, komody, pohovky, židle, každý si o něco řekl a nelitoval. Během jednoho večera rozvezl řidič Vařeka (za týden ho z komunálu vyhodili) podle závazného seznamu požadované zboží přímo do domovů pracovníků a pracovnic, čímž sklad výstavnictví účelně vyprázdnil. Ne že by v něm nic nezbylo, jenom to už nemělo dohromady žádnou cenu. My jsme tehdy o této velmi vydařené komunální akci neměli ani tušení. Bylo celkem pochopitelné, že nás koncem roku příliš nevyhledávali..

Zato tu byla jiná instituce, která o středisko figurek projevila zájem, vnitro. Zatímco jsem nabízel figurky v ZOO ve Dvoře Králové, prohledalo StB stáčírnu a pátralo po indiciích spolupráce s Jiřím Vágnerem při jeho protistátní činnosti. Nic nenašli a tak si vzali aspoň "otisky" našeho psacího stroje. Nechali v stáčírně telefonní číslo na kapitána Stoklasu se vzkazem, že mu mám zavolat. Není prý spěch, ale neradi by to protahovali. Zavolal jsem hned a hned jsme se také dohodli: že přijdu 22. prosince v 7 hodin ráno do Ruzyně, abychom si popovídali.

Po sedmnácti letech, za Gorbačova, jsem si na výslechy zvykl a určitě bych to vše bral jinak, ale tehdy to vlastně pro nás byla novinka. Já jsem byl u výslechu poprvé koncem prosince 1969, ale teď to bylo - v souvislosti s Jiřím Vágnerem - něco úplně jiného. Nevěděli jsme, zda na nás Jiří něco pověděl, předpokládali jsme, že je zavřený kvůli letákům proti volbám (opravdu to tak bylo) a netušili jsme, do jaké míry nás vnitro bude chtít do celé této věci zatáhnout. Někteří dobří lidé z okruhu našich známých se nechali slyšet, že celá věc je jasná, zvláště když nebudu vyslýchán v Bartolomějské ale v Ruzyni. Civil přece, který překročí práh úctyhodné ruzyňské budovy, si tam už vždycky nějaký ten měsíc či rok pobude. Rozloučil jsem se s kamarády večer před výslechem pořádnou pijatikou.

Nevěděl jsem, jak se mám proti estébákům bránit; jediné co mne napadlo, bylo dělat totálního prosťáčka. Když mě vyzvali, abych čekal v místnosti proti vrátnici, sedl jsem si a otevřel jsem připravenou knížku. Ať vidí, že mám jiné starosti než právě jejich výslech! Řádky a písmena se mi míhaly před očima, ale první kolo jsem vyhrál, přišli si pro mne za několik málo minut. Pak to začalo. Nechtěl jsem věřit svým očím, protože jsem měl pocit, že se dívám na podivné divadlo, jehož jsem zároveň sám hercem: v Ruzyni se začaly otevírat a zavírat dveře a katry, neustále kolem mne vodili trestance v poutech a jednoho dokonce se mnou vezli ve výtahu. I při své otupělosti jsem pochopil, že to vše je součást výslechu. Musel být poměrně nákladný.

Byli dva, jeden si říkal podplukovník, druhý kapitán. Podplukovník byl zlý policajt, kapitán hodný policajt. Měli na mne připravenou slušnou sadu fíglů: od vousů (nenosím je snad kvůli Rusům?), přes překvapivé znalosti o mých příbuzných až po to, že jeden trestanec mne identifikoval jako zvláště nebezpečného ilegálního spolupracovníka Jiřího Vágnera. Vyvrcholením byl "požár", který vyrobili v koši na papír za tím účelem, abych mohl zůstat sám s hodným policajtem a svěřovat se mu. Já jsem celý den vydržel se šarží prosťáčka (vůbec ničemu jsem nerozuměl) a oni proti tomu celkem neprotestovali. K večeru sepsali protokol a pak mne hladce a bez výstrahy propustili.

Byl to podivný výslech. I když se snažili, abych se nachytal na jejich léčky, vůbec jim nešlo o svědectví týkající se Jiřího Vágnera - předem jim bylo jasné, že my ve stáčírně nemáme s jeho současnými politickými aktivitami nic společného a výslech měl potvrdit toto jejich "podezření". Znamenalo to, že Vágner se při výsleších choval tak, jak se slušelo a patřilo. Vyšetřovatelé znali pozoruhodné podrobnosti o našem podnikání - o prodeji v zoologické zahradě i v Brně nebo kdo všechno je v našem středisku - ale nehovořili o ziscích "bokem". Vše to bylo zvláštní, hlavně, jak snadno uvěřili Jirkovi a že vše věděli předem. Mohlo nás napadnout, že někde v naší blízkosti, v komunále, je kdosi, komu důvěřujeme, a kdo o nás podává zprávy nahoru, třebas až ministerstvu vnitra. Jak to bylo, to jsme se dovtípili teprve dva roky po sametovém převratu, když jsme se dozvěděli, že spolupracovník StB z Merkurie, jemuž jsme opravdu důvěřovali, byl Jarda Šimon, pracovník našeho střediska a manžel naší výtvarnice.

