Únor 2004

Hvězdičky na obrazovce

Vlastimil Marek

Zjišťuji, že lidé se dívají na televizi a neumějí to. Dívají se na všechno se stejným očekáváním. Nemám na mysli to nekonečné očekávání, že alespoň jeden pořad bude vynikající. To byla záležitost do roku 1990. Jde mi o kvalitu. Mluvím o jisté bezbrannosti, s jakou se lidé nechávají zblbnout.

Babička poslouchávala ještě v 70. letech své tranzistorové rádio způsobem, jakým se poslouchalo rádio před 2. světovou válkou. Pokud to „hlásili v rádiu“, tak to platilo jako ten nejdokonalejší zákon a basta. Když „hlásili“, že se mají sbírat bezinky a pít bezinkový čaj, babička zaangažovala všechny příbuzné a ti sbírali bezinky a babička se prolévala bezinkovým čajem. Podobně prožívala vše, co „hlásili v rádiu“: sykala bolestí, když hokejistu Jiříka poslal Kanaďan Dewsberry na led, hlasitě si ulevovala „kuš, i tu vlnu už uchvátili“, když omylem místo Hlasu Ameriky naladila Rádio Moskva, a svérázně vysvětlovala slábnoucí signál vysílání (způsobený docházející energií baterek): „Ono to moje rádio na tu dálku až z Ameriky ty vlny občas nezachytí.“. Někdy to bylo na pováženou. Jednou „hlásili“, že lidé nemají potlačovat větry, že to škodí, a tak babička nějakou dobu snaživě a hlavně hlasitě prděla pod peřinu - vždyť to přece „hlásili v rádiu“.

S televizním vysíláním je to u pilných každovečerních sledovatelů podobné: co vysílají v televizi, platí jako kdysi slovo boží, nebo alespoň slovo rodičů. Nevšimli si, že už není jen jedna televize, tedy jeden všemocný a všeznalý státní kanál, a že v různých televizích vystupují spíše lovci senzací a kachen, než seriózní publicisté a moderátoři. Nezjistili, že tak jako v obchodech už není jen jeden druh másla nebo chleba, televize vysílá spoustu programů nejrůznější kvality.

Ta menší ze soukromých televizí začala nedávno vysílat zábavně diskusní pořad o různých problémech všedního života (odborně se tomu říká talk show). Asi chce napodobit různé ty Tabu a Áčka a Kotle své slavnější a úspěšnější kolegyně. Téma jednoho pořadu - sex starších lidí. Bylo to trapné. Sledoval jsem, jak tento pořad lidi sledují. A žasl jsem nad naivitou, nezkušeností a bezbranností jak diváků, tak především účinkujících.

Nedochází jim, že jsou manipulováni. Že je někdo zneužívá - vydělává na jejich problémech. Že to není pro ně, nebo s nimi. Že původním smyslem takovýchto pořadů není pomoci těm, kteří mají problémy, ale přilákat více lidí k obrazovkám, mít tak vyšší sledovanost a vydělat více peněz. Že je to iluze a podvod. Tyhle pořady se tváří lidsky a terapeuticky, ale jsou tak povrchní a senzacechtivé, že semelou i ta nejušlechtilejší předsevzetí účinkujících i moderátorů. Nikdy nezbyde čas na skutečnou diskusi.

Samozřejmě, cizí neštěstí potěší. V Itálii se dlouhou dobu vysílal pořad, který bych pracovně nazval Když to nemůžu říci nikomu, řeknu to všem. Vybraný člověk ale byl, na rozdíl od našich televizí, nasnímán tak, že nikdo neviděl, kdo to je! Takto anonymně se pak celému národu svěřoval s těmi nejintimnějšími a nejtrapnějšími momenty svého života. Naše obrazovky bohužel skýtají přehlídku trapných tváří a výkonů nejen nevzdělaných obětí masmediální výroby peněz, ale i politiků a jiných jinak docela inteligentních lidí.

Předpokládat, že si průměrný každodenní sledovatel televizních vysílání sám od sebe uvědomí, jak je oblbován, je stejně tak nesmyslné, jako čekat od vysílacích společností, že přestanou lidmi manipulovat. Možná by se měly znovu začít vysílat různé ty hvězdičky (nebo jiné symboly), aby si diváci uvědomili, o co jde. Například různý počet hvězdiček by označoval pořady nepřístupné mládeži do 12 let, 15 a 18 let. Pořady svou úrovní vhodné pro hospodské štamgasty by mohly být označeny půllitrem piva, pořady, svou úrovní nepřesahující všeobecnou úroveň vesnických žen zadělávajících na knedlíky pro své muže traktoristy, by mohly být označeny vařečkou, romantické nekonečné seriály by mohly být označeny symbolem polibku a lechtivější filmy a pořady by v jednom rohu obrazovky zdobilo červené srdíčko. Některé pořady by pak mohly být provázeny symbolem značky „zákaz vjezdu“ s velkými písmeny IQ uprostřed.

Možná by se také měly pořádat kursy sledování televize. Zájemci by se učili už podle typu televize a názvů či prvních tří minut toho kterého pořadu rozlišovat kvalitu a potenciální škodlivé účinky sledování TV programů. Existovaly by limity škodlivosti a denní tisk a rozhlas by měl podle zákona povinnost vyhlašovat překročení těchto limitů (diváci by pak museli omezit „provoz“ televizorů). Možná bychom měli nějak odměňovat ty, kteří dokáží televizor v průběhu pořadu i vypnout.

Jinak celá společnost skutečně zblbne. TV-stanice a pořady totiž stále profesionálněji předstírají, že vědí, co je to život a že znají všechna řešení. Producenti, dramaturgové a moderátoři navíc propadají iluzi, že mají návod nejen na úspěšný a hojně sledovaný pořad, ale také návod na život. Jenže zkuste se naučit jezdit na kole podle návodu! Jedna žena se několik hodin marně snažila podle návodu sestavit kuchyňský robot, který si právě koupila. Nechala proto vše rozloženo na stole. Ráno zjistila, že robot je sestaven a dokonce funguje. Služce se to podařilo. „Jak jsi to dokázala?“ ptala se paní. „Když člověk neumí číst,“ odpověděla služka, „je nucen používat hlavu.“

Proto pozor: jestli se nenaučíme zacházet s fenoménem televize, a zvláště s tzv. talk shows, které nám stále agresivněji vsugerovávají, že za nás umějí „číst v životě“, ztratíme nejen svou hlavu.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)