Únor 2004

Nekecej

Vlastimil Marek

Odjakživa jsem měl konflikty s tzv. odborníky, kteří zbytečně a snobsky prošpikovávali svou mluvu odbornými a často zbytečně užitými cizími slovy. Stranické a byrokratické ptydepe na úředních oznámeních či v soudních usneseních kvete v každém režimu. Kdysi jsem byl zatčen „za účelem zabavení věcí oproti stížnosti“, stále se setkávám s tabulkami „Provozujeme opravy“ atd.

Jako pilný návštěvník muzea Asijských umění v Liběchově jsem trpěl vždy, když jsem v hudební expozici četl, co vyplodil jeden „odborník“. Ten se kdysi rozhodl, že pro větší přehlednost rozdělí všechny strunné hudební nástroje světa do několika velkých skupin louten. A tak tabulka hrdě označovala kytaru jako „loutnu kytaru“. U loutny stálo „loutna loutna“, a indické nástroje byly pojmenovány jako „loutna tambura“ a „loutna sitár“. Jako hráče na indické bubínky tabla mne ale velmi zlobilo, když jsem několik let v tisku nacházel nesmyslné pojmenování „hráč na tablu“. Když si totiž kterýkoliv novinář chtěl ověřit, jak se slovo označující tento stále populárnější rytmický nástroj používá, byl v Náprstkově muzeu odkázán na jediného „odborníka“ a jeho nesmyslné používání názvu dvou bubínků - ve smyslu ta (jedna) tabla.

Nemohu nevzpomenout na jednu povídku Ivana Vyskočila o žákovi s podivuhodným talentem. Kusejr totiž, vždy, když byl vyvolán, začal např. o stolu hovořit tak tajemně a záhadně, že stůl sám se začal zmenšovat a zmenšovat, takže než Kusejr skončil, zmizel docela. Tohle umění nikdy nebylo zapomenuto (zvláště to dovede vedení ODS ve věci finančních darů tajemných sponzorů).

Při sledování docela dobrého pořadu ČT 2 pro mladé (Prology) jsem onehdy opět zbystřil: jistý sociolog „kusejřil“ velmi vehementně. Nakonec spadl do vlastní pasti a když chtěl říci, aby si lidé dali pozor a tolik „nekecali“, vypadla z něho rada, aby „nezamořovali prostředí verbálními emisemi“. Beckett i Havel, coby autoři absurdních dramat a dialogů jásají, stejně jako jsem já jásal a pozitivně změnil znaménko situace, když jsem v polovině 80. let navštívil (Vinohradské) divadlo. Na vysvětlenou uvádím, že do divadel zásadně nechodím, protože vždy trpím trapnými výkony herců. V tomto případě hráli nějakou sovětskou Ajtmatovovu hru a herci na jevišti odváděli svou denní fachu obvyklým způsobem. Z protekce jsem měl lístky do 1. lóže a tak, když jsem viděl tu trapnost, rozhodl jsem se s tím něco udělat. V zenu platí „co děláš, dělej na 100%.“ Začal jsem hlasitě reagovat na ono absurdno dovedené k vrcholu, tedy obdivovat ono neuvěřitelné předstírání předstírání. Smál jsem se a smál a herci (Moučka, Švorcová, Jirásková, Brzobohatý a spol.) ožili, a začali své party chodit odříkávat co nejblíže mé 1. lóži, představení dostalo švih, ospalé publikum se probralo a z absurdního divadla se stalo opět divadlo jakž takž normální.

Ona to opravdu je docela legrace hned na dvou úrovních. Jen to zkuste: až vás někdo začne unavovat zbytečně dlouhým monologem, překvapte ho, místo obvyklého „nekecej“, tímhle tak odborně znějícím „nezamořuj prostředí verbálními emisemi“! A jindy a jinému můžete přerušit jeho „zamořování prostředí verbálními emisemi“ prostým a pádným „nekecej!“

Začneme-li to všechno brát pozitivně, lidově řečeno, dělat si z toho (trapného herce, nesrozumitelného sociologa, zbaběle vyhýbavého politika, prkenného byrokrata, atd.) srandu, čas a doba začnou pracovat pro nás. Copak vám by se nelíbila představa, že až všichni ti novodobí političtí, soudní, policejní, byrokratičtí, sociologičtí a jiní odborní Kusejrové zlepší svou práci a začnou se mít rádi natolik, že ji začnou dělat na 100%, nakonec zmizí docela a přestanou „zamořovat prostředí verbálními emisemi“?

(Z knížky Vlastimila Marka Něco v síti, vydané nakladatelstvími DharmaGaia a MAŤA, Praha 1999. Knížka je dosud k mání v knihkupectvích: Roiva, Soukenická 3, 110 00 Praha 1, Dobra Bednářová, Celetná 32, 110 00 Praha 1)