V každém případě skončil první rok v Merkurii hůř, než jsme předpokládali po příchodu do komunálu, a lépe, než jsme se mohli domýšlet před několika týdny. A protože jsme pořád ještě byli mladí a nepoučitelní, zase jsme si říkali, že máme nejhorší za sebou.

Rozkvět

Když se nám zdají nejasné a složité dokonce i takové věci, o kterých jinak pro jejich jednoduchost ani nepřemýšlíme, může to být příznak mezidobí. Je to doba mezi něčím, co končí, a něčím, co teprve čekáme. Zmatené půlroční mezidobí nastalo v Merkurii před odchodem ředitele Špačka do důchodu. Špaček do důchodu musel, ale nechtělo se mu a držel se své židle jako klíště. Přitom nebylo zbytí - jednak přesluhoval, jednak ”nadřízená místa” chtěla, aby byl co nejrychleji pryč. V té době se už normalizační mašinérie chystala i na komunály - což jsme ještě nevěděli - aby je ”očistila” od všech nežádoucích živlů a provozů. Merkuria měla ovšem být ”očištěna” také od ředitele Špačka, vždyť tu řediteloval v ”krizových letech”, byl nepochybně rozený kramář a nechal vykrást sklad výstavnictví.

Možná že to udělal, aby zvýšil svou popularitu. V každém případě to byla akce tak prvotřídní, že jsem považoval za patřičné i zde už o ní informovat. To, co ve skladu zbylo, už nemělo dohromady žádnou cenu, a tak žádný div, že se to nyní shora pokoušeli vyšetřovat. V Merkurii nastala prekérní situace, kterou komplikovaly intriky paní Mišíkové a Červinkové, zejména však úsilí náměstka Smrže stát se po Špačkovi ředitelem. Aby celou věc s rozkradeným skladem co nejvíc ututlal, musel Špaček nasadit do boje veškeré rodinné zbraně, včetně nomenklaturního švagra. Merkuria začala mít velké starosti sama se sebou a to nám umožnilo několik dalších měsíců snadnějšího přežití.

Mezidobí však pro nás začalo živelní katastrofou. Jednoho dne jsme ve stáčírně zůstali pouze tři: Nedvěd, Maruna a já. Maruna, ona kadeřnice, kterou nám přidělil ředitel Špaček, byla ten den nějaká nevyspalá, roztržitá, a přitom měla do večera odlít množství figurek, které jsme slíbili východočeské zoologické zahradě. Kolem jedenácté hodiny jsme ji nechali samotnou a šli jsme kus dolů po Plzeňské ulici na oběd. Najedli jsme se a s jistou melancholií jsme sledovali zvuky ze silnice. Když kolem jeli hasiči a troubili, Nedvěd znervózněl a tvrdil, že jedou určitě k nám, do stáčírny. Připadalo mi to od Nedvěda neurotické, a tak jsem klidně vypil kávu, teprve potom jsme odešli a já jsem krotil jeho spěch. Měl ale pravdu, ve stáčírně bylo opravdu boží dopuštění: na podlaze byly louže, ze dveří i z oken se ještě valil dým a stěny kolem oken byly celé zčernalé od plamenů a kouře. Hasiči odvedli svou práci a právě odjížděli (stáčírna sice vypadala jako po výbuchu, ale o něco později se ukázalo, že škoda způsobená požárem byla poměrně malá.) Uvnitř seděla Maruna a byla v šoku, držela před sebou popálenou ruku a v pravidelných intervalech propukala v hysterický smích. Naštěstí - krom toho nešťastného ohně bylo všechno naštěstí - nebyla její popálenina vážná, za týden se vrátila do práce. Vykládala, jak došlo k neštěstí. Byla unavená, a když se překlopil mlékovar a vznikl oheň, pomalu a - jak teď uznávala - nelogicky reagovala. Naštěstí sousedi z pivovaru přiběhli okamžitě s pěnovým hasicím přístrojem a zavolali hasiče.

