Únor 2004

Všechno jsme Němcům vzali právem?

Emanuel Mandler

V Orientaci, příloze Lidových novin, publikoval 3. ledna t. r. Jiří Šitler článek "Že by mi vrátili tu mou almaru?", který posouvá do nové polohy diskusi o vyhnání sudetských Němců z Československa (dotyčný článek je v plném znění pod tímto příspěvkem, pozn. red. CS-magazínu). Článek hlavně dokazuje, že požadavky německých vyhnanců na restituci majetku, který jim byl zabaven po druhé světové válce, jsou neoprávněné. Podle Jiřího Šitlera byl německý majetek ve všech státech antihitlerovské koalice zabaven na základě "práva válečného" (tedy oprávněně) a nikdo nic restituovat nebo někoho odškodňovat nebude. Škoda, že autor neřekl, co "právo válečné" je a obnáší. Pokud vím, byla ta práva (právo silnějšího) dvě. Zvláštní "právo válečné" platilo v části Evropy obsazené sovětskou armádou, kde se s německými menšinami zacházelo vskutku "válečně" (viz případ části Německa, které připadlo Polsku). Druhé válečné právo platilo na Západě, kde s německými menšinami (ve Francii, v Dánsku, v Belgii atd.) jednali lidsky.

Dobrým příkladem toho je Alsasko-Lotrinsko, osídlené převážně německy hovořícími "Allemany", etnikem více než příbuzným Němcům. Po válce v roce 1871 byly tyto regiony součástí německého císařství. Po první světové válce se zase staly částí Francie, ale během II. světové války opět Německa. "Alsasani" měli přinejmenším takovou slabost pro Hitlera jako sudetští Němci (dost jich bylo členy SS), a těžko pochybovat o tom, že kdyby západní Evropu obsadila sovětská armáda, také by jim byl zkonfiskován majetek a oni sami vyhnáni. Místo toho obdrželi francouzskou státní příslušnost a proti válečným zločincům byla zahájena soudní řízení.

Falešná je tedy argumentace Jiřího Šitlera, jelikož z ní jednoznačně vyplývá, že konfiskace německého majetku v Československu byla součástí jednotného postupu demokratických států (jednotlivé příklady z USA, Belgie, Německa, Dánska, Velké Británie…). Nebylo tomu tak a to je důležité pro pochopení údajné legitimity vyhnání Němců.

Musíme si odmyslet Polsko, které bylo zvláštním případem; zde šlo o Sovětským svazem vynucený zábor velkého německého území. Nikde jinde však neexistovalo uvnitř státu tak velké (třímilionové) německé etnikum jako v Československu. Obývalo souvislý pás pohraničí po několik století a při tom - což se opět týká pouze a jedině Československa - nebyl poválečný postup proti německým občanům izolovaným aktem jednání s nepřítelem, nýbrž součástí předem plánovaných, většinou násilných událostí. Jejich "scénář" podle popudu prezidenta Beneše vypracovali komunisté a schválily všechny povolené strany (tzv. Národní fronta) i Stalin. Konfiskace německého majetku byla součástí vyvlastnění velkých a větších českých podniků. Zákazem opozice a přimknutím se k Sovětskému svazu (s tím vším vyhnání Němců úzce souviselo), vznikl československý socialistický stát.

Nemalá část Němců byla ze svého majetku krutě vyhnána (a mnozí z nich zavražděni) hned po osvobození země "revolučně": sebrankou, podněcovanou oficiálními činiteli včetně prezidenta republiky. V takzvaných Benešových dekretech byli perzekvováni Němci bez ohledu na to, zda jsou vinni, přičemž zhruba polovinu vyhnaných, jimž rovněž zkonfiskovali majetek, tvořili děti a mladiství. A na tomto místě je nejlépe vidět Achillovu patu Šitlerovy argumentace.

