Únor 2004

Desátek aneb Zákon o oběhu energie

Vlastimil Marek

Byl jsem požádán o zapůjčení několika CD, aby si je přítel mohl „vypálit“. Zatímco před lety bych o tom vůbec neuvažoval, dnes začínám váhat. V dobách samizdatu jsem trávil celé dny překládáním nedostupných materiálů a jejich přepisováním na stroji - 18 průklepových kopií jsem pak různě lepil a vázal a rozdával přátelům. Šlo přece o to, aby se ty správné informace dostaly k co nejvíce lidem. Už tehdy jsem se samozřejmě občas na burze desek setkal s podnikavci, kteří mi chtěli prodat můj vlastní překlad textů Franka Zappy (které jsem já samozřejmě zdarma rozdával).

Co se týče desek, nebyly tenkrát k mání a tak jsme si s přáteli vzájemně natáčeli, co kdo měl. Moje pomaličku ale nepřetržitě rostoucí sbírka elpíček byla spíše rocková, přítel sbíral spíše jazz - a dohromady jsme měli oba co poslouchat. Pokud se našel někdo, kdo potřeboval natočit nějakou nahrávku, ochotně jsem celé dny přetáčel hudbu (později new age) na kazety. Šlo přece o to, aby se co nejvíce lidí alespoň takto osvobodilo a objevilo. Fungovalo to. Stále potkávám lidi, kteří mi po letech děkují. Nedávno mne na nádraží oslovila paní, jíž jsem před deseti lety pro její tehdy malé dyslektické syny prodal jen za cenu kazet i pro mne tehdy vzácné nahrávky hudby k relaxaci. Měla pro mne nádhernou zprávu: oba synové jsou v pořádku a dnes jsou fenomenální hudebníci.

Pak čas oponou trhnul a mne rozesmutnilo, když jsem například nic netuše ochotně zapůjčil několik svých dosti drahých tibetských misek, a za půl roku jsem zjistil, že si s nimi přítel natočil své CD (na obalu jsou mé misky i paličky dokonce vyfoceny) a nic neřekl. Kdyby se alespoň na obalu zmínil... Když chtěl letos půjčit ještě dražší steel drum, už jsem odmítl.

Pokud jde o nahrávky, v obchodech bylo a je najednou všechno a na CD. Všechno - ale drahé, takže si člověk pořádně rozmyslí, co koupit. A tak se zase s přítelem doplňujeme. Pokud někde na malém městě pouštím tituly, o kterých vím, že nejsou k dostání, dovolím zájemcům si je natočit, protože vím, že se tak dostanou k více uším a poslouží to dobré věci. Jenže teď se objevily „vypalovačky“: člověk si může sám doma vyrobit vlastní CD. A nabízejí se různé úvahy.

Když si půjčíte a stočíte oblíbenou hudbu z CD na kazetu, protože bydlíte na vesnici a nemáte přehrávač CD, stále se to dá ještě pochopit. Navíc je to kopie postupem času přece jen méně kvalitní. Jenže, jak se zachovat v případě možnosti vypálit si vlastní takříkajíc klonované CD v téže superkvalitě?

Ve středověku věděli všichni „podnikatelé“, co je to „desátek“. Každý, kdo něco vydělal, získal nebo vytvořil, dal 10% ze získané hodnoty jaksi dál. Vložil zpět do výroby, dal na charitativní účely, podpořil něco a hlavně někoho jiného. Věděl přitom velmi dobře, že pokud by volný tok energie takto nepodpořil, přestalo by se i jemu dobře dařit. Kdo získává, aniž dává, přerušuje volný tok energií. Když si budeme všichni vypalovat CD svých oblíbených autorů, ti pak prodají méně titulů, oni i jejich firmy zkrachují a nikdo nebudeme mít nic.

Jak tak poslouchám stesky podnikavých přátel, vypadá to, že dnes si naprostá většina podniků ve státě vzájemně dluží tolik, že nikdo už nemá hotové peníze. Stále více lidí se chová jako taxikář nebo číšník, který se chlubí tím, jak ošidil cizince. Existuje dokonce už stále více i těch, kteří si objednají do svých obchodů i duchovní knihy, které prodají, ale peníze vydavatelům nepošlou (to bohužel platí i o i časopisu Baraka). Jenže dříve nebo později to prostě praskne a trubky se ucpou. Energie (peněz) přestane procházet. Cizinci přestanou jezdit, lidé přestanou chodit do hospod, kde se šidí, nebude co číst a poslouchat.

Nevím, jak to vyřešit. Navrhuji provizorně toto: když už se stane, a člověk si zkopíruje oblíbenou nahrávku (či software), měl by automaticky něco ze svého předat - jakýsi „desátek“ - jinému potřebnému. Nemluvme o copyrightu a autorském právu, mluvme o radosti. Když vám někdo udělá radost třeba tím, že vám ochotně zapůjčí CD, které si ovšem on sám musel koupit, udělejte vy radost někomu jinému, v oboru, ve kterém vlastníte to, co jiným schází. Podporujme vzájemně své šerify (kapely, divadla, šikovné řemeslníky, ochotné přátele atd.). Dávejme, abychom dostali, a pokud dostaneme, dávejme dál.

Že jsem naivní? Nemyslím. Naivní jsou ti, kteří chtějí „ošidit“ a přelstít osud (či zákon o oběhu energie) a vypálit si svá vlastní cédéčka. Krátkozrace netuší, že si tak „vypalují“ rybník.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)