A už jsme se hasičů nezbavili - vlastně jednoho z nich, kapitána Šimši, který byl pověřen kontrolou našeho rizikového pracoviště. Byl menší postavy, dobromyslné tváře a oblečený tak, že připomínal Sokola někdy z konce minulého století. Tento hasič byl v normalizační době opravdu zosobněným anachronismem. Velmi důsledně, ale s vlídným a nepochybným pochopením pro naši situaci trval na tom, abychom stáčírnu zajistili základními prostředky proti ohni: digestoří a hasicím přístrojem počínaje a nástěnkou s pokyny, jak si počínat, vznikne-li oheň, konče. Bylo podivné, že správa Merkurie neučinila nejmenší pokus využít požáru proti nám (měli zřejmě dost svých starostí), a tak jsme se naopak my pokusili s pomocí kapitána Šimši využít požáru ve svůj prospěch. Nedali jsme Merkurii pokoj, dokud stáčírna nebyla slušně vybavena nejen po stránce bezpečnostní, ale také provozní. Obložili jsme ji podél stěn až ke stropu dřevěnými regály, naplněnými náčiním pro výrobu forem i pro výzkumy, obstarali jsme si psací stoly a dostatek židlí a instalovali jsme naftová kamna, bez nichž by ve stáčírně byla za mrazů zima.

To, že od té doby lidé z Merkurie vstupovali do stáčírny s jakousi úctou, kterou nedokázali potlačit, protože interiér našeho hlavního stanu působil odborně, pracovně i malebně, bylo symbolické. Figurky nezadržitelně vstupovaly do zenitu po stránce vývojové, výrobní i obchodní. Bylo to důsledek našeho pudu sebezáchovy; od počátku nám nezbývalo nic jiného než figurky co nejvíc vylepšit. Toto úsilí nepolevilo, ani když byly na světě hladké figurky.

Nadšení nad ”hladkými figurkami” netrvalo totiž dlouho. Jednoho dne nám zavolala paní Ludvíková (ona bytost, kterou pana Herzog navedl, aby figurky zlikvidovala) a naléhavě nás požádala, abychom hned druhého dne za ní přišli, to ještě bude pan Trojánek pryč. Tón jejího hlasu dával tušit, že se přihodilo něco nedobrého. Stalo se tolik, že pan Trojánek si na svůj náměstkovský bar rozestavil celý zvěřinec z našich figurek a odjel na dovolenou. Takže, říkala paní Ludvíková, soudruh náměstek to ještě neví, ale... a zdvíhala jednu figurku po druhé. Všude bylo vidět stejný obraz zkázy, figurky pod sebou doslova vyleptaly všechen lak. Bylo to děsivé. Nezbylo nám než objet všechny instituce, kterým jsme věnovali figurky, a příslušná neštěstí snížit na minimum. Kupodivu se to podařilo. Na rubu cenovek jsme ale museli dát všem figurkám vytisknout ”chcete-li figurku položit na lakovaný nábytek, podložte ji destičkou”, což byla pro nás potupa. Nezbývalo - než skutečné řešení, a tím bylo požádat o pomoc doc. ing. Švece, chemika, jemuž vynálezce Hron ukradl recepturu naší pasty. Řediteli jsme sdělili, že se nedá nic dělat, vyděláváme Merkurii slušné peníze a tak Merkuria musí zase z toho dát alespoň něco na zlepšení našich výrobků. Správa přirozeně nechtěla platit za nábytek zničený figurkami a souhlasila. Směli jsme doc. Švecovi nabídnout velmi slušnou odměnu - a když jsme to udělali, byl zase on ochoten ”svou” recepturu zdokonalit. Pracoval rychle a dobře.

Když jsme viděli výsledky, nechtěli jsme věřit svým očím. Hotová, odlitá pasta dočista zprůhledněla, přestalo z ní vytékat změkčovadlo, její mechanické vlastnosti se zlepšily. Figurky byly poprvé hezké. V té době už jsme ve spolupráci s panem Staňkem měli vyvinuty povrchové barvy i způsob a technologii poměrně dokonalého povrchového barvení. Spočíval v nanášení bodů, linií i celých ploch na figurky pomocí stříkacích pistolí. Rychle vznikaly figurky třetí generace. Od předchozích se lišily tím, že jejich vzhled se blížil k profesionalitě. Během několika týdnů jsme doplnili sortiment o nové druhy: o figurky pravěkých zvířat a o pohádkově exotické bytosti (šaman, náčelník, vodník), přizdobené lýkem. A přitom to ještě nebylo všechno.