Autor argumentuje zejména případem jednoho amerického občana německého původu, kterému v lednu 1950 jeden americký soud odmítl restituovat majetek zabavený v říjnu 1942 jakožto "nebezpečnému nepřátelskému cizinci". Ale v Československu bylo zbaveno majetku a vyhnáno z domova půldruhého milionu dětí a mladistvých; opravdu se pan Šitler domnívá, že lze jejich perzekuci a jejich morální nároky na odškodnění srovnávat s osudem Američana Emila Schillyho? Mohl by ocitovat příslušný paragraf "práva válečného"? Já ale citovat mohu. Alespoň dva příklady.

1. Podle Jiřího Šitlera konfiskační zákony, které patří "do oblasti válečného práva… /byly/ sankcí proti nepřátelskému státu a jeho občanům…" Opravdu, veřejně se to tak říkalo. V soukromí hovořil sám československý prezident jinak. Kancléři Smutnému dr. Beneš řekl: "My musíme v této válce zvětšit své etnografické hranice… Co nám pak pomůže, když budeme mít na počet víc obyvatel, ale budou to lidé nespolehliví. Jednou pro vždy musíme získat víc prostoru pro své lidi. A to je možné jen válkou. Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne." Tak o to šlo ve zmíněných sankcích…

2. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci zemědělského majetku "Němců, Maďarů, jakož i nepřátel českého a slovenského národa" byl vydán 21. června, tedy ještě před postupimskou konferencí, a na jeho základě bylo zkonfiskováno v pohraničí na 2 mil. ha zemědělské půdy. Tento zákon byl výslovně zaměřen rovněž proti obětem nacismu z řad německého obyvatelstva. Pokud německý občan trpěl pod nacistickým terorem v koncentračním táboře, stejně mu byl zemědělský majetek konfiskován, protože podle Ministerstva vnitra "trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem nestačí pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace."

Vyvlastnili někde jinde Němcům (včetně antifašistů) dva miliony hektarů zemědělské půdy? Když Jiřího Šitlera tolik zajímají jednotlivé případy německých restitučních nároků v zahraničí, nechť se tomu věnuje. Ale ať nepředstírá, že se to týká násilných poválečných událostí v Československu a že se u nás vlastně nic mimořádného nestalo. Samozřejmě, že celková restituce zkonfiskovaného německého majetku nepřipadá v Česku v úvahu (příslušné objekty jsou již dávno buď zničeny, nebo je vlastní legitimní majitelé), ale to neznamená, že by se o otázkách souvisejících s vyhnáním Němců - včetně otázek majetkových - nemělo hovořit. S kým? Především s nimi, s vyhnanými Němci a jejich potomky.

(www.bohumildolezal.cz)

Že by mi vrátili tu mou almaru? Pád komunismu vyvolal nové (ovšem liché) naděje na navrácení německého majetku zabaveného po 2. světové válce

Jiří Šitler

Konfiskační zákony uplatňované po 2. světové válce neměly být trestem za nějaké individuální zločiny - válečné právo řeší věci "globálněji". I přes množství osobních křivd, k nimž nepochybně došlo, však nelze donekonečna vyvolávat nereálné naděje na restituci, jak to činí (nejen) vyhnanečtí lobbisté.

Vítězství demokracie roku 1989 přirozeně přineslo diskusi o vrácení majetku ukradeného v předešlých desetiletích komunisty, jejímž více či méně povedeným výsledkem bylo u nás přijetí série restitučních zákonů. Podle německé organizace Preussische Treuhand však pád komunismu přinesl i nové možnosti boje za navrácení majetku zabaveného po 2. světové válce Němcům ve střední a východní Evropě. Kromě přípravy žalob, především proti Polsku, si tato organizace klade za cíl "zviditelnění" požadavku restituce v evropské politice.

