Únor 2004

Mega

Vlastimil Marek

Svět kolem nás začíná být „mega“ (v řečtině ovšem megas znamená prostě velký). Možná by se děti měly při stupňování učit „velký, větší, mega“.

Uvědomil jsem si to naplno den před Štědrým večerem hned dvakrát. Jednak když se na „zip“ nevešly počítačově zpracované stránky starší BARAKY, které vysázel jiný grafik v jiném studiu a já to všechno chtěl mít v jednom počítači (každá ilustrace měla neuvěřitelně hodně „mega“, a navíc v počítači o sobě tvrdila, že má třeba 10 mega, ale na zip nechtěla, protože tam se tvářila, jako když má 20 mega, a nikdo nevěděl, čím to je).

Po druhé jsem z toho všeho byl „mega“, když jsem stál dlouhatánskou frontu u pokladny v megastore Bontonlandu. Chtěl jsem tchánovi, který je nadšeným posluchačem klasického jazzu, koupit k Vánocům cédéčko Modern Jazz Quartetu. Našel jsem svůj titul, ale pak jsem musel stát v jedné z dlouhatánských front k pokladnám. Když jsem po deseti minutách byl pátý na řadě, pokladní na kasu umístila ceduli „Pokladna zavřena“ a odešla. „Kolegyně ještě nepřišla a nevíme, kdy přijde,“ neuklidnil nás další pokladní a tak se hudrající fronta snažila vmísit do dalších front a já šel vrátit CD na místo a odešel bez dárku.

Divné věci se dějí

Začalo to v 70. letech, kdy každý víkend, aby utekly z města, prchaly tisíce lidí, a pak se nacpaly do „města“ chat. Nedávno jsem opět viděl údaje, dokazující, že každou další postavenou dálnicí se v celkovém souhrnu (protože aut je víc a při výjezdu z dálnic se to vše ucpe) doba, nutná k přemístění osoby z místa na místo, prodlouží, místo aby se zkrátila.

Jedinec, jakž takž rozumně se chovající, v davu zpitomí nebo co a řve a dupe a dělá věci (třeba na fotbale nebo manifestaci nebo předvolebním shromáždění), které by jinak nedělal. V říši zvířat dělají podobné mega pitomosti i přemnožení lumíci, termiti nebo kytovci. I taková rakovinná buňka prostě zblbne a megaroste.

Velké a větší a mega obchodní domy, postavené proto, aby měl člověk větší pohodlí, nalákají davy lidí a fronty u pokladen (a lidské vzteky) jsou tak daleko horší, než kdysi mezi těmi pár sousedy v malém obchůdku v ulici, kde bydlíte. Francouzi přišli už koncem 70. let na to, že „sídliště“ nefunguje. Ukázalo se totiž, že z jakéhosi důvodu v domě nad tři patra a dva vchody nefungují mezilidské vztahy. Lidi se odcizí, nevraží, narůstá počet nemocí, a za pár let je takový dům pro výdaje státu přímo katastrofální. Vyplatí se tedy paneláky zbourat a postavit „lidštější“ bydlení.

Jako novinář jsem stále nespokojen s tím, co obsahuje můj počítač. Nikdy jsem nepracoval a nechtěl pracovat s tabulkami, nepoužívám obrázky, kreslení, různé ty „Office“ věci, ale když mi přítel z Havaje pošle mailem svou fotku, počítač protestuje, že má málo místa na disku. Proč si nemohu pořídit jen takový program, který by mi vyhovoval? To je, jako kdybych šel do pekárny pro chleba, ale musel vzít taky vánočky, preclíky, kokosky, strouhanku a kávu. Přitom každý nový megalomanský software zabírá na hard disku mého počítače stále víc mega.

Jestli s tím něco neuděláme, budoucí mega svět asi nebude k příliš příjemnému žití. Co je malé - a člověku a jeho rozměrům i fyziologickým a sociálním danostem přiměřené - je přece hezké.

Možná bychom tedy měli začít stupňovat jinak i další přídavné jméno „blbý“: blbý, blbější, mega.

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)