V té době jsme za pomoci doc. Švece dokončili první etapu vývoje ”pečených” figurek, které sice byly také z PVC, ale s podstatně menším podílem změkčovadla. Měly zcela odlišné mechanické vlastnosti, byly méně pružné, zato pevnější. Lily se do jednodílných forem za studena a pak se zahřívaly jistou dobu v sušičce. Tu jsme svěřili panu Staňkovi, který nám pomáhal figurky i nadále vyvíjet, zatímco jeho paní je v sušičce vyráběla. Tak se nám podařilo vyvinout a vyrábět například pavouky s dlouhýma, opravdu pavoučíma nohama.

Ředitel komunista

Odbyt ovšem nebyl docela snadný. Různá technologická i jiná vylepšení byla poměrně nákladná, naše administrativa také. Aby středisko mělo i nadále dobré hospodářské výsledky, museli jsme výrobu neustále rozšiřovat a získávat nová odbytiště. Přímo se nabízela, jako by byla zřízena pro naše figurky: zoologické zahrady. A tak jsem ke svým odbytovým cestám připojil jednou týdně jednu z mnoha zoologických zahrad, které jsou v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Odbytový úspěch byl velký, protože však sortiment, který objednávaly zoologické zahrady byl dosti jednostranný, opět se nám některé druhy figurek hromadily ve skladu. Pomáhali jsme si opět přímým prodejem. Nejprve se nám podařilo proniknout na matějskou pouť a otevřít tu stánek. Přitom jsme už mysleli na další, větší prodej.

Pro náš sortiment byla přece jenom prodejním místem nejideálnějším zoologická zahrada. A když už jsme neměli naději že nás nechají prodávat přímo v jejím areálu, napadlo nás, že bychom mohli otevřít stánek před zoologickou zahradou. Dozvěděli jsme se, že chodník patří dopravnímu referátu NVP, nikoli ZOO. A tak jsem se jednoho dne vydal na pražský dopravní referát. Měli tam určitě s pražskou ZOO nevyřízené účty, protože bez úplatků - nemyslí-li se tím množství figurek - a bez potíží jsme za týden obdrželi zcela hladce potvrzení, že až do odvolání smíme na vyhrazeném místě před ZOO prodávat výrobky hostivické Merkurie. Začali jsme koncem května. S jistou nostalgií jsme vzpomínali na první, předloňský prodej v ZOO; přímo v areálu zoologické zahrady se figurky prodávaly snadněji. Ale i tak byl obrat stánku značný.

Týden probíhal prodej v klidu. Potom přišlo několik dobře urostlých chasníků ze zoologické zahrady a chtěli nás s naším stánkem z vyhrazeného místa vyhodit. Teprve když jsme pohrozili, že zavoláme policii, uznala ZOO svou porážkou. Pak byl klid, figurky šly na odbyt a nás to povzbuzovalo k dalším činnostem.

Napadlo nás, že bychom mohli figurky, když teď vypadají tak pěkně, prodávat zásilkově. Karel Štindl měl ze skladu a expedice rozesílat zásilkové krabice s hrdým názvem figurky Safari, na které jsme s podporou paní Šulcové dostali povolení zadat inzeráty do novin. Jejich úspěch byl mimořádný. Sami jsme nechápali, proč si například tolik lidí objednává pravěkou zoologickou zahradu, a abych pravdu řekl, nejde mi to do hlavy dodnes.

Vážnost figurek se nyní projevovala i navenek. Na běžné cestování, například na obchodní cesty, jsme už jezdili ne jako dřív v rozpadající se dodávce nebo staré škodovce, nýbrž mercedesem. Jeho majitel, Václav Bělina, člověk už pomalu v důchodovém věku, se k nám sám přihlásil - slyšel o figurkách od kolegů. Nejen pro svůj vůz, rovněž svým vzhledem a chováním připomínal gentlemana, takže jsme se zpočátku domnívali, že s námi buď jen žertuje, nebo zkouší, jaké to u nás je, a zase odejde. Pro obojí svědčila jeho dochvilnost a naprostá přesnost,vlastnosti, kterými se diametrálně odlišoval od ostatních taxikářů. Jak se ukázalo, jeho dobré služby našemu středisku byly založeny na víře, že figurky mají budoucnost teprve před sebou. Také jsme si to mysleli.

A tak tedy, řekli jsme si posléze, proč bychom je nezkusili také vyvážet? Merkuria se už dříve pokusila - ovšemže neúspěšně - vyvážet eloxované vánoční ”ozdoby” prostřednictvím vývozní firmy Jablonex a od té doby zůstalo mezi oběma podniky něco na způsob obchodních vztahů. Nikdo na správě nemohl nic namítat proti našemu záměru rozjet se do Jablonce a i kdyby mohl, neudělal by to. Všichni věděli, že šance figurek na export jsou prakticky nulové. Kupodivu - nebyly, nový vzhled figurek zapůsobil i zde. Jablonex započal různé průzkumové akce a jeho příslušné oddělení, zvláště neobyčejně sličná paní Hánová, bylo ochotno poskytnout nám všestrannou pomoc, jakmile by se ukázalo, že šance na vývoz existují - a vývozní firma o tom nepochybovala. Dokonce i v tehdejších rychle se horšících hospodářských poměrech sliboval vývoz figurek Merkurii zisk a četné výhody.