Poslankyně CDU ve Spolkovém sněmu Erika Steinbachová naznačila, že neochota britských a amerických politiků podobné požadavky podporovat má svou historickou příčinu v "akceptování genocidy 15 milionů Němců" r. 1945, a Evropskou komisi obvinila z vědomého přehlížení "zákonů zbavujících práv" Němce ve čtyřech budoucích členských státech EU (tj. v ČR, Polsku, Slovensku a Slovinsku). Poslanci CSU v Evropském parlamentu dokonce kvůli "vyháněcím" (ve skutečnosti konfiskačním) dekretům prezidenta E. Beneše hlasovali proti členství ČR v Evropské unii.

Jde o pokus zvrátit výsledky 2. světové války a o revizi spravedlivého trestu nad viníky zločinů? Anebo můžeme tento požadavek, doprovozený poukazem na balkánské etnické čistky, diskusí o oprávněnosti spojeneckého bombardování na konci války a kampaní za založení Centra proti vyhánění, chápat jako morálně motivované úsilí o nápravu bezpráví způsobeného aplikací kolektivní viny a hrubého porušování lidských práv a tudíž i přirozené pokračování diskuse o nápravě komunistických zločinů?

Právo válečné

Podle ústavy z roku 1992 není možné v České republice konfiskovat majetek bez náhrady, pokud o tom nerozhodne soud v trestním řízení. Stejný standard je dnes uplatňován v celém civilizovaném světě. Avšak nebylo tomu tak vždy - nedotknutelnost soukromého vlastnictví byla v minulosti omezena například válečným právem na konfiskace majetku nepřítele. S vinou či nevinou, ať osobní, nebo kolektivní, to nemělo nic společného.

Názorně to ukazuje příběh Emila Schilla, který se přistěhoval v roce 1904 z Německa do Spojených států. V říjnu 1942 byl stejně jako tisíce dalších amerických Němců zadržen coby "nebezpečný nepřátelský cizinec" a uvržen do internačního tábora. Jeho majetek byl konfiskován. Z tábora byl dočasně propuštěn do nemocnice v prosinci 1945 (řada amerických Němců ovšem zůstala internována až do roku 1948). V lednu 1946 úřady nařídily jeho odsun (removal) do Německa, příkaz byl však v červenci 1946 změněn a Schill byl vzápětí propuštěn na svobodu. Podařilo se mu prokázat, že nikdy nebyl neloajální ke Spojeným státům, a roku 1949 obdržel americké občanství.

Na základě těchto skutečností žádal Emil Schill u newyorského soudu i navrácení majetku. Soud však v lednu 1950 definitivně odmítl zabývat se jeho žalobou s poukazem na paragraf 39 zákona Kongresu z 3. července 1948, který zakázal soudní přezkoumávání konfiskací nepřátelského majetku. Soudce ve svém rozhodnutí připomněl, že "ve slyšení o návrhu zákona před podvýborem pro soudnictví mnozí svědkové namítali, že návrh zákona nerozlišuje mezi loajálními a neloajálními nepřátelskými cizinci, ba naopak jim všem znemožňuje, aby se obstaveného majetku domohli zpět soudní cestou. (...) Bylo vzato v potaz, že mnozí naprosto nevinní lidé ztratí podle tohoto návrhu zákona veškerý svůj majetek." Soud však poukázal na závěr příslušného výboru Kongresu, podle něhož "politika nerestituování a nekompenzování je zdravou veřejnou politikou, kterou je třeba zakotvit v zákoně. Není v rozporu s žádným principem mezinárodního práva ani mezinárodní morálky". Kongresmani se odvolali také na postupimskou dohodu ze srpna 1945, podle níž měly být nároky členů protihitlerovské koalice s výjimkou SSSR a Polska uspokojeny konfiskacemi německého majetku v zahraničí a platbami ze západní okupační zóny.

Spor o nábytek

Tisíce kilometrů od New Yorku, u vrchního soudu v Mnichově, probíhal o rok později jiný proces. Přeli se dva sudetští Němci pocházející ze stejného města. Žalobcem byl odsunutý Němec, jemuž československý stát na základě dekretů č. 5 a č. 108 zabavil roku 1945 majetek, a jeho byt i s vybavením přidělil německému antifašistovi. Ten se však už v létě 1946 také odstěhoval do Německa, mohl si ovšem s sebou vzít přidělené vybavení bytu. Bývalý vlastník jej v Německu zažaloval, ale soud roku 1951 rozhodl, že majetek zůstane antifašistovi.