Když jsem o tom přemýšlel, bylo mi ze všeho, z toho, jak to dál bude s figurkami, úzko. Až dosud jsme si jen matně uvědomovali - a přiznat si to naplno bylo těžké a snad i nemožné, že jsme v této nepříznivé době vybudovali výrobu, které má sice před sebou velké možnosti, ale za předpokladu zcela zvláštního - že právě doba bude jiná, než byla. Ale jak si vybrat dobu? Naše rozptýlená manufaktura s malými náznaky strojové výroby měla nejrůznější nepříjemné limity dané povahou věci a také tehdejším režimem (například počet domácích pracovníků). Byla by potřebovala alespoň minimální investice k tomu, aby se doplnila o nový sortiment, přípravky a nové strojové způsoby výroby. Tím spíše jsme byli zvědavi na nového ředitele.

Už brzy jsme se měli dozvědět, o koho jde. Počátkem podzimu nás navštívil Jarda Šimon, kterému se hned od počátku mezidobí (možná že hlavně po zatčení Jiřího Vágnera) přestalo u nás a v Merkurii vůbec líbit do té míry, že dal výpověď a přešel do Národního výboru Praha-západ. Teď seděl ve stáčírně a vyprávěl nám, že od října bude naším ředitelem soudruh Kášek. Jarda ho zná, protože Kášek jednak bydlí v sousední vesnici, jednak pracuje v Národním výboru Praha-západ. Soudruh Kášek? Ano, opravdový soudruh, říkal Jarda, ale uvidíte, že tenhle člověk, to je taková atypická záležitost. Jarda nám o něm vyprávěl. Jako nejsou normální lidé všichni stejní, nedá se ani partajníky házet do jednoho pytle, říkal. Komunistů z opravdového, vnitřního přesvědčení, do kterého jim nesmí a nemůže nikdo mluvit, už je dneska asi málo, ale existují a Kášek je jedním z nich. V podstatě je to prostý člověk z venkova, absolutně nesobecký, není ovšem žádný odborník, jediné na co se specializoval, byla stranická práce. Když teď v Národním výboru Praha-západ dělali velkou reorganizaci, zbylo sice na něho místo vedoucího odboru, ale v pravém slova smyslu zbylo, stal se vedoucím odboru, víceméně nadbytečného. Typické pro Káška je, vyprávěl Šimon, že se neurazil. Pochopil, oč jde, a řekl, že těch pár let do penze věnuje práci v terénu. Merkuria, pane, to je terén! Možná že si s ním nebudete hned od začátku ve všem rozumět, uvažoval Šimon, ale jen zpočátku, jinak brzy uvidíte, jak se v Merkurii všechno zlepší.

A ředitel Kášek, menší, nevýrazný, se stranicky neutrálním výrazem ve tváři, přišel opravdu proto, aby komunál vylepšil. Vylepšit, to v jeho mozku, který příroda vytvořila v trestuhodné důvěře, že tenhle člověk nikdy nebude muset v pravém slova smyslu myslet, znamenalo očistit od pozůstatků a předsudků kapitalistické společnosti. Tedy očistit od nedisciplinovanosti, snahy o zisk (”ach ty nešťastné zisky”, zněl jeho okřídlený výrok), nápadů, zejména nápadů provozovat ještě také něco jiného, než co nařizuje strana, a pochopitelně očistit od nositelů těchto pozůstatků, předsudků a nápadů. Pohříchu, těmi nositeli jsme byli v Merkurii především my. Snad se ani nedalo pochybovat o tom, že jedním z důvodů, proč tento ušlechtilý komunista přišel, bylo, aby nad námi zvítězil.

Ale jací my jsme byli protivníci? Ovšemže byli, třídní nepřátelé (pravděpodobně Káškovi na ONV Praha-Západ chyběli), což soudruh Kášek o nás věděl předem. Jakýmsi problémem bylo, jak dát naše nepřátelství najevo světu. Tento problém vyřešily paní Mišíková a Červinková: jedním z prvních činů nového ředitele bylo, že nám hned poté, co zrušil název Merkuria, připomínající krizová léta, zakázal přímý prodej. To se po komunálu okamžitě rozneslo a tím bylo vše jasné: to jsou oni, ti zloději, ti kteří se přiživují na naší poctivé práci. Proč by jim zakázali prodej, kdyby nekradli, neškodili?

Pozůstatky buržoazie

Od této chvíle jsme to měli v komunále týden co týden obtížnější. Správa nám zastavila přijímání domácích pracovníků, omezovala jednání o vývozu, odmítla poskytnout byť i jen korunu na nezbytné investice, stavěli našemu provozu do cesty překážky, kde jen mohli. Snažili jsme se bránit, mimo jiné přes odborovou organizaci. Měli jsme svůj úsek, Doležala v závodním výboru, a tak jsme na této odborové frontě svedli několik bitev. Nedvěd jako úsekový důvěrník zašel do Krajské odborové rady, kde se mu podařilo navázat styk s právním referentem - jmenoval se pravým jménem Richard Falbr -, který se nám potom dosti věnoval a snažil se nám v rámci svých omezených možností pomoci. Mimo jiné nám doporučil Dr. Přenosilovou z ÚRO, která nám i našim domácím pracovnicím zdarma poskytovala kvalitní právní pomoc.

Náš odborový úsek měl s podnikem stále častější konflikty a to dvojího druhu. První se týkaly přímo střediska figurek, druhý přesahoval figurky i komunál. Vlastně takový konflikt byl jen jeden, ale stál za to. Souvisel s rychlým postupem normalizace, která zachvátila už i družstva a komunály a ”očišťovala” je. Zbavovala je mimo jiné zátěže soukromých taxikářů. Tuto instituci řidičů, kteří měli vlastní vozy a fakturovali přes svůj mateřský podnik, nyní strana jako přežitek třídní společnosti rušila. Taxikáři se bránili. Zvolili si mluvčího a rozeslali do všech komunálů a družstev zoufalé poselství o tom, jak jsou užiteční, a jak nutně potřebují, aby se jich ostatní zastali. Pro nás to byla situace vysloveně prekérní. Chtěli jsme taxikářům pomoci, ale velmi jsme pochybovali, že by pomoc takových evidentních třídních nepřátel, jako jsme my, mohla být k něčemu dobrá. Ale nakonec jsme si řekli, jak že by to vypadalo, kdyby se v takové situaci všichni stáhli jen proto, že to mají kádrově špatné. Neudělali jsme dobře? Dodnes je těžké to posoudit.

V každém případě jsme pověřili Bohumila Doležala, aby naše stanovisko přednesl na závodním výboru a požádal jej o podporu. Hned po první schůzi, která o tom jednala, se Doležal vrátil nervózní, celý špatný, a každá další schůze závodního výboru pak už jeho stav jenom zhoršovala. Správa považovala naše stanovisko za reakční, buržoazní a nepřátelské, Doležal je tvrdohlavě hájil a neobyčejně ostrý konflikt přerostl v celkový spor mezi námi a komunálem. Ve snaze uklidnit situaci pozvali jsme ředitele na schůzi úseku. Nepomohli jsme si, přišel s náměstkem Smržem, zařval na nás, že jsme nepřátelé socialismu, a zase odešel. Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že po odborové stránce toho mnoho nedokážeme.

Pro další, poslední spor to nebylo rozhodující, i když i v této záležitosti se naše ”odbory” velmi snažily. Šlo o ochranu při práci a jednu chvíli jsem byl dokonce ochoten domnívat se, že tento spor vyhrajeme. Podstatné zlepšení vzhledu figurek nebylo zadarmo. Agresivní látky v povrchových barvách, které se nanášely stříkací pistolí, způsobovaly domácím pracovnicím při výrobě podráždění očí a nosní sliznice a my bychom pro ně byli nutně potřebovali pořídit boxy s odvětráváním. Jenomže na ty by nám podnik musel přispět určitou sumou z fondu investic. Nejen s ředitelem, s nikým ze správy se o tom nedalo hovořit. Bylo patrné, že nás odepsali a že tento spor znamená už boj o bytí a nebytí v pravém slova smyslu. Neváhali jsme proto a obrátili jsme se na objektivní instanci, Hygienicko-epidemiologickou stanici Praha-západ. Okresní hygienik přišel a začal měřit množství škodlivin při povrchovém barvení. Byla to zřejmě věc odborná, ale zajímavé - jak jen začal s pouhou přípravou měření, muselo být i laikům jasné, že měří v duchu vedoucí úlohy strany. V tom smyslu zněl i jeho verdikt: o nějaké škodliviny sice jde, ale nikdo se tím nemusí znepokojovat, je to stopové množství. My jsme si povrchové barvy sami vyvinuli a vyráběli a dobře jsme věděli, kolik je tam jakých ředidel. Byl však už počátek roku 1973, normalizace spěla k vrcholu a politicky možné bylo všechno - i dospět k stopovému množství škodlivin.