Německý soud přitom konstatoval, že není možné přezkoumávat, zda se československé konfiskační zákonodárství nepříčí dobrým mravům. Tyto konfiskace byly opatřením proti německému majetku v zahraničí v důsledku války a reparací, které německá strana nesmí podle zákona č. 63 Spojenecké kontrolní rady pro Německo a dalších zákonů revidovat.

Zákony kontrolní rady, na něž se německý soud odvolával, totiž navazovaly na pařížskou dohodu o reparacích sjednanou 20. prosince 1945 zástupci 18 států bývalé protihitlerovské koalice. Konference v Paříži měla projednat otázku náhrady škod prostřednictvím zabavování majetku německé říše a jejích občanů v zahraničí, zabavování majetku přímo v Německu a budoucích reparačních plateb. Když na konferenci odjížděla československá delegace, již vedl Vavro Hajdů, prezident Beneš a vláda Zdeňka Fierlingera právě vedli spory o charakter sudetoněmeckého majetku: šlo o majetek zradivších československých občanů a vnitřní záležitost Československa (jehož platná ústava umožňovala konfiskaci majetku občanů bez náhrady), jak tvrdili někteří ministři, anebo o majetek nepřátelského státu zabavený jako záloha na reparace, jak tvrdil Beneš?

Vládní komise se rozhodla pro kompromisní řešení: nezahrnout hodnotu majetku bývalých československých občanů německé národnosti (jehož celkovou výši si nechala vláda odhadnout na asi 100 - 120 miliard Kč) do statistiky předložené v Paříži, a zároveň neuplatňovat část reparačních nároků proti Německu a nechat si je v záloze, pokud by bylo třeba odsunuté Němce v budoucnu odškodnit. Celková výše neuplatněných nároků byla asi 285 miliard Kč, v tom však byly zahrnuty i fakticky neuplatnitelné položky jako německé státní obligace vlastněné československými bankami - ve výši 90 miliard Kč.

Nároky? Zaplacena 4 %

Na konferenci se ukázalo, že i západní spojenci v této době ještě zastávali zásadu tvrdého postupu vůči nepříteli a měli zájem na co největším rozsahu a na co nejširší definici zabavovaných majetků. Přijali zásadu, že německý nepřátelský majetek si každý spojenecký stát definuje sám podle svého, a k jeho konfiskaci ve prospěch spojenců měly být donuceny i neutrální státy. Hodnota konfiskovaného majetku měla být nahlášena nově zřízenému Mezispojeneckému reparačnímu úřadu v Paříži.

Nepočítalo se s tím, že by reparace nahradily úplně všechny ztráty jednotlivých spojeneckých států, ale že si výtěžek reparací podle dohodnutého klíče mezi sebou rozdělí. Konfiskaci sudetoněmeckého majetku proto samozřejmě nikdo nezpochybnil, československá strana však původně nechtěla jeho zahrnutím do společného "balíku" úřadu snížit svůj celkový reparační podíl, proto upřednostňovala postup naplánovaný již v Praze. Američané však přišli s podnětem, aby budoucí mírová konference, s níž se ještě tehdy napevno počítalo, vycházela jen z nároků a otázek vznesených v Paříži - nic jiného nebude možno v budoucnu nikde uplatnit. Tento návrh sice vyvolal u řady účastníků nevoli, avšak byl nakonec v oslabené podobě přijat. Československá delegace se proto rozhodla sudetoněmeckou otázku i některé dosud neuplatněné nároky proti říši přece jenom projednat.