Nebylo bohužel zbytí, tento boj jsme museli dobojovat do konce. Nerad a sklíčen jsem šel na krajskou hygienicko-epidemiologickou stanici, kde byly vyhlídky na objektivní posouzení celé věci ještě horší. Ale příslušný pracovník, pan Vraný - mladý člověk, bůhví, jak dopadl a kde je mu konec - byl od pohledu poctivý, nic nám sice nesliboval, ale pečlivě se celý týden našemu případu věnoval. Teprve pak mi řekl výsledek - opačný než okresní hygienik - a rozhovořil se. Jak je těžké pracovat v tomto oboru, který komunisté zpolitizovali, ale jak on nemíní složit zbraně a hodlá všechny sporné případy posoudit co nejobjektivněji; v tomto smyslu vypracoval také návrh dobrozdání, který předložil šéfovi. Šéf - docent na lékařské fakultě - se s rozhodnutím neloudal a během dvou dnů mne pozval, abychom si o celé věci popovídali. Zjistil si, o jaké ptáčky v našem případě jde, a zhurta se do mne pustil, jak jsem se mohl opovážit celou krajskou hygienickou stanici takto politicky a vlastně i lidsky ohrozit, on že ji celou drží tím, že je ve straně, a nechtěl by, aby ho vyhodili, nota bene kvůli nám; v jaké době si myslíme, že žijeme, a tak dále a tak dále, pokud pak jde o pana Vraného, že si to s ním vyřídí, ostatně ať si nemyslí, že mu to jen tak projde. Nemělo smyslu vést s ním debatu, sebral jsem se a odešel.

Věděli jsme, že je to konec figurek v Merkurii, nepředpokládali jsme však, že tím skončí figurky vůbec. Byli jsme si jisti, že se v celém velkém okrese Praha-západ najde družstvo nebo komunální podnik, který naši lukrativní a perspektivní výrobu převezme. Z jednání ředitele Káška ovšem vyplývalo, že v brzké době můžeme ještě očekávat všelijaká překvapení, a my jsme nutně museli pro přechod do dalšího podniku získat čas. Proto jsme v březnu a dubnu (podle individuální délky výpovědní doby) podali všichni výpověď. Byla platná do konce roku. Uvedli jsme, že v Merkurii již nejsou podmínky pro výrobu figurek a že budeme usilovat o její převedení jinam.

Ještě předtím jsme však podnikli akci, která nám měla přežití v Merkurii usnadnit. V době, kdy jsme podnikali měření škodlivin, objížděl ředitel Kášek naše domácí pracovnice, tvářil se lidově a stranicky dohromady, sliboval jim všelicos (jinou výhodnou práci, dobrý výdělek), prostě vedení Merkurie se snažilo vytvořit si v našem středisku co nejmocnější pátou kolonu. Domnívali jsme se, že víme, jak tomu čelit. Tentokráte jsme se soustředili na akci vysloveně politickou - Mezinárodní den žen. Připravovali jsme ji velmi pečlivě přes týden, objednali jsme celý lokál v Chmelovém sadu a 8. března jsme se nikdo z nás nevěnoval ničemu jinému než MDŽ. Doležal vybral básničku, Nedvěd se ji naučil recitovat a hlavně se nám toho dne podařilo svést do Chmelového sadu všechny naše domácí pracovnice. Připravili jsme jim program (mimo jiné Nedvěd se Štindlem zpívali Zelené pláně), pohoštění, kytky - a bylo to tak hezké odpoledne, že by nám ho mezinárodní pokrokové ženské hnutí, kdyby mělo v Hostivicích zástupkyni, určitě závidělo. Ředitele a celé vedení Merkurie jsme také několikrát pozvali. Nepřišli - s třídními nepřáteli se totiž družit nelze.

Blahodárný vliv této politické akce jsme cítili snad až do konce naší existence v Merkurii. Bezprostředně poté, na jaře, se pravděpodobně také přičinil o to, že nás nezavřeli. Káškovo objíždění domácích pravcovnic totiž mělo ještě jeden účel, který jsme si podle různých náznaků domysleli teprve dodatečně, když jsme se dozvěděli (v Čechách se nikdy nic dlouho neututlá), že nás komunál udal. Věrohodnosti tohoto udání, že se nezákonně obohacujeme, by určitě neobyčejně prospělo, kdyby se k němu připojila alespoň některá z domácích pracovnic. Se vší pravděpodobností se nic takového nestalo, a udání muselo být ”věcně” neobyčejně slabé, protože nikdy z něho nebyl ani náznak nějakého řízení. Možná ale - ne že bych nám chtěl nadržovat - že k tomu mohla přispět účinnost naší obrany.