Konference došla k závěru, který poněkud kostrbatě shrnul britský delegát sir David Waley: "V československém případě jako případě zvláštním" má Československo právo zacházet s bývalými občany "jako s Němci a s jejich majetkem jako německým nakládati, aniž by to znamenalo, že by jejich majetek měl být započten na reparace". Pro případ, že by v budoucnu vznikly odškodňovací požadavky, může Československo uplatnit nárok na žirová konta č. 1045 a 10198 u Říšské banky v Berlíně - šlo celkem o 73,2 miliardy Kč získaných plundrováním českého hospodářství říší.

V posledních minutách konference byl příslušný paragraf 4 D zařazen do Dohody. Text hovoří mlhavě pouze o čerpání peněz "v souvislosti s odsunem bývalých československých příslušníků", protože nikdo nechtěl veřejně vzbuzovat naději na odškodnění sudetských Němců. Čas ukázal, že diskuse o náhradě válečných škod byla jen otázkou teoretickou - Československu nebyly reparační nároky uplatněné v Paříži ve výši 11,6 miliardy dolarů (do této částky nejsou započítány nároky sloužící jako protihodnota sudetoněmeckého majetku a neuplatněné nároky) v hodnotě z r. 1938 nikdy uhrazeny a ani nikdy nezískalo přístup ke zmíněným kontům, z něhož by bývalo mohlo čerpat platby sudetským Němcům. Československé, resp. české nároky byly - sečteme-li hodnotu konfiskovaného říšskoněmeckého majetku po válce, odškodnění obětí lékařských pokusů v 60. a 70. letech a platby obětem nacismu a nuceně nasazeným z nedávné doby - uhrazeny méně než ze čtyř procent.

Konfiskovaný majetek nevrátil nikdo

Západoevropští účastníci pařížské konference přestali v londýnské dohodě o dluzích roku 1953 uplatňovat některé reparační požadavky a postupně uzavřeli s Německem sérii bilaterálních dohod, které uzavřely dědictví minulosti; k vracení německého majetku však nedošlo. Mezi spojenecký reparační úřad byl rozpuštěn roku 1959, ale československá strana si přitom vyhradila právo na náhradu válečných škod v budoucnu.

K odškodnění některých Němců postižených spojeneckými konfiskacemi - které ovšem vždy označovala za protiprávní - přistoupila německá vláda sama. Od roku 1952 byly přijímány zákony o tzv. Lastenausgleichu (vyrovnávání břemen), která postiženým německým vyhnancům poskytla částečnou náhradu za konfiskovaný majetek ve střední a východní Evropě. Německá vláda v této době ještě doufala, že Američané, Britové, Francouzi a jiné západní vlády zabavený německý soukromý majetek vrátí. Teprve když jí daly tyto země jasně najevo, že takovéto restituce nepřicházejí v úvahu, přistoupilo Německo v zákoně o reparačních škodách z roku 1968 i k odškodnění osob postižených západními vládami, a to podle pravidel přijatých dříve v Lastenausgleichu (u škod na majetku do výše 50 000 marek obdržel poškozený 100 procent jeho hodnoty, pak výše odškodnění postupně klesala až ke 20 procentům).

Jak ukazují dnešní žaloby, bylo rozhodnutí československé delegace roku 1945 projednat otázku německého majetku na mezinárodním fóru právně prozíravým krokem. Tzv. euronovelou Ústavy České republiky se roku 2000 přijaté mezinárodní smlouvy stávají automaticky součástí domácího práva. Na seznam platných smluv byla tehdy zařazena i pařížská dohoda o reparacích. Konfiskace tak nezůstávají zdaleka jen otázkou dekretů, ale jsou součástí celkového "balíku" válečných a poválečných nároků. S tím musí žalující počítat.

Shrňme, že v případech konfiskací nejde o otázku individuální viny či neviny. Konfiskační zákony totiž nebyly trestem za individuální zločiny, ale patří do oblasti válečného práva. Byly ve své době sankcí proti nepřátelskému státu a jeho občanům, která jej měla donutit k náhradě utrpěných škod. Byly také prostředkem, jak zlomit jakýkoliv vliv německého státu a německých občanů ve spojeneckých zemích a všude na světě. V roce 1950 proto mohl říci americký soud, že konfiskační zákonodárství "může být považováno za tvrdé, a trpěli kvůli němu patrně nevinní lidé. (...) Vláda však měla právo... konfiskovat majetek příslušníka nepřátelského státu, a toto právo není omezeno právem na řádný proces či spravedlivou kompenzaci". Ještě v článcích 53 a 107 Charty OSN roku 1945 Spojenci zakázali nepřátelským státům odvolávat se na ni v souvislosti s rozhodnutími učiněnými v důsledku druhé světové války.

Válka pro nás skončila v roce 1955

Právní standardy a také politická kultura se v Evropě i v Americe od dob druhé světové války přece jen posunuly někam jinam. Musíme se odnaučit používat válečný slovník 40. let, stejně jako se to odnaučili i jiní bývalí protivníci Německa. Je absurdní tvrdit, ze všichni postižení si konfiskaci "zasloužili" jako trest za své činy, a divit se, že se cítí ukřivděni. Stejně tak je ale pomýlené vyvozovat z neviny jednotlivců jejich nárok na vrácení majetku nebo odškodnění českými nebo polskými daňovými poplatníky, jejichž státy utrpěly válkou škody ještě ne srovnatelně vyšší (nenahrazené a dnes samozřejmě nenahraditelné), anebo z nich dokonce konstruovat kolektivní nevinu. A úplně absurdní by bylo považovat přístupy a schémata roku 1945 za aplikovatelné v dnešní Evropě.

Překonávání dědictví války bylo postupným procesem. V Belgii mohli Němci znovu svobodně nabývat nový majetek bez rizika konfiskace od 24. ledna 1946, v Dánsku od 30. března 1946, ve Francii od 1. března 1947, ve Spojených státech od 1. ledna 1947, ve Velké Británii od 29. března 1949 a v Kanadě až od 29. prosince 1949 (majetek nabytý do těchto dat byl ale vesměs nadále aktivně vyhledáván a konfiskován). Protože nebyla uzavřena mírová dohoda, byl válečný stav ukončován většinou jednostrannými prohlášeními spojenců. V případě USA například bylo nepřátelství formálně ukončeno prohlášením prezidenta 29. listopadu 1951. Československo-německý válečný stav byl ukončen až prohlášením prezidenta 3. února 1955. Až tím definitivně právně skončila éra nepřátelství z druhé světové války.

Němci dnes nejenže nejsou občany nepřátelského státu, ale jsou našimi blízkými spojenci v NATO a budoucími partnery v Evropské unii. Historie se však nedá změnit a není z politických důvodů lehké sjednotit diametrálně odlišné právní pohledy na události související s válkou. Je to také úplně zbytečné - stačí, když budeme tyto odlišné pohledy vzájemně respektovat, jak bylo dohodnuto v Česko-německé deklaraci roku 1997, kterou současná německá vláda ostatně korektně dodržuje.

Spory nekončí

Společným závěrem smrště právních posudků Evropského parlamentu a Evropské komise, kterým tyto instituce reagovaly na kampaň vyhnaneckých lobbistů, bylo odmítnutí spojovat problematiku dekretů prezidenta republiky se vstupem České republiky do EU. Neúspěšné byly také pokusy o přípravu procesů v USA. Soudní procesy však neskončí, dokud budou politicky vyvolávány nereálné naděje na restituci - další kolo procesů proto čeká u Evropského soudního dvora. Příliš velkou šanci nemají, ale koneckonců jde hlavně o tematizaci v médiích a další krok v oživování a budování obrazu nepřítele. Jak nedávno prohlásili polský prezident Kwaśniewski a německý prezident Rau v Gdaňsku, každý má právo si připomínat své oběti. Musí však skončit vzájemné obviňování a předkládání odškodňovacích požadavků. Existuje ovšem i druhá možnost: znovu roztáčet kolo předkládání vzájemných nároků, a vyvolávat tak atmosféru právní a majetkové nejistoty.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)