Jakmile poslední z nás podali výpovědi, začali jsme přes úsek ROH, tedy víceméně oficiálně usilovat o převedení výroby figurek do jiného podniku. Součástí tohoto úsilí bylo prohlášení, že uvítáme jakoukoli revizi a kontrolu hospodaření našeho střediska. Předpokládali jsme plným právem, že přízrak takové revize musí komunální správu dočista vyděsit - a to se také stalo, hovory o našem nezákonném obohacování utichly.

Pokoušeli jsme štěstí s převedením figurek na mnoha místech, ale úspěch jsme neměli. Dlouhodobě nadějnou se zdála pouze intervence dr. Pluhaře, s kterým nás seznámil pan Staněk. Udělal to v dobré víře, že nám dr. Pluhař, bývalý lidovecký funkcioníář a nyní invalidní důchodce, pomůže. Pan Pluhař měl významné konexe a z toho hlediska bylo pozoruhodné a potěšitelné, že projevil mimořádný zájem o figurky a že nám nabídl pomoc při převedení naší výroby z Merkurie do jiného podniku. Několikrát nám zdůraznil, že pořád ještě jsou - dokonce v aparátu KSČ - lidé, kteří jsou v podstatě slušní a rozeznají, kdy jde o obecně prospěšnou věc. V takovém případě jsou ochotni jí pomoci. A on že ty lidi, v tomto případě na městském výboru, dobře zná.

Pravidelně jsme za panem Pluhařem jednou dvakrát týdně chodili, nosili mu figurky pro nejrůznější funkcionáře a on se nepochybně nějakým způsobem - nic konkrétního jsme se bohužel od něho nedověděli - o naši věc staral. Bohužel to dlouho nevedlo k žádnému výsledku. Chápali jsme, že takový převod výroby za daných normalizačních podmínek je věc těžká a že nezbývá než čekat.

Jenomže bylo léto, konec léta a Merkurii musel opustit Bohumil Doležal; dal sice jako ostatní výpověď ke konci roku, ale správa si zjistila, že jemu, který má pracovní smlouvu na vývoj figurek, mohou přesto dát sami dvouměsíční výpověď pro nadbytečnost. S tím jsme nemohli nic dělat, výroba figurek v Merkurii končila, nemohli jsme tvrdit, že vývojář není nadbytečný. Začínali jsme však být nervózní ve věci převodu výroby. A tu nás dr. Pluhař překvapil. Řekl, že věc je vlastně už zařízená, jenom jedna maličkost že chybí. Je třeba, abych navštívil OV KSČ Praha-západ a vysvětlil jim, jak jsou figurky společensky prospěšné a jak je zapotřebí, aby byly převedeny do podniku, který pro tuto výrobu vytvořil příslušné podmínky. Jakmile se to stane, budou moci jeho známí s odvoláním na nás celý převod zařídit.

Nechtělo se mi, komu by se chtělo. Naštěstí se Jára Würst nezpěčoval a souhlasil, že půjde se mnou. Choval se řádně, po dělnicku, rozčiloval se nad nepořádky a chválil naši výrobu, naneštěstí bylo vidět, že soudruha, který nás přijal, to ani trochu nezajímá. Nicméně, když jsem opouštěl budovu, ve které sídlil OV KSČ, říkal jsem si, že už jsem toho za ta léta, co vyrábíme figurky, užil dost: v Ruzyni jsem byl a pustili mě, na OV KSČ jsem byl a taky mě pustili.

A to je vlastně všechno. Dr. Pluhař nezařídil nic, ale tahal za naše nervy až do posledního dne. My asi za jeho nervy taky. Když jsem pak v klidu o tom člověku přemýšlel, říkal jsem si, že si musel s normalizátory ošklivě zadat a že teď chtěl dokázat sobě i celému světu: vidíte, přece jen to k něčemu bylo dobré. Chudák, nebylo to dobré k ničemu.

My z figurek jsme se většinou brzy uchytili v normálnějších a méně romantických zaměstnáních, ve kterých jsme přežili tu neblahou epochu. Merkuria prodala dokumentaci figurek jednomu zemědělskému družstvu a to pak vyrábělo figurky řadu let. Možná že hodně dlouho – než se zmenšily tak, že jsou z nich docela malí broučci.

(pokračování)

(www.bohumildolezal